Pište odvážněji, než si troufáte

Když napíšete text, na který nikdo nezareaguje, není to úspěch. Možná jste nikoho nenaštvali, nikoho neurazili, nikoho nenadchli. Možná máte klid v duši a pochvalu od vedení. Ale na texty, které nepřinášejí žádnou emoci, je skoro škoda plýtvat písmenky.

Přijde mi legrační, když se teď lidé tolik vymezují proti výstupům z nástrojů AI. Jsou prý bezduché a průměrné. Nepřinášejí nic nového. Jen kloužou po povrchu. Hmm, přátelé, tak přesně takové texty plevelí veřejný prostor už spoustu let. I bez AI.

Masově vznikají hlavně ve firmách, kde je při schvalování tak důkladně obrušují, až z nich většinou zůstane jen změť „vanilkových“ vět. Nijakých. Bez chuti, bez zápachu.

Nejvíc škody si způsobí sami autoři

Většina firemních autorů už předem počítá s tím, že se do jejich textů bude sahat. A tak sami se sebou vedou tichý monolog: „Tohle by mohlo někomu vadit. Tady bude chtít vedení opatrnější verzi. Tady budou zase na právním kroutit hlavou. A tuhle technickou část pro sichr napíšu úplně obecně, ať je v baráku klid.“

Nemusí to být lenost nebo zbabělost. V korporátu, kde za ostřejší názor přijde okřiknutí od vedení, je takové vnitřní vyjednávání racionální strategií přežití. Lidé se v textech radši sami preventivně omezí, aby si ušetřili zbytečné boje. Problém pak není v autorech, ale ve firemní kultuře, která je k tomu nutí.

Bohužel právě kvůli takovým monologům vznikají texty, které by nejspíš i ta AI zprůměrovala lépe. Nejsou v nich žádné silné teze, protože ty by mohly někoho rozrušit. A to poslední, co bychom chtěli vyvolat, jsou přece nějaké emoce. Probůh, jen to ne! Radši ať čtenář jen prosviští textem, o nic se nezachytí, nic nerozporuje, nic si o něm nemyslí a do pěti sekund na něj zapomene.

Jsou to právě firmy, které často posílají do světa „bezpečné“, placaté texty. Problém je v tom, že bezpečné texty jsou zároveň hůř čitelné.

Jak to?

Mozek dekóduje obecné fráze a opisy pomaleji než přímou pointu. Když si říkáte „píšu obecně, abych si nezadělal na nepříjemnosti“, čtenáři ve skutečnosti ztěžujete čtení.

Schvalovací kolečka vraždí texty

Kromě toho, že texty změkčují už samotní autoři, dál je důkladně ředí nekonečná schvalovací kolečka.

Každé oddělení ve firmě přichází s něčím vlastním – právníci zobecní konkrétní tvrzení a krouhnou všechno, v čem by čtenář mohl najít jasný postoj, marketing pak dál brousí hrany do hladka, vedení chce do textu propašovat něco extrémně nudného o vlastních úspěších. Do toho někdo zmíní, „abychom ještě nezapomněli připomenout“ to a to, „aby si toho lidé všimli“.

Jako když pejsek a kočička pečou dort. Jen horší.

Ze schvalovacího kolečka (natož z několika schvalovacích koleček) nikdy nevypadl ostrý, jasný pohled se silnou myšlenkou. Zato z něj jako na běžícím pásu padají nemastné, neslané kompromisy. Něco, co by bylo často lepší rovnou spálit – a začít znovu.

Je to ale celkem logické. Když odpovědnost za text nese víc lidí najednou, nenese ji nikdo. Žádný text nemůže ve zdraví přežít, když do něj může sáhnout každý, aniž by ho někdo klepl přes prsty.

A pak vznikají tyhle nádhery:

„Jsme rádi, že můžeme našim zaměstnancům přinést další benefit, který reflektuje jejich potřeby v měnícím se pracovním prostředí. V rámci komplexního přístupu k péči o náš tým jsme se rozhodli zavést…“

Jako vážně? V čem přesně je tohle lepší než jakýkoliv text od AI?

Jak dostat do firemních textů víc života

Obecně platí, že schvalovatelé umí texty utlumit, ale neumí je vyostřit. Z toho plyne strategie, která jde proti korporátnímu instinktu: odevzdávejte odvážnější verze textů, než na jaké si troufáte.

Schvalovatelé dostanou možnost v textu „krájet“ – ale i to, co po jejich zásahu zůstane, bude pořád silnější než ta bezpečná, „vanilková“ verze, kterou byste jim sami naservírovali.

Tady je pět taktik, jak dostat do firemních textů víc života:

1. Vsaďte na ostřejší verzi.

V hlavě obvykle pendlujete jen mezi „bezpečnou“ a „rozumnou“ verzí. Na nějakou „ostřejší“ nejspíš ani nemyslíte. A většinou pak instinktivně sáhnete po té bezpečné. Jenže schvalovatelé ji stejně ještě utlumí a pošlou o patro níž. Zaplatíte za to vyřazeným důrazem, vyřazenou pointou, vyřazenou konkrétností.

Pošlete rovnou tu nejostřejší možnou verzi. Místo „Zavedli jsme nový benefit, který reflektuje potřeby našeho týmu“ zkuste „Zaměstnanci nás roky žádali o tohle. Konečně jsme přestali hrát mrtvé brouky – a zavedli to.“

Haha, schvalovatel to nejspíš obrousí, ale i v uhlazené podobě zůstane v textu konkrétnější jádro než ty korporátní plky.

2. Udělejte test banálních tvrzení.

Otestujte si vlastní tvrzení v textu jednoduchým fíglem: je opak vašeho tvrzení banální? Pokud zní odpověď ano, tak je banální i to, co píšete. Třeba: „Pečujeme o naše zaměstnance.“ Opak: „Nepečujeme o naše zaměstnance.“

To je ale epesní banalitka, že?

3. Pošlete ke schválení co nejkratší verzi.

Krátký text má zásadní výhodu – schvalovatel v něm má méně místa, kam by mohl připíchnout další body. Když pošlete text se sedmi tezemi, dostanete jich zpátky deset. Když pošlete tři silné teze, máte šanci, že se vrátí jen čtyři. Méně textu znamená míň povrchu, po kterém můžou všichni připomínkovači klouzat.

4. Odehrajte problém zpět na odborníky.

Když po vás experti chtějí, aby v textu zaznělo všechno, co dělají (a co kdy v historii dělali) – odpovězte: „Tenhle text vypráví jeden příběh. Co je teď pro vás nejdůležitější? Vyberte si interně jeden detail a toho se držte.“

Dotlačte je k prioritám – jinak budete trpět vy, váš text a všichni čtenáři.

5. Než to pošlete, vysvětlete to nahlas.

Programátoři používají jednoduchou techniku s gumovou kačenkou. Když narazí na chybu v kódu, vysvětlují krok po kroku takové té dětské gumové kachničce, se kterou se koupají vaše děti, co by měl kód přesně dělat. Jakmile to musí říct nahlas, často v procesu objeví chybu sami. A ušetří tím čas seniorního kolegy.

S texty to funguje podobně. Než odevzdáte text k připomínkám, vyložte hlavní myšlenku nahlas – kolegovi, kamarádovi, sami sobě v autě, plyšákovi z dětského pokoje. To je fuk. Pokud ale nedokážete jednou větou vystihnout, co tím říkáte a komu, do schvalování ten text ještě nepouštějte. Tam už to nikdo neopraví.

Tichá past

A ještě jedna věc, která s tím vším bezprostředně souvisí. Lidé si často pletou tichou reakci s úspěchem. Když na text nikdo neodpoví, myslíme si, že prošel. Že byl v pořádku. Že odvedl svou práci.

Jenže ticho je spíš past, protože důvod toho ticha neznáte. Možná s textem lidé souhlasili, možná nesouhlasili, možná ho vůbec nedočetli. Víte jen jedno: nikoho to nezasáhlo natolik, aby si o tom vůbec něco myslel. S největší pravděpodobností jste vytvořili text, který sice prošel všemi koly schvalování, ale cestou se z něj vytratil důvod, proč vlastně vznikl.

Existuje na to ještě jeden testík, který můžete absolvovat před každým odesláním. Zeptejte se sami sebe: „Kdyby tenhle text vůbec nevyšel, o co by svět přišel?“

Inboxmánie

Tipy na newslettery. České i zahraniční.

Italife. Honzu Barboříka asi mnozí znáte a odebíráte – pomáhá lidem s online marketingem. Kromě toho ale miluje Itálii – a s manželkou Lenkou o ní píše newsletter. Není to cestopis, spíš průvodce, který vám pomůže Itálii pochopit. „Cestujeme do Itálie několikrát za rok a rádi bychom tam objevili to naše místečko, které tam někde čeká, kde bychom mohli časem trávit podstatnou část roku,“ píšou Honza s Lenkou. Přibližují regiony, římské uličky, kuchyni nebo studium italštiny na univerzitě v Perugii. S Honzou se dá o Itálii bavit hodiny. Ostatně, když mi loni na podzim poslal svůj italský playlist na Spotify – tisíce písniček, hodiny hudby – objevil jsem tolik italských zpěváků, že mi to vystačí na tři životy. Zatím jsem prošel sotva čtvrtinu. Tenhle zápal mě baví.

Editor a fanfaron. Petr Šimůnek po letech v čele českého Forbesu vyrazil vlastní cestou – a s vlastním newsletterem. Je to kurátorský, týdenní pohled na byznys, politiku, kulturu, vědu i lifestyle. Přehled, který – jeho slovy – „vidí za kopečky pohodlného českého lavóru“. Čtu ho rád. V jednom vydání dostanete glosu o víně, úvahu o AI i kus byznysové analýzy. Píše hutně, zábavně, občas až překotně. Ještě je to trochu syrové, ale usazuje se to – a sám jsem zvědavý, kam se newsletter posune. Baví mě i fanfaronská část, která říká: žijeme si sice nad poměry, ale pořád ještě pod naši úroveň!

Najděte věty k vyhození

Když mě kdysi děsila bílá stránka a otravně blikající kurzor, začínal jsem texty větami jako „Vědci zjistili, že…“ nebo „Už ve starém Řecku a Římě…“. Věděl jsem, že je to jen taková berlička, která mi pomůže rozbít psací blok. A že to samozřejmě půjde ven, jakmile se rozjedu.

A to je rozdíl oproti nicneříkajícím úvodům, které pořád v newsletterech vídám. Mnoho autorů si nedokáže odpustit rituál „uvedení do děje“ nebo co to je. Jako by si nejdřív odkašlali, popsali počasí, všechny pozdravili, omluvili se za pauzu – a teprve pak se dostali k tomu, proč vlastně píšou.

Háček je v tom, že čtenář otevřel e-mail, dal vám pár vteřin a vy jste se rozhodli rozfrcat je větami určenými na vyhození.

Jasně, chcete příklady:

🔴 Falešný zájem: „Doufám, že se máte dobře.“ / „Doufám, že vás můj e-mail zastihl v pohodě.“

Nedoufáte, nechte toho.

🔴 Sezónní hlášení: „Březen je tu, jaro už je za rohem.“ / „Konečně je tady léto.“ / „Venku padá první sníh.“

Slovy knihkupce Vrány z filmu Vrchní, prchni: „Že se vám do toho pletu, pane Pařízku, ale ty stěrače a ostřikovače nemusíte hlásit, ty přece vidíte.“ Tak je to s počasím a sezónami v newsletterech. Že je jaro, léto, podzim, zima, Vánoce, Velikonoce nebo jánevímco, to mi nemusíte hlásit. Koukám z okna i do kalendáře.

🔴 Vítání v newsletteru: „Vítejte v dalším vydání.“ / „Vítejte u nového e-mailového magazínu.“

Hmm, a já myslel, že jsem si otevřel jídelní lístek z hospody odvedle. Čtenář ví, kde je. Neklepe na dveře, už je uvnitř.

🔴 Omluva za pauzu nebo délku: „Dlouho jsem se neozval.“ / „Dnes jen rychle.“

Mám vás politovat? Nebo pochválit?

Úvod není rozjezd

Pokud chcete psát úvodníky, musí na něčem stát. Musíte mít silnou myšlenku, vykreslit mi zajímavý obraz nebo položit otázku, kterou nemůžu ignorovat. Jinak jen zabíráte místo pro hlavní show.

Newsletter zkrátka vyžaduje úsporné psaní – pravidlo je: Pokud věta nic nenese, musí pryč.

Moje dřívější newsletterové tipy:

• Nekašlete na uvítací e-mail

• Pište newsletter po svém, ne podle šablon

• Odpovídejte na newslettery

• E-mail může sloužit i při onboardingu nováčků

• Lidé potřebují pošťuchovat – opakovaně

• Newsletter je jako titulní stránka novin

• Moje oblíbené newsletterové metriky

• 5sekundový test přihlášení k newsletteru

• Nastavte si minimální standard

• Zvolte správné tempo

• Proč je recyklování chytrá strategie

• Najděte si v každém tématu, co vás baví

• Sociální síť pro objevování, newsletter pro vztah

• Media mullet – jak vytěžit maximum z newsletteru

• Velikost písma – neposílejte blechy

• Jak poznáte skutečnou hodnotu publika

• Jak růst? Nejdřív se ptejte, jestli si to zasloužíte

• Nešetřete bílým místem

• Nástroj vyberte do půl hodiny

• Nepište newslettery, diktujte je

• Needitujte, jen abyste editovali

• Plánování se přeceňuje

• Trend je zesilovač. Máte co zesilovat?

• Ptejte se dokola jako děti: Proč?

Co mě cvrnklo do nosu

🍺 Nepotkáme se? Pokud máte chuť zajít v Praze na pivo nebo kafe a pokecat o všem možném i nemožném, napište mi v odpovědi na tenhle e-mail. Jestli se nás pár sejde, najdu nám společný červnový termín a místo.

🧭 Nejdřív život, pak byznys. Moc se mi líbil postřeh Matthewa Fentona, který má zásadu, že byznys má sloužit vašemu životu, ne naopak. „Hlavní důvod, proč váš byznys vůbec existuje, je naplnit vaše potřeby,“ říká. A to platí i o vlastních obsahových projektech, jako je psaní newsletteru nebo knihy. Začínáme je obvykle s nadšením a velkým nasazením, máme téma, energii, co říct. Pak ale uteče první rok, druhý – a najednou nás projekt drží za límec. Všechno se ohýbá kolem něj. Před časem jsem to řešil i s Newslettery. Když se blížil konec měsíce, byl jsem nevrlý, protože mi hořel termín publikace. Alespoň tak mi to říkala moje žena. A říkala to tak dlouho, že jsem s tím začal něco dělat, abych byl v klidu. Aby můj projekt neobtěžoval ostatní. Teď si to snažím připomínat s každým novým projektem. U těch rozjetých zase řeším, jestli pořád slouží ony mně, nebo spíš já jim. To byl koneckonců jeden z důvodů, proč jsme na konci loňského roku zařízli rodinné deskoherní vydavatelství 4 Kavky. Nebo proč jsem loni v létě zabalil Tvůrcast. Newslettery běží už šest let, protože slouží mně, ne já jim. Je to tak dobré pravidlo, že by stálo za to si ho někam vytetovat: „Napřed se ptejte, jaký život chcete. Pak se ptejte, jaký projekt do něj sedne.“

🍲 Patnáct minut denně stačí, drahoušku. Když přijde hektické období, vlastní projekt obvykle padá ze stolu jako první. A co víc – lidé se kvůli tomu, že nejsou konzistentní, cítí provinile. Někteří kvůli tomu svůj projekt dokonce úplně zaříznou – ne proto, že by je už nebavil, spíš ze studu, že na něj nemají čas. Sara Gibson z newsletteru Freelancing Females k tomu má výbornou metaforu. Říká: šoupněte svůj projekt na zadní část sporáku a nechte ho pomalu dusit. Někdy holt stačí, když projekt „na sporáku“ jen tak probublává. Nemusíte ho vařit naplno, aby žil. Líbí se mi i její fígl, jak udržet projekt v chodu: stačí jen 15 minut. Když nemáte čtyři hodiny denně, najděte si aspoň čtvrthodinu. Napište pár vět. Pošlete jeden e-mail odběratelům. Podobně to dělám třeba s Češtinou 2.0 – jsou dny, kdy se jí nestíhám věnovat. Ale snažím se najít si čas aspoň na deset slov denně. Nevyjde to vždycky, ale i díky tomu Čeština 2.0 už skoro dvacet let vesele probublává vzadu na plotně.

🧠 Proč pracovat v rytmu 90-20-30. Steven Kotler, který se posledních patnáct let zabývá výzkumem hlubokého soustředění a špičkového výkonu, sepsal praktický rozvrh, jak pracovat. Nejdřív věnujte 90 minut hluboké práci. Pusťte se do jednoho úkolu, bez notifikací a vyrušování. Proč zrovna 90 minut? Protože chvíli zabere, než se do práce opravdu ponoříte. Dobře, co pak? 20 minut uvolnění – po hluboké práci je čas zvednout se od stolu. Jít na procházku, protáhnout se, umýt nádobí. Ale pozor – vstát od stolu neznamená popadnout mobil a začít zběsile scrollovat. Tahle pauza je podle Stevena Kotlera klíčová – mozek si během ní srovná, co se právě odehrálo. A můžou přijít dobré nápady – protože ty často přicházejí až po úsilí, ne při něm. Po dvacetiminutovém uvolnění přichází 30 minut otevřené pozornosti – čtěte, poslouchejte podcast, pátrejte na internetu po tom, co vás zajímá. Mysl díky tomu dostane nový materiál, který si někde pod povrchem propojí s tím, co už jste měli v hlavě předtím. Ponoření, uvolnění, rozšíření. Bingo!

🤝 Pět set lidí může být víc než pět tisíc. Říkám opakovaně, že i s menším newsletterovým publikem můžete hrát první ligu. A tak mě potěšilo, když to samé tvrdí Alex Lieberman, který spoluvybudoval newsletter Morning Brew a v roce 2020 ho prodal Business Insideru za 75 milionů dolarů. Morning Brew má dneska několik milionů odběratelů, přesto Alex Lieberman neříká, že k úspěchu potřebujete obrovské publikum. Místo toho tvrdí: „Ať už chcete prodávat publiku služby a produkty, monetizovat newsletter reklamami nebo prostě jen budovat důvěru – vždycky, vždycky, vždycky bude dávat smysl mít menší a angažovanější základnu odběratelů.“ Kde to můžu podepsat? Pět set lidí, kteří newsletter čtou, sdílejí a odpovídají na něj, je (vždycky, vždycky, vždycky) víc než pět tisíc lidí, kteří ho mají v inboxu jen jako šum.

👊 Žádný nástroj to sám nenapíše. Pokušení spoléhat se (nejen) při psaní na nástroje je věčné. Jay Acunzo na to má trefnou repliku: „Není to nožem, ale kuchařem. Není to vybavením, ale talentem. Není to mikrofonem, ale mluvčím. Není to nástrojem, je to vámi.“ Nástroj nebude myslet za vás. Nepředá vám vytříbený vkus. Nevybere, co je v textu nejdůležitější. Ještěže tak.

🌱 Myšlenkový kompost. Taky se vám stává, že si při psaní nebo během rozhovoru uvědomíte, že myšlenka, kterou jste právě použili, není vaše? Nebo aspoň ne původně. Mně se to děje pořád. A čím jsem starší, tím hůř si vybavuju, odkud vlastně je. Většinou je původ zdroje hodně rozplizlý a jen mi bleskne hlavou, že využívám něco, co jsem nasbíral v cizím lese. Řekněme, že je to takový myšlenkový kompost. Jeho vrstvy tvoří všechno, co jsem přečetl, vyslechl, viděl – a na něm pak vyrůstá něco nového, možná lehce posunutého, přiohnutého pro můj kontext. Hmm. Americký filozof a básník Ralph Waldo Emerson tvrdil, že bez vyjádření jsme jen poloviční – naše druhá polovina je skrytá v napsané větě, vyřčené myšlence, nakreslené čáře. To je přesné – skládáme se z konzumace i tvorby. Jedno bez druhého není. Bez čtení a poslouchání bych neměl ta správná slova, která potřebuju k tomu, abych vyjádřil, co mi běží hlavou. A bez vyjadřování bych zase nikdy nedal dohromady, co vlastně vím. Proto tak rád trávím čas čtením a posloucháním – díky tomu přihazuju nový materiál na vlastní kompost.

S čím vám pomůžu

Na vyhozené vatě vyděláte

Příručky, brožury, výroční zprávy, smlouvy, interní směrnice. Pokaždé ten samý problém: lidé se textem prokousávají, místo aby ho přečetli jednou a pochopili. Vezměte si třeba takovou interní směrnici. Stovka zaměstnanců si ji čte dvakrát, možná třikrát, než vůbec pochopí, co po nich kdo chce. To je půl hodiny krát stovka lidí krát hodinová sazba – šílená cena za jediný dokument, ne?

S Daliborem Behúnem děláme workshopy pro firmy, které si to už spočítaly a nechtějí dál vyhazovat peníze oknem.

Co řeším v Promptně (nejen) tento měsíc

Jak donutit AI psát konkrétně, ne obecně. Jak s AI vést konverzaci, ze které vypadne použitelný draft. Jak naučit AI svůj vlastní hlas – a jak ji vrátit na koleje, když ho ztrácí.

Každou středu jeden tip.

Přestaňte v e-mailech kulhat na obě nohy

E-maily jsou pořád jako přes kopírák: Dva odstavce zdvořilostního rozjezdu, čtyři otázky najednou, odkazy bez kontextu. Adresát kouká, neví, co po něm odesílatel chce, a odpověď odkládá do vyhnívacího šuplíku. Tam je den, dva, týden.

Proto jsem natočil Mistrovství e-mailu. Je to videokurz, který vás naučí psát e-maily tak, aby bylo všechno jasné.

Psát lineárně, nebo v blocích?

Než začnete psát, položte si otázku: záleží v mém textu na pořadí, nebo potřebuju, aby si v něm každý našel to svoje?

Podle toho se můžete rozhodnout, jestli budete psát lineárně, nebo v blocích.

Vysvětlím.

Co je lineární psaní

Lineární text vede čtenáře od začátku do konce v jednom proudu. Každá věta navazuje na předchozí. Čtenář ho čte od první věty po poslední – a na tom záleží, protože výsledný dojem vznikne až po dočtení.

Co je psaní v blocích

Text rozdělíte do bloků. Každý z nich stojí samostatně a čtenář si najde ten, který ho zajímá, aniž by musel procházet celý text. Bloky jsou pojmenované tak, že se v nich každý na první dobrou zorientuje.

Jak to vypadá v praxi?

Téma: firma XYZ mění strategii a propouští 200 zaměstnanců.

Lineárně:

XYZ propustí 200 zaměstnanců. Firma to oznámila s tím, že hlavním důvodem je pokles tržeb o 30 % v posledním roce. Propouštění se týká hlavně lidí v administrativě. Zaměstnanci v prvních reakcích nešetří kritikou – podle nich firma nevyužila dostupnou státní podporu. Propuštění zaměstnanci dostanou odpovídající odstupné a firma mezitím začne připravovat novou obchodní strategii zaměřenou na efektivitu.

V blocích:

Co se stalo: XYZ propustí 200 lidí z administrativy.

Proč: Tržby za poslední rok klesly o 30 %.

Reakce: Firma podle zaměstnanců nevyužila dostupnou státní podporu.

Co bude dál: Propuštění zaměstnanci dostanou odstupné, firma chystá novou obchodní strategii.

Kdy psát lineárně

Po lineárním psaní sáhněte, když je pro vás důležité, aby čtenář četl celý text – např. u beletrie, esejí, reportáží. U lineárního psaní jde o prožitek. Chcete, aby čtenář cítil rytmus, gradaci, emoce. Tvoříte ucelený příběh, který má přirozené pořadí, kde jedno vyplývá z druhého. Budujete napětí a směřujete k jasné pointě.

Lineární přístup je taky nepřekonatelný v přesvědčování. Pokud potřebujete čtenáře provést argumentací A → B → C, aby na konci udělal rozhodnutí, bloky by mu umožnily důkazy přeskočit. Pokud něco prodáváte nebo se snažíte změnit něčí postoj, jděte na to lineárně.

Kdy psát v blocích

Psaní v blocích slouží pro rychlou orientaci. Chcete, aby čtenář z textu co nejrychleji vytěžil to podstatné.

Bloky se hodí, když text nese víc různých informací a když různé čtenáře můžou zajímat různé informace. Když nechcete, aby byly důležité věci utopené uprostřed odstavců. Když potřebujete dodat složitější kontext, který část čtenářů zná a jiná část ne. Když píšete pro zaneprázdněné lidi – třeba shrnutí pro management.

Bloky mají ještě jednu výhodu: jsou robustní. I když čtenáře nezajímá blok „Proč“, může ho zaujmout blok „Co bude dál“. Naproti tomu lineární texty jsou docela křehké – stačí jedna slabší část uprostřed a čtenář ztratí nit a odpadne.

Po blocích můžete sáhnout i tehdy, když má text nějakou akční část, kterou chcete jasně oddělit od zbytku – „co dělat dál“ nebo „co z toho vyplývá“. Nebo když předáváte spoustu informací a potřebujete, aby lidé většinu z nich zaregistrovali a přečetli (např. v interních e-mailech).

Taky můžete oba přístupy kombinovat – třeba začít lineárně, abyste čtenáře vtáhli, a pokračovat blokovým jádrem, které předá informace rychle a přehledně.

Rychlý test před psaním

Lineární psaní vyžaduje od čtenáře určitou investici – musí dát textu svůj čas a pozornost. Zato blokové psaní nabízí čtenáři službu (nejčastěji úsporu času).

Proto si před psaním položte otázky:

• Chci, aby se čtenář v textu zastavil, vnímal atmosféru, přemýšlel o něm? Pokud ano, pište lineárně.

• Chci, aby čtenář rychle pochopil, co se děje, a mohl jít pracovat? Pokud ano, rozdělte text do bloků.

Taky můžete zkusit text rozdělit na jednotlivé pojmenované bloky. Pokud vám názvy dávají smysl – „Co se stalo / Proč k tomu došlo / Co to znamená pro vás“ – je to správná volba. Pokud bloky působí uměle nebo rozbíjejí logiku textu, zůstaňte u lineárního psaní.

AI, která nelže (a 10 způsobů, jak ji ovládnout)

Většina AI nástrojů trpí halucinacemi. NotebookLM ne. Odpovídá výhradně z podkladů, které mu sami nahrajete, a ke každé větě vám ukáže zdroj.

S Romanem Věžníkem používáme NotebookLM každý den. Vybrali jsme 10 scénářů, které nám šetří hodiny týdně, a předvedeme vám je na webináři, abyste je mohli hned použít.

Bude to jen hodinová ochutnávka. Ale i tak vás posune dál než týdny experimentování:

→ Z YouTube do textu: Odpověď z hodinového záznamu za pár vteřin.

→ Onboarding bez bolesti: Nováček se ptá AI, ne seniorů.

→ Stroj na obsah: Jeden článek → newsletter → 5 příspěvků na sítě.

→ Příprava na schůzku: Za 5 minut víte víc než po hodině googlování.

→ Audio reporty: Udělejte si z nudného PDF podcast do ucha.

→ Zpětná kontrola: AI ověří, jestli váš text ladí s podklady.

Jedna hodina. Deset receptů. Cena jednoho oběda.

Středa 22. dubna | 10:00–11:00

Rezervovat místo za 290 Kč

P. S.: Nestíháte to naživo? V ceně je i záznam.

Ptejte se dokola jako děti: Proč?

Malé děti se ptají pořád a pořád: „Proč? Ale proč? Ale proč?“

Někdy je to roztomilé, často docela otravné. Jenže děti (a inženýři v Toyotě, kteří metodu „5 proč“ proslavili) dělají přesně to, co bychom měli dělat i my, když ladíme newsletter – jít pod povrch první odpovědi.

Většina autorů newsletterů se místo toho staví do role expertů. Jsou přesvědčení, že vědí, co čtenáři chtějí. Pokud chtějí tipy na tvorbu s AI, dají jim prompty. Jenže takových newsletterů jsou mraky. Nuda, nuda, šeď, šeď.

Když jsem stavěl Promptně (týdenní newsletter o psaní s AI), zkusil jsem kopat o něco hlouběji. Chtěl jsem najít odpověď, která čtenáře skutečně pálí.

🔴 ŠPATNĚ: Čtenář chce tipy na psaní s AI → dám mu pár obecných rad a promptů.

🟢 DOBŘE:

• Čtenář chce tipy na psaní s AI. → Proč?

• Protože už AI vyzkoušel, ale výsledek byl generický. → Proč?

• Protože se mu do textu nepodařilo promítnout vlastní hlas, styl, názory. → Proč?

• Protože nemá čas to testovat a studovat do hloubky. → Proč by s tím mělo pomoci zrovna Promptně?

• Protože za něj vymete všechny slepé uličky a nabídne mu vždycky jeden konkrétní tip, který může hned vyzkoušet v praxi.

A jednou mu díky všem těm tipům někdo řekne: „To je skvělý text, takový by AI nikdy nenapsala.“ A on se jenom pousměje.

Zkrátka – ptejte se tak dlouho, dokud vás odpověď nezastaví. Pak víte, o čem a jak skutečně psát.

P. S.: To číslo v názvu metody „5 proč“ od Toyoty je orientační. Někdy si vystačíte s méně otázkami, někdy jich potřebujete více. Hlavní je, že se nespokojíte s první odpovědí.

Moje dřívější newsletterové tipy:

• Nekašlete na uvítací e-mail

• Pište newsletter po svém, ne podle šablon

• Odpovídejte na newslettery

• E-mail může sloužit i při onboardingu nováčků

• Lidé potřebují pošťuchovat – opakovaně

• Newsletter je jako titulní stránka novin

• Moje oblíbené newsletterové metriky

• 5sekundový test přihlášení k newsletteru

• Nastavte si minimální standard

• Zvolte správné tempo

• Proč je recyklování chytrá strategie

• Najděte si v každém tématu, co vás baví

• Sociální síť pro objevování, newsletter pro vztah

• Media mullet – jak vytěžit maximum z newsletteru

• Velikost písma – neposílejte blechy

• Jak poznáte skutečnou hodnotu publika

• Jak růst? Nejdřív se ptejte, jestli si to zasloužíte

• Nešetřete bílým místem

• Nástroj vyberte do půl hodiny

• Nepište newslettery, diktujte je

• Needitujte, jen abyste editovali

• Plánování se přeceňuje

• Trend je zesilovač. Máte co zesilovat?

Co mě cvrnklo do nosu

📚 Přestaňte počítat, kolik knih jste přečetli. Spíš se ptejte: „Co jsem z těch knih použil? Co jsem si propojil s tím, co už vím odjinud?“ Nemluvím teď o beletrii, kde si chcete čtení užít. Mluvím o odborné literatuře, kde většinou hledáte odpověď na konkrétní otázky. Přesto i takové knihy čte většina lidí jako romány: od začátku do konce, stránku po stránce, s pocitem, že přeskočit kapitolu by byl podvod (asi proto, že pak by si knihu nemohli započítat na seznam přečtených knih, jiný důvod mě nenapadá). Lepší způsob? Jednou za tři měsíce si během půlhodinky projděte poličku nebo noční stolek s nepřečtenými odbornými knihami a každou z nich zařaďte do jedné ze tří krabic: číst brzy; projít a vytěžit klíčové části; nechat jako referenční zdroj. A podle toho je čtěte: Knihám z první krabice věnujte plnou pozornost. U knih z druhé krabice si přečtěte obsah, úvod a závěr, pak si najděte kapitoly, které odpovídají na vaši konkrétní otázku. Zbytek přeskočte. Knihy z třetí krabice ani neotvírejte, dokud je nepotřebujete – referenční zdroj je kniha, kterou využijete až ve chvíli, kdy hledáte konkrétní informaci, podobně jako encyklopedii nebo kuchařku. Jakmile najdete, co potřebujete, zase ji bez výčitek zavřete. Zbavte se pocitu, že musíte přečíst vše, a místo toho si rovnou povolte číst jen to, co potřebujete.

💭 Rada je jen tak dobrá, jak dobrá je otázka. Ozan Varol ve svém newsletteru píše, že dostává spoustu e-mailů typu: „Píšu knihu. Jak ji mám vydat nebo promovat?“ Na to se v podstatě nedá odpovědět. Nejspíš je to důsledek rčení, že „za zeptání nic nedám“. A pokud se ptáte takhle obecně, nejspíš jste do toho opravdu nic nedali. Jenže když si neuděláte žádné domácí úkoly, nemůžete dostat odpověď, která by pro vás měla hodnotu. Když se ptáte: „Jak mám dělat knižní marketing?“, je to jako střelba na neviditelný terč. Lepší je ptát se třeba: „Mám tyhle dva typy publika a nevím, pro které se rozhodnout. Co dává větší smysl vzhledem k mým cílům?“ A neplatí to jen pro dotazy v e-mailech, stejná logika funguje u placených konzultací. To, že platíte, ještě neznamená, že za vás musí expert odvést i vaše domácí úkoly. Čím přesněji otázku položíte, tím cennější odpověď dostanete.

🧪 Rady expertů berte jako hypotézy. A zároveň platí, že většina tzv. osvědčených postupů (nebo best practices, jestli to chcete v linkedinštině) vznikla pozorováním nějaké situace. Zprůměrováním toho, co dotyčný viděl – a výsledek pak popsal téměř jako zákon. Problém je, že průměr vzniká ze stovek a tisíců různých řešení. Jenže vy se můžete průměru vymykat. K radám proto přistupujte s rozvahou – je to jenom výchozí bod k testování, ne písmo svaté. Vždycky se ptejte: platí tohle pro mě, v mém kontextu, s mými zdroji? A zkoušejte.

🤦‍♂️ Je libo překlad do linkedinštiny? Mimochodem, když byla řeč o linkedinštině, víte, že už pro ni existuje i překladač? (Díky za tip, Tome!) Hodíte do něj něco prostinkého a vypadnou vám slova jako z bulšit binga:

🔍 Udělejte z úkolu otázku. „Musím dokončit newsletter“ je příkaz. Mozek ho vyhodnotí jako nudnou povinnost a hned přijde s hromadou výmluv, proč práci odložit. Čas se krátí, úkoly se kupí. Jak z toho ven? Přerámujte úkol na otázku: „Co o tomhle tématu ještě nevím a co mě na něm fascinuje?“ Díky tomu se psaní newsletteru promění v zábavný průzkum terénu a všechno mnohem rychleji odsýpá. Není to náhoda – neurověda potvrzuje, že zvědavost spouští dopaminový systém odměn, který je úzce propojený s vnitřní motivací, píše Anne-Laure Le Cunff v newsletteru Ness Labs. Jakmile mozek ucítí „informační mezeru“, chce ji zaplnit. Úkol zůstává stejný, ale rozdíl je v tom, jak je formulovaný.

✍🏻 Mám rád texty, které musely bolet. Už dlouho mám na nočním stolku jenom knihy, které jsme měli v seznamu povinné četby ještě na střední. Všechno to jsou hodně fousaté texty, na kterých oceňuju hlavně to, že nebyly zadarmo – spisovatelé je psali na stroji nebo rukou a každý odstavec pořádně bolel. Jasně, některé knihy jsou horší, některé lepší, ale tak jako tak mi slouží jako protilátky proti generovaným textům, kterých v běžném provozu přečtu hromadu. Abych si udržel vkus, nutně potřebuju číst to, co neprolezlo žádným nástrojem AI. Kdybych z toho slevil, můj styl psaní by začal erodovat. Pomalu. Nenápadně. Protože styl se formuje hlavně tím, co konzumujeme. Staré knihy jsou takový můj ochranný štít – i dvacet minut denně strávených nad jejich stránkami mi narovnává mířidla.

S čím vám pomůžu

Odstraňte kilo vaty, vydělejte kilo vaty

S Daliborem Behúnem jsme spustili Kilovaty, protože když vyhodíte z textů kilo vaty, vyděláte na tom (minimálně) kilo vaty. Jo, je to vtípek, ale taky pravda pravdoucí.

Srozumitelnost k zákazníkům zvyšuje důvěryhodnost (schválně, nechte si to otestovat), posiluje značku a vydělává peníze. Srozumitelnost ke kolegům zase šetří čas, nervy a – počkejte si na to – peníze! Hodně peněz. Protože všichni na první dobrou vědí, co se po nich chce, a nepálíte tak pro nic za nic jejich drahou hodinovku.

Zamluvte si u nás workshop srozumitelného psaní.

Srozumitelnost vás nebude stát majlant, a přitom se hned vyplatí.

Pište lépe s AI

Každou středu posílám placený newsletter Promptně, ve kterém sdílím svoje postřehy pro lepší psaní s AI. Ještě do konce dubna si ho můžete osahat s 50% slevou na 3 měsíce – a to je docela dost týdenních tipů za hubičku, ne? (Můžete zkusit i ochutnávku zdarma jednou za měsíc – ale pak každý rok přijdete o celých 40 vydání.)

Pokud chcete ve firmě uspořádat workshop psaní s AI, napište.

Méně času na pomníky, víc na opice

Astro Teller z laboratoře X, která se v Googlu zaměřuje na přelomové inovace, se před pár lety provokativně ptal: „Řekněme, že chcete naučit opici recitovat Shakespeara – kde začnete?“

Většina lidí začne budováním podstavce, na kterém bude ta opice stát, dodal.

Jenže dokud nevíte, jestli ze sebe opice vůbec vydá nějakou smysluplnou hlásku, natož Shakespearův sonet, je vám podstavec k ničemu. Přesto lidé až do zblbnutí vylepšují podstavec a na trénink opice už jim nezbývá čas.

Kreativní koučka Jessica Abel tuhle Tellerovu metaforu vzala a proměnila – z „podstavce“ udělala „pomník“. Myslím, že to je důležitý posun, protože tvůrci většinou staví něco skutečného, náročného. Něco, co žere hromadu času. Něco, do čeho vkládají hromadu práce. Třeba píšou knihu, že ano. To není jenom podstavec. To je fakt pomník.

Jenže ani pomník nenaučí opici recitovat Shakespeara.

Možná se vám něco takového děje taky. Možná nevíte, co je váš pomník a co vaše opice.

Dobrá věc se sama neprodá

Tak například: Když chystáte kurz, tím pomníkem je psaní scénáře, natáčení, střih. Jo, jsou to desítky, možná stovky hodin práce, které na tom propálíte a které můžou ve výsledku vypadat báječně. Opice je ale jiná. Je to otázka, jestli vám za to někdo zaplatí.

Jak je to s newslettery?

Jsou lidé, kteří rádi píšou, ladí každé slovo, tuní příběhy, brousí formulace. Graficky založení autoři si zase rádi hrají se šablonami, barvami a tlačítky.

Každý se zkrátka vyblbne tam, kde mu to jde. Ale to všechno jsou pomníky.

Opice u newsletteru vypadají jinak: „Budou lidé ochotní číst právě vás? Přinese to nové kariérní příležitosti? Doporučí vás někdo, komu cílovka důvěřuje? Budou z toho taky nějaké peníze?“

Na tohle laděním rubrik ani šablon nepřijdete.

Možná – stejně jako kdysi já – věříte, že dobrá věc se prodá sama. Neprodá.

Sám jsem si tím mnohokrát prošel. Místo toho, abych řešil, jestli a jak něco funguje obchodně, piloval jsem věci, ve kterých jsem byl dobrý. Bylo to příjemné. Ale zároveň to bylo odkládání toho důležitého. A bolestivého.

Je to začarovaný kruh:

Dělám, co mi jde → vyhýbám se tomu, co mi nejde → jsem frustrovaný, že se věci nedějí samy → dělám víc toho, co mi jde.

Frustrující propast

Abychom si rozuměli – nechci tím říct, že mít radost z pouhého psaní newsletteru nestačí. Pokud jen potřebujete místo, kde se můžete vypsat nebo kde můžete potrénovat psaní, tak fajn.

Spíš mířím na ty, kteří očekávají, že newsletter (nebo jakýkoliv jiný tvůrčí projekt – od podcastu přes kurz až po knihu) bude fungovat byznysově bez jejich přičinění. Právě tahle propast mezi očekáváním a reálným chováním bývá nejvíc frustrující.

Můj tip?

Nečekejte na zázrak. Zvolte si dopředu místo, kde se ohlédnete a případně přehodnotíte strategii.

Například: „Pokud po 6 měsících pravidelného psaní newsletteru nepřijde jediná poptávka po mých službách, musím něco změnit. Téma nebo přístup.“

Jak poznat opici

Pomůžou vám čtyři otázky, které nabízí Jessica Abel:

1. Jaký výsledek očekávám?

2. Co se musí stát, aby k tomu opravdu došlo?

3. Co z toho je nejméně ověřené a nejméně příjemné řešit?

4. Trávím většinu času právě tím?

Už ta druhá otázka odhalí podmínky úspěchu. Třetí vám pomůže vybrat opici – to nejrizikovější a nejbolavější místo. A poslední prozradí, jestli trénujete opici v recitování, nebo jen stavíte další pomník.

Kdybych to měl převést třeba na svůj příklad konzultanta a lektora srozumitelného psaní, mohly by odpovědi vypadat nějak takhle:

1. Jaký výsledek od newsletteru čekám? Zakázky – workshopy pro firmy a úřady, konzultace.

2. Co musí být pravda, aby se to stalo? Čtou mě lidé, kteří rozhodují o vzdělávání v organizacích. Důvěřují mi natolik, aby mě oslovili nebo doporučili dál. Vnímají mě jako experta na tohle konkrétní téma, ne jen jako dalšího chlápka v řadě.

3. Co z toho je nejméně ověřené a nejméně příjemné řešit? Jestli mě čtou správní lidé – ne jenom kolegové z oboru, které téma baví. A jestli těm správným lidem newsletter přijde jako důvod mě oslovit, nebo je to pro ně pouze zajímavé čtení.

4. Trávím většinu času právě tím? Nebo místo toho piluju strukturu čísel, ladím rubriky a přemýšlím, jestli psát každý týden nebo jednou za čtrnáct dní?

Takže – moje opice by byla: „Čtou mě lidé s rozpočtem a pravomocí objednat školení – a vnímají mě jako někoho, koho vůbec má smysl oslovit?“

Když už bych věděl, co skutečně potřebuju, mohl bych se na to víc zaměřit. A věnovat 80 procent času tréninku opice, ne leštění pomníku.

Už tušíte, co je váš pomník a co vaše opice?

Inboxmánie

Tipy na newslettery. České i zahraniční.

Slovo dne z Češtiny 2.0. Vždycky jsem si chtěl vyzkoušet, jaké je posílat denní newsletter. Ale trochu jsem se té šílené frekvence bál, takže jsem to odkládal. Navíc jsem hledal vhodné téma – až mě napadlo, že to spojím se svojí Češtinou 2.0. Bingo! Každý všední den teď posílám slovo dne. Nechtěl jsem posílat nic, co by vás každé ráno zahltilo – počítejte s jednohubkou, kterou v e-mailu zhltnete za pár vteřin.

Hájek & Kavka školí. I tenhle newsletter je z mojí zahrádky. S kamarádem Tomášem Hájkem školíme v menších obcích všude po republice, nejčastěji starosty, úředníky, knihovníky, lidi z neziskovek apod. Předáváme jim malý balíček dovedností pro digitální komunikaci – od sociálních sítí přes fotografování mobilem a práci s Canvou až po psaní s AI nebo psaní dobrých newsletterů. Nově posíláme absolventům školení newsletter, kde každých 14 dnů shrnujeme tři fajn tipy pro ulehčení práce i života. Ale číst to můžete, i když jste u nás na školení (ještě) nebyli.

Začnu v úterý. Pokud odebíráte newsletter Arnold’s Pump Club od týmu kolem Arnieho Schwarzeneggera (odebíráte, že jo?), protože v něm je halda inspirace a praktických rad k silovému tréninku, výživě i regeneraci, tak k němu přihoďte i tenhle newsletter od Radara alias Michala Vrátného z Železné koule. Je našlapaný, zábavný, k věci.

Trend je zesilovač. Máte co zesilovat?

Spousta lidí skáče na kdejaký trend, který se okolo nich mihne. Objeví se nové téma, všichni o něm píšou, tak teda píšou taky.

A když se trend vypaří, zjistí, že jim nic nepřinesl.

Problém není v trendech. Problém je v tom, že obracejí pořadí kroků.

Nejdřív musíte pořádně promyslet a ovládnout svoje téma, teprve pak ho můžete zkusit navěsit na nějaký trend.

Je to podobné, jako když zapojíte elektrickou kytaru do zesilovače. Když umíte hrát, vyjde z toho fajn muzika. Když hrát neumíte, jen zesílíte falešné tóny. Ale zato budou pořádně slyšet.

Trendy fungují stejně. Zesilují to, co už máte – můžou ukázat dobrou myšlenku v novém světle. Jenže když žádnou dobrou myšlenku nemáte? Posloužíte trendu, ale trend neposlouží vám.

Jak to může vypadat?

🔴 ŠPATNĚ: Když všichni píšou o vyhoření, přiskočíte na palubu a napíšete asi stopadesátý generický článek „7 signálů, jak poznat, že se blížíte k vyhoření“. Za měsíc na to zapomenete vy i vaši čtenáři. Prostě jste si jen na chvíli vlezli do cizího kostýmu.

🟢 DOBŘE: Dlouhodobě mluvíte a píšete o tom, že lidé v korporacích neumí říct nahlas, co potřebují. Když přijde vlna článků o vyhoření, už máte nabito. Téma máte do detailu prozkoumané a trend využijete jako aktuální kulisu.

Než se příště svezete na nějaké módní vlně, zeptejte se:

„Dokázal bych o tomhle mluvit deset minut v kuse, i kdyby zrovna vypadl internet a neexistoval Google ani ChatGPT?“

Pokud ne, nechte trend plavat. Jinak z vás vypadnou jen cancy, které podobně napíšou tisíce jiných (nebo libovolný nástroj AI). Pokud ano, využijte trend jako háček, na který pověsíte svoje myšlenky.

Moje dřívější newsletterové tipy:

• Nekašlete na uvítací e-mail

• Pište newsletter po svém, ne podle šablon

• Odpovídejte na newslettery

• E-mail může sloužit i při onboardingu nováčků

• Lidé potřebují pošťuchovat – opakovaně

• Newsletter je jako titulní stránka novin

• Moje oblíbené newsletterové metriky

• 5sekundový test přihlášení k newsletteru

• Nastavte si minimální standard

• Zvolte správné tempo

• Proč je recyklování chytrá strategie

• Najděte si v každém tématu, co vás baví

• Sociální síť pro objevování, newsletter pro vztah

• Media mullet – jak vytěžit maximum z newsletteru

• Velikost písma – neposílejte blechy

• Jak poznáte skutečnou hodnotu publika

• Jak růst? Nejdřív se ptejte, jestli si to zasloužíte

• Nešetřete bílým místem

• Nástroj vyberte do půl hodiny

• Nepište newslettery, diktujte je

• Needitujte, jen abyste editovali

• Plánování se přeceňuje

Co mě cvrnklo do nosu

💭 Proč nepřemýšlet u psaní. Nad psacím strojem spisovatele Raye Bradburyho visel dlouhá léta jednoduchý nápis: „Nepřemýšlej!“ Proč? Přemýšlení při psaní klame. Hlava neustále vymýšlí důvody, proč to, co jste napsali, není dobré. A vy to pak smažete. Přitom ta první, surová verze byla pravdivější než cokoliv, co napíšete po deseti minutách vylepšování. Přemýšlení funguje jako brzdy v autě – jo, hodí se, ale když máte brzdový pedál sešlápnutý až k podlaze, těžko se rozjedete. Motorem psaní není intelekt, ale emoce, řekl Bradbury. Intelekt pustil do hry, až když měl hotovo: „Podívám se, jestli něco nechybí. A pokud chybí, vrátím se a tu část znova prožiju.“ Přečtěte si to ještě jednou – říká: Prožiju! Ne vyhladím. Když procházel text, hledal plochá místa bez emocí. Neupravoval je proto, aby jim dal větší řád a uhlazenější tvar, ale aby jim vdechl více života. Většina lidí přitom upravuje texty s opačným cílem – aby byly bez hran, bez čouhajících třísek.

📨 Kdysi jste poznali spam na sto honů. A teď? Bývaly doby, kdy spam vypadal – jako spam. Byly v něm hrubky, překlepy, odpudivá grafika. Jenže s nástupem nástrojů umělé inteligence může i spam vypadat k světu. No, k světu – spíš jako jakýkoliv jiný obsah, který vzniká kódováním s pomocí AI. Znáte to, ne? Dneska prakticky na první pohled rozlišíte estetiku „vibecodingu“ – všechny ty weby, vstupní stránky nebo e-maily, které padají z nástrojů AI, jsou v podstatě na jedno brdo. Do budoucna tak vizuální podoba otravných e-mailů přestane být vodítkem a zbyde nám jen kontext: „Znám odesílatele? A věřím mu?“

🤷 Pokuste se selhat. Snažit se o dokonalost je nanic. Vždycky. Tlačíte na sebe, vztekáte se a celé to jde do háje. Místo toho se potřebujete uvolnit. Dovolit si udělat něco špatně. Napsat článek na půl plynu, nepiplat se s prezentací večer co večer až do půlnoci, nahrát video na první dobrou a vůbec neřešit nastavení světel nebo kamery. Herec Willem Dafoe to řekl skvěle: „Vždycky se mi líbila myšlenka snažit se selhat. Zkusit namalovat příšerný obraz. Zkusit hrát špatně. Zkusit být v té scéně mizerný. Musíte najít způsob, jak se přestat bát a být svobodní.“ Boží.

👀 Než pošlete newsletter, udělejte i test scrollování. Pošlete si testovací e-mail a zkuste si ho rychle projít. Na mobilu, pak v počítači. V newsletteru by vždycky mělo být něco, co hned upoutá vaši pozornost, na čem se váš pohled zastaví. Proč? Stejně k tomu přistoupí i čtenáři – e-mail nejdřív zběžně proskenují, teprve pak se možná začtou.

🎵 Někdy je fajn koukat přes plot. A někdy ne. Lin-Manuel Miranda psal svůj první muzikál pět let – po večerech a o víkendech. Neměl jistotu, že ho někdy někdo uvidí, protože šel úplně nevyšlapanou cestou. Nehodlal kopírovat žádný z hitů, které na Broadwayi frčely. Místo toho chtěl přiblížit to, co mu na velkých scénách chybělo – životy lidí, jako byl on sám, Latinoameričanů z newyorské čtvrti Washington Heights. „Tehdy mi to úplně nedocházelo, ale je to asi ta nejlepší rada, kterou můžete někomu dát: vytvořte to, co vám chybí,“ řekl v podcastu Sunday Sitdown. Díky tomu vznikl Život v Heights, muzikál zasazený do čtvrti, kde vyrůstal, ve kterém lidé rapovali na ulici a dělali přesně to, co dělal i Miranda se svými přáteli. Dostal za něj hudební cenu Grammy a čtyři muzikálová ocenění Tony. Někdy ty nejsilnější projekty nevzniknou z průzkumu trhu a promyšlené strategie. Vzniknou ve chvíli, kdy si řeknete: „Dobrá, když to neexistuje, udělám to sám.“

❤️ Jak říká hudební producent Rick Rubin: „Víte, co je největší chyba, jakou většina muzikantů dělá? Jejich první album vzniká z lásky, zlomeného srdce, vášně nebo deprese. Nemají žádná očekávání, jak na něj svět zareaguje. Píšou ho ze srdce, a když se uchytí, svět jim dá za pravdu. Pak ale začnou chystat druhé album, do kterého už nutně nevkládají lásku, zlomené srdce nebo vášeň. Místo toho tvoří album, o kterém si myslí, že ho svět bude chtít.“

S čím vám pomůžu

Odstraňte kilo vaty, vydělejte kilo vaty

S Daliborem Behúnem jsme rozjeli Kilovaty, protože když vyhodíte z textů kilo vaty, vyděláte na tom (minimálně) kilo vaty. Jo, je to vtípek, ale taky pravda pravdoucí.

Možná nad tím mávnete rukou: „Proč řešit srozumitelnost, když máme na psaní AI?“ Jenže nesrozumitelnost nenutí hádat jenom lidi, ale taky AI. A v byznysu nechcete, aby váš nástroj hádal. Chcete, aby měl jasno a pracoval.

Plus: Srozumitelnost k zákazníkům zvyšuje důvěryhodnost, posiluje značku a vydělává peníze. Srozumitelnost ke kolegům zase šetří čas, nervy a – počkejte si na to – peníze! Hodně peněz. Protože všichni na první dobrou vědí, co se po nich chce, a nepálíte tak pro nic za nic jejich drahou hodinovku.

Objednejte si náš workshop srozumitelného psaní, nebo nejdřív vyzkoušejte testování srozumitelnosti, abyste měli v ruce tvrdá data.

Srozumitelnost vás nebude stát majlant, a přitom se hned vyplatí.

Pište lépe s AI

Každou středu posílám placený newsletter Promptně, ve kterém sdílím svoje postřehy pro lepší psaní s AI. Teď si ho můžete osahat s 50% slevou na 3 měsíce – a to je docela dost týdenních tipů za hubičku, ne? (Můžete zkusit i ochutnávku zdarma jednou za měsíc – ale pak každý rok přijdete o celých 40 vydání.)

Pokud chcete uspořádat workshop psaní s AI, napište.

P. S.: Neslibujte, odlište se:

Nástroje AI taky pohání srozumitelnost

„Už nemusíme být srozumitelní, AI si se vším poradí – i s tím naším slovním salátem.“

Tohle už jsem párkrát slyšel. Bylo by to fajn, ale je to přesně naopak.

Jako byste dorazili do hospody a řekli: „Dám si jídlo. Jaké? Hmm, překvapte mě!“ Tak si pak nestěžujte, že vám přinesli něco, co nesnášíte. Co jste jako čekali?

Nástroj AI je zrcadlo – a když máte v hlavě zmatek, zrcadlí zmatek.

Nesrozumitelnost má cenovku

Možná si říkáte: „To je toho. Když to AI napíše špatně, tak to prostě nechám několikrát přepsat.“

Jenže nesrozumitelnost stojí reálné peníze.

Cena za šum. Nástroje AI si neúčtují za myšlenky, ale za tzv. tokeny (části slov). Každé zbytečné slovo v zadání i v odpovědi stojí nějaký výpočetní výkon. Studie ukazují, že jasná, strukturovaná zadání (oproti slovní vatě) šetří v průměru 16,7 % nákladů na provoz modelů. Pro jednotlivce to jsou drobné, ale co pro firmu, která zavádí AI pro stovky nebo tisíce lidí?

Cena za nejasnost. Vágní zadání nejsou jenom drahá, ale taky vedou k chybám. Podle výzkumu MIT zvyšuje „šum v promptu“ (překlepy, nejasné formátování, balast) chybovost modelů až o 8 %. Nesrozumitelnost je nespolehlivá a podráží vám nohy.

Cena za opakování. Rovnice je jednoduchá: nejasný záměr = špatný výstup = nový pokus = další špatný výstup. Trávíte čas opravováním stroje místo toho, aby stroj makal pro vás. Výsledkem je, že firma, která chce využívat AI a netrénuje lidi ve srozumitelnosti, platí své zaměstnance za to, že se hádají s chatbotem.

Co s tím?

Pochopit, že srozumitelnost není „soft skill“. Není to něco, co počká „na lepší časy“. Je to základní provozní dovednost pro práci s nástroji AI.

Musíte:

1. Vědět, co chcete. Ještě než otevřete ChatGPT.

2. Říkat věci bez vaty. Naplacato, stručně, v odrážkách.

3. Poznat, co nefunguje. A mít odvahu to přiznat (sobě i AI).

Nástroje AI vám dávají silnou pracovní páku. Ale potřebujete k ní pevný bod – srozumitelnost.

Psaní s AI, které fakt funguje

Co je to s tou AI? Máte nástroj, který umí psát. Ale neumí psát to, co chcete. Tak to vysvětlíte. Ale neumí to pochopit. Tak to vysvětlíte znovu. A znovu.

Nakonec to napíšete sami a říkáte si: „Moment, k čemu přesně mi ten nástroj je?“

S Romanem Věžníkem máme odpověď. A hromadu tipů, které se vám budou hodit.

Webinář: čtvrtek 19. února | 18:00–20:00

Pro ty, kteří s AI chtějí začít psát. Pro ty, kteří tomu zatím moc nevěří. I pro ty, kteří nechtějí ztrácet čas metodou pokus-omyl.

Ukážeme vám:
→ Jak psát s AI texty tak dobře, že je experti přijmou bez výhrad
→ Postupy a vychytávky, díky kterým bude psaní s AI konečně dávat smysl
→ Jak o AI přemýšlet, abyste si rozuměli se všemi modely
→ Principy, které hned vylepší každý výstup
→ Jak držet tonalitu a přidat originalitu

Rezervujte si místo

Plánování se přeceňuje

Spousta lidí plánuje, že odšpuntuje newsletter. Ví, o čem chtějí psát. Ale ještě to prý není vyňuňané. Nebo potřebují víc materiálu. Taky není ten správný čas. Nejsou si jistí frekvencí.

Mohli svůj newsletter dávno posílat. Třeba rok. Jenže neposílají.

Mezitím ztratili něco, co se nedá dohnat: rok učení.

Za rok se toho naučíte hodně. Poznáte desítky, stovky, možná tisíce lidí, kteří vás začnou odebírat a bavit se s vámi. Zjistíte, co je zajímá. Budete mít v zásobě desítky článků a spoustu nápadů na další.

A když nezačnete? Budete mít v šuplíku „plán“ a nulu čtenářů.

Připravení nebudete nikdy – vždycky se najde důvod, proč to odložit a strávit další měsíc ležením v podkladech.

Hele, neletíte na na Mars, chcete jenom posílat newsletter. Nedává smysl sedět nad tím rok. Nebo ještě déle.

Publikování je nejrychlejší forma učení – za jeden měsíc publikování se naučíte víc než za rok strávený přípravami.

Na začátku stačí položit si tři otázky:

1. Rozumím terénu?

Víte, kde publikovat, o čem psát, kdo je vaše publikum? Stačí základní představa, nepotřebujete detailní mapu.

2. Věřím, že to má smysl?

Pomůže vám to (třeba v podnikání)? A může to pomoct někomu jinému? Stačí „asi ano“, nemusí to být na beton.

3. Přežiju to, když to nevyjde?

Co nejhoršího se může stát? Lidi to nebude bavit? Nezískáte dost čtenářů? To asi zvládnete, ne?

Ujasněte si to a pusťte se do toho.

Zbytek zjistíte cestou.

Moje dřívější newsletterové tipy:

• Nekašlete na uvítací e-mail

• Pište newsletter po svém, ne podle šablon

• Odpovídejte na newslettery

• E-mail může sloužit i při onboardingu nováčků

• Lidé potřebují pošťuchovat – opakovaně

• Newsletter je jako titulní stránka novin

• Moje oblíbené newsletterové metriky

• 5sekundový test přihlášení k newsletteru

• Nastavte si minimální standard

• Zvolte správné tempo

• Proč je recyklování chytrá strategie

• Najděte si v každém tématu, co vás baví

• Sociální síť pro objevování, newsletter pro vztah

• Media mullet – jak vytěžit maximum z newsletteru

• Velikost písma – neposílejte blechy

• Jak poznáte skutečnou hodnotu publika

• Jak růst? Nejdřív se ptejte, jestli si to zasloužíte

• Nešetřete bílým místem

• Nástroj vyberte do půl hodiny

• Nepište newslettery, diktujte je

• Needitujte, jen abyste editovali

Psací fitko: nezačínejte knihou, je to blbost

Představte si, že přijdete poprvé do posilovny a rovnou si na bench pressu naložíte přes 100 kilo. Bez rozehřátí, bez techniky, bez toho, abyste váhu navyšovali postupně.

Přesně tohle dělají lidé, když si sednou a řeknou: „Napíšu knihu.“

Pustit se rovnou do knihy je příšerně neefektivní způsob, jak se naučit dobře psát.

I když budete mít kliku, vydáte za život jenom pár knih. Abyste se naučili psát a chápat publikum, potřebujete toho napsat mnohem víc. Stovky, spíš tisíce textů.

Tyhle Newslettery píšu každý měsíc skoro šest let. K tomu jsem napsal více než 30 vydání Promptně a přes 140 scénářů k Tvůrcastu. A tisíce dalších článků. Už to ani nespočítám.

Podobné psací fitko potřebujete taky – svůj blog, newsletter, linkedinový profil, cokoliv. Vytvořte si ho.

Co vám to dá?

Zvyknete si psát.

Vytvoříte si proces: nápad → hrubý text → editace → publikace.

Odbouráte strach z neúspěchu (když napíšete desítky newsletterů ročně, některé z nich nebudou nic moc, ale to je v pořádku).

Soustředíte se na postupné vylepšování.

Co mě cvrnklo do nosu

🔥 Fosilní palivo žije. Loni těsně před Vánoci jsme po téměř nepostřehnutelné (čtěte několikaměsíční) pauze vydali s Romanem Věžníkem novou epizodu Fosilního paliva. A já fosil vám to zapomněl v prosincovém vydání napsat! Takže až teď – mluvili jsme o tom, proč je lineární plánování naprd a co by mohlo být lepší. Řeč byla o cyklickém plánování, protože i my chlapi máme své dny. Své přirozené cykly energie, produktivity, motivace a bručounství, že ano.

✍🏻 Je dobře, když už nemůžete svůj text ani cítit. Jason Zinoman v New York Times přiblížil přípravu komičky Nikki Glaser na moderování Zlatých glóbů. Na pódium nešla s „čerstvým“ materiálem, ale měla za sebou 91 zkušebních vystoupení v klubech. Spolupracovala s deseti scénáristy a svoje vystoupení denně ladila s těmi nejbližšími. Pro každý vtípek vyzkoušela desítky různých zakončení, než našla taková, která by jí sedla. A protože si celým večerem prošla tolikrát, měla toho na konci plné zuby. Znala každou pauzu, každé slovo a neměla páru, jestli je to vůbec vtipné. Přirovnala to k dlouholetému manželství, ze kterého dávno vyprchalo prvotní pobláznění a zbyla jenom rutina. Když ji začaly nudit vlastní vtipy, zhoršila se i v jejich vyprávění. Pár dní před akcí dostala panický záchvat. Zní to jako noční můra, že? Ale v podstatě to šlo přesně tak, jak Nikki sama předvídala. Věděla, že toho bude mít po krk. Byl to pro ni kontrolní bod v celém procesu, který naznačoval, že je text dostatečně vybroušený. Únava z textu jí navíc pomohla, když ladila poslední detaily a zbavovala se vaty, zbytečných přechodů bez pointy nebo vtipů, které sice milovala, ale které z vystoupení trčely jako sláma z bot. Co udělala pak? Ohákla se, vylezla na pódium, „předstírala nadšení“ a čekala na kouzlo – reakci publika, které všechny ty vtipy uslyší poprvé a dobře se u nich pobaví. A přesně to se stalo.

🔎 Větší síto, menší oka. Psaní vždycky fungovalo jako síto. Naházíte do něj myšlenky, koncepty a nápady, ale hustou sítí propadnou jen ty nejlepší. Zbytek se zachytí. Díky nástrojům AI se plocha síta zvětšila. Teď toho můžete nabrat mnohem víc než dřív. Problém nastává, když se lidé snaží zvětšit spolu s plochou síta i jednotlivá oka, aby bylo filtrování snazší, rychlejší, aby to méně bolelo. Jenže ono to má bolet. Právě ta jemná oka jsou na celém procesu to nejcennější. Není to vada, ale podstata psaní. Je fuk, jak je síto velké, ale musí být co nejhustší. Jakmile oka v sítu zvětšíte, přijdete o všechny výhody – a necháte protéct kdejakou sračku.

👊 Vyděržaj, pioněr. „To, co vypadá jako úspěch, je často jen trpělivost,“ napsal Shane Parrish. Přímo do černého.

🧲 Dobrou recyklací ušetříte hodiny práce. Pokud chcete tvořit tzv. lead magnety (hodnotný obsah směňovaný za e-mail), které vám přitáhnou nové odběratele do newsletteru, netvořte je na zelené louce a nedělejte si to zbytečně složité. Lead magnet dáváte zadarmo, a tak by měl být jednoduchý, abyste rychle otestovali, jestli funguje. A pokud ne, tak abyste ho mohli co nejdříve vyměnit za jiný. Takže jak na to? Podívejte se, které z vašich starších vydání se čtenářům líbilo. Co jste v něm řešili? Jaké konkrétní kroky v něm byly? Co čtenáři oceňovali? Máte? Fajn, udělejte z toho lead magnet a strčte ho lidem pod nos – do profilu na sociálních sítích, posílejte ho novým sledujícím, zmiňujte ho pod svými příspěvky.

💡 Zapomeňte na zápletky. „Podle mě sestávají povídky a romány ze tří částí: z vyprávění, které posunuje příběh z bodu A do bodu B a postupně až do bodu Z, z popisu, který pro čtenáře vytváří smyslové vjemy, a přímé řeči, která oživuje postavy. Možná si říkáte, kde se mi v tom všem ztratila zápletka. Odpověď – přinejmenším moje odpověď – zní: nikde,“ píše Stephen King v mém hodně ohmataném, už trochu salátovém vydání O psaní. A dodává: „Zápletka je pro dobrého spisovatele poslední východisko, a naopak první volba pro tupce. Příběh, který z ní vzejde, bude s největší pravděpodobností působit uměle a šroubovaně. Já se mnohem víc spoléhám na intuici. Moje knihy vycházejí spíš ze situace než z příběhu. Obyčejně vložím několik postav do nějaké nepříjemné situace a sleduji, jak se snaží dostat z ní ven. Mým úkolem není jim pomáhat uniknout na svobodu nebo je postrkovat až do bezpečí, ale jen sledovat, co se bude dít, a pak to zapsat.“

S čím vám pomůžu

Odstraňte kilo vaty, vydělejte kilo vaty

S Daliborem Behúnem jsme rozjeli Kilovaty, protože když vyhodíte z textů kilo vaty, vyděláte na tom (minimálně) kilo vaty. Ha! Jasně, vtípek, ale taky pravda pravdoucí.

Možná nad tím mávnete rukou: „Proč srozumitelnost, když máme na psaní AI?“ Jenže nesrozumitelnost nenutí hádat jenom lidi, ale taky AI. A v byznysu nechcete, aby váš nástroj hádal. Chcete, aby měl jasno a pracoval.

A navíc: Srozumitelnost směrem k zákazníkům zvyšuje důvěryhodnost, posiluje značku a vydělává peníze. Směrem ke kolegům zase šetří čas, nervy a – počkejte si na to – peníze! Hodně peněz. Protože všichni na první dobrou vědí, co se po nich chce, a nepálíte tak pro nic za nic jejich drahou hodinovku.

Sečteno, podtrženo: investice do srozumitelnosti nestojí majlant, a přitom se hned vyplatí.

Dejte si náš workshop srozumitelného psaní, nebo nejdřív vyzkoušejte testování srozumitelnosti, abyste měli v ruce data.

Jak psát lépe s AI

Každou středu posílám placený newsletter Promptně, do kterého šoupu svoje postřehy k psaní s nástroji AI. Teď ho můžete vyzkoušet s 50% slevou na 3 měsíce – to je docela dost týdenních tipů za hubičku. (Můžete mít i ochutnávku zdarma – ale pak každý rok přijdete o celých 40 vydání.)

Pokud chcete ve firmě nebo na úřadě workshop psaní s AI, napište mi.

Už za pár dnů mám taky webinář s Romanem Věžníkem.

Teď už si to konečně přečtou

Dobré e-maily jsou jako kouzlo – posilují vaši reputaci profíků, zvyšují vaši autoritu, zlepšují osobní vztahy i firemní komunikaci (dovnitř i ven) a snižují míru frustrace. Naučte se je psát díky videokurzu Mistrovství e-mailu.

100 věcí, které mi dělaly radost v roce 2025

Nejsem zvyklý si stěžovat. Stížnosti jsou trénink na roli oběti, a tak radši trénuju na jiné soutěže. Když přiletí nějaká ta sračka, většinou se ušklíbnu, setřepu ji a jdu dál. Rok 2025 byl jiný – přinesl kýbly sraček. Občas jsme se ženou jen tak tak drželi hlavu nad hladinou. Občas jsme si loknuli. Ale víte co? I ve všech těch sračkách se dá najít spousta radosti.

Sepsal jsem jich sto. Bez většího ladu a skladu. Jak mi přišly pod ruku. Stejně jako loni, předloni a předpředloni.

(Původní inspirace na stovku radostí byla od Michelle Losekoot. A tu zase inspiroval Austin Kleon.)

1. Alice. Berta. Jáchym.

2. Vypsat s Daliborem Behúnem (dva) veřejné kurzy srozumitelného psaní. Nic moc jsme na nich netrhli, ale hodně jsme se naučili. Navíc se z nich zrodily Kilovaty.

3. Odstartovat workshopy srozumitelného psaní na klíč pro firmy a úřady. A číst zpětnou vazbu od účastníků.

4. Natáčet Tvůrcast. A díky podpoře Deny Hrubešové z Forendors to dotáhnout až na 143 dílů bez jediné přestávky.

5. Vydat příručku pro začínající tvůrce.

6. Festival kreativní byrokracie. Zažít, že srozumitelnost může být sexy.

7. Natáčet Fosilní palivo s Romanem Věžníkem. A posouvat náš další společný projekt – tentokrát kolem Češtiny 2.0.

8. Vidět Češtinu 2.0 na výstavě Slovo od slova – a užít si na derniéře fajn debatu s lidmi, kteří nechtějí, aby byla čeština zaprděná.

9. Mít skoro dva tisíce nových slov v Češtině 2.0. (Letos jsem moc nestíhal, bývaly roky, kdy jsem přidal tři, nebo dokonce čtyři tisíce slov.)

10. Ulovit v antikvariátu staré slovníky slangu nebo hantecu.

11. Každý prodaný videokurz Mistrovství e-mailu – protože to znamená, že by nám všem mohly chodit o něco lepší e-maily.

12. Pečlivě si vybírat, kam nástroje AI při psaní pustím a kam ne. A to, že jsem ani letos nepřišel o radost z psaní.

13. Spolupořádat čtvrtý ročník Branického knižního festivalu.

14. Najít volný stůl v Periferie Cafe.

15. Letní večery s dýdžeji před Periferií.

16. Třicet vydání Promptně.

17. To, že mě i po více než pěti letech pořád baví psát Newslettery. Že vás baví je číst. A že mi odpovídáte.

18. Několikrát přednášet o newsletterech a nadchnout další lidi pro to, aby je psali dobře.

19. Mluvit o nich i v knize.

20. Srazy hostů z podcastu Na volné noze.

21. Připravit workshop pro vědce o tom, proč dávají obsahové projekty smysl. (Díky za pozvání, Pavlo!)

22. Dokončit pátý – a svůj poslední – kurz Podnikni to na ČVUT. (Díky, Lenko!)

23. Potkávačky s božany z Na volné noze, Forendors, Rybíz Production, Copypátečníků, Melvila, Tvůrcastu Oflajn nebo Autoriády.

24. Snídaně s Anglofilem Tomem Herlíkem.

25. Debaty s Robertem Vlachem. S Lenkou Paprok. S Eliškou Martynkovou. S Verčou Paulusovou. S Wendy Stillerovou. S Ondrou Pospíšilem. S Ondrou Ilinčevem. S mnoha a mnoha dalšími. Díky, že můžu.

26. Pracovní brunche s Daliborem Behúnem.

27. To, že máme s Alicí dospělé manželství – v březnu jsme oslavili 18 let od seznámení a v listopadu 18 let od svatby.

28. Oslava padesátin mojí ženy.

29. Maturitní ples naší karlovarské „skorodcery“ Evy.

30. Rekonstrukce dětského pokoje. (Protože už to nejsou tak úplně děti, že ano.)

31. Skútr.

32. Kreatin, který jsem měl dlouhá léta ve špatné škatulce.

33. Povídání s Adamem Obrem. Nebo s Pavlínou Louženskou (už brzy vyjde!).

34. Týden na Šumavě, kde jsme uprostřed prázdnin málem zmrzli.

35. Pomalé čtení pro radost. A žádné seberozvojovky.

36. Smířit se s tím, že už před sebou nemám nekonečně možností a spoustu alternativních životů.

37. Poznat, že život, který teď mám, je eňo ňuňo, i když umí dloubnout pod žebra.

38. Kávovar Sage. A všechna cappuccina, která jsem na něm připravil.

39. Každý marný pokus o latte art. Protože vím, že jsem zas o jeden pokus blíž povedené rozetě.

40. Kurz Mistrovství přípravy kávy od Petry Střelecké a Adama Obrátila z brněnské Industry, který mi s tím pomůže.

41. Vydat ve 4 Kavkách japonské hry Cirkus a Ponorka v češtině. Po několikaletém domlouvání.

42. Bleskově vyprodat sklad dlouho před Vánoci a definitivně se rozloučit s deskovkami.

43. To, že náš bestseller Turboprší převezme jiný deskoherní vydavatel.

44. Milán s dětmi. Omrknout Bosco Verticale i kostel San Maurizio. Užít si večer u kanálů. Vylézt na střechu Duoma. Courat se večerními ulicemi Brery.

45. Londýn s dětmi. (Nesmějte se, ale v Londýně jsem byl poprvé v životě. Na dobré věci holt není nikdy pozdě.)

46. Londýnský street food. Graffiti na Brick Lane.

47. Tate Modern. Tam se chci vracet.

48. Neúčastnit se žádných anket a soutěží. A nemuset díky tomu chodit na slavnostní vyhlašování anket a soutěží. (Jak říká Eddie Murphy: „Neskuhrám, když prohraju. Je mi to fuk. Když prohraju, jen si vždycky říkám: ‚Mohl jsem prohrát doma v pohodlí. Ne nacpaný do smokingu. Taková ztráta času.’“)

49. Mít po více než 20 letech zase obvoďáka. A mít vyšetření tak nějak v normě. (Takové to: „Na svůj věk jste docela ok.“)

50. Nemít celý rok kocovinu.

51. To, že můžu zůstat doma, když chci. I to, že můžu vyrazit mezi lidi, když chci.

52. Příroda.

53. Slunce, které se prodírá podzimní mlhou u Vltavy.

54. Modrá obloha. (Můj děda říkával: „Vždycky se dívej jen na to modré.“ Dívám, dědo.)

55. Ta vůně, která je ve vzduchu na začátku jara a zimy.

56. Zpomalení. Protože když se vám život nemíhá před očima, je na něj líp vidět.

57. To, že můžu mámě zaplatit nejlepší možnou péči v zařízení specializovaném na nemocné s demencí.

58. Každá chvíle s mámou.

59. Když se doma smějeme všichni čtyři najednou.

60. Jízda autem, při které si pouštíme některý z Bertiččiných playlistů a všichni si broukáme oblíbené písničky.

61. Dorazit do Ostravy a projít se Porubou. Pomalu. Jen tak.

62. Výhry fotbalového Baníku. A hokejových Vítkovic. (Někdy je zatraceně těžké být fanoušek jakéhokoliv ostravského mančaftu.)

63. Barevné ponožky.

64. Pozemek na Šumavě, kde postavíme tiny house pro sebe i další tvůrce.

65. Audioturistka.

66. Sníh za oknem.

67. Bertiččin zápal pro focení.

68. To, že se dostala na vysněnou střední.

69. Zimní urbex s dětmi v dole Sauersack.

70. To, že Jáchymovi parádně srostla ošklivě zlomená ruka. (Kudos skvělým felčarům v Trutnově, kde mají zlomeniny ze sjezdovek fakt v malíku, i když se nad jejich péčí v pražských špitálech nejdřív ofrňovali, a pak žasli.)

71. Ranní procházky.

72. Vidět růst Dvorecký most, protože je krásný a protože mi usnadní cestování po Praze.

73. Tričko Vyčůrat & psát od Michelle Losekoot.

74. Každý den, kdy můžu mít jen triko a šortky. A chodit naboso v trávě.

75. Všechny rodinné oslavy, svatby, setkání.

76. Zjistit, že máme v Americe nového příbuzného. (Na tohle jsou svatby k nezaplacení!)

77. Naše paní na úklid.

78. Platit QR kódem v restauracích.

79. Pouštět si nový playlist, který jsme s Alicí dostali jako dárek od našich dětí.

80. Noční prohlídka Klementina s Kristýnou Makovou. (Barokní knihovna je pecka, stejně jako výhled na Prahu z Astronomické věže.)

81. Kryt Folimanka.

82. Zmrzlinárna v Braníku.

83. Test DNA pro odhalení etnického původu (a ano, jsem příkladný evropský voříšek – jako správný Čech).

84. Výlet po stopách Josefa Gočára i rodinné historie v Hradci Králové.

85. Spolupracovat s Tomem Hájkem na sérii školení v regionech. Objet díky tomu během podzimu půl republiky.

86. Zjistit, že mě školení naplňuje.

87. Projít se 17. listopadu po Národní třídě.

88. Vaječňák.

89. Linecké cukroví. A vosí hnízda. Vždycky.

90. Masterclass komunikace v Kině Přítomnost (to je fakt skvělý prostor). Jsem rád, že jsem u toho byl. A ještě radši jsem poznal a poslouchal ostatní řečníky.

91. Vánoční mejdan v Ostravě s kamarády z dětství. A už i s jejich dětmi (hehe).

92. Investování.

93. Rodinné večery u páté řady Stranger Things.

94. Brzká večerka. A ten pocit, když ráno vstanete odpočatí.

95. Další Světový den slangu a nových slov, tentokrát v Ostravě, i když (zatím) není světový.

96. Pravidelné pondělní snídaně s mojí ženou – a společné plánování, co s našimi projekty udělat dál. Už to držíme několik let a pořád je to skvělé.

97. Říkat „šest sedm“ a sledovat, jak se naše děti zlomí smíchy v pase.

98. Náhodou potkat nějakého známého a zapovídat se.

99. Fyzioterapie.

100. Nepřečtené knihy, které čekají na nočním stolku.

Needitujte, jen abyste editovali

Dostanete text newsletteru na připomínky. Přečtete si ho. Mohlo by to fungovat. Ale stejně všechno přepíšete.

Proč?

Protože můžete. Protože to chcete mít „po svém“. Protože to chcete vyhladit. Protože kdybyste do toho nesáhli, vypadalo by to, že jste nic neudělali.

Jenže to není editace. To je demonstrace síly.

Výsledkem většinou není lepší text, jen jiný.

Je to podobné, jako byste byli na pískovišti a měli před sebou bábovičku. Mohli byste ji vylepšit a vytvořit z ní třeba hrad. A vy ji místo toho jen zboříte a nakupíte jinou hromádku písku o kousek vedle.

Jako vážně?

Právě tohle se děje s texty ve firmách každý den. Lidé texty needitují proto, aby je zlepšili, ale aby zanechali stopu. Často přitom z textu odstraní osobitost. Autorský hlas. Šťávu.

🔴 ŠPATNĚ: Editujete, protože máte pocit, že musíte zasáhnout.

Proč je to špatně? Protože:

• Autorský hlas má hrany. Když je obrousíte, zmizí.

• Demotivujete autora – pokud vždycky všechno přepíšete do svého stylu, příště se už nebude snažit a zkoušet něco nového. Proč taky?

• Zbytečné zásahy text zprůměrují – nasměrují ho ke korporátní šedi, takže neurazí, nenadchne.

🟢 DOBŘE: Editujete, jen když víte proč.

Každou změnu posuzujte touto optikou:

• Je to překlep, faktická chyba, nejasnost? Opravím to.

• Je to jen záležitost vkusu (jiné slovo, jiný slovosled, jiný rytmus, jiný styl)? Dám od toho ruce pryč.

Vždycky musíte umět vysvětlit, proč je vaše změna lepší (jinak než „mně se to tak líbí víc“).

Editace je nástroj. Používejte ji pro posílení textu, ne ega.

Moje dřívější newsletterové tipy:

• Nekašlete na uvítací e-mail

• Pište newsletter po svém, ne podle šablon

• Odpovídejte na newslettery

• E-mail může sloužit i při onboardingu nováčků

• Lidé potřebují pošťuchovat – opakovaně

• Newsletter je jako titulní stránka novin

• Moje oblíbené newsletterové metriky

• 5sekundový test přihlášení k newsletteru

• Nastavte si minimální standard

• Zvolte správné tempo

• Proč je recyklování chytrá strategie

• Najděte si v každém tématu, co vás baví

• Sociální síť pro objevování, newsletter pro vztah

• Media mullet – jak vytěžit maximum z newsletteru

• Velikost písma – neposílejte blechy

• Jak poznáte skutečnou hodnotu publika

• Jak růst? Nejdřív se ptejte, jestli si to zasloužíte

• Nešetřete bílým místem

• Nástroj vyberte do půl hodiny

• Nepište newslettery, diktujte je

Inboxmánie

Tipy na fajn newslettery. České i zahraniční.

Vhrstiho zbytečnosti. Vojta Jurík je ilustrátor a spisovatel na volné noze. Všechno, co dělá, publikuje pod pseudonymem Vhrsti. Možná znáte jeho večerníček Bílá paní na hlídání. Vhrstiho zbytečnosti je ilustrovaný časák, který vám přistane v e-mailu jednou za dva týdny. Kromě ilustrované zbytečnosti, kterou sice nepotřebujete znát, ale kterou využijete třeba jako úvodní gambit ve společenské konverzaci, v něm najdete i kreslené šneky a básničky.

Audioturistka. Moje žena Alice rozhýbává nový projekt – jmenuje se Audioturistka a nabízí v něm audiovýlety do uší, tedy takový turistický klid (protože ruchu už bylo dost). Od ledna navíc začíná psát newsletter (jak taky jinak v naší famílii, že?) – každé dva týdny vám pošle do e-mailu drobné tipy pro městské turisty. Přečtete ho do 5 minut, ale zážitky vám zůstanou napořád.

6 rad pro psaní od Johna Steinbecka

„Pokud existuje kouzlo psaní příběhů, a jsem přesvědčen, že existuje, nikdo ho nikdy nedokázal zredukovat na recept, který by bylo možné předávat od jednoho člověka k dalšímu,“ řekl americký spisovatel John Steinbeck. A dodal: „Zdá se, že recept spočívá výhradně v palčivé touze autora sdělit čtenáři něco, co považuje za důležité. Pokud autor tuto touhu má, může někdy, ale zdaleka ne vždycky, najít způsob, jak toho dosáhnout.“

Ovšem i přes svou skepsi ke spisovatelským receptům dal John Steinbeck dohromady pár velmi dobrých rad pro psaní:

Nemyslete na to, že to někdy dokončíte. „Zapomeňte na těch 400 stránek a pište jen jednu stránku denně, pomáhá to. A až to pak dokončíte, vždycky vás to překvapí.“

Co nejrychleji hoďte všechno na papír. „Pište volně. Nikdy nic neopravujte a nepřepisujte, dokud není hotovo. Přepisování během psaní je obvykle jen výmluvou, proč nepokračovat. Navíc to narušuje plynulost a rytmus psaní.“

Nepište pro bezejmennou masu. „Za prvé, anonymní publikum vás vyděsí k smrti. A za druhé, žádné takové publikum neexistuje. Při psaní by měl být vaším publikem jediný čtenář. Zjistil jsem, že pomáhá vybrat si jednu osobu – takovou, kterou opravdu znáte, nebo vymyšlenou – a psát pro ni.“

Když se zadrhnete, vraťte se k tomu až pak. „Pokud vás nějaká scéna nebo část knihy přemůže, ale pořád ji tam chcete mít, přeskočte ji a pokračujte. Až dokončíte celé dílo, můžete se k ní vrátit – a možná zjistíte, že důvodem, proč vám dělala potíže, bylo to, že tam nepatřila.“

Naučte se zabíjet svoje miláčky. „Dávejte si pozor na scény, které vám přirostou k srdci víc než jiné. Obvykle se ukáže, že jsou mimo mísu.“

Hlavně ať to nešustí papírem. „Pokud používáte dialogy, říkejte je nahlas, když je píšete. Teprve pak můžou znít opravdově.“

Co mě cvrnklo do nosu

📖 Vyšla kniha o e-mail marketingu. Marketérka Zuzana Ševčíková vydala knihu Re: E-mailing, který funguje s podtitulem „První kniha o e-mailovém marketingu v ČR (kterou budete chtít přeposlat dál)“. Ještě jsem ji nečetl, protože mi přistála na stole těsně před Vánoci – ale přispěl jsem do ní několika myšlenkami o newsletterech. Mluvil jsem hlavně o tom, jak o newsletterech přemýšlet, aby nám do e-mailu nechodily srágory, nebo co lidé při psaní podceňují.

📊 A ještě jedna kniha. Tu pro změnu vydal na konci roku kamarád Honza Barbořík – Staň se i ty sám sobě marketérem. Navazuje na jeho newsletter Sám sobě marketérem a Honza do ní promítl jednoduchý přístup, kterým se v online marketingu řídí a který stojí na pěti pilířích – dohledatelnosti, důvěryhodnosti, transparentnosti, rozpoznatelnosti a tvorbě obsahu. Knihu ocení spíš živnostníci nebo majitelé menších, přímo řízených firem. A protože má jen něco přes stovku stran, řekl bych, že se dá slupnout na jeden zátah.

🕵️‍♂️ Syndrom podvodníka kosí všechny. Raymond Chandler stvořil soukromé očko Phila Marlowa a ve svých detektivkách stavěl základy americké drsné školy. Dokázal báječně vykreslit atmosféru temných koutů kalifornských měst, ale přesto si jako spisovatel moc nevěřil – nepokládal se za talentovaného autora a ještě v 66 letech, po mnoha úspěšných knihách, napsal, že může kdykoliv přestat psát a živit se něčím jiným. Josef Škvorecký připomíná v Nápadech čtenáře detektivek jeho citát: „Může se člověku, jako jsem já, který není příliš nadaný, ale má porozumění, dostat většího zadostiučinění, než že vzal omšelý, laciný a úplně ztracený literární žánr a udělal z něho něco, o co se přou vzdělaní lidé?“ Přijde mi uklidňující, že je fuk, kolik toho napíšete, kolik knih vydáte a kolik jich prodáte. Stejně budete mít obavy z dalšího kroku. Takže pokud si myslíte, že jednou budete psát beze strachu z toho, že vás odhalí jako podvodníky, že zjistí, že nic zvláštního neumíte, že se dočkáte doby, kdy nebudete mít pochybnosti sami o sobě, tak nejspíš čekáte zbytečně.

🔎 Blogujte. Pořád to dává smysl, abyste byli vidět ve vyhledávání.

🧠 Zapomeňte na to, co si myslíte o zapomínání. „Chápání zapomínání jako něčeho špatného je takový folklór. Ale podle výzkumů už dneska víme, že zapomínání je nutnou součástí učení. Zapomínáme ze dvou důvodů: buď je informace pro mozek nepoužitelná, nepatří tedy do nějakého existujícího kontextu, nebo se používá málo. Pokud zapomínáme, víme, že mozek funguje správně,“ připomíná Peter Druska v článku 5 důvodů, proč jsou poznámky v sešitě důležité. Jeho newsletter Matematické listy mám rád – hmm, moje patnáctileté já by nejspíš nevsadilo ani vindru na to, že jednou budu s chutí číst cokoliv o matice.

💡 Brzdou psaní bývá rozhodování. V rozhovoru pro podcast The Diary of a CEO popsal James Clear, že dokáže hodiny sedět a přemýšlet, o čem bude psát. Proto se snaží si to ulehčit tím, že si nachystá správné prostředí – třeba večer napíše vybrané téma nebo první větu k tématu na lísteček a přilepí ho na klávesnici. Když druhý den ráno přijde k počítači, musí lístek vzít do ruky – a ten mu hned připomene včerejší rozhodnutí: „Tohle je to, o čem chceš psát.“ Nemusí se rozhodovat, stačí jen začít. Nebo nechává první větu v otevřeném dokumentu, a když pak zase zasedne k počítači, už dlouze nevymýšlí, kudy na to jít – jen naváže.

📚 Staňte se o fous lepšími čtenáři. Pokud čtete, tak si taky pořádně zapisujte, co jste se dozvěděli, radí Daniel Pink. Jinak vám všechno, co se vám v knihách zalíbilo, prosviští mezi ušima a zmizí v dálce. Jak a co si zapisovat? Každou přečtenou kapitolu byste podle Daniela Pinka měli shrnout dvěma nebo třemi větami. Ale pozor – zapište si jen hlavní myšlenku, navrch vlastními slovy, ne autorovými formulacemi. Když knihu dočtete, věnujte deset minut na zodpovězení tří otázek: „Jaká byla hlavní myšlenka? Jak to autor ví? Co konkrétního s tím teď můžu udělat?“ Dobrá je taky rada, abyste si všechny poznámky z knih ukládali do jedné složky (tu pak můžete třeba s pomocí NotebookuLM nebo jiných nástrojů AI prohledávat a probírat). A ještě jedna důležitá rada – nečtěte jen knihy o svém oboru, ale sáhněte i po titulech mimo něj, i když vám to na první pohled „k ničemu není“. Jenže ono je – hloubka bez šířky z vás udělá fachidioty, šířka bez hloubky zase povrchní rozumbrady.

📨 Algoritmické čárymáry i v e-mailu? Marketérka Robin Re předpovídá, že se blíží příchod algoritmického inboxu. Hmm, cože? Jo, hádáte správně – znamenalo by to, že by se vám e-maily ve schránce už neřadily podle času odeslání, ale podobně jako na sociálních sítích. Výše by se tak zobrazovaly e-maily, které nejen otevíráte, ale na které odpovídáte, které přeposíláte dál nebo které si ukládáte. Robin Re dodává, že by bylo možné nastavit si oblíbené odesílatele, jejichž zprávy se pak vždycky ukážou úplně nahoře, bez ohledu na čas odeslání.

↔️ Konečně si můžete změnit e-mailovou adresu na Gmailu. Nikdy to nešlo, ale teď vám Google umožní změnit e-mailovou adresu na bezplatném Gmailu za jinou. Oceníte to třeba po změně příjmení. Nebo pokud jste si založili Gmail ještě na škole s nějakou „vtipnou“ přezdívkou. O starou adresu nepřijdete – e-maily, které vám na ni přijdou, dorazí i do nové schránky.

✍🏻 Novoroční předsevzetí trochu jinak. Můj oblíbený newsletterista CJ Chilvers ke konci roku napsal: „Je mnohem příjemnější, smysluplnější a efektivnější se rozloučit s věcmi, které nefungují, než přidávat nové povinnosti jako řešení – pod tlakem a bez sebereflexe.“ Líbí se mi to – koneckonců máme doma pravidlo, že měníme věc za věc. Pokud přinesete jednu věc, měli byste se jiné zbavit. Říkám si, že by bylo fajn vnést to i do novoročních předsevzetí, které vesměs fungují jinak – nejenže se nezbavujeme starých povinností a závazků, ale přihazujeme k nim další a další a další. Co si letos místo několika nových věcí napsat seznam starších, které děláte ze setrvačnosti, i když nefungují. Aspoň jednu z nich si vyberte a skoncujte s ní.

Vše dobré v novém roce!

S čím vám pomůžu

Odstraňte kilo vaty, vydělejte kilo vaty

S Daliborem Behúnem jsme rozjeli Kilovaty, protože si myslíme, že když vyhodíte z textů kilo vaty, můžete na tom vydělat kilo vaty. Je to trochu vtípek, ale hlavně je to pravda.

Srozumitelnost v externí komunikaci přináší důvěryhodnost a posiluje značku. V interní komunikaci šetří čas lidí a peníze (protože všichni na první dobrou vědí, co se po nich chce).

Chcete být srozumitelní? Měli byste být: Dejte si náš workshop srozumitelného psaní, vyzkoušejte testování srozumitelnosti, abyste měli data v ruce, nebo si s námi jen domluvte oťukávací schůzku. Už s námi pracují i těžké váhy mezi firmami i úřady.

Získejte tipy na psaní s nástroji AI

Každý týden ve středu posílám newsletter Promptně. Stojí dvě cappuccina měsíčně. Zadarmo je jednou za měsíc – vždycky první středu (to je ten den, kdy v poledne zazní zkouška sirén).

Posílejte dobré e-maily

Času je málo, lidé jsou zaneprázdnění, a tak musíte posílat fakt dobré e-maily. Takové, díky kterým lidé hned udělají, co po nich chcete. Mám na to dvouhodinové Mistrovství e-mailu.

Máte na zadku tlačítko (a nevíte o tom)

Všichni máme na zadku schované tlačítko. Funguje jednoduše – jakmile si sedneme k psaní, automaticky začneme věci komplikovat.

Proto místo „funguje to dobře“ píšeme „implementace tohoto řešení vykazuje pozitivní výsledky“.

Proč to děláme?

Nebo ještě jinak: Proč to sakra děláme, i když víme, že je to špatně?

Příčina č. 1: Roky jsme se to tak učili

Tenhle přístup se nám zadřel pod kůži už ve škole: Čím delší text, tím odbornější. Čím víc složitých vět, tím větší expert.

Sám jsem dostával jedničky za květnatá souvětí a slovní ekvilibristiku ve slohovkách. Byl jsem v tom po těch letech fakt dobrý. Když jsem pak začal psát v novinách, musel jsem se prokopávat nánosy zbytečností až k úplným základům.

Tehdy jsem vůbec neuměl informaci předat, uměl jsem jenom exhibovat a kupit slovní vatu.

To, za co mě škola při psaní odměňovala, mi bylo v běžném životě na překážku.

Trabl je, že za sebou všichni vlečeme roky soustavného tréninku ve složitosti.

Příčina č. 2: Podceňujeme prokletí znalostí

V roce 1990 udělala Elizabeth Newton fajn experiment – nechala některé lidi vyťukávat provařené písně do stolu. Takové, které všichni znají, třeba „Rolničky, rolničky“. Ostatní měli jen z ťukání uhodnout, o jakou píseň jde.

Vyťukávači odhadovali: „Posluchači uhodnou minimálně půlku písní. To je přece jasné.“ Realita? Jen 3 ze 120. Úspěšnost 2,5 procenta.

V hlavě vyťukávačů znělo všechno – melodie, harmonie, slova. Posluchači slyšeli jen divnou morseovku.

Co z toho vyplývá pro psaní? Že když píšete blogový článek, interní dokument nebo třeba jenom e-mail kolegům, hraje vám v hlavě celý orchestr:

• Znáte všechny souvislosti

• Chápete všechny zkratky

• Víte, proč je to důležité

• Máte celý kontext

Čtenáři vám ale nevidí do hlavy – vidí jen slova, která jim nabídnete.

Příčina č. 3: Strach ze ztráty vážnosti

Často se bojíme, že když věci zjednodušíme, budou nás ostatní brát míň vážně. Myslíme, že budeme působit jako neználci, ne jako experti.

Máme pocit, že složitost signalizuje odbornost: „Vím něco, co ty ne.“

Jenže složitost je spíš takovým moderním pláštěm neviditelnosti.

Když vás lidé nepochopí, tak ani nezareagují, jak potřebujete.

A pak je tady věda:

Mozek miluje jednoduchost

Psychologové Rolf Reber a Norbert Schwarz popsali v devadesátkách tzv. kognitivní plynulost. Co to je?

Náš mozek automaticky považuje snadno čitelné texty za důvěryhodnější.

• Když něco čtete snadno, řeknete si: „Dává to smysl, můžu tomu věřit.“

• Když se brodíte složitými větami, rozezní se alarm: „Počkat, co se mi to autor vlastně snaží říct?“

Je to automatická reakce. Mozek používá „snadnost čtení“ jako zkratku:

• Jednoduchý text = důvěryhodný autor.

• Složitý text = podezřelý autor.

Todd Rogers a Jessica Lasky-Fink z Harvardu analyzovali řadu studií a experimentů o tom, jak lidé skutečně čtou e-maily, zprávy nebo dokumenty v reálném světě.

V knize Writing for Busy Readers to pak shrnuli:

• Kratší zprávy lidé víc čtou a lépe si je pamatují

• Texty psané na úrovni žáků páté třídy zvyšují důvěru v autora (ano, opravdu)

• Jednodušší jazyk posiluje pocit důvěryhodnosti

Daniel Oppenheimer z Princetonu to v roce 2006 otestoval napřímo. Vzal stejné texty – třeba motivační dopisy na vysokou školu – a připravil dvě verze: jednu s běžnými, druhou se složitými výrazy.

Výsledek? Nejenže lidé hodnotili složité verze jako méně srozumitelné (to vás asi nepřekvapí), ale jejich autory považovali za méně inteligentní.

Paradox, co? Když píšete složitě, abyste působili důvěryhodně a chytře, dosáhnete pravého opaku. Čtenáři vám méně věří. Méně vás čtou. Méně si vás zapamatují. A dokonce vás považují za hloupější.

Jak odhalit problém? Zkuste tři testy

Test mluvením. Přečtěte si text nahlas. Zní to, jako byste mluvili ke kamarádovi nebo kolegovi u kafe? Nebo se vám uzluje jazyk jako u dopisu z úřadu? Pokud to druhé, gratuluju – právě jste odkryli svoje tlačítko na zadku.

Příklad:

❌ „Na základě získaných poznatků jsme dospěli k závěru, že realizace navrhovaných opatření povede k optimalizaci celého procesu.“

✅ „Zjistili jsme, že když uděláme tyto kroky, bude to fungovat líp.“

Vím, že tak příšerné věty, jako je ta první, nepíšete (nebo v to aspoň doufám). Ale pokud vám ta druhá připadá „moc jednoduchá“ nebo „neprofesionální“, tak na tom tlačítku pořád sedíte.

Test parafrází. Požádejte někoho, aby si váš text přečetl. Bez opakovaného čtení nebo vracení se o pár řádků výše. Pak se ho zeptejte: „Řekni mi vlastními slovy, o čem to je?“

❌ Dlouze přemýšlí a loví správná slova? Máte problém.

✅ Vyhrkne to na první dobrou? Text funguje.

Tento test odhaluje, jestli to, co při psaní zní ve vaší hlavě, zní i v hlavě čtenáře. Spoiler alert: Většinou ne.

Na workshopech srozumitelnosti to vidím pořád. Autor napíše například text o změnách v pojistných podmínkách. Pět odstavců. Ale čtenáři při testu parafrází tápou a horko těžko si vybavují, co tam vlastně bylo. Autor se zlobí: „Vždyť je to napsané jasně.“

Je – ale jen pro něj, protože zná kontext. Má v hlavě celý obrázek. Jeho čtenáři mají k dispozici jen slova na papíru nebo obrazovce.

Feynmanův test. Richard Feynman, nositel Nobelovky za fyziku a jeden z nejbystřejších mozků 20. století, se nikdy neschovával v houštině složitých vět.

Naopak říkal, že expert musí umět vysvětlit věc jednoduše – kdo to nedokáže, nejspíš nechápe téma v celé jeho hloubce. Když nevěděl, jestli něčemu opravdu rozumí, zkusil to vysvětlit co nejjednodušeji. Pokud se mu to nepovedlo, studoval dál.

Jak testovat „na Feynmana“? Vezměte nejsložitější část svého textu – a přepište ji tak, aby ji pochopilo desetileté dítě.

Nejde to? Pokud to není kvantová fyzika, tak tuhle výmluvu neberu. Naprostou většinu témat můžete rozplést – jen to chce víc času a přemýšlení.

A mimochodem, jestli nemáte po ruce desetileté dítě, zkuste to na babičce, kamarádovi ze základky nebo člověku z úplně jiného oboru.

Příklad:

❌ „Na základě provedené analýzy konstatujeme, že implementace efektivnějších komunikačních procesů v rámci naší organizační struktury vede k optimalizaci interního workflow a zlepšení celkové produktivity týmu.“

✅ „Zjistili jsme: Když ve firmě píšeme e-maily jasněji a stručněji, lidé reagují 3× rychleji. To šetří 12 hodin týdně – 48 hodin měsíčně. Jen v jednom týmu.“

Druhý příklad je kratší. Jednodušší. A obsahuje víc informací – konkrétní čísla i měřitelný dopad.

Co s tím prakticky udělat

Schovejte originál. Když přepisujete tiskovou zprávu, případovou studii nebo upravujete text od kolegy:

1. Přečtěte si originál třikrát

2. Schovejte ho

3. Napište to vlastními slovy

Proč to funguje: Pokud máte originál před sebou, nevědomky kopírujete jeho složitost a strnulý styl. Váš mozek se snaží být „věrný originálu“, ale to je přesně to, co nechcete.

Chcete být věrní informacím, ne formulacím.

Když text schováte, musíte ho převyprávět. A převyprávění automaticky vede ke zjednodušení, protože převyprávět můžete jen to, čemu rozumíte.

Od abstraktního ke konkrétnímu. Platí pravidlo, že pokud nějakou větu může napsat jakákoliv firma v jakémkoliv oboru, je příliš abstraktní.

„Zlepšíme zákaznickou zkušenost“ funguje pro všechny, a proto taková věta nic neříká.

„Zákazník dostane odpověď do 2 hodin místo do 2 dnů“ je konkrétní tvrzení, a proto je použitelné.

U každého abstraktního pojmu, pod kterým si nedokážete nic představit, se ptejte: „Co přesně se stane?“

Použijte nástroj AI jako detektor. ChatGPT, Claude, Gemini a spol. vám pomůžou odhalit místa, kde jen předpokládáte znalosti čtenářů.

Jednoduchý prompt pro Feynmanův test: „Vysvětli [TÉMA] tak, aby to pochopilo i desetileté dítě.“

Nebo využijte můj prompt pro vykosťování složitosti z Promptně.

Nástroj AI vám nenapíše finální verzi, to musíte udělat vy, protože znáte kontext a víte, co je podstatné. Ale ukáže vám, kde píšete nesrozumitelně. Kde předpokládáte znalosti. Kde to zbytečně komplikujete.

Domluvte si workshop srozumitelného psaní pro celou firmu.

Máte svolení psát jednoduše

Složitost byla po staletí zdrojem moci – kdo ovládal latinu (nebo třeba právnickou hantýrku, že?), ovládal ostatní.

Dnes je to jinak:

Když nikdo nečte vaše e-maily, nikdo na ně neodpoví.
Když nikdo nechápe vaše instrukce, nikdo je nepoužije.
Když nikdo nedočte vaši obchodní nabídku, nikdo nenakoupí.

Takže:

• Vypněte tlačítko na zadku

• Předpokládejte prokletí znalostí

• Testujte, testujte, testujte – a učte se z toho

Berte to tak, že máte konečně svolení psát jednoduše. Není to známka neodbornosti, je to naopak známka mistrovství.

P. S.: Přečtěte si taky, jak drahé jsou špatné texty.

Nepište newslettery. Namlouvejte je

Znáte to? Sedíte před prázdnou stránkou, napíšete větu, smažete ji, zkusíte to znovu. Po hodině máte jeden kostrbatý odstavec a solidní frustraci.

Tohle často vede k tomu, že newslettery nevycházejí pravidelně. Jen v úterý. A v dubnu.

Sám jsem se s tím občas pral – a těšil se na dobu, kdy budu moci psát jinak. Třeba že budu místo psaní mluvit. A teď už to takhle pár měsíců dělám.

1. Nahraju si myšlenky do diktafonu v mobilu. Mluvím o tématu, klidně bez ladu a skladu. Cestou z workshopu, u kafe, na procházce. Přeříkávám se, dělám pauzy, nedokončuju věty – to je mi fuk. Audio beru jako surový materiál, ne finální produkt.

2. Nechám si to přepsat. Používám placenou verzi TurboScribe.AI (v bezplatné můžete každý den přepsat 3 audia po 30 minutách), ale takových nástrojů je mnohem víc. TurboScribe zvládá češtinu docela dobře – občas pokazí jména, názvy, někdy trochu pootočí význam – a postará se o surový přepis, se kterým se dá pracovat.

3. „Pokecám“ s přepisem. Surový přepis hodím do Claude.AI a probírám se tím – ptám se: „Které tři myšlenky jsou nejsilnější?“ Nebo: „Kde potřebuju víc detailů?“ Postupně to doplňuju a dostávám se ke struktuře – nejdřív základní, pak detailnější. Promýšlím, co ještě chybí, jaký kontext doplnit. Znovu ho můžu nadiktovat. A vydání dostává konkrétní obrysy.

4. Edituju do finální podoby. Škrtám, rozšiřuju, měním pořadí vět i odstavců, přidávám příklady nebo osobní linku apod. Protože předtím jsem si vytvořil kostičky a teď z nich můžu stavět, co potřebuju.

Proč to funguje?

Lidé nejsou moc dobří ve vymýšlení věcí na zelené louce. Většinou potřebují vidět možnosti – jakmile je mají před sebou, vědí, co chtějí. Proto je těžké popsat prázdnou stránku, zato editovat napsané je o dost snazší.

Moje dřívější newsletterové tipy:

• Nekašlete na uvítací e-mail

• Pište newsletter po svém, ne podle šablon

• Odpovídejte na newslettery

• E-mail může sloužit i při onboardingu nováčků

• Lidé potřebují pošťuchovat – opakovaně

• Newsletter je jako titulní stránka novin

• Moje oblíbené newsletterové metriky

• 5sekundový test přihlášení k newsletteru

• Nastavte si minimální standard

• Zvolte správné tempo

• Proč je recyklování chytrá strategie

• Najděte si v každém tématu, co vás baví

• Sociální síť pro objevování, newsletter pro vztah

• Media mullet – jak vytěžit maximum z newsletteru

• Velikost písma – neposílejte blechy

• Jak poznáte skutečnou hodnotu publika

• Jak růst? Nejdřív se ptejte, jestli si to zasloužíte

• Nešetřete bílým místem

• Nástroj vyberte do půl hodiny

Inboxmánie

Tipy na fajn newslettery. České i zahraniční.

FT Alphaville. Už i Financial Times mají newsletter na Substacku. „Pokud je to hloupé, zábavné nebo prostě jen podivné a týká se to peněz, pravděpodobně nás to bude zajímat,“ píšou. A jo, je to zadarmo.

Ottoletter. Jasně, nosím dříví do lesa, že? Zvedněte ruku, kdo už copywritera Ottu Bohuše odebíráte. Hmm, vy opozdilci tam v zadních řadách, šup šup. A rovnou si projeďte celý archiv – dostanete koncentrované know-how pro newsletter, který dělá přesně to, co má.

Co mě cvrnklo do nosu

✍️ Dostanete hodinové vystoupení na jeden papír? Jo, pokud jste Jitka Jungmannová. Jitka je kouzelnice. Na Masterclass komunikace takhle vyšvihla některé moje myšlenky:

🚫 Naučte se zaříznout své nápady. Lidé, kteří sypou nápady z rukávu, často trpí tím, že všechny své nápady vidí jako stejně důležité. Mají přitom omezenou kapacitu na to, aby je uskutečnili. Bývalý šéf produktové strategie v Basecampu Ryan Singer říká, abyste byli při zabíjení nápadů brutální – a přiblížil svůj filtr. U každého nápadu si klade dvě otázky. První: „Co lidé dělají TEĎ, když tenhle nápad nemůžou použít?“ Hledá konkrétní náhradní řešení, ne teoretické. A druhá: „Stalo se kvůli tomu, že nápad ještě neexistuje, něco fakt špatného?“ Pokud odpověď zní: „Není to ideální, ale nějak to funguje“, pak nápad zařízne. Když je odpověď: „Málem jsme kvůli tomu přišli o zákazníka“, nápad rozvíjí. Cílem je, aby zbyly jen nápady, které mají skutečný dopad.

🔥 To, co děláte dobrovolně, tvoří vaši budoucnost. „Práce v běžné pracovní době vám zajistí výplatu. To, co děláte (nebo neděláte) mimo pracovní dobu, vám zajistí příležitosti. Viděl jsem mnoho lidí, kteří se tomuto poznání vzpírali, a téměř nikdo z nich neuspěl,“ píše Shane Parrish v newsletteru Farnam Street.

💰 Nebudu platit za to, aby mě přestali štvát. Všimli jste si, jak teď frčí něco, čemu říkám ekonomika obtěžování? Otevřete kdejaký zpravodajský web a hned na vás vyskočí pop-up: „Čtěte zdarma s reklamami, nebo zaplaťte a bude to bez reklam.“ Když kliknete na zdarma, brodíte se texty, které kvůli záplavě reklam ani nejde pořádně číst. Celý model stojí na vydírání: dobře si to rozmyslete, protože vás budeme obtěžovat tak dlouho, dokud nezaplatíte, aby to přestalo. Hmm, ne. Nikdy nebudu platit jen za to, aby mě přestali obtěžovat. Pokud mám být rukojmí, odcházím.

S čím vám pomůžu

Srozumitelnost šetří peníze a pomáhá byznysu

S Daliborem Behúnem jsme rozjeli Kilovaty, protože si myslíme, že když vyhodíte z textu kilo vaty, můžete na tom vydělat kilo vaty.

Srozumitelnost v externí komunikaci přináší důvěryhodnost a posiluje značku. V interní komunikaci šetří čas lidí a peníze (protože všichni na první dobrou vědí, co se po nich chce).

Dejte si náš workshop srozumitelného psaní, vyzkoušejte testování srozumitelnosti, abyste měli data v ruce, nebo si aspoň domluvte oťukávací schůzku. Už s námi pracují i těžké váhy mezi firmami i úřady.

Chcete tipy na psaní s nástroji AI?

Každý týden ve středu posílám newsletter Promptně. Zadarmo je vždycky první středu v měsíci (to je ten den, kdy vás v poledne vyruší zkouška sirén).

Co o Promptně říkají předplatitelé? „Jsem nadšená z Vašeho newsletteru Promptně! Je to tak k věci! Žádné okecávání... Tak užitečné do života. Je to první newsletter, který si platím... a nelituji.“ Eva S.: „Odpovídáte mi na otázky, které jsem si zatím nestihla položit. Moc se mi líbí Váš střízlivý pohled na AI!“ Marek J.: „Promptně je pro mě užitečné, jen tak dál, díky!“

Posílejte dobré e-maily

Nestačí jen posílat e-maily, času je málo, lidé jsou zaneprázdnění, musíte posílat fakt dobré e-maily. Takové, díky kterým ostatní udělají, co po nich chcete. Mám na to dvouhodinové Mistrovství e-mailu.

Čas je jedno z témat, ke kterým se opakovaně vracím. Fascinuje mě hledat si k němu trochu jiné cesty než ty zaměřené na maximální produktivitu.

Snažit se narvat do jednoho dne co nejvíc věcí, to není nic pro mě. Už dřív jsem v Newsletterech psal třeba o nicnedělání jako předehře k výbuchům kreativity – protože přemýšlení často vypadá jako prachsprosté flákání, přitom je to základ kreativní práce. Psal jsem taky o volnosti jako pasti – protože projekty bez termínu často zůstanou viset ve vzduchu. Nedodělané. A psal jsem i o kreativní prokrastinaci – o tom, že úmyslné odkládání věcí může fungovat jako strategický nástroj.

Všichni tušíme, že potřebujeme méně dělat a více přemýšlet. Že nejlepší nápady nepřicházejí při vyřizování e-mailů, ale například při procházkách. Že zaneprázdněnost není ani zdaleka totéž co produktivita.

Proto se mi líbí koncept časotvorby Tomáše Vachudy. Napsal o něm celou knihu – přispěl jsem do ní kapitolou o tom, jak využívám procházky. Před časem jsem ho poprosil, jestli by o časotvorbě nenapsal do některého z vydání Newsletterů. Souhlasil – a tady to je.

Zjistíte, proč time management nefunguje. Proč škrtání věcí z osobního života vede paradoxně ještě k většímu nedostatku času. A jak se z toho bludného kruhu „práce s časem“ vymotat.

Tomáš Vachuda: Nepracujte s časem

Miliony lidí pracují s časem, ale přesto čas nemají. Spíš jim stále ubývá.

Pokud se vás to týká, není s vámi nic špatně. Nejste neschopní. Nesnažíte se málo. Naopak se možná snažíte příliš. A právě přehnaná snaha s časem pracovat vás o čas okrádá.

Nedostane vás z toho další kurz o time managementu nebo další kniha o produktivitě. Nedostatek času nevyléčíte tím, že se budete snažit lépe pracovat s časem, ale tím, že úplně změníte přístup k času.

A změna přístupu začíná změnou vnímání času.

Není hodina jako hodina

Optikou time managementu je každá hodina stejná.

Pokud vám něco trvalo hodinu, tak i příště to potrvá hodinu. Pokud za hodinu stihnete jeden úkol, tak za 5 hodin stihnete 5 úkolů a za 10 hodin 10 úkolů. Logická přímá úměra, kterou nás učili na základce.

Práce s časem tedy vychází z rovnice: čas = výsledky.

Jenže takhle produktivita nefunguje.

Dlouhodobé analýzy jasně ukazují, že nejproduktivnější jsou země, kde se pracuje nejméně hodin. Sice v tom hraje roli víc faktorů, ale jasné je, že výsledky nerostou lineárně s časem.

Hodiny nejsou stejné, protože se unavujeme. A když jsme unavení, pracujeme pomaleji. A když jsme hodně unavení, pracujeme mnohem pomaleji.

Určitě to znáte. Na konci pracovní doby dvě hodiny bojujete s úkolem, který byste ráno hravě zvládli za půl hodiny.

Nejde ale jen o práci. Stejný princip platí pro všechny činnosti. Čím déle je vykonáváte, tím méně výkonní jste. O to víc se musíte snažit, abyste udrželi původní výkon. A to úsilí vás ještě víc vysiluje.

Je to jako zvedání činky. Každý zdvih je o něco náročnější než ten předchozí. A poslední zdvihy v sérii vyžadují enormní nasazení a trvají mnohem déle než ty první.

I kdybyste nikdy nedrželi v ruce činku, intuitivně chápete princip. Chápete, že když za 10 sekund zvednete činku 10krát, neznamená to, že za 60 sekund ji zvednete 60krát. Každá sekunda je jiná. Každou sekundu svaly podávají jiný výkon.

Stejně to funguje u duševní práce. Akorát výkon slábne pomaleji a pozvolněji, takže to nevnímáme. Každopádně se to děje.

Proto je každá denní hodina jiná. Každou hodinu máme jiné množství energie, a proto pracujeme jinak rychle.

A proto s hodinami nemůžeme pracovat jako s rozpočtem. Což mě vede k druhému problému práce s časem.

Šetření času vede k nedostatku času

Time management vnímá čas jako omezený zdroj. Jako konečný rozpočet, ze kterého ubývá a který můžeme šetřit jen tím, že něco škrtneme.

Příklad: Pokud máte nabitý den a potřebujete do něj přidat 2 hodiny, třeba abyste měli prostor na nečekanou schůzku, tak musíte odebrat jiné činnosti, které v součtu dají ty 2 hodiny.

Na principu škrtání stojí celý time management. Chceme-li něčemu věnovat čas, nemůžeme ho ve stejnou chvíli věnovat něčemu jinému.

Na samotném principu není nic špatného. Nutí nás to ujasnit si, co je pro nás důležité.

Problém je v tom, že dnes je pro většinu lidí prioritou práce. To znamená, že chtějí získat víc času pro práci. A to znamená, že škrtají osobní život a odpočinek.

Nesoudím. Prošel jsem tím taky. Pracoval jsem klidně 100 hodin týdně. Chtěl jsem být co nejproduktivnější, což vyžadovalo škrtnout vše, co produktivní nebylo.

Když to ale děláme, škrtáme to, co nám dává energii. Kvůli tomu se dlouhodobě vysilujeme. Jsme unavenější, vystresovaní, demotivovaní a nevýkonní.

A pak nám všechno trvá déle. A to znamená, že musíme škrtat znovu. A čím víc škrtáme, tím víc musíme škrtat.

Jenže časem už není co škrtat. A tak nestíháme. Práci ani život. Povinnosti ani radosti. Dojdeme do stavu, kdy nemáme čas.

Tudy cesta nevede.

Občasné škrtnutí sice čas uvolní, ale chcete-li mít dlouhodobě mnohem víc času, zapomeňte na škrtání. Zapomeňte na omezený rozpočet času. Vlastně zapomeňte na samotný čas.

Zapomeňte na čas

Jak jsem už psal, každá hodina je jiná. Když jste plní energie, stihnete za hodinu 2krát víc, než když jste unavení.

Kdybyste se tedy snažili prodloužit den tím, že zkrátíte spánek z 8 na 4 hodiny, tak na první pohled získáte 4 hodiny navíc, jenže budete tak ospalí a nefunkční, že za 20 hodin bdělosti stihnete ještě méně než za 16 hodin.

Nezáleží na množství času, ale na využití času.

A využijete ho lépe, když máte víc energie. Díky ní jste výkonnější, soustředěnější a kreativnější, takže pracujete rychleji a stejné úkoly dokončíte dříve.

Platí rovnice: vyšší energie = lepší využití času = víc získaného času.

Ještě jednodušeji: energie = čas.

Na této rovnici stojí časotvorba, můj přístup k času, o kterém jsem napsal knihu. Ta slouží jako vědecky podložený návod, jak pečovat o energii, abychom pracovali rychleji, a tím si vytvořili spoustu volného času na život.

Čas jde investovat a množit

Časotvorba vnímá čas jako neomezený zdroj. Jako kapitál, který jde investovat a množit. A proto nehledá, co ze života škrtnout, ale naopak, co do života přidat, aby vám to vydělalo ještě víc času.

A co přidává? Právě ty návyky, které zvyšují energii a díky kterým jste produktivnější.

Nejde jen o spánek, ale i o zábavu, koníčky, pohyb, výživné jídlo, kvalitní čas s blízkými atd. To vše vám zvýší energii a váš čas se bude rozrůstat.

Vaše dny sice budou mít stále 24 hodin, ale stihnete během nich víc. Práci a povinnosti zmáknete rychleji, a tím si vytvoříte víc času na život a radosti, které vám ještě víc zvýší energii, což vás ještě víc zrychlí.

Říkám tomu časotvůrčí spirála. Stav, kdy vám dlouhodobě stoupá čas i energie. Díky této spirále se mi podařilo zkrátit pracovní dobu ze 45 na 10 hodin týdně.

Samozřejmě se to nestalo hned. Takové změny člověk nedosáhne lusknutím prstů. Žádalo si to kompletní proměnu životního stylu. Byly to desítky menších nebo větších úprav v tom, jak žiju a jak pracuju. A každá úprava mi trochu nakopla produktivitu a umožnila ještě víc zkrátit práci. Díky tomu jsem mohl prodloužit odpočinek a zažívat víc nakopávajících činností, ty mi znovu zvýšily energii i produktivitu, takže jsem mohl opět krátit. A tak dále.

Ve výsledku za těch 10 hodin stíhám totéž co dříve za 45 hodin. Jinými slovy, udržel jsem původní produktivitu, přestože mám 35 hodin týdně volna navíc.

Těžko se tomu věří? Omrkněte ukázkovou kapitolu z mojí knihy, kde vysvětluju vztah produktivity a pracovní doby. Najdete tam i spoustu historických a vědeckých zdrojů.

Každopádně jsem si spočítal, že pokud se mi podaří tento režim udržet, tak to v měřítku celého života znamená, že jsem svému budoucímu já vytvořil ±45 000 hodin volna navíc. To je 5 let života.

Netvrdím, že stejného výsledku dosáhnete taky. Záleží na typu práce a na tom, jestli vůbec můžete zkracovat pracovní dobu.

Jsem ale přesvědčený, že všichni můžeme mít víc času. Stačí, abychom vhodně vybalancovali vybíjení energie a nabíjení energie. Čím lépe vyvážíme nabíjení a vybíjení, tím víc času vytvoříme.

Tu rovnováhu si musíte najít sami. Já jsem chtěl jen změnit váš pohled na čas a zvědomit důležitost energie. Snad se mi to podařilo.

Chci se ještě podělit o návyky, které tvoří čas mně. Rozdělím je do 3 částí.

1. Nejsilnější zdroje energie

Výživné jídlo

Když jsem před 10 lety zkusil program Whole30 (vyřazení zpracovaných potravin a důraz na celé potraviny), stoupla moje produktivita o třetinu.

Podotýkám, že to bylo v době, kdy jsem si připadal jako mistr produktivity. Hledal jsem, jak ušetřit pár minut denně. A najednou jsem zrychlil o třetinu, aniž bych na svojí práci cokoliv změnil.

Nechápal jsem to. Trvalo mi rozklíčovat, že za to mohlo jídlo. A pak jsem uviděl souvislost, která mi unikala: výživné jídlo = zdraví = energie = produktivita.

Po změně jídelníčku mi zmizela mozková mlha, výkyvy energie, gastrokoma a nepříjemný hlad. Mozek i tělo začaly fungovat naplno. Jako bych se probral z dlouhé kocoviny. A v důsledku toho jsem byl produktivnější.

Od té doby se snažím jíst co nejčistěji. Nejsem dogmatik, ale pokud potřebuju vysokou energii a produktivitu, je jídelníček to první, na co zaměřím pozornost.

Ranní pohyb

Po běhu pracuju asi o třetinu rychleji. Běh mi rozhýbá mozek, zlepší náladu a nastartuje kreativitu. Naopak když ráno neběhám, je hlava zpomalená, rozptýlená a nezvládá tutéž zátěž, takže za celý den stihnu méně, přestože u práce sedím déle.

Oddálená snídaně

Dříve jsem bez snídaně nefungoval. Teď naopak nefunguju, když snídám hned ráno. I když snídám zdravě, dopolední energie je nižší.

Časově omezené jedení (přerušované půsty) jsem měl dlouho v kategorii ezo. Ale pak jsem pochopil, že nejde o nic jiného než o to, že snídáte později a večeříte dříve.

Tak jsem to zkusil. Začal jsem snídat až v čase oběda a večeřet kolem šesté. První den nic moc, ale do pár dnů se to proměnilo. Zmizely pocity hladu, zmizely myšlenky na jídlo, zmizely veškeré vnitřní nepříjemnosti.

Místo toho přišel TOP výkon. Nikdy jsem nezažil tak intenzivní soustředění, čistou hlavu a vnitřní klid. Musím si čas od času dopřát brzkou snídani, abych si připomněl ten kontrast.

A pokud jde o produktivitu, bez snídaně stihnu v pracovní době asi o třetinu víc.

(Vím, že ty opakující třetiny jsou podezřelé. Ale nekecám. Ověřoval jsem si to na vzorku pár stovek hodin.)

2. Nejrychlejší nakopávače energie

Tyto návyky mají nejlepší poměr cena/výkon. Přesněji investovaný čas versus získaná energie.

Sklenice vody po probuzení

Dodržuju to už přes 10 let. Stačí pár sekund a energie je nesrovnatelně vyšší. Je to tím, že už i mírná dehydratace otupuje mozek jako 0,8 promile, takže po celé noci bez pití je problém mnohem horší. Stačí se ale napít a otupení mizí.

Studená sprcha

Nesnáším studenou vodu, ale přesto si 7 let dopřávám studenou sprchu každé všední ráno (kromě dovolených). Je to pro mě nejefektivnější investice do energie. Je to minuta, která úplně změní můj den.

Než vlezu do sprchy, mívám občas strach z toho, co mě ten den čeká, problémy se zdají být neřešitelné a cítím se zahlcený. Když ale vylezu, mám pocit, že zvládnu cokoli a že celý den bude hračka. Ten pocit je k nezaplacení. Kromě toho mě sprcha ve všech ohledech probere, zbystří, nabudí a dodá mi odhodlání a sebedůvěru.

Vděčnost

Každé ráno věnuju (při běhání) asi 5 minut pátrání v paměti, co mě potěšilo včera a za co jsem vděčný. Rekapituluju celý den, od první do poslední chvíle, od maličkostí po velké věci. A po těch pár minutách mám mnohem lepší náladu a těším se, za co budu vděčný během nového dne.

Každý večer zase při čištění zubů projdu uplynulý den a přemýšlím o pocitech vděčnosti v těchto oblastech: zdraví, poslání, práce a peníze, tvorba, radost, vztahy, hodnoty, ponaučení. A ty nejsilnější si zapíšu do papírového kalendáře.

3. Největší zrychlovače produktivity

Pauzy

Pravidelné a kvalitní přestávky považuju za možná nejsilnější nástroj pro tvorbu času. Je prokázáno, že pauzy pomáhají udržovat energii, výkonnost, soustředění, vůli, náladu, prostě všechno možné. A díky tomu využijeme pracovní čas na maximum.

Osobně střídám rytmus: 80 minut práce + 20 minut přestávka. Není to přesně na minutu, ale snažím se nepřetahovat, protože jsem si mnohokrát ověřil, že pak za celý den stihnu méně a navíc je mi po práci hůře.

Co o pauzách dělám? Podle chuti a potřeby střídám 4 typy přestávek:

• Užitečné pauzy – řeším nenáročné pracovní úkoly: zaleju kytky, vyřídím drobnosti, něco spravuju, uklízím, objednávám na internetu apod. U toho poslouchám přednášky nebo rozhovory.

• Zábavné pauzy – nasvačím se a při tom hraju hry. Jindy čtu komiksy za poslechu instrumentální hudby. Nebo si pustím kousek seriálu.

• Nudné pauzy – dopřávám si ticho a nedělám nic. Někdy si jen lehnu a koukám do stropu anebo zavřu oči. Někdy koukám z okna. Nebo si brnkám na klávesy, hraju s hakisákem, diabolem apod. Cokoli mě napadne.

• Sociální pauzy – projdu sítě, odpovím na zprávy, omrknu, co je nového.

Kdybyste měli zavést jediný návyk, radím právě pauzy. Stačí i mikropauzy. Občasné zastavení na pár minut vám pomůže částečně obnovit energii a kognitivní funkce. Lepší než pracovat hodiny v kuse.

Mozek totiž vydrží na jeden zátah jen 80–100 minut v kuse. Pak jeho výkon výrazně klesá.

Pokud by vás zajímaly vědecké detaily, nebo chcete poradit, jak pauzy zavést, případně se inspirovat, co přesně o pauzách dělat, mrkněte do mojí ukázkové kapitoly z Časotvorby.

Volná středa

Na začátku covidu jsem zavedl volnou středu. Přestal jsem řešit e-maily nebo sociální sítě. Místo toho jsem dělal, co se mi zrovna chtělo.

Proč? Cítil jsem se zahlcený a potřeboval jsem týden nějak odlehčit. Vybral jsem středu, protože mi přišla jako taková polední pauza uprostřed týdne. Rozdělí pracovní týden na dvě malá sousta. Na dva dvoudenní mini-týdny.

Experiment překonal moje očekávání. Kromě odlehčení týdne vystřelila vzhůru i moje produktivita. Už první týden jsem za 4 dny stihl víc než za 5 dnů. Nebylo to proto, že bych se víc snažil, ale jednoduše jsem měl víc energie, nadšení i nápadů. Zmizela páteční únava a obecně jsem se každý den cítil skvěle.

Takže od té doby, už 5 let, volnou středu dodržuju. Nemám důvod se vracet. Každý rok mám měsíc a půl volna navíc a přitom toho stíhám víc. Je to boží.

Kreativní rituál

Na začátku práce opakuju kreativní rituál. Je to konkrétní sada úkonů, které mi pomáhají ponořit se do flow. Dříve jsem potřeboval tak 20 minut, než se ponořím do flow. Teď se do něj dostanu prakticky lusknutím prstu, takže za celý den ušetřím minimálně hodinu.

Moje rituály jsou docela komplexní, takže pokud vás zajímají, omrkněte přednášku o kreativitě, kde je prezentuju.

Chcete víc tipů?

Další rady, jak si vytvořit víc času, najdete v Tomášově seriálu Delší dny.

Hlubší rozbor jeho práce s energií najdete v přednášce Chytrá práce.

A stovky dalších tipů najdete v knize Časotvorba.

Nástroj vyberte do půl hodiny

Pokud trávíte výběrem newsletterového nástroje víc než 30 minut, zbytečně pálíte čas. Nástroj je jen poštovní schránka – důležité je, co do něj dáte. Sám o sobě vám nezajistí úspěch, ani vám ho nepokazí.

🔴 ŠPATNĚ: „Musím najít nástroj s nejlepšími funkcemi, jinak to nemá cenu.“

Proč je to špatně: Můžete výběrem strávit týdny, dokonce měsíce, aniž byste vůbec něco poslali. Jak pak můžete vědět, co vám vyhovuje a co ne? Jinak než děláním to nezjistíte.

🟢 DOBŘE: „Vyberu nástroj během půlhodiny a jdu na to. Příštích 6 měsíců se soustředím na obsah.“

Proč je to dobře: Zjistíte, jestli vůbec máte téma, o které lidi stojí. Až budete mít stovky nebo tisíce odběratelů a ověříte si, že to funguje, můžete řešit pokročilé funkce.

Jak na to:

1. Dejte si 30 minut na rešerši – přečtěte si základy o 3 nebo 4 newsletterových nástrojích.

2. Zaregistrujte se.

3. Napište jednoduchý uvítací e-mail.

4. Připravte první newsletter a pošlete ho.

Výběr newsletterového nástroje je vratné rozhodnutí. Kdykoliv ho můžete změnit a přenést kontakty jinam.

Moje dřívější newsletterové tipy:

• Nekašlete na uvítací e-mail

• Pište newsletter po svém, ne podle šablon

• Odpovídejte na newslettery

• E-mail může sloužit i při onboardingu nováčků

• Lidé potřebují pošťuchovat – opakovaně

• Newsletter je jako titulní stránka novin

• Moje oblíbené newsletterové metriky

• 5sekundový test přihlášení k newsletteru

• Nastavte si minimální standard

• Zvolte správné tempo

• Proč je recyklování chytrá strategie

• Najděte si v každém tématu, co vás baví

• Sociální síť pro objevování, newsletter pro vztah

• Media mullet – jak vytěžit maximum z newsletteru

• Velikost písma – neposílejte blechy

• Jak poznáte skutečnou hodnotu publika

• Jak růst? Nejdřív se ptejte, jestli si to zasloužíte

• Nešetřete bílým místem

Inboxmánie

Tipy na fajn newslettery. České i zahraniční.

Z právničtiny do lidštiny. Štěpán Janků pomáhá právníkům psát lépe – každý týden posílá jeden krátký a praktický tip, díky kterému může být text srozumitelnější, stručnější a přesvědčivější, i když jsou v něm paragrafy. Jen houšť a větší kapky!

Kdo neroste, zaroste. Newsletterů od profi sportovců, kteří to fakt někam dotáhli, v Česku moc nenajdete. A Pavel Pumprla si s basketbalovým nároďákem zahrál i na mistrovství světa. V newsletteru mixuje svoje zkušenosti s tipy pro osobní rozvoj – ukazuje, že i malé kroky můžou vést k velkým věcem.

Novinky ze světa Google Workspace. Pavel Minář shrnuje každý měsíc to, co stojí v názvu jeho newsletteru. A protože tomu rozumí, najdete často v každém vydání skvělé tipy, které se vám můžou hodit při práci. Je to krátké, svižné, užitečné čtení.

O čem jsem psal v Promptně

Každý týden vydávám newsletter o psaní s nástroji AI v zádech. Jsou to jednohubky s mými experimenty, postřehy, zkušenostmi.

V říjnu jsem psal o levné variabilitě, proč se na nástroje AI při psaní nespoléhat až příliš, o dvou odlišných způsobech čtení, o tom, že uměligenci můžete pokládat hloupé otázky až do zblbnutí (a proč to dělat), nebo že byste měli umožnit svému nástroji AI, aby si u složitých úkolů dělal poznámky (stejně jako si je děláte vy).

První středu v měsíci (ten den, kdy zní sirény), posílám Promptně všem, kteří se přihlásí. Ty zbylé středy jen předplatitelům.

Editujte, až když máte co

Možná psaní nesnášíte, protože se u něj zasekáváte po každé větě. Nebo píšete rádi, ale perete se s tím, že máte spoustu rozepsaných textů. V obou případech můžete řešit podobný problém: snažíte se dělat dvě věci najednou. Psát a zároveň editovat.

To ale nefunguje.

Míchání psaní s editováním je jako uklízení šuplíku, aniž byste z něj cokoliv vytáhli. Takhle šuplík neuklidíte. Musíte nejdřív všechno vysypat na stůl, věci vytřídit a teprve pak je jednu po druhé uklidit zpátky.

Stejně přistupujte k psaní. První návrh textu má jiný účel než editace – cílem je vysypat myšlenky z hlavy. Dostat je ven, jednu po druhé, klidně bez ladu a skladu, bez struktury.

Neposuzujte, jestli jsou silné, nebo slabé. Jestli znějí chytře, nebo ne. Prostě je jen potřebujete vidět před sebou, černé na bílém.

Takže když se příště při psaní prvního návrhu nachytáte, že upravujete věty dřív, než dokončíte jednotlivé myšlenky, zastavte splašené koně. Editujte, až když máte co editovat.

Co mě cvrnklo do nosu

📧 Interní komunikace je černá díra času a peněz. Zatímco externí komunikaci všichni měří horem dolem, na tu interní většina organizací kašle. Mizí v ní hodiny času – a když to vynásobíte hodinovkou lidí, zjistíte, že i hromady peněz. Na Masterclass komunikace v pražském kině Přítomnost budu mluvit o tom, proč psát e-maily srozumitelné na první přečtení, jak nastavit systém pro efektivní komunikaci a proč strukturovat informace tak, aby se v nich nikdo neztrácel. Masterclass je už 26. listopadu – zapište si to do kalendáře a přijďte. Kromě mě tam bude i Olga Vlachynská (jak říkat nepříjemné věci), Hanka Slačálková (jak vytunit odpovědi pro kandidáty na pracovní pozice), Hana Švábíková (jak řešit konflikty a posílit vztahy) a Václav Strnadel (jak si připravit fakt zapamatovatelné prezentace). Když použijete kód MARTIN10, budete mít vstupenky s 10% slevou.

⏳ Čekání jako falešné bezpečí. Možná to znáte – odešlete nabídku nebo přihlášku, a pak sedíte a čekáte na odpověď. Máte pocit, že „něco běží“, že míček je teď na druhé straně hřiště. Jenže ono nic neběží – jste jen pasivní. James Warren Taylor o tom píše jako o iluzi produktivity: ticho po odeslání čehokoliv vytváří falešný pocit bezpečí, že můžete zpomalit, protože teď to přece záleží na někom jiném. A tak odkládáte další věci, které byste mezitím mohli dělat nebo posouvat. Čekání na odpověď podle něj není odpočinek, jen jiný způsob, jak přestat tvořit.

🤝 Kdo se potkává, má výhodu. Většina lidí dneska sedí doma u počítače. Proto ti, kteří vyrážejí na schůzky, konference nebo networking, získávají něco navíc – nejen informace, ale hlavně přístup k lidem. Třeba žádost při osobním setkání je prý 34krát úspěšnější než ta, kterou pošlete online. Obrazovka vám dává dosah, zatímco místnost hloubku – online oslovíte více lidí, ale hluboké vztahy vznikají osobně. Když vidíte člověka naživo, důvěra se rodí rychleji. Díky mimice, řeči těla nebo očnímu kontaktu.

S čím vám pomůžu

Srozumitelnost

Špatné texty jsou drahé. Nejasný e-mail = opakované dotazy. Složitý formulář = ztracení zákazníci. Nesrozumitelný pokyn = chyby v práci.

Řešení: Workshop srozumitelného psaní pro celý tým. Všichni budou vědět, jak psát efektivně – a čtenáři tomu budou rozumět.

Zamakejte na tom se mnou a Daliborem Behúnem.

Psaní s nástroji AI

Nestačí jen házet prompty do ChatGPT. Je na čase psát s nástroji AI jako s parťáky. Ukážu vám vibewriting – pro lepší texty, ne jen rychlejší.

Řešení pro týmy: Workshop vibewritingu s praktickými postupy pro vaše potřeby – od e-mailů až po dlouhé texty.

Řešení pro jednotlivce: Newsletter Promptně každou středu.

Efektivní e-maily

Nestačí jen posílat e-maily, je na čase posílat chytré e-maily. Takové, kterými dosáhnete toho, co chcete.

Řešení pro týmy: Workshop e-mailové komunikace u vás ve firmě nebo na úřadu. Na míru vašim potřebám.

Řešení pro jednotlivce: Dvouhodinový videokurz Mistrovství e-mailu.

Firemní ambasadoring

Myslím, že každá firma, která ví, co dělá, by měla mít svoje ambasadory. Koho že? Firemní tvůrce. Zaměstnance tvořící dobrý obsah o firmě, který přitahuje potenciální kandidáty i klienty.

Častý problém: Nevíte, jak začít. Co tvořit. Kde na to vzít čas.

Řešení: Workshop pro začátečníky, který dělám spolu s Hankou Slačálkovou. Za 3,5 hodiny vám dáme základy systému, na kterých můžete stavět. Maximálně 8 lidí. Odejdete s tím, co rovnou využijete v praxi. Rezervujte si volnou židli.

P. S.: Taky vám on-line cally připomínají vyvolávání duchů?

Nejhorší klavír na světě: jak se z průseru zrodil majstrštyk

Je leden 1975. Americký jazzový klavírista Keith Jarrett sedí v autě před operou v německém Kolíně nad Rýnem a kroutí hlavou.

Po náročné cestě z Curychu je utrmácený, pekelně ho bolí záda a připadá si jak vymačkaný citron. Navíc před chvílí zjistil, že ho na pódiu nečeká špičkový koncertní klavír, na který je zvyklý, ale nějaká příšerná parodie na klavír – malý, nechutně rozladěný, s pedály, které nefungují.

Má si sednout k něčemu takovému a před 1400 lidmi ve vyprodaném hledišti riskovat svou pověst? To po něm vážně chtějí, aby hrál na nejhorším klavíru, jaký kdy viděl?

Samozřejmě hned věděl, že se koncert ruší. Proto dřepí v autě a chystá se zmizet do noci.

V tom mu někdo zaťuká na okénko.

Je to osmnáctiletá Vera Brandes, nejmladší promotérka v Německu, která jazzové koncerty v Kolíně organizuje už od svých patnácti. Ví, že sál je vyprodaný. Ví, že nemá šanci sehnat náhradu. A taky ví, že to podělala. Přesto nepláče někde v koutě a nepřemýšlí, jak pošle stovky zklamaných lidí domů.

Místo toho zkusí Jarretta přemluvit, aby vylezl z auta. A pak i na jeviště.

Abyste byli v obraze – Keith Jarrett je perfekcionista. Vždycky trvá na tom, že organizátoři musí dodržet ideální podmínky. Ten večer z nich bůhvíproč couvne, snad proto, že Vera Brandes je mladá, zapálená a neústupná.

„Dobře,“ ušklíbne se. „Zahraju, ale jenom pro tebe.“

Nahrávka katastrofy

Střih. Keith Jarrett sedí za klavírem. Před 1400 lidmi. Možná ještě naposledy zapátrá očima, kudy ze sálu uprchnout. A pak se do toho pustí.

Když jsem říkal, že má před sebou nejhorší klavír na světě, nepřeháněl jsem. Organizátoři s ním sice ještě na poslední chvíli dělají psí kusy, jak se ho snaží opravit a naladit, ale pořád je zoufalý. Horní tóny jsou ostré, basy příšerné, klávesy na okrajích se zasekávají.

V kterém vesmíru může něco takového dobře dopadnout?

Většinu koncertu odehraje Keith Jarrett ve střední části klaviatury. Tam zní nástroj nejlépe, kraje jsou skoro nepoužitelné. Levou rukou tvoří opakující se rytmické motivy, kterými pokrývá slabé basy. Hledá všechny možné cesty, jak se vyhnout nastražené pasti. Je to jako stavět dům jen z poloviny cihel.

K tomu všemu se celý koncert natáčí. Snad jako dokument ve stylu: „Tohle se stane, když nedáte Keithovi správný klavír. Tak to nedělejte, proboha!“

Má to být nahrávka průseru. Katastrofy, kdy se podělá všechno, co se podělat může.

Místo toho vzniká nejprodávanější sólové klavírní album všech dob. Dodneška se prodalo kolem 4 milionů nahrávek.

Na dokonalém klavíru by se ten koncert nejspíš odehrál úplně jinak. A možná by ani nebyl tak dobrý.

Neposlechnout instinkt

Novinář Tim Harford to po letech popsal skvěle: „Keith Jarrett se musel porvat se strašlivým malérem. Nakonec zabodoval. Ale jeho prvotní instinkt byl jasný – nechtěl hrát. Všichni bychom to asi cítili stejně. Jenže – prvotní instinkt byl špatný.“

Všichni ten vnitřní hlas důvěrně známe, pohodlně usazený někde na temeni do nás vypaluje jedovaté věty: „To nepůjde. Zabal to. Odejdi.“

Může to být špatný rádce. A často taky je.

Neříkám, že vždycky stojí za to pokračovat. Někdy je správné odejít. Ale kolikrát jsme to vzdali příliš brzo, protože jsme čekali na lepší čas? Lepší podmínky? Správný klavír?

Diváci v kolínské opeře ten večer netušili, čeho byli právě svědky. Většina si nejspíš myslela, že takhle to probíhá vždycky.

Ale nebyla to jen další jazzová improvizace. Byla to hudební magie zrozená z frustrace, bolestivých omezení, kreativního ducha a přemlouvání jedné mladé holky, která se nechtěla smířit s prostým „ne“.

Proto tenhle příběh miluju. A když teď víte, jak vznikl, pusťte si i samotný koncert.

P. S.: Mimochodem, na záznamu jsou slyšet i zvuky, které vás přenesou přímo na místo. Slyšíte Jarrettovo dýchání, skřípání lavice, to, jak si při hraní pobrukuje. Jako byste seděli zkraje roku 1975 v kolínské opeře. Právě tyhle nedokonalosti dávají nahrávce další rozměr.

Potkáme se naživo?

Masterclass komunikace – 26. listopadu v pražském kině Přítomnost

Denisa Hrubešová z Forendors pořádá celodenní masterclass, na které se dozvíte, jak z dobré komunikace udělat skvělou.

Budu na ní mluvit o tom, jak na efektivní interní komunikaci. Protože zatímco tu externí všichni měří horem dolem, na tu, která míří dovnitř do baráku většina organizací spíš kašle.

Interní komunikace je něco jako černá díra – mizí v ní hodiny času lidí. A když to vynásobíte jejich hodinovkou, tak zjistíte, že v ní mizí i hromady peněz.

Co vám ukážu:

• Jak psát e-maily, kterým lidé porozumí na první přečtení

• Jak nastavit systém pro efektivní komunikaci – méně opakovaných dotazů, víc odvedené práce

• Jak strukturovat informace, aby se v nich nikdo neztratil

• Praktické nástroje: odrážky, štítky, formátování – všechno, co šetří hodiny týdně

• Jak a proč pracovat s šablonami

Další řečníci:

• Olga Vlachynská: Jak říkat nepříjemné věci, aniž byste přišli o obchod

• Hana Slačálková: Jak udělat z každého kontaktu s kandidátem konkurenční výhodu

• Hana Švábíková: Jak vyřešit konflikt a posílit přitom vztah

• Václav Strnadel: Jak prezentovat tak, aby si vás klienti pamatovali měsíce

Kupte si lupen, s mým kódem MARTIN10 máte 10% slevu.

Workshop firemního ambasadoringu – 21. října v Praze na Letenském náměstí

Kolik peněz a příležitostí vás stojí každý měsíc neviditelnosti vaší firmy?

Zatímco konkurence píše blogy, tvoří newslettery, natáčí podcasty a buduje si autoritu v branži, vy neděláte nic.

Výsledek? Kandidáti a klienti si vybírají je, ne vás.

Teď to můžete změnit. S Hankou Slačálkovou jsme přichystali intenzivní půldenní workshop, abyste věděli, za jaký konec to vzít.

Pro koho to je? Pro začátečníky nebo ty, kteří už opakovaně začali, ale ztroskotali.

Co si odnesete:

• Jasný cíl i cílovku – abyste přestali střílet naslepo

• 20+ nápadů na obsah – včetně těch, které máte přímo pod nosem a přehlížíte je

• Systém publikování – bez vyčerpání a s výsledky, které chcete

Začněte přitahovat kandidáty i klienty.

Workshop je omezený jen pro 8 účastníků – zaberte si svoji židli.

O čem jsem psal v Promptně

Od června vydávám týdenní newsletter o psaní s nástroji AI v zádech. Jsou to jednohubky s mými experimenty, postřehy, zkušenostmi.

Ať se nejdřív zastaví, pak píše

Zkoušel jsem techniku „rozmysli si to, než odpovíš“, aby z nástroje AI nepadaly jen obecné blafy.

Narušení vzorce

Může změna publika, perspektivy nebo kontextu přinést hravější výsledky?

Test průměrnosti

Nástroj pro filtrování textů, které zatím nestojí za publikaci. Chrání čas seniorů a posouvá juniory.

Konec s lichocením

Jak jsem v Claude nastavil přímý styl odpovědí napříč všemi konverzacemi.

Co mě cvrnklo do nosu

🎨 Digitální platformy jsou jen formuláře, ne plátna. Spisovatel Robin Sloan, od kterého můžete znát román Nonstop knihkupectví pana Penumbry, se v rozhovoru pro newsletter Sublime podělil o svůj pohled na online svět: „Digitální platformy vás nutí do předem daných forem, zatímco ve fyzickém světě si můžete dělat, co chcete.“ A tak když malujete na skutečné plátno, můžete zvolit jakoukoliv velikost, texturu, barvu – můžete dokonce plátno rozříznout nebo na něj něco přilepit. Můžete si zkrátka hrát. Ale on-line? Sociální sítě vám dávají jasný formát, do kterého se musíte vejít. To podle něj není svoboda tvorby, ale spíš vyplňování formuláře s předem danými políčky. Robin Sloan mluví o paradoxu: online svět, který by měl být nekonečně flexibilní, je nakonec mnohem víc svázaný pravidly než ten fyzický. A jakmile si uvědomíte, nakolik vás platformy omezují, začnete hledat způsoby, jak z těch krabiček vylézt, doplňuje. On sám to dělá třeba tak, že vytváří vlastní malé časopisy a využívá risotisk, díky kterému je každý výtisk trochu jiný. Má náklad 500 až 1000 kusů, každý prodává za 7 dolarů a ekonomicky mu to dává mnohem větší smysl než honba za stovkou tisíc zhlédnutí na YouTubu, což by ho nijak neuživilo.

💡 Nastavte si budíka a vysypte ze sebe nápady. Youtuber Ryan Trahan má tuhle rutinu: každý den mu zazvoní budík, v tu chvíli si nasadí sluchátka (aby odstínil okolí), otevře si poznámkovou aplikaci v telefonu a deset minut do ní sepisuje nápady na titulky k youtubovým videím. Za všech okolností – ať už je kdekoliv. A ano, většina nápadů stojí za starou belu, ale v tom je ten fór – nejde o perfektní titulky, ale o trénink. Navíc to snižuje tlak. Když víte, že zítra dáte dokupy dalších deset nápadů, nejste zoufalí z těch dnešních. S takovým tempem máte za měsíc 300 nápadů. I když je 90 procent z nich naprd, zbyde vám 30 solidních. Tolik jich mnozí nemají ani za rok.

🤔 Nákupčí ve firmách nejsou roboti. Přemýšlím nad tím, proč je marketing mířený na firmy často tak zoufale nudný. Ti, kteří rozhodují o nákupech, jsou přece pořád lidé – nepřestanou jimi být jen proto, že si v devět ráno odpíchnou po příchodu do korporátu. Nejspíš znají stejné vtípky, viděli stejné memy, poslouchají stejné podcasty. Tak proč nemluvit jejich skutečným jazykem? Kulturní relevance, vytvoření pocitu, že znáte a sledujete podobné věci jako oni, není prázdné žvatlání – je to výhoda. A když většina konkurence sází jen na šedivý byznysový hantec, je o dost jednodušší být zajímavější, ne?

🦜 Konečně vytáhli tu vlajku! Před časem jsem psal o tom, že je škoda, když Piráti nevyužívají pro předměty svých newsletterů jako rozpoznávací znak pirátskou vlajku (nebo papouška). A víte co? Už používají – a rovnou u odesílatele. Výborně, takhle o nich mám v inboxu hned přehled:

A když jsme u Pirátů – tenhle mailfail z jednoho jejich newsletteru mě pobavil:

Naprosto rozumím tomu, jak to vzniklo. Původně vtípek, který pak už všichni přehlídli. To se stane – jen škoda, že ty „odpornice“ nedoplnili ještě „Ovčanskou sněmovnou“ (a „odporníky“, že ano), aby to bylo komplet. Pro nás ostatní z toho vyplývá, že čím víc jiných lidí na newsletter před odesláním mrkne, tím líp. Potřebujete druhé, u důležitých vydání nejspíš i třetí oči. Někoho, kdo ty texty nepsal, nekoukal na ně do zblbnutí a pomohl by před odesláním vychytat mouchy.

💦 Hlavně nehonit páru. Psychiatr Viktor Frankl sepsal své průlomové dílo během několika dnů. V knize A přesto říci životu ano vylíčil, co prožil v koncentráku. Původně knihu vydal bez svého jména na obálce, protože nevěřil, že bude úspěšná. A ono se prodalo přes 10 milionů výtisků. Frankl k tomu řekl: Úspěch přichází jako nezamýšlený vedlejší efekt – když si z něj uděláte cíl, zničíte ho. Je vtipné, že podobné věci člověku dojdou až časem. Třeba tohle Franklovo moudro mi doteklo po čtyřicítce a i těsně před padesátkou si ho čas od času potřebuju zopakovat. Nejdřív je zkrátka potřeba mít vroucí vodu, aby z ní mohla stoupat pára. Přesto často nevaříme vodu, ale snažíme se jen honit páru – štěstí, uznání, úspěch. Voda je ta práce, která za tím vším stojí. To, že děláte něco, na čem vám záleží, co dává smysl. Páru vem čert – buď se objeví, nebo ne.

S čím vám pomůžu:

Srozumitelnost

Špatné texty vás stojí peníze. Nejspíš hodně peněz. Nejasný e-mail = opakované dotazy. Složitý formulář = ztracení zákazníci. Nesrozumitelný pokyn = chyby v práci.

Řešení: Workshop srozumitelného psaní pro celý tým. Už žádné „myslím, že to znamená…“ Všichni budou vědět, jak psát efektivně – a všichni ostatní jim budou rozumět.

Méně nedorozumění. Méně ztraceného času. Méně propálených peněz. Větší důvěryhodnost.

Zamakejte na tom se mnou a Daliborem Behúnem.

Chytré e-maily

Nestačí posílat e-maily, je na čase začít posílat chytré e-maily. Takové, které informují, přesvědčují i prodávají.

Řešení: Workshop e-mailové komunikace – celodenní nebo půldenní, u vás ve firmě nebo na úřadu.

Naučíte se psát e-maily, na které se dá odpovědět na první dobrou. Zjistíte, jak a proč používat odrážky, štítky, formátování. Jak si tvořit šablony. Dostanete celý systém.

Levnější řešení: Pořiďte si dvouhodinový videokurz Mistrovství e-mailu.

Špatné texty jsou zatraceně drahé

Každý den lidé píšou desítky e-mailů, zpráv, pokynů a dalších textů. Většinu z nich rychle, bez většího přemýšlení – hlavně to mít z krku. Přitom dělají základní chybu: píšou hlavně pro sebe, ale už ne pro čtenáře.

Výsledek? 

Čtenáři takovým textům nerozumí, musejí se doptávat, ztrácejí čas luštěním, co se po nich vlastně chce. A autoři textů (natož jejich nadřízení ve firmách nebo na úřadech) si ani neuvědomují, jak nákladné je, když píšou špatně. Rozumějte: nesrozumitelně.

Představte si, že byste každý den vyhodili z okna pár bankovek. Ne jen jednou, opakovaně – ráno, v poledne, večer. Protože to děláte pokaždé, když napíšete špatný e-mail, nejasnou zprávu nebo rozvleklou instrukci.

Předvedu vám to.

Pracujete v týmu? Napíšete e-mail. Rychle, ale nesrozumitelně. Místo jedné minuty čtení pak zabere čtyři minuty luštění, co vlastně chcete. Když pošlete stejný e-mail deseti kolegům, právě jste spálili půl hodiny jejich pracovního času. A když takových e-mailů napíšete za týden deset, propálili jste už 5 pracovních hodin. Za jediný týden.

Jste na volné noze? Pošlete klientovi nejasnou nabídku. Ten si není jistý, co přesně nabízíte, za kolik a do kdy. Místo rychlého schválení začne klást doplňující otázky. Nebo rovnou odejde ke konkurenci, která píše jasněji. Ztratili jste zakázku kvůli špatnému e-mailu.

Řídíte firmu? Špatné texty znamenají, že vaši zaměstnanci tráví hodiny dešifrováním pokynů místo jejich plněním. Klienti nerozumí nabídkám. Partneři se zase ztrácejí ve smlouvách. Každý nesrozumitelný text se navrch většinou vrací jako bumerang – a opakované vysvětlování stojí další čas, nervy a peníze.

Za měsíc to jsou desítky promarněných pracovních hodin. Za rok stovky. Při hodinovce 500 korun tu mluvíme o statisících propálených korun. U větších firem o milionech.

Řešení existuje: Začít psát pro čtenáře podle toho, jak dneska opravdu čtou. Psát srozumitelně, efektivně, jasně.

Čtenáři jsou nelítostní

Každý text – ať už jde o e-mail, obchodní sdělení nebo příspěvek na sociálních sítích – prochází soudem čtenářů. A ti se s tím moc nepárají.

Existují čtyři čtenářské fáze, ve kterých se lidé ptají:

1. Má to pro mě nějakou hodnotu? Čtenáři se rozhodují během pár sekund – a většinu textů hodí do koše už tady.

2. Kdy se tomu budu věnovat? Hned, nebo to odložím na později? A „později“ často znamená „nikdy“.

3. Kolik času a energie tomu věnuju? Čím složitěji text vypadá, tím menší dostane prioritu. 

4. Mám reagovat? A jak rychle? Na 20 hustých, neformátovaných odstavců lidé nejspíš neodpoví. Zato tři odrážky s jasnou otázkou mají o dost větší šanci.

Podobných rozhodnutí děláme jako čtenáři desítky, stovky denně (jen se zkuste sami chvíli pozorovat). Jsme v tom skvělí a jsme nemilosrdní. Jako profesionální třídiči dokážeme z několika drobností poznat, jestli se do textu vůbec chceme pustit.

Třeba spoustu e-mailů tak nikdy nepřečteme. Protože už z prvního pohledu se dá odhadnout, jak náročné budou na čas nebo úsilí. Nemusíme ani nahlédnout dovnitř, stačí nám vidět jen „obálku“ (u e-mailu stačí prolétnout předmět, jméno odesílatele a je jasno). Když už nahlédneme dovnitř, e-maily plné dlouhých odstavců prohrávají s kratšími a dobře formátovanými zprávami na plné čáře. 

Jen bacha – drobný paradox se skrývá v tom, že srozumitelné psaní neznamená vždycky „co nejkratší text“. I krátká zpráva může být nesrozumitelná, může vyžadovat víc úsilí na pochopení než delší, ale jasně promyšlený, uspořádaný text. 

Počty pozornosti

Čas, který máme k dispozici, nejde protáhnout. Všichni máme 24 hodin denně, těch probdělých o něco méně, těch věnovaných textům jen zlomek. Proto neustále kalkulujeme, kolik času vyřízení textu zabere a jakou hodnotu to pro nás má. 

A proto taky lidé nečtou řádek po řádku, slovo za slovem. Místo toho skenují. 

Hledají vizuální kotvy – nadpisy, odrážky, tučné písmo. Očekávají, že jim autor připravil „navigaci“, aby co nejrychleji prošli textem. Když navigaci nenajdou, vykašlou se na to.

Často slýchám: „Ale naši klienti jsou vysokoškolsky vzdělaní lidé, ti přece pochopí složitější text.“

Inteligentní a vzdělaní lidé nejsou důkladnějšími čtenáři – kdepak, chovají se ještě efektivněji než běžní čtenáři. Proč? Většinou jsou velmi vytížení, a protože bojují s časem, potřebují naopak co nejrychleji pochopit podstatu sdělení, aby se rozhodli. Nemají prostor ani chuť luštit, co jste chtěli říct. 

Spíše ocení, když jim ušetříte čas – ne když jim ho ukradnete složitými formulacemi.

Studie společnosti Boomerang už před pár lety ukázala, že e-maily napsané jazykem žáka třetí třídy měly až o 36 procent vyšší míru odpovědí než texty psané na úrovni vysokoškolské čtenářské gramotnosti. 

Není to tím, že by byli adresáti hloupí. Ale jednoduchý jazyk zkrátka šetří mentální energii, kterou můžou lidé věnovat rozhodování a akci.

Škola nás nepřipravila

Na základce a na střední jsme většinou psali pro jednoho čtenáře – pro učitelku nebo učitele. Ti měli na čtení času habaděj, proto texty procházeli pozorně. Sám jsem se díky tomu naučil zapůsobit na svoje učitelky češtiny květnatými, složitými souvětími, nepotřebnou slovní ekvilibristikou. 

Ve škole jsme se taky naučili, že čím delší, tím odbornější text. Že tlustší kniha obsahuje více mouder.

Proto píšeme úplně jinak, než mluvíme a přemýšlíme v běžném životě.

Realita je jiná než škola. V ní píšeme pro více lidí najednou, ne jen pro jednoho, texty potřebujeme ladit pro různé situace.

A zatímco jste na škole možná dostávali jedničky za dlouhé, exhibiční texty jako já, v práci vás za ně lidé tajně nenávidí.

Už základní návyky máme špatné. Efektivní autor nezačíná chronologicky, od Adama a Evy, ale tím nejdůležitějším. Místo počtu slov se soustřeďuje na sílu sdělení. Píše vědomě pro masu čtenářů s omezeným časem a pozorností.

Počítadlo ztrát

Špatná komunikace má dvě tváře nákladů:

Ztráty uvnitř organizace: Váš tým tráví čas rozklíčováváním pokynů místo jejich plněním. Lidé si volají, ptají se, hledají vysvětlení. Porady se protahují kvůli nejasnostem. Projekty se zpožďují kvůli neporozumění.

Ztráty navenek: Klienti nedokážou pochopit vaši nabídku a odejdou ke konkurenci. Zákazníci se ztrácejí v postupech a volají na zákaznickou linku. Partneři špatně rozumí smlouvám a vznikají spory.

To vše, protože lidé dnes:

• Dostávají stovky e-mailů týdně

• Čtou na mobilech, kde je ruší notifikace

• Rozhodují se v řádu sekund

• Mají omezenou pozornost

• Netrpělivě hledají podstatu

Nebudou se měnit jen proto, že to chcete. Musíte se přizpůsobit vy jim, ne oni vám.

Navíc nečtou ve vzduchoprázdnu – ruší je kolegové v kanceláři, dění okolo nich. Žijí v džungli, ve které jim musíte efektivně předat informaci a přimět k činu.

Efektivní komunikace v e-mailu dnes třeba znamená:

Předmět, který říká, oč jde. Nepište „Porada“. Buďte konkrétnější a napište „Porada o rozpočtu 2026 – úterý 14:00“. 

Začátek, který jde k věci. V první větě sdělte to nejdůležitější. Ne „píšu vám ohledně…“, ale rovnou na solar: „Změnili jsme termín dodání na 15. září.“

Uspořádání, které pomáhá číst. Používejte krátké odstavce, odrážky, tučné písmo pro důležité body. Text musí být snadno skenovatelný.

Podrobnosti až nakonec. Důležité patří dopředu, detaily dozadu. Ti, kdo chtějí víc informací, se k nim dostanou. Ti, kdo je nepotřebují, nemusí ztrácet čas.

Buďte nedůvěřiví ke složitým textům

Advokátka Petra Dolejšová mi jednou řekla, že klient by měl po právníkovi vyžadovat vždy srozumitelnou smlouvu – a vracet mu ji tak dlouho, dokud ji nenapíše pochopitelně. Je to zkouška poctivosti.

Upřímný text, který nic neskrývá, by měl být co nejsrozumitelnější. Složité obraty, dvojznačnosti, výrazy, které nikdo nezná – to může znamenat, že autor něco maskuje. Nebo neví, co chce říct. Obojí je špatně. 

Ano, pořád platí, že napsat dobrý text zabere víc času (i v době nástrojů AI). Ten špatný sfouknete za chvilku. Ale psát srozumitelně je investice, která se vždycky mnohonásobně vrátí.

Když strávíte o pár minut víc psaním jasného pokynu, ušetříte desítkám lidí hodiny času. Když promyslíte uspořádání důležité zprávy, odstraníte následné dotazy. Když máte jasný cíl a víte, co potřebujete, dostanete to hned napoprvé.

Představte si, že by všichni lidé začali psát efektivně. Kolik času by se ušetřilo? Kolik energie? Kolik peněz? Kolik stresu?

Není to nedosažitelné. Asi by bylo fajn, kdyby to zvládal stát a šel příkladem „shora“, ale zatím to na to nevypadá – takže nám bude muset stačit, když se to postupně začne dařit „zdola“. A půjde to od jednotlivců nebo firem. Protože jeden pisatel může ovlivnit i tisíce čtenářů.

Efektivní komunikace není jen užitečná dovednost. V dnešním světě je to konkurenční výhoda. Vylepšuje vztahy, pomáhá obchodu, buduje dobrou pověst.

Je nejvyšší čas do ní investovat.

P. S.: Pokud chcete zamakat na srozumitelnosti, doporučuju náš celodenní workshop pro firmy, úřady a neziskovky s Daliborem Behúnem. Předáme vám kompletní systém srozumitelného psaní – od základních principů přes praktická cvičení až po konkrétní tipy, které hned použijete v praxi. Neodejdete s obecnými radami, ale s nástroji, které změní způsob, jakým ve firmě komunikujete. Rádi spolupracujeme s organizacemi dlouhodobě – víme, že workshop může být jen startovní bod, a než principy efektivního psaní probublají celou firmou, chvíli to zabere. I s tím pomáháme.

Pro širší pohled na komunikaci si můžete zajít na Masterclass komunikace. Koná se 26. listopadu a organizuje ji Denisa Hrubešová, moje skvělá kamarádka a parťačka z Forendors. Pozvala pět řečníků, mezi nimi i mě – budu mluvit právě o efektivním psaní nebo o nástrojích. Za jeden den tak získáte pět různých úhlů pohledu na dobrou komunikaci a stovky praktických tipů.

Nešetřete bílým místem

Chytré newslettery využívají bílé místo. Hodně bílého místa. 

Proč to funguje? 

Čtenáři mají při čtení prostor pro nádech, mozek lépe zpracovává oddělené celky, čtení je celkově příjemnější.

Nenuťte odběratele, aby bojovali s obřími bloky textu. (A pokud je ten text navíc zarovnaný do bloku, tedy od kraje ke kraji, přijdete za to do pekla.) Vytvořte pro ně místo, kde se budou chtít zdržet. Kde čtení nevypadá jako rubání v dole.

Takže:

• Mezi odstavce vkládejte prázdný řádek

• Okolo nadpisů nechte víc prostoru  

• Taky myslete na dostatek místa okolo tlačítek – na mobilu musí jít snadno kliknout

• Text zarovnávejte na prapor vlevo (k levému okraji), ne do bloku

Moje dřívější newsletterové tipy: 

• Nekašlete na uvítací e-mail

• Pište newsletter po svém, ne podle šablon

• Odpovídejte na newslettery

• E-mail může sloužit i při onboardingu nováčků

• Lidé potřebují pošťuchovat – opakovaně

• Newsletter je jako titulní stránka novin

• Moje oblíbené newsletterové metriky

• 5sekundový test přihlášení k newsletteru

• Nastavte si minimální standard

• Zvolte správné tempo

• Proč je recyklování chytrá strategie

• Najděte si v každém tématu, co vás baví

• Sociální síť pro objevování, newsletter pro vztah

• Media mullet – jak vytěžit maximum z newsletteru

• Velikost písma – neposílejte blechy

• Jak poznáte skutečnou hodnotu publika

• Jak růst? Nejdřív se ptejte, jestli si to zasloužíte

Zaznělo v Tvůrcastu

Skoro tři roky jsem každé pondělí ráno vydával nové díly Tvůrcastu, podcastu pro začínající nezávislé i firemní tvůrce. V srpnu jsem vydal poslední čtyři epizody – přišel čas na nové projekty. 

A co jsem probíral?

140. díl: Proč první nápad bývá špatný. A co s tím? 

Kolikrát jste se rozhodli pustit do nového projektu jen proto, že to znělo jako dobrý nápad? Výzkum z Northwestern University odhalil „paměťovou prémii“ – ta říká, že se držíme osvědčených postupů i tehdy, když nám škodí. Co dělat místo toho? To, co šachoví velmistři.

141. díl: Kreatin není jen pro kulturisty. Proč ho potřebuje každý tvůrce

Kreatin je zlepšovák nejen pro svaly, ale i pro mozek. Stačí ho jen trochu denně, toho nejběžnějšího, který najdete. Získáte lepší soustředění, paměť a mentální výdrž i při dlouhé práci na projektech. 

142. díl: Finále Tvůrcastu 1 – Jak začít, abyste zase brzy neskončili

Proč je perfekcionismus největší brzdou tvůrců, jak funguje pravidlo 85 % a proč je lepší být konzistentně dobrý než nekonzistentně skvělý. Taky o tom, jak najít své téma, proč je psaní poznámek superschopností každého tvůrce a jak testovat nápady před velkým startem.

143. díl: Finále Tvůrcastu 2 – Jak být dlouhodobě ve hře

Proč postavit obsahový projekt na více zdrojích příjmů, které metriky jsou k něčemu a které jsou jen marnivé, jak překonávat stagnace nebo proč spolupracovat s jinými tvůrci. Kompletní průvodce pro ty, kteří chtějí svůj projekt udržet dlouhodobě v běhu.

Co mě cvrnklo do nosu

📺 Přestaňte tvořit reklamy, začněte dělat pořady. Nedávno jsem narazil na fajn myšlenku, kterou sdílela Rachel Karten z newsletteru Link in Bio: „Sociální média nahrazují televizi. A stejně jako v televizi jsou tam pořady, na které chcete koukat, a reklamy, které přetrpíte. Přestaňte dělat reklamy. Dělejte ty pořady.“ To je skvělý postřeh – a jako hrnec na prdel sedí i na newslettery. Přestaňte posílat reklamní letáky, které lidi ve schránce akorát prudí. Začněte tvořit něco, co budou chtít číst a na co se budou těšit, až jim to zase přistane do e-mailu.

💡 Chcete vidět nápady všude? Pište každý den. Ano, je to paradoxní, ale čím víc píšete, tím snazší to je. Při sporadickém psaní, řekněme jednou za týden nebo za měsíc, na sebe kladete obrovský tlak. „Teď musíš být kreativní!“ Jenže na tohle rozkazy nefungují. Naproti tomu díky dennímu psaní si vytvoříte mentální návyk – mozek začne automaticky zaznamenávat podněty, protože ví, že je hned zítra využije. Přepnete z výkonnostního módu a stanete se sběrači – a nápady se začnou objevovat všude kolem vás.

✍️ Pero místo klávesnice, trpělivost místo rychlosti. Spisovatel Orhan Pamuk píše výhradně rukou. Napsal tak každou svou knihu – pomalu, s láskou k fyzickému procesu tvorby: „Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že psací stroje jsou pro novináře, a já byl spisovatel, tak jsem se tím nezabýval. Pak se objevily počítače, ale to už jsem psal dlouho a nechtěl jsem měnit své zvyky. Píšu velmi pomalu. Můžu dřít celý den a napsat nanejvýš půl stránky nebo jednu stránku. Nechci trávit čas zíráním na počítač, jako by to bylo miniaturní akvárium. Z prvních počítačových displejů mi slzely oči. Možná proto jsem na ně nikdy nepřešel. Ale nevadí mi to. Píšu rukou, trpělivě, s očima upřenýma na stránku. Těší mě sledovat, jak pero klouže po stránce jako štětec, cítit vůni inkoustu a papíru, dívat se na rozházené listy, gumy a kusy papíru kolem. Napíšu kousek, pak se k němu vracím, abych provedl opravy. Když je stránka příliš neuspořádaná, vytrhnu ji a píšu ji znovu, znovu a znovu. Psaní pro mě znamená přepisování, trpělivost, nekonečné přemýšlení nad tím, co napsat dál, a zachování toho, co jsem už napsal.“

🚫 Musíte vědět, pro koho nejste. Nejlepší texty nevznikají jen tím, že víte, pro koho píšete – ale i tím, že přesně víte, pro koho nepíšete. Netančete kolem horké kaše a rovnou si vykolíkujte prostor: „Tohle není pro začátečníky.“ Nebo: „Tohle není pro lidi, kteří hledají rychlá řešení.“ A na tom stavějte. Odvaha říct „ne“ konkrétním lidem v publiku vytváří prostor pro silné „ano“ těm správným. Není to arogance, je to efektivita.

🤔 Nesmysly znějí chytře, když je připíšeme slavným. Představte si, že čtete větu „celistvost utišuje nekonečné jevy“ – co byste si o ní pomysleli? Je v ní nějaké hluboké moudro, nebo je to úplná ptákovina? A co kdybych vám řekl, že ji kdysi pronesl Albert Einstein? Přesně tohle zkoušeli výzkumníci na čtyřech stovkách lidí – předložili jim naprosté nesmysly, polovině beze jména, polovině s „autory“ jako dalajláma, Aristoteles nebo Einstein. Výsledek? Když věty doplnilo nějaké slavné jméno, lidé v nich automaticky hledali hloubku. Bez slavných jmen je považovali za to, co opravdu jsou – prázdné žvásty.

🎭 Jděte ven a udělejte ze sebe blázny. Herec Austin Butler v rozhovoru pro Kareema Rahmu cituje režiséra Baze Luhrmanna: „Zahanbení je málo probádaná emoce. Jděte ven a udělejte ze sebe blázny.“ A pak dodává: „Všechno, co chcete, je na druhé straně toho strachu z trapnosti.“ Fajn, poznamenávám si – neboj se realizovat nápady, které můžou navenek vypadat hloupě. 

Volnost zabíjí projekty

Čím více volnosti si dáme, tím menší je pravděpodobnost, že něco doděláme.

Flexibilita je sice nesmírně lákavá, ale zároveň je v ní skrytá past – dobré nápady často selhávají právě na tom, že je můžeme udělat „kdykoliv, nebo nikdy“. A pak je většinou neuděláme nikdy. 

Kolikrát jste skutečně dotáhli nápad na projekt, který neměl pevně stanovený termín? Je to zvláštní, ale neomezené moře času škodí víc, než pomáhá. 

Sám jsem to poznal na mnoha projektech. 

Než jsem doopravdy napsal Hacknutou češtinu, „plánoval“ jsem to několik let. Ale byla to spíš jen chiméra, ke které jsem se opakovaně vracel. Mohl jsem ji přece napsat kdykoliv – tak proč zrovna teď? Nebylo to urgentní. A tak jsem si k ní nesedl a nepsal jsem. 

Všechno se změnilo až ve chvíli, kdy jsem si plácl s nakladatelem a domluvili jsme termín vydání. Teprve pak jsem se do ní skutečně pustil. Určili jsme si datum, kdy budeme držet knihu v rukou, a šli pozpátku – najednou bylo zřejmé, do kdy musí být hotový rukopis, do kdy musí být vypořádané připomínky, kdy jde kniha na korektury, kdy ke grafikovi na sazbu, kdy do tiskárny. 

Termíny byly jasné a nebylo možné cuknout – hlavně proto, že jsem cítil závazek k týmu, který spoléhal na to, že dodržím svou část dohody. Nemohl jsem je zklamat. 

Podobný příběh mám i se školením, které mi dlouhé měsíce „zahnívalo“ v seznamu úkolů. Pořád jsem si říkal, že na něm začnu pracovat, až budu mít čas. Ten správný čas ale (kupodivu!) nikdy nepřišel. Až když jsem školení nejdřív prodal a měl jsem v kalendáři pevný termín, můj přístup se změnil. Prodej před tvorbou vytvořil potřebný tlak. 

V obou případech fungoval stejný princip – svázat tvorbu s nějakým limitem a vytvořit si závazek zvenčí. 

Proč to funguje? 

Mozek jako líný obchodník

Náš mozek je takový líný obchodník, který oceňuje úkoly podle toho, jak moc jsou naléhavé. 

Řekněme, že úkol s jasným termínem – „do pondělí v 10:00“ – má pro mozek tisícikorunovou hodnotu. Je to něco konkrétního, hmatatelného, dá se s tím pracovat. Ale úkol s termínem „někdy v budoucnu“? Hlava je brutálně efektivní a takové zadání si rychle ocení: „To je za nulu.“ A kdo by se chtěl zabývat něčím, co nemá žádnou hodnotu?

To neznamená, že by takový projekt nebyl důležitý – jen zkrátka nemá žádnou cenovku, takže jde automaticky na konec fronty. 

Další potíž je v tom, že podobný bezbřehý projekt je mentálně vyčerpávající. Každé ráno se probouzíte s otázkou: „Budu na tom dneska pracovat?“ Musíte se opakovaně rozhodovat – a energii, kterou byste mohli věnovat samotné práci, spotřebujete na nekonečné vnitřní vyjednávání. Je to podobné, jako kdybyste se každý den znovu a znovu rozhodovali, jestli si vyčistíte zuby. 

Proto si pak říkáte: „Pustím se do toho, až budu mít více času. Až bude větší klid. Až budu v lepší náladě. Až přijde inspirace.“ 

Dokonalé podmínky neexistují. Čekáte na vlak, který nepřijede. 

Vůle je přeceňovaná a nespolehlivá. Mnohem lépe fungují závazky a systém. 

Tři cesty ze slepé uličky

Existuje několik způsobů, jak se z téhle pasti dostat. Tady jsou ty, které mi fungují nejlépe:

Zpětné plánování. Místo toho, abych se díval dopředu do neurčité budoucnosti, snažím se jít pozpátku od cíle. Jako bych se přenesl do bodu v budoucnosti a díval se do zpětného zrcátka na jednotlivé milníky. Je to snazší – pohled do zrcátka mi přijde o dost jasnější, pohled dopředu je jako přes zamlžené sklo. 

Závazek vůči ostatním. Tohle je silný mechanismus – u knihy jsem cítil závazek k nakladateli a celému týmu, u školení zase k lidem, kteří si ho koupili. 

Stejné je to i u pravidelného obsahu – přes pět let bez přestávky vydávám každý měsíc tyhle Newslettery. Mám za sebou skoro 140 epizod Tvůrcastu, který vychází vždy v pondělí. A nově posílám i týdenní newsletter Promptně o psaní s nástroji AI v zádech, který posílám každou středu. 

Když na vás někdo spoléhá – ať už je to jeden člověk nebo tisíce čtenářů – není cesty zpět. 

Mikrosystémy. Někdy je trabl v příliš velkém soustu. Napsat knihu za měsíc je neřešitelná písemka. Ale rozložit ji do malých kroků, které se časem nasčítají, to už je hratelné. A navíc se to dá spojit i s veřejným závazkem – můžete třeba psát pravidelný newsletter nebo blog a využít to jako inkubátor budoucí knihy. Každé newsletterové vydání nebo blogový článek postupně vytvoří jednotlivé kapitoly. 

Nebo si můžete najít „psacího parťáka“ – někoho, kdo čeká na váš text. Nemám na mysli učitele nebo mentora, ale člověka, který hlídá pokroky. Může to být dobrý kamarád, může to být uzavřená skupina dalších autorů na WhatsAppu, může to být někdo, kdo sám píše a sdílí s vámi svoje texty na oplátku. 

Volnost v okovech

Paradox volnosti je v tom, že čím víc si jí dopřejeme, tím méně jí skutečně máme. Místo toho uvízneme v nekonečném odkládání a vyjednávání se sebou samými. Zato když chystaný projekt spoutáme do okovů a svou volnost dobrovolně omezíme, neukážeme mozku tolik různých skulin, kterými by mohl unikat před akcí. 

Až budete mít příště nějaký skvělý nápad, neodkládejte ho na „někdy“. Rovnou najděte termín v kalendáři.

Jak růst? Nejdřív se ptejte, jestli si to zasloužíte

Naprostá většina tvůrců (a marketérů) si pokládá špatnou otázku – a pak nedostává správné odpovědi. Ptají se: „Jak získám více odběratelů?“ Měli by se ptát: „Je můj obsah tak dobrý, že si zaslouží velké publikum?“

Pokud vám lidé nepíšou a neděkují za to, co jim posíláte, nemáte problém s růstem – máte trabl s obsahem. 

ÚHO z pěti ingrediencí

Ve školní jídelně nám k masu servírovali UHO (univerzální hnědou omáčku), pamatujete? Tehdy to nebylo nic moc – ale pro lepší zapamatování si tuhle zkratku vypůjčím. Ode dneška si vždycky vzpomeňte na ÚHO – úplně hodobóžový obsah. 

Stojí na pěti nohách. Aby vás lidé sledovali, měli byste jim: 

1. Vydělat peníze

2. Šetřit peníze

3. Šetřit čas

4. Dopřát zábavu

5. Pomoct naučit se něco nového

Chenell Basilio už několik let zkoumá úspěšné newslettery s více než 50 tisíci odběrateli a objevila „jednoduchý“ vzorec. Obsah, který skutečně funguje, stojí minimálně na jedné z těch pěti nohou. Ideálně na dvou nebo více.

Před publikováním se ptejte: 

• Šetří to dny, nebo aspoň hodiny? (Na minuty se nehraje.)

• Může to lidem vydělat nebo ušetřit peníze?

• Naučí se díky tomu něco, co jinde jen těžko najdou? 

• Kombinuju v tom alespoň dvě nohy? 

Když se místo ÚHO jako naprosté nezbytnosti spolehnete na všemožné hacky, které slibují rychlý růst, nejspíš pohoříte. Musíte mít základní vrstvu, teprve na ní pak může být všechno ostatní.

Moje dřívější newsletterové tipy: 

• Nekašlete na uvítací e-mail

• Pište newsletter po svém, ne podle šablon

• Odpovídejte na newslettery

• E-mail může sloužit i při onboardingu nováčků

• Lidé potřebují pošťuchovat – opakovaně

• Newsletter je jako titulní stránka novin

• Moje oblíbené newsletterové metriky

• 5sekundový test přihlášení k newsletteru

• Nastavte si minimální standard

• Zvolte správné tempo

• Proč je recyklování chytrá strategie

• Najděte si v každém tématu, co vás baví

• Sociální síť pro objevování, newsletter pro vztah

• Media mullet – jak vytěžit maximum z newsletteru

• Velikost písma – neposílejte blechy

• Jak poznáte skutečnou hodnotu publika

Zaznělo v Tvůrcastu

Každé pondělí ráno vydávám nový díl Tvůrcastu, podcastu pro nezávislé i firemní tvůrce. 

Co jsem probíral v červenci?

136. díl: Mistrovský plán 1: Originální otázky jsou lepší než originální odpovědi

Investor Paul Graham má v eseji Jak na skvělou práci neotřelé rady i pro tvůrce. Klíčový postřeh: „Lidé projevují mnohem víc originality při hledání řešení než při volbě problému.“ Skutečná originalita přitom podle něj není v odpovědích, ale v otázkách, které si kladete. 

137. díl: Mistrovský plán 2: Kopírování jako nástroj učení a růstu

Existují dva druhy kopírování – nevědomé a vědomé. To první děláme automaticky, protože tak je to pro nás bezpečné, i když výsledky jsou průměrné. To druhé je o dost lepší. Studujete při něm principy z jiných oborů a přenášíte je do vlastní branže nebo kontextu. 

138. díl: Mistrovský plán 3: Srovnávejte se s nejlepšími, ne s průměrem

Proč mířit na vrchol místo na průměr a jak využít svoje „nerdovství“ jako konkurenční výhodu? „Pokud se nebudete snažit být nejlepší, nebudete ani dobří,“ říká Paul Graham a já touhle myšlenkou (a pár dalšími) uzavírám třídílný Mistrovský plán. 

139. díl: Vkus jako konkurenční výhoda

AI nástroje už dokážou vygenerovat ledacos a algoritmy rozhodují o tom, čemu každý den věnujeme pozornost. Proto potřebujeme ochranný štít – vkus. Sázím na to, že rozvíjení vlastního vkusu bude navrch i velkou konkurenční výhodou.

Piráti: Nejlepší kampaňové newslettery

Tak – a je to hned venku. Piráti mají v téhle volební kampani nejlepší newslettery ze všech stran. Aspoň podle toho, co jsem zatím viděl. 

S Piráty mám vlastní zkušenost. Před pár lety mě oslovili, jestli bych jim pomohl s newslettery. Posílali tehdy paskvily s úžasnými předměty typu „Pirátský newsletter č. 23/2021“ nebo něco takového. Když jsme se dohodli na spolupráci, uskutečnili jsme celé dva hodinové videohovory, než to zase zdechlo. Proč? Do tvorby newsletteru tehdy kecaly různé komise s různými zájmy. A zdálo se, že lidé zodpovědní za newsletter s tím nic moc nesvedou. 

Proto mě dost zajímalo, jaké newslettery posílají Piráti dneska. A jo – docela dobré. Ovšem v našem stranickém rybníčku není zas tak těžké kralovat. Opoziční ANO a SPD posílají prd a strany ve Spolu mají newslettery spíš na druhé, možná třetí koleji. 

Ale zpátky k Pirátům. 

První dojem dobrý

Jejich newslettery jsou spíš kratší, navíc pracují s vizuálními kotvami. Používají odrážky i mezititulky. Bohužel je to krapet nedotažené – třeba už mnohem méně pracují s bílým místem mezi odstavci. A když vytučňují, berou to spíš hráběma. Jenže když toho vytučníte moc, jako byste nevytučnili nic – to podstatné stejně zanikne. 

Chaoticky působí i záplava tlačítek. Třeba když je tlačítko „Chci klíč k bydlení“ umístěné hned vedle „Chci podepsat petici“. Proboha proč? 

Tak co se po mně vlastně chce? Připomíná mi to televizní vaření s Jirkou Babicou: „A když máte více výzev k akci, tak je tam šoupněte všechny!“ 

V těle e-mailu je taky příliš malé písmo – minimální velikost by měla být 16 px. Takhle mám pocit, že se musím hned zítra objednat k očnímu. 

A drobnost pod čarou: Škoda, že si Piráti „nezprivatizovali“ emoji s pirátskou vlajkou (nebo třeba papouškem, co já vím) a nepoužívají ho v předmětu svých newsletterů. To by je v e-mailové schránce jasně odlišilo.

Dobře, a co texty? 

Občas jsem měl pocit, jako by newslettery psali různí lidé. Jednou to bylo skotačivější, třeba pozvánka na letní grilovačku pirátských politiků. A pak to zase až příliš formálně sedělo na prdeli, když byla řeč o těžkých depresích mezi deváťáky ze základek. Jako by chyběl zlatý střed – a někdo, kdo by dal textům jednotnější tvář. 

Mimochodem, to mě taky zaujalo – zatímco fundraisingové newslettery posílá „Míša od Pirátů“, tak e-maily k volební kampani jsou neosobní a nadepsané jen „značkou“ Piráti. Bylo by fajn, kdyby si Piráti zvolili „chief newsletter officera“ a celé mu to předali, aby se postaral o konzistenci a důkladnější vyladění všech newsletterů. 

Velkou promeškanou příležitost vidím i v uvítacím e-mailu po přihlášení k odběru. To je e-mail, který si přečte nejvíc lidí, a tak v něm máte šanci říct mnohem víc než jen „Úspěšně jste se přihlásili k odběru našich novinek“. 

Piráti mohli mít místo jednoho neurčitého, fádního e-mailu třeba třídílnou uvítací sérii, ve které by představili priority ve volbách nebo ukázali, jak se můžou lidé zapojit do kampaně. 

Odfláknuté bylo i samotné přihlášení k newsletteru na webu – klasicky v něm vůbec nenastavují žádná očekávání. A tak netuším, kdy a jak často newslettery chodí. Nebo pro koho jsou určené – pro oddané příznivce, váhavé voliče, dobrovolníky?

A ještě krátce k těm fundraisingovým e-mailům. Ty na mě působily, jako by Piráti netušili, komu je píšou. Řekl bych, že takové newslettery cílí na přesvědčené fanoušky, kteří jsou kromě hlasu ve volbách ochotní pustit i nějaký ten chlup do stranické kasy. Jenže co si pomyslet, když pak přijde e-mail s předmětem „Je něco, co by vás přesvědčilo, abyste nám přispěli“? 

To by chtělo asi taky trochu promyslet. 

Co mě cvrnklo do nosu

🤩 Kilo radosti. Už osm týdnů posílám každou středu newsletterovou jednohubku Promptně o tom, jak experimentuju při psaní s nástroji AI – a jak vy můžete taky. Když mi po sedmém vydání anonymně přistálo kilo na účtu i s tímhle poděkováním, fakt mi to udělalo ohromnou radost: 

💦 Jděte hlouběji, ať nestojíte pevně na zemi. „Pokud se v tom, co děláte, cítíte bezpečně, nejste na správném místě. Vždycky jděte trochu dál než jen tam, kam si troufáte. Jděte hlouběji, kde už necítíte pevnou půdu pod nohama. Teprve to je to správné místo, kde může vzniknout něco vzrušujícího,“ říkal muzikant David Bowie. Většina lidí na to přitom jde obráceně – neustále sledují metriky, dělají A/B testy, hledají bezpečné cesty. Netvoří, hledají potlesk publika. Podle Bowieho byste měli riskovat, protože to nejlepší přijde, když netušíte, jestli to bude fungovat. 

💡 Juxtapozice jako myšlenkový experiment. Znáte juxtapozici? To je technika, při které dáte dva prvky do kontrastu – a jejich rozdíly ještě víc vyniknou. Jako když si vezmete tenisky k obleku nebo šatům. Jako když postavíte moderní barák v historické zástavbě. Nebo když se z vyumělkovaného digitálního světa vracíte k analogovému retru – moje patnáctiletá dcera třeba začala sbírat vinylové desky svých oblíbených muzikantů, ale ještě nemá gramofon a skladby poslouchá ve Spotify. Mezi mladými taky čím dál víc frčí polaroidové foťáky, i když na těch malých rozmazaných snímcích ani nepoznáte, kdo se fotil. I proto jsem začal o juxtapozici přemýšlet – v srpnu si s ní chci víc hrát a dumat nad tím, jak ji promítnout do toho, co dělám. Koneckonců inspirativní je příběh podcastu Na volné noze, ve kterém Robert Vlach točí mnohahodinové rozhovory jako dokonalý protiklad krátkých tiktokových videí. Takže? Když v létě všichni vyrážejí na jih, proč nevyrazit na sever?

⏰ Malý rituál s velkým dopadem. George Shultz, bývalý americký ministr zahraničí, si v úřadu každý týden vyhradil jednu hodinu úplného klidu. Sedl si jen s papírovým blokem a tužkou, vyrušit ho mohli pouze prezident nebo manželka. Během té hodiny se vyhýbal běžným úkolům, věnoval se jenom tichým úvahám. Dává to smysl – když toho máte nad hlavu a informace vám lezou i z uší, potřebujete čas na zpracování zkušeností a promyšlené plánování. To platí i pro nás, přestože neřídíme svět. Bez takového prostoru nás podněty jen zahlcují a unavují, místo aby nás posouvaly. Čas na přemýšlení není luxus, spíš nutnost. Cassie Holmes v knize Šťastnější dodává: „Tu praxi hloubavého zamyšlení doporučuju. Nemusí to být celá hodina – začněte s patnácti nebo třiceti minutami, během nichž necháte ve své mysli bujet myšlenky a nápady.“

⚒️ Fosilové ve třech. S Romanem Věžníkem jsme k červencové audiobriketě přizvali hostku (heh!) – moji ženu Alici. A probrali jsme, jak říkat ne a neztratit přátele, protože všichni tři patříme do generace hodných kluků a holek, kteří rádi vyhoví. (Celkem už máme venku 17 dílů, které najdete i na Spotify nebo YouTubu, ale teď zase pauzírujeme, protože léto.) 

🇺🇦 Pomáhejte Ukrajině. Najděte svůj způsob, díky!

Adam Obr: Tělo se přizpůsobí všemu, co na něj hodíte

Když se chcete dobře starat o své zdraví, nemusíte trávit cvičením hodiny denně. Někdy můžou stačit minuty. „Existují studie, podle kterých tři minuty intenzivní aktivity denně snižují riziko vzniku rakoviny – podle jejího druhu – o 20 až 30 procent,“ říká popularizátor vědy Adam Obr. „Pražáci si tak můžou každý den vyběhnout třeba dlouhé schody z metra.“

S Adamem jsem zašel na kafe, abych z něj vytáhl, jak si prodloužit život. Hmm, nebo spíše – jak si co nejvíce prodloužit život ve zdraví. Protože je velký rozdíl mezi dlouhověkostí a dlouhozdravostí – a my všichni rozhodně potřebujeme hlavně to druhé. 

Adam je týpek, který o tom ví leccos. Vystudoval buněčnou biologii a teď pracuje jako nádorový biolog se zaměřením na léčbu leukémií. K tomu vzpírá, hraje na bicí a hlavně skvěle píše a mluví o fitness, výživě a zdraví, protože různé vědecké studie jsou jeho denní chleba. Číst ho můžete nejen v jeho newsletteru, ale třeba i v magazínu Wired. 

Během hodiny a půl jsme se bavili třeba o kreatinu (ještě to nevíte, ale potřebujete ho) nebo o tom, co udělat, abyste se po osmi hodinách u počítače necítili jako zombie. 

Čím víc toho děláte, tím líp

Většina z nás přemýšlí o vlastním zdraví špatně – chceme být zdraví, ale máme za to, že k tomu stačí jen „nebýt nemocní“. Mozek ale není počítač zapojený do zásuvky. Je součástí těla. A pokud tělo nefunguje dobře – doplňte si zbytek sami. 

Jestli máte sedavé zaměstnání jako já, víte, že maká především hlava. Tělo skoro vůbec. „Ale když člověk furt sedí, tělo jde do háje. A ta hlava pak taky,“ říká Adam. 

Už jsem to koneckonců viděl na pár příkladech v rodině – třeba když jsem sledoval, jak se mi před očima mění život prarodičů. Dokud byli fyzicky aktivní, šlapal jim naplno i mozek a mohli jsme se pobavit o všem. Ale jakmile přestali chodit a aspoň trochu se hýbat, všechno šlo rychle do kopru. 

Jako malému mi rodiče říkali: „Běž ven, neseď jen nad knihami.“ (Verze pro později narozené: Neseď jen u počítače.) Měli pravdu. „Čím víc toho děláš, tím líp. Protože tělo se přizpůsobí všemu, co na něj hodíš,“ dodává Adam. Jenže to platí i obráceně – když tělo nezatěžujete, taky si na to zvykne. 

„Když budeš držet tělo jen na volnoběhu, když po něm nebudeš nic chtít, pochopí, že už nemusí držet svalovou hmotu. Svalová hmota je energeticky nákladná – a pro organismus, který ji nepoužívá, je to zbytečná investice,“ vypráví Adam.

V překladu: Používejte to, nebo o to přijdete. 

Zkuste od všeho trochu

Na druhou stranu – je dobré to nepřehnat jedním směrem. Lepší je renesanční přístup, kdy děláte od všeho trochu. To platí pro tělo i mozek – chce to nové podněty, variabilitu, změny rytmu. 

„Mozek není oddělený od těla. Proto je důležité nejen sedět a přemýšlet, ale taky se hýbat, učit se nové věci, občas si dát pořádně do těla a jindy zase odpočívat,“ říká Adam a důraz na pestrost ještě několikrát zopakuje. 

Jako příklad zmiňuje svého kamaráda, který začal lyžovat až ve 45 letech, když mu jeho děti řekly, že by s ním chtěly na sjezdovku. „Pro jeho tělo i hlavu to byl šok, ale přesně takové impulzy jsou k nezaplacení. Neuroplasticita, tedy schopnost mozku přestavět se a neustále se učit nové věci, stejně jako nové pohybové vzorce, to všechno nás udržuje v kondici.“ 

Docvaklo mi, že když chodím jenom běhat, navíc pokaždé po stejné trase, žádné nové podněty tělu nedávám. „Je to lepší než nic,“ ušklíbne se Adam. „Záleží na tom, čeho chceš dosáhnout. Pokud je tvůj cíl být dlouhodobě zdravý, tak proč ne. Ale tělo se po šesti týdnech přizpůsobí nové úrovni, a pak už se moc neposouvá.“

Proto je podle Adama klíčové tělo pravidelně překvapovat. „Jednou týdně mu řekni: ‚Hele, teď tě potřebuju na maximum.‘ Ať už jsou to ty schody z metra nebo pár sprintů v parku.“

Přidejte k vytrvalosti taky sílu

Slušným překvápkem pro tělo (minimálně pro to moje) může být i silový trénink. Ale proč ho vůbec přidávat, když nechcete být kulturisti? 

„Svalová hmota je zásobárna aminokyselin. Naše orgány – játra, ledviny – mají mnohem větší spotřebu proteinů než svaly. Když hubneš nebo nemůžeš pořádně jíst, tělo si vezme, co potřebuje, právě ze svalů,“ vysvětluje Adam prakticky. 

Navíc: „Ve stáří je svalová hmota tvoje pojistka. Když v sedmdesáti spadneš, je lepší spadnout a mít nějaké svaly než spadnout bez nich. A taky – chceš přece umět vstát sám ze židle, vyjít schody nebo si odnést tašku s nákupem a nebýt odkázaný na ostatní, ne?“

Další překvapení: výzkumy ukazují, že tělo si zachovává schopnost budovat svaly prakticky celý život. „V pozdějším věku už sice nemáš kapacitu dvacetiletého člověka, ale základní biologie funguje pořád. Nejde o to stát se olympijským vítězem, ale pomoct si oproti své předchozí verzi. Podle studie, kterou dělali na devadesátnících, si lidé i v tomhle věku pořád dokážou budovat svalovou hmotu. Takže nikdy není pozdě začít.“

A nejde jen o samotné tělo. Adam to říká naplacato: „Silový trénink a pohyb obecně mají obrovský vliv na mozek, na to, jak dlouho vydržíš tvořit, jak jsi kreativní, jak ti to pálí. Jsem přesvědčený, že věci, které jsou dobré pro tělo, jsou vždycky dobré i pro mozek. Takže čím víc pohybu a síly, tím déle zůstaneš ve hře – nejen fyzicky, ale i hlavou.“

Kreatin jako doplněk i pro tvůrce

Vzápětí přidává Adam další nečekanou věc: „Kreatin.“

Kreatin přece berou jenom kulturisté, ne? Sám jsem ho měl zahrabaný někde hluboko ve škatulce zakázaných látek jako nějakou „černokněžnickou chemii“. Adam vysvětluje, že je to omyl. 

„Přesně tyhle reakce mívají všichni," směje se. „Kreatin má pořád hodně špatnou pověst. Lidé si ho spojují s něčím zakázaným nebo nebezpečným. Přitom je to doplněk, který je na trhu 50 let a za tu dobu ustál všechny možné útoky – vědecké studie o něm neříkají nic špatného. Kreatin tak zažil přerod z nenáviděné věci, kterou chtěli všichni sestřelit, k doplňku, proti kterému už dnes nemůžeš říct skoro ani popel.“

A teď zvrat v ději: kreatin neslouží jen k růstu svalů.

„Nově se ukazuje, že může pomáhat i mozku. Nejen paměti, ale obecně tomu, jak přemýšlíš. Lidé s vyššími hladinami kreatinu mají nižší riziko demence,“ vysvětluje Adam.

Jak to vlastně funguje? „Kreatin je pro mozek něco jako rychlá powerbanka,“ říká. „V mozku se ukládá jako zásobárna energie – když potřebuješ rychle přepnout, soustředit se, nebo tě čeká mentální maraton, mozek si z kreatinu vezme extra šťávu. Pomáhá mu to zvládat náročné přemýšlení, oddálit únavu a rychleji se zotavit, když jedeš v hlavě na plné obrátky.“

Když máte před sebou den plný úkolů, přepínáte mezi psaním, řešením problémů a učením, kreatin vám pomůže, aby se vám v hlavě „nevybila baterka“. Nejvíc je to znát, když jste ve stresu, máte málo spánku nebo potřebujete hlavu vytěžovat fakt dlouho – v takovém případě mozek ocení každou „energetickou injekci“ navíc.

Adam bere kreatin každý den – úplně obyčejný, levný monohydrát, 5 gramů denně. „Pokud nemáš problémy s ledvinami, nemáš důvod si myslet, že ti ublíží. Je to malé riziko a potenciálně velký benefit,“ říká.

Jak neztratit hlavu v záplavě rad a mýtů

V jednu chvíli se Adam v rozhovoru zarazí a říká: „Víš, co mě na tom všem, o čem se bavíme, nejvíc štve? Že většina lidí řeší detaily – jaký doplněk, jaký protein, kolik přesně sacharidů. Ale přitom úplně ignoruje základy.“ 

Něco na tom bude. Všichni jsme zahlcení informacemi, ale základy se nedají obejít: spánek (bez něj nefunguje ani mozek, ani tělo), pohyb (stačí málo, ale pravidelně), výživa (jednoduchost, návrat k přirozeným potravinám), psychika (nastavení hlavy, rutiny, ale i schopnost je občas vědomě a bez výčitek porušit). 

„Občas se mě někdo ptá, co má brát za doplňky. Ale když zjistím, že spí jenom čtyři hodiny denně, říkám – vykašli se na suplementy, musíš hlavně pořádně spát,“ prohodí Adam. „Když lidé nemají základy, můžou si kupovat, co chtějí, a stejně to nebude fungovat. Základy jsou pro všechny stejné.“ 

Začal psát za covidu

Zajímalo mě taky, jak se Adam dostal k tomu, že začal psát popularizační články. „Když přišel covid, najednou všichni mluvili o věcech, o kterých jsem věděl víc než průměrný člověk. A viděl jsem, kolik těch věcí je špatně,“ vysvětluje.

Jeho přístup byl vždycky jiný než u většiny „expertů“: „Nechci působit jako chytrolín. Každý z nás něco umí a něčemu rozumí – já třeba nevím vůbec nic o opravování aut. A tak se snažím jen ukazovat, co přesně se schovává za těmi větami o vědeckých zjištěních, o kterých se píše v mainstreamových médiích. Co to pro nás doopravdy znamená.“

Konkrétní příklad? „Třeba když se řeší, jestli cukr je, nebo není špatný. Ale lidé se často baví o úplně jiných věcech – jeden myslí průmyslově vyrobený sirup, druhý má na mysli med a ten třetí ovoce. Jak můžou argumentovat, když vůbec nevědí, kde stojí?“

Adam taky překládá vědecké termíny do češtiny: „Snažím se být co nejsrozumitelnější. Někdy si kvůli tomu ze mě kolegové vystřelí, ale mně jde hlavně o to, aby to pochopil i největší laik.“

Čtenáři si jeho obsah nacházejí – ale přestože má na Substacku už přes 1500 odběratelů, nechce svoje newslettery zpoplatnit. „V tu chvíli by to pro mě byl závazek, povinnost, práce. Tak to nechci. Držím se jednoduchého pravidla: Když mám náladu, píšu, a když nemám, nepíšu.“

Koho sledovat podle Adama

BlueSky. „Spousta vědců se na tuhle síť přestěhovala z Twitteru. Není tam ten algoritmický šum, který je na jiných sítích.“

Dan John. „Trenér s 50 lety praxe. Když něco řekne, má to váhu. U něj to není o novinkách nebo módních vlnách, staví na zkušenostech a ví, co dlouhodobě funguje.“

Huberman Lab. „Vždycky má něco zajímavého, ale už vím, že si u něj musím dávat pozor a musím to pak přežvýkat, než od něho něco vezmu. Je populární, ale doporučuju zdravou skepsi.“

Andy Galpin. „Má teď relativně nový podcast, ale na YouTube má spoustu starších, dokonalých edukačních videí o všem, co se týká sportovní fyziologie.“

Rychlý newsletterový tip

Znáte metriku MAP (míra aktivace publika)? Měří, kolik procent odběratelů vašeho newsletteru skutečně něco udělá, když jim něco nabídnete – koupí si produkt nebo službu, přijde na webinář, pořídí si předplatné apod.

Čím vyšší MAP, tím hodnotnější publikum. Proč?

🔴 „Můj newsletter má 10 000 odběratelů, takže má obrovskou hodnotu.“

Možná má, možná nemá. Samotné číslo, jakkoliv velké, nic neznamená – co když na vás většina těch odběratelů zvysoka kašle? 

🟢 „Z 2 000 odběratelů letos 200 něco koupilo nebo se něčeho účastnilo. Míra aktivace je 10 %.“

To je o dost lepší – odběratelů je sice méně, ale dokážete je dobře motivovat k akci. To dokazuje, že newsletter má i zajímavou obchodní hodnotu. 

Co všechno se počítá jako „aktivace“ v newsletteru? Například: 

• účast na akci, kterou pořádáte

• objednání konzultace

• registrace na placený webinář

• zakoupení e-booku

• nákup kurzu

Newsletter s tisícovkou odběratelů a 15% mírou aktivace publika (150) je hodnotnější než newsletter s 10 tisíci odběrateli a 1% mírou aktivace (100). Proto se zaměřte na rozvíjení vztahů s publikem, ne na počty.

Moje dřívější tipy: 

• Nekašlete na uvítací e-mail

• Pište newsletter po svém, ne podle šablon

• Odpovídejte na newslettery

• E-mail může sloužit i při onboardingu nováčků

• Lidé potřebují pošťuchovat – opakovaně

• Newsletter je jako titulní stránka novin

• Moje oblíbené newsletterové metriky

• 5sekundový test přihlášení k newsletteru

• Nastavte si minimální standard

• Zvolte správné tempo

• Proč je recyklování chytrá strategie

• Najděte si v každém tématu, co vás baví

• Sociální síť pro objevování, newsletter pro vztah

• Media mullet – jak vytěžit maximum z newsletteru

• Velikost písma – neposílejte blechy

Zaznělo v Tvůrcastu

Každé pondělí ráno vydávám nový díl Tvůrcastu, podcastu pro nezávislé i firemní tvůrce. Můžete ho nejen poslouchat, ale zároveň se stát i členy naší on-line komunity obsahových tvůrců na Discordu.

Co jsem v Tvůrcastu probíral v červnu?

131. díl: Krok dolů jako cesta nahoru – Agassi, Tolkien a Indiana Jones ukázali, proč musíte někdy couvnout

Proč úspěch občas vyžaduje odvahu udělat krok zpět? Praktické rady pro tvůrce: jak rozpoznat lokální maximum, vytvořit si bezpečnostní síť a nebát se experimentovat.

▶️ Přehrát epizodu (jen pro podporovatele)

132. díl: Jak si najít svého nepřítele a postavit na něm dobrý obsah

Když Harley-Davidson prohrával s japonskou konkurencí, rozhodl se ze slabin udělat sílu. Začal prodávat životní styl a komunitu rebelů, ne jen stroje. Co si z toho můžete vzít vy?

133. díl: Proč pravidelná frekvence publikování není hřích 

Vysoká frekvence publikování není žádný smrtelný hřích, je to naopak docela užitečný nástroj. Proč? A jak na to jít chytře? 

134. díl: Serendipita – jak si aktivně vytvářet příležitosti a jít štěstí naproti

Serendipita kombinuje náhodu s prozíravostí a učí vás aktivně vytvářet podmínky pro zajímavé příležitosti. Proto je to skvělá dovednost pro život. 

135. díl: Jak psát online jako David Perell – 7 tipů od mistra

David Perell radí, jak pečovat o informační dietu, představuje FAST psaní (a fakt nejde o rychlost), píše o zachytávání nápadů nebo o tom, jak je testovat na sociálních sítích. 

4000 lží za rok. Anti-řetězák vybírá ty s největším dopadem

Filip Hráček měl k řetězovým e-mailům podobný vztah jako většina z nás. Dostávaly se k němu oklikou, většinou přes starší lidi. Dlouhou dobu pro něj byly spíš jen takovou kuriozitou, která se ho tolik netýká. Občas mu přišly k smíchu, když se k němu dostala nějaká hodně divoká konspirační teorie a on si představil, že tomu někdo fakt věří.

Jeho přístup se změnil, když se jednou při venčení psa dal do řeči s velmi milou paní – začala mu vyprávět o něčem, co v životě neslyšel. Na místě nedokázal posoudit, jestli je to pravda, nebo ne.

„Měl jsem sice tušení, že to nebude pravdivé, ale v tu chvíli mi nezbylo, než se zdvořile podivovat. Když jsem se vrátil domů, nemohl jsem si pomoct a tvrzení jsem si prověřil. Ukázalo se, že to byla naprostá lež. Důkladně vymyšlený hoax.“

Ale protože paní byla o pravdivosti informace naprosto přesvědčená, Filip si uvědomil, jak lehce se stane, že člověk z řetězáků „zblbne“. Kdyby ten den neměl čas a energii si její tvrzení dohledat, mohl strávit zbytek života s tím, že to možná byla pravda.

Řetězáky mají obrovský dosah a jejich vliv sahá daleko za hranice lidí, kteří je přímo čtou – proto taky Filip založil a rozjel Anti-řetězák. To je newsletter, ve kterém jednou až dvakrát týdně posílá krátké vysvětlení, co se zrovna prohání českými e-mailovými schránkami a proč to není pravda.

Filip má jasnou strategii. Načetl si o řetězácích a dezinformacích spoustu, mluvil s lidmi, kteří k tomu mají blízko, a vypracoval si čtyři pilíře, na kterých Anti-řetězák staví:

1. Praktické informace – zaměření na dezinformace z každodenního života (např. lži o ceně mléka) místo geopolitiky (např. lži o konfliktu na Blízkém východě)

2. Přímo do e-mailu – musí to „fungovat“ v e-mailu i bez prokliku na web

3. Méně zpráv – Filip nechce zahlcovat, posílá 1–2 e-maily týdně, i když řetězáků přijdou za stejné období desítky

4. Krátké shrnutí – rychlé vysvětlení, co se sdílí a proč to není pravda

Soustřeďuje se hlavně na věci, které mají reálný dopad na obyčejné lidi, a dává jim přednost před politickými řetězáky.

„Neznamená to, že o politických řetězácích jednou za čas nenapíšu – ale kdybych kopíroval distribuci řetězáků, nepsal bych skoro o ničem jiném než o současné vládě.“

Anti-řetězák má být skoro neviditelný. Jednou za týden můžete během minuty zjistit, co se řeší v tuzemských e-mailových schránkách a uložit si to někam dozadu v hlavě pro případ, že byste se o tom náhodou bavili s někým, kdo tomu opravdu uvěřil.

„Některé řetězáky jsou jasný bizár. Ale naprostá většina řetězáků k smíchu není, a tak je těžké oddělit pravdu od lží.“

Řetězáků jsou stovky měsíčně. Většina z nás nemá čas a energii prověřovat si každý podivný příběh. Anti-řetězák není žádné velké gesto ani burcování k odporu. Je to jen tichá, pravidelná připomínka, že ne všechno, co koluje internetem, je pravda.

„Řetězáků se poslalo jen za minulý rok přes čtyři tisíce. Na naprostou většinu z nich nelze reagovat, i kdyby se člověk rozkrájel. A hlavně by to ani nikdo nechtěl číst. Anti-řetězák je pro lidi, kteří se touhle scénou ‚nechtějí zabývat víc, než musí‘.“

📊 Řetězáky v číslech

• Čtenost v nízkých statisících (to je srovnatelné s Hospodářkami)

• Přes 4000 řetězáků za rok 2024 (i když je mezi nimi řada duplicit)

• Jejich dopad nekončí u přímých čtenářů, šíří se dál

🎯 Návod na úspěšný hoax

1. Nejdřív lidi rozhořčete nebo vyděste

2. Přidejte špetku pravdivých informací

3. Používejte expertní jazyk

4. Uvádějte jména autoritativních osob a institucí (občas stačí nějaké to „MUDr.“ nebo „advokát“)

5. Zbytek si můžete vymyslet

Klíčový trik: Formulovat e-mail jako „potlačovanou pravdu“, o které mainstreamová média nebudou informovat. Tím hladce předejdete logické otázce, proč se o takové věci lidé dozvídají z pochybného zdroje, a ne z hlavních zpráv.

💡 Vždycky jsou jednostranné

Filip upozorňuje na jednostrannost řetězáků: „Podívejte se na databázi řetězáků, kterou dávají dohromady Čeští elfové. Zkuste najít jediný řetězák, který by byl třeba jen trochu kritický k Rusku. Když se v řetězácích mluví o Rusku, Číně nebo Putinovi, je to vždy pozitivní.“

📚 Zajímavost z historie

Koncept řetězových dopisů existuje podle Filipa stovky let. Dříve tu bylo „Nedělní psaní“, které se vydávalo za dopis napsaný v nebi samotným Ježíšem Kristem a šířilo se po Evropě od 6. století do začátku 20. století.

Kdo je Filip Hráček

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, rok studoval v Japonsku a pět let pracoval v Silicon Valley v Googlu. Teď programuje a tvoří indie počítačové hry v Praze. Všechny jeho projekty najdete na osobním webu. 

Co mě cvrnklo do nosu

⭐ Neomlouvejte se za to, co neděláte. Často poslouchám, jak se lidé omlouvají: „Vím, že bych měl být na Instagramu.“ Nebo: „Ten podcast spustím, až budu mít víc času.“ Přestaňte s tím. V životě vždycky o něco přicházíte, je to zákonitost, ne selhání. Píšete knihu? Fajn, takže nejspíš nestíháte blogovat. Chystáte se na konferenci? Bezva, takže nemáte čas křepčit na TikToku. Přijměte, že když děláte jednu věc, neděláte tisíc jiných. V době nekonečných možností je vaše pozornost cennější než vaše ambice – raději buďte výjimeční v jedné věci než průměrní v mnoha. 

📚 Pět rad k psaní. Spisovatelka P. D. James se proslavila hlavně detektivkami s Adamem Dalglieshem. Co říkala o psaní? „Za prvé – rozšiřujte si slovník. Slova jsou materiál, čím víc jich máte, tím lépe budete psát. Za druhé – hodně čtěte, ale buďte vybíraví. Špatné psaní je nakažlivé. Za třetí – neplánujte psaní, rovnou pište. Styl se rodí jen praxí, ne tím, že o psaní sníte. Za čtvrté – pište to, co potřebujete napsat, ne to, co je populární nebo co si myslíte, že se bude prodávat. Za páté – otevřete se novým zkušenostem, důkladně pozorujte lidi. Nic z toho, co zažijete, šťastného i tragického, se nikdy neztratí.“

💬 Nudné představovačky zabíjí konverzace. Pořád si říkám, jak správně začít, když potkám někoho nového. Protože když se většiny lidí zeptám, co dělají, bývá to často nuda. Říkají: „Jsem marketingová konzultantka.“ Nebo: „Dělám v realitách.“ Případně: „Pomáhám firmám s digitalizací.“ A konverzace umře. Marketér Clay Hebert říká, že tahle seznamovací věta má být spíš záhadná. Takže byste měli začít něčím, co toho druhého přivede k dotazu: „Jak to myslíš?“ Kdybych se třeba představoval já, mohl bych říct něco jako: „Učím lidi budovat publikum bez sociálních sítí.“ Někdy to vyzkouším. 

⚒️ Konec přestávky, fosilové! S Romanem Věžníkem jsme se po drobné (ehm) pauze vrátili k těžbě Fosilního paliva. V červnu jsme stihli vylisovat dvě audiobrikety – jednu o záměrném tréninku (co to je a co to není) a druhou o tom, že téměř všechno se dá přerámovat z problému na příležitost (zní to trochu ezo, ale je to fajn technika, na kterou nedám dopustit). Sledovat nás můžete i na Spotify, Apple Podcastech i YouTubu. 

🇺🇦 Pomáhejte Ukrajině. Najděte svůj způsob, díky!

5 let Newsletterů: pravidlo 85 %, obsahová banka a další lekce

Je to přesně pět let od prvního vydání. Premiérové Newslettery jsem poslal na pět adres – z toho dvě byly moje, k tomu jsem přihodil e-mail mojí ženy, mámy a kamarádky. Toto vydání už doručuju 3 226 čtenářům (a pořád i sám sobě, ženě a mámě). 

Za těch pět let se stalo něco, s čím jsem na začátku nepočítal – okolo Newsletterů vzniklo skvělé publikum. Našel jsem v něm nové přátele, bavil se se spoustou expertů, tvůrců, kolegů. Byly taky na začátku dalších projektů – přihrály mi třeba Tvůrcast, videokurz Mistrovství e-mailu, firemní i veřejná školení efektivního psaní, na kterých spolupracuju s expertem na srozumitelnost Daliborem Behúnem, nebo Fosilní palivo, které natáčím s Romanem Věžníkem. 

Tenhle projekt mi tak splnil to, co jsem si na začátku všech těch pandemických lockdownů na jaře 2020 vysnil – že to bude moje obsahová laboratoř, ve které si budu hrát a zkoumat vlastní tvorbu pod mikroskopem, aby z toho mohli těžit i ostatní. 

Proto bych teď chtěl shrnout to nejdůležitější, co si z těch pěti let odnáším. 

Už jsem někdy mluvil o konzistenci? 

Hmm, znáte mě, takže víte, že jsem velký fanda pravidelnosti a konzistence v publikování. Nebudu to tady omílat znovu – snad jen doplním, že konzistence je možná, i když se člověku děje život. 

Když se věci hroutily, když nic nešlo podle plánu, stejně jsem sedl k počítači a připravoval Newslettery. Ne vždycky to byl ohňostroj myšlenek, ale nepřerušil jsem řadu. Myslím, že měsíční formát je dlouhodobě nejudržitelnější frekvence bez extra velkých obětí. Navíc mi vždycky dával prostor, abych si obsah dobře promyslel. 

Abyste měli představu – nad každým vydáním strávím kolem dvaceti hodin (na začátku to bylo i hodně přes třicet hodin). Přesto si dokážu představit, že takhle budu pokračovat dalších pět let. Nevyhořel jsem – a ani jednou jsem vážně nepomyslel na to, že se na Newslettery vybodnu a další už nepošlu. 

Pomohlo mi k tomu pravidlo 85 procent. 

Pravidlo 85 procent

Jsem z něj tak nadšený, že o něm mluvím, kudy chodím. Na začátku jsem bojoval s perfekcionismem. Jenže 100 procent je pohyblivý a zatraceně mrštný cíl – nikdy ho netrefíte, pokaždé uteče. Teď brousím věci maximálně na 85 procent – v takovém stavu už jsou dost dobré, abych se za ně nestyděl a aby mohly ven. 

Jasně, pořád se dá něco vylepšovat, přidávat, upravovat. Ladit věci donekonečna. Na posledních 15 procentech můžete propálit hodiny a hodiny času. A já je kdysi pálil – pak jsem byl nervózní jako pes a poslední dny před odesláním Newsletterů se mnou nebyla řeč. Jenže ladění zbylých 15 procent vám nic moc nepřinese – stejně nikdo kromě vás ten rozdíl nepozná. 

Pokud je článek, který píšu, srozumitelný, má jasnou strukturu, odpovídá na hlavní otázky čtenáře, obsahuje všechno podstatné, co jsem chtěl říct – jde do světa. 

Jak poznáte, že jste překročili hranici 85 procent? Opakovaně předěláváte stejný odstavec, pochybujete o věcech, které jste už měli za hotové, nebo pitváním v nějakém detailu trávíte čtvrtinu celkového času a ještě to není hotové.

Omezte si – stejně jako já – počet editačních kol. Jo, někdy nejsem úplně spokojený, ale když pošlu tu zatracenou věc dál, mám příště prostor pro zlepšení. Bez tohohle pravidla by bylo těžké dodržet měsíční kadenci Newsletterů. A víte co? Často právě ta vydání, ze kterých jsem nebyl úplně na větvi, zabodovala víc než ta, u kterých jsem měl velké oči. 

Zjistil jsem, že lidé v e-mailu neočekávají dokonalost. Spíš chtějí uvěřitelnost – pro mě je důležité, aby byl co nejmenší rozdíl mezi tím, jak působím naživo a jak v e-mailu. Co píšu a co říkám. 

A aby mě to pořád bavilo, občas si do některých vydání schovávám nějaké interní vtípky, legrácky, které často odhalí jenom moji nejbližší (a někdy ani ti ne).

Aspoň nějaký systém se hodí

Další věc, kterou jsem si osvojil, je vést si banku nápadů – systém, jak sbírat postřehy, myšlenky, tipy. Člověk má psát z přebytku nápadů, ne ve stresu z jejich nedostatku. 

Proto se snažím pořád plnit banku nápadů (už jste četli o studně Eddieho Shleynera?) – a klidně tam nechávám myšlenky dlouho zrát. Ne každé téma použiju hned v dalším vydání, spíš je to tak, že mi do chystaného čísla probublají postřehy staré rok i déle. Je to takový myšlenkový kompost a pro mě je to nesmírně funkční systém. 

O počtu hodin, které nad Newslettery strávím, už byla řeč, ale jak je rozděluju? Až 70 procent času je kurátorská práce – procházím zdroje a zahazuju odpad. Zbylých 30 procent je psaní a editování. 

Proč to dělám?

Každý z vás dostává desítky, spíš stovky e-mailů denně – chci, abyste se na ten můj jednou za měsíc těšili, abyste ho otevírali mezi prvními. Proto taky každý kus textu, který v Newsletterech je, prochází mým testem sdílení – musím si říct: „Jo, to bych někomu fakt řekl.“ 

Přemýšlím o newsletteru jako o dárku v inboxu, který si lidé budou chtít rozbalit.

Občas to vychází víc, občas méně. Vždycky ale myslím na další zlaté pravidlo newsletterů, že nikdo nechce mít v e-mailu sračky.  

Odpovídám na každou reakci

Další velké ponaučení? Odpovídat. Vždycky. Newsletter je vztahové, ne transakční médium. Pro mě to znamená, že u odpovědí strávím už docela dost hodin měsíčně, protože vedu průběžné konverzace se zhruba stovkou nejaktivnějších čtenářů. Pak jsou ještě další, kteří píšou méně často.

Je to skvěle investovaný čas, protože lidé nejen děkují, ale často přidávají svoje postřehy. Počet odpovědí na Newslettery je jedna z nejdůležitějších metrik, kterou mám – přivedl mě k ní před lety kamarád Tom Herlík z Anglofila. Měl pravdu, jako vždycky. 

Díky němu jsem přestal tolik řešit čísla a začal budovat vztahy. V Substacku mám open rate nad 50 procent, ale už dlouho nečistím databázi, takže mi dobrá čísla trochu zrezla. Jednou se na to vrhnu a vezmu to dřevorubecky, až budou lítat třísky, ale zatím mě to nechává chladným (možná mě probudí, až spadnu pod 50 procent). Click rate mě taky moc nezajímá. Zkrátka, na tyhle metriky trochu sere pes. 

Newslettery beru jako konverzaci s lidmi – a když ta z minulého měsíce trochu utichne, nové vydání ji znovu nastartuje.

A funguje to kupodivu i byznysově. Newslettery a aktivity kolem nich tvoří čím dál větší část mých příjmů – školím, dělám workshopy nebo audity newsletterů. Klienty nijak aktivně neoslovuju, jen píšu Newslettery a občas někde přednáším. Nešel jsem žádnou zkratkou, i když jsem možná mohl – Newslettery až doteď rostly doporučováním, za reklamu jsem nepustil ani chlup. 

Tři hlavní lekce z Newsletterů

1. Psát konzistentně: Kdybych se dnes neobjevil ve vaší schránce, mnozí z vás by mi napsali, jestli se mi něco nestalo. Těší mě, že jsem součástí vaší rutiny.

2. Čas a trpělivost: Neexistuje zkratka k dobrému publiku. Růst zabere roky, ale je to dobrá investice, která se nakonec začne vyplácet, když na ni nespěcháte. 

3. Mít vlastní pohled: Občas se mnou nesouhlasíte. Občas přidáte vlastní pohled, svoji zkušenost, něco, co jsem přehlédl. A přesně proto chci psát aspoň dalších pět let. 

Díky, že Newslettery čtete! 🎉

Napsal jsem příručku, která vám pomůže nastartovat jakýkoliv obsahový projekt

Chcete začít s nějakým svým projektem, ale nevíte, jak na to? Právě jsem dopsal praktický playbook, který vás tím provede – od první myšlenky až po první opravdové fanoušky.

Proč většina začínajících tvůrců selže?
Nemají plán. Vím to, zažil jsem to. Proto vám chci dát do ruky návod, postavený na mých vlastních zkušenostech a know-how z více než 130 dílů Tvůrcastu.

Pět kapitol + praktické nástroje
✓ Proč se stát tvůrcem – jak najít téma, které vás bude pohánět  
✓ První kroky – jak začít bez perfekcionismu, s pevnými základy  
✓ Od nuly k fanouškům – jak tvořit publikum na zelené louce  
✓ Udržitelný projekt – jak zavést systém pro dlouhodobou tvorbu  
✓ Růst a monetizace – jak přemýšlet o tom, kam dál s celým projektem  

Plus: Tvůrčí kompas, startovací seznam, plán experimentů, audit udržitelnosti, růstový kompas.

Co dostanete?
Kompletní digitální příručku (46 stran v PDF) – praktický návod s postupy, šablonami a pracovními listy. Přečtete za večer (nebo dva), další den už makáte na svém projektu.

Je to know-how, které vám ušetří měsíce tápání.

Myslím, že je to taky perfektní dárek pro kamarády, kteří chtějí rozjet podcast, blog, newsletter nebo třeba youtubový kanál, ale pořád to odsouvají. Teď už nebudou mít žádnou výmluvu. 

KOUPIT PŘÍRUČKU

Rychlý newsletterový tip

Velikost písma v newsletteru je důležitá. Opakovaně se potkávám s tím, že mi do e-mailu nechodí písmenka, ale blechy. 

Pište si: doporučená velikost písma je 16 px a více. 

Newsletter není kniha – lidé ho čtou rychle, často na mobilu, často mezi jinými aktivitami. Čím víc jim čtení zjednodušíte, tím líp.

✅ Rychlý checklist čitelnosti:

• Používáte písmo 16 px nebo větší?

• Máte dostatek bílého místa mezi prvky?

• Jsou vaše tlačítka dostatečně velká i na mobilu?

• Používáte kontrastní barvy pro důležité prvky?

Moje dřívější tipy: 

• Nekašlete na uvítací e-mail

• Pište newsletter po svém, ne podle šablon

• Odpovídejte na newslettery

• E-mail může sloužit i při onboardingu nováčků

• Lidé potřebují pošťuchovat – opakovaně

• Newsletter je jako titulní stránka novin

• Moje oblíbené newsletterové metriky

• 5sekundový test přihlášení k newsletteru

• Nastavte si minimální standard

• Zvolte správné tempo

• Proč je recyklování chytrá strategie

• Najděte si v každém tématu, co vás baví

• Sociální síť pro objevování, newsletter pro vztah

• Media mullet – jak vytěžit maximum z newsletteru

Zaznělo v Tvůrcastu

Každé pondělí ráno vydávám nový díl Tvůrcastu, podcastu pro nezávislé i firemní tvůrce. Zadarmo jsou sudé epizody, všechny jsou k mání jen pro podporovatele a členy naší on-line komunity na Discordu.

Co jsem v Tvůrcastu probíral v květnu?

127. díl: Uvítací e-maily. Tajná zbraň pro váš newsletter

Uvítací e-maily (nebo celé uvítací série) mají výrazně vyšší otevíratelnost a konverze než běžné newslettery. Zjistěte, jak udělat v inboxu dobrý první dojem – a připravte uvítací e-mail tak, aby vám pomohl proměnit nové odběratele v opravdové fanoušky (a pak i zákazníky). 

▶️ Přehrát epizodu (jen pro podporovatele – od 103 Kč měsíčně)

128. díl: Obsahový projekt jako kariérní výtah. A proč budou firemní tvůrci k nezaplacení

Jak začít s vlastním obsahovým projektem – tipy pro zaměstnance i pro firmy. Jaké výhody přináší tvůrčí mindset. A proč firmy, které podporují své zaměstnance v tvorbě, získají náskok před konkurencí. 

129. díl: Už jste vyzkoušeli vibewriting? To je psaní s AI v zádech

Už jste to u mě v Newsletterech četli v dubnu – ale dal jsem to dokupy i jako podcastový díl, jestli si to chcete pro změnu poslechnout. 

▶️ Přehrát epizodu (jen pro podporovatele – od 103 Kč měsíčně)

130. díl: Myšlenka je král. Lekce od šéfa Disneyho z roku 1991

Prošel jsem si memorandum Jeffreyho Katzenberga z roku 1991, bývalého šéfa filmového studia Disney, a našel v něm pár fajnových postřehů k obsahovým projektům. A třeba i varování před iluzí zaručeného úspěchu. 

Chcete psát lépe a efektivněji s AI v zádech?

V květnu jsem toho stihl víc než jenom příručku pro začínající tvůrce. Naplánoval jsem taky Promptně – můj nový týdenní newsletter o psaní s AI jako parťákem.

V červnu začnu a budu v něm každou středu posílat pečlivě promyšlenou jednohubku, ve které chci propojit:

✓ Osvědčené principy dobrého psaní z mojí 20leté praxe  
✓ Praktické postupy vibewritingu – psaní v dialogu s AI nástroji

S čím vám chci v Promptně pomoci?

• Psát lépe – s technologiemi i bez nich

• Jak si zachovat autentický rukopis v době automatizovaného obsahu  

• Objevit nové možnosti psaní s AI

Chci se zaměřit na každodenní praxi – jak s AI psát dobré e-maily, příspěvky na sociální sítě nebo články, jak rozvíjet nápady, tříbit podklady, editovat texty, využívat AI jako beta čtenáře apod. 

Nebude to žádné další zpravodajství o AI nástrojích. Jen moje postupy a experimenty, které vám usnadní psaní.

Speciální cena pro čtenáře Newsletterů:

• Pro vás je cena do 8. června jen 118 korun měsíčně 

• Od 9. června pro všechny: 177 korun měsíčně

Tahle výhodná cena vám přitom zůstane napořád, pokud nepřestanete Promptně odebírat.

Funguje s jakýmkoliv AI nástrojem – ChatGPT, Claude, cokoliv preferujete.

CHCI PROMPTNĚ

P. S.: Jednou měsíčně pošlu ochutnávku zdarma – můžete sledovat, jestli o něco nepřicházíte.

Co mě cvrnklo do nosu

🎂 Narozeninová cena mistrovských videokurzů. Moje Newslettery sice slaví 5 let, ale kam se hrabu na portál Na volné noze – tomu už je 20! Klobouček, fakt. A navrch slaví parádními cenami hned čtyř vyňuňaných videokurzů – za 1490 kaček teď seženete moje Mistrovství e-mailu, Cestu do médií od mojí ženy Alice, Svobodné cestování (život a práce v karavanu) od kamaráda Víti Války a Mistrovství přípravy kávy & latte art od božanů Petry Střelecké a Adama Obrátila z brněnské kavárny Industra.

🧑‍🏫 Nejvíce se ve třídě naučí učitel. James Clear napsal: „Pokud se chcete nějaké téma opravdu naučit, ‚učte‘ ho. Napište knihu. Učte ve třídě. Vytvořte nějaký produkt. Založte společnost. To, že něco skutečně děláte, vás donutí naučit se cokoliv mnohem lépe, než zvládnete pouhým čtením.“ Dá se to někde podepsat?  

⚠️ Buďte hrdí na to, co jste vytvořili. „Znám spoustu lidí, kteří asi nejsou dost hrdí na to, co dělají,“ řekl už před pár lety americký raper Tyler, the Creator. „Nevím, jestli se chtějí tvářit, že jsou v pohodě, nebo nechtějí být moc hladoví, ale třeba šoupnou svoji písničku jednou do storíčka na Instagramu – a to je všechno,“ doplnil. Jenže to je sakra málo. Jak na to kouká on? „Něčím jste si prošli. Něco jste vymysleli. Nahráli jste to. Ne na jeden zátah, kus po kusu. Upravili jste to, smíchali. Vydavatelství někomu zaplatilo, aby přišel s obalem alba, a nakonec celá ta věc fakt vznikla. Chcete mi říct, že se na to pak vykašlete a dáte si to jednou jedinkrát na sociální sítě? Zbláznili jste se? Pořád propaguju album, které vyšlo před rokem. Vložil jsem do toho projektu příliš mnoho času a energie na to, abych ho jen tak šoupl na instáč a zapomněl. Ne, sakra! Dejte o tom vědět lidem. Buďte hrdí na to, co jste vytvořili.“ 

📖 Jak lépe psát? Musíte nejdřív lépe číst. Protože dobré psaní začíná dobrým vkusem. Pokud nepečujete o svoji informační dietu, jste v pytli. Základní pravidlo: Čtěte to, co ostatní nečtou. Takže méně zpráv a aktuálních trendů, více „akumulované moudrosti lidstva“, jak říká David Perrell. Kdysi jsem sepsal, jak jsem se k pomalému čtení vracel – a byla to trnitá cesta. Teď a tady si to připomínám proto, že s tím znovu trochu zápasím.

🧠 Proč si nepamatujete, co jste včera četli. Německý psycholog Hermann Ebbinghaus už na konci 19. století zjistil, že polovinu nových informací zapomeneme během pár dní. Naše mysl je jako děravé vědro – plníme ho, i když pořád teče. Je normální, že si za měsíc po přečtení skvělé knihy pamatujete jen útržky. Ale co s tím? Biflování je na nic – lepší je, když se k informacím opakovaně vracíte. Znovu a znovu. Taky je dobré propojovat nové poznatky s tím, co už víte – čím víc tomu rozumíte, tím víc si zapamatujete. A hlavně – buďte vybíraví a dopředu se rozhodněte, co fakt chcete v hlavě udržet. 

🇺🇦 Pomáhejte Ukrajině. Najděte svůj způsob, díky!

Opoziční ticho po pěšině

Po e-mailové nudě z ODS jsem se těšil na grilování nějakých těch opozičních newsletterů. Šoupl jsem svoji e-mailovou adresu hnutí ANO a s trochou sebezapření i SPD – a čekal jsem. A čekal. Dodneška nic nepřišlo. Žádná reakce, žádné potvrzení registrace, natož newsletter.

Hmm, možná ho nepotřebují. Možná víc muziky vytěží z řetězových e-mailů (mimochodem, těm se chci příště taky trochu pověnovat). 

Každopádně – v červnu jsou na řadě Piráti.

Vibewriting: psaní s AI v zádech

Miluju psaní. Přesto mi na něm vždycky jedna věc vadila – že je to hlavně manuální dřina. Protože všechna ta slova musí nejdřív někdo napsat, že? I když používám všech deset prstů (asi nejlepší dovednost, kterou jsem si odnesl ze střední školy), samotné psaní tak jako tak zabírá věčnost. Smířil jsem se s tím, protože to byla nedílná součást hry. 

Nejspíš i proto jsem dlouho vzdoroval tomu, abych využíval pro psaní nástroje AI. Jasně, vyzkoušel jsem si je, ale nijak mě neuspokojily. Navrch jsem si říkal, že rychlost psaní je zkrátka uzpůsobená rychlosti myšlení. Nedávalo mi smysl hledat v AI úsporu času, protože to by především znamenalo šetřit na myšlenkách. 

Dneska si říkám, že kdybych psal jen dvěma prsty, možná bych nástroje AI začal používat při psaní mnohem dřív.

Zlomilo se to ve mně až loni na podzim, když jsem poslouchal podcast Věci, do kterého si Denisa Hrubešová z Forendors pozvala Filipa Dřímalku. Mluvil o principu OHIO (zkratka z anglického „only handle it once“) – o tom, že věci, které děláte pořád dokola a jsou z podstaty rutinní, byste měli automatizovat. 

Tehdy mi to docvaklo – ťukání do klávesnice je přece moje největší každodenní rutina. Nevzpomínám si na to přesně, ale vsadil bych se, že hned ten den jsem zaplatil Claude Pro a začal s ním experimentovat. 

K psaní s AI už jsem ale nepřistupoval jako dřív, kdy jsem se jedním promptem snažil vyřešit celý úkol. Místo toho jsem se do toho ponořil naplno – trávil jsem hodiny denně tím, abych našel způsob psaní, který mi fakt sedí. A který by mohl sednout i dalším. 

Našel jsem ho a vyladil. 

Říkám mu „vibewriting“ – psaní s AI v zádech.

Proč vibewriting? 

Tohle označení jsem si nevycucal z prstu. Inspiroval mě k němu Andrej Karpathy, jeden ze zakladatelů OpenAI, který letos v únoru psal o „vibecodingu“. Měl tím na mysli nový přístup k programování, kdy programátor zadává pokyny v běžné řeči a AI generuje kód. Programátor celý proces vede, testuje výsledek a upravuje to, co mu umělá inteligence nabídne. 

Vibewriting je podobný, jen se točí kolem psaní textů. Když jsem s AI začínal, zadával jsem většinou něco jako: „Napiš mi článek o tématu XYZ.“ Mašina ze sebe vysypala průměrný text, bez chuti, bez zápachu. Chyběly mu osobitost, hloubka, zkrátka všechno, co dělá text dobrým. Pročetl jsem si to a odfrkl: „Hmm, tohle pořád k ničemu není.“ 

Byl jsem vedle. Až loni na podzim mi došlo, že jsem se choval hloupě. Je to přece chatbot – tak bych s ním měl vést dialog, ne? 

Proto jsem začal psát s AI jinak – pokládal jsem otázky a dostával odpovědi, které mě vedly k dalším myšlenkám. 

Když se na to teď dívám ve zpětném zrcátku, zní to banálně – jako bych roky používal počítač jenom jako psací stroj, i když toho umí mnohem víc. Mohl jsem to pochopit dřív – místo toho jsem se míjel s tím, co je na AI při psaní nejcennější. 

Ano, AI umí generovat text na lusknutí prstu (přesněji po zadání promptu). Ale zvládne mnohem víc než to – je to nástroj pro interakci, kalibrování myšlenek, testování nápadů. 

Živím se psaním už přes dvacet let, tak o tom něco málo vím – a co vím bezpečně, je, že psaní na volné noze je dost osamělý sport. Díky AI ale mám po ruce pomocníka, se kterým můžu probírat své nápady, rozložit různá témata na součástky, požádat o jiný pohled. 

Hlavním cílem není, aby AI napsala text sama, za mě. Spíš mi jde o to, aby mi pomohla přemýšlet a psát o něco lépe. 

Vibewriting jako jam session

Nedávno jsem v New Yorkeru četl výborný rozhovor s hercem a muzikantem Jeffem Bridgesem o Slow Magic, jeho novém albu se starými písněmi. 

Vyprávěl tam, jak mu po letech zavolal kamarád s nabídkou: „Nechceš přijít do studia? Přines nějaké svoje písničky a uvidíme, co se stane.“ Jeff Bridges vytáhl kazetu starých nahrávek někdy ze sedmdesátých let – kamarádovi se líbily a bez okolků je poslal vydavatelství Light in the Attic. Tam se rozhodli, že je chtějí vydat přesně tak, jak byly – syrové, bez dodatečných úprav.

Když to Jeff Bridges zjistil, byl v šoku: „Cože? To si děláš prdel? Vždyť je to plné chyb, je to jen nahrubo.“ Nakonec na to ale přistoupil, protože v syrových nahrávkách bylo něco autentického, co by se mohlo opakovaným nahráváním ztratit. 

Pak Jeff Bridges řekl o albu Slow Magic něco, co vystihuje i podstatu vibewritingu, jak ho vidím já sám: „Často se stává, že album je úspěšné, a pak za rok nebo dva vyjde ‚making of‘, kde slyšíte ty původní hrubé věci. My jsme to udělali úplně opačně – pouštíme všechny hrubé věci ven, a jestli je budu chtít já nebo někdo jiný vyleštit, to už je něco jiného.“ 

To je ono. Představte si vibewriting jako jam session. Pár muzikantů se sejde v garáži, zkoušejí nové věci, improvizují, občas zahrají falešně, ale právě z téhle energie může vzniknout něco originálního.

Taky při vibewritingu sázíte jednu hrubou myšlenku za druhou. Objevujete nápady, hledáte nové cestičky. „Jamujete“ a hledáte určitý rytmus nebo melodickou linku, na kterou můžete navázat. 

Jeff Bridges v rozhovoru taky popisuje pravidlo, které měli na jam sessions s přáteli – že každý musí hrát na nástroj, který neumí ovládat. Díky tomu mohli jen tak improvizovat a věděli, že vůbec nevadí, když něco pokazí. 

Takový prostor jsem si zpočátku dopřál i při objevování vibewritingu – nehledal jsem zázračný prompt, díky kterému bych vytvořil „dokonalé“ texty. Místo toho jsem si „povídal“ a prozkoumával možnosti, vytvářel nečekaná spojení myšlení a čas od času vlítl do slepé uličky, ze které jsem se musel vrátit. 

Byla to zábava. 

Dřív vypadalo moje psaní nějak takhle: 

Příprava: ⏱️⏱️

Psaní: ⏱️⏱️⏱️⏱️⏱️⏱️⏱️

Ladění: ⏱️

S vibewritingem vypadá trochu jinak:

Příprava: ⏱️⏱️⏱️⏱️

Psaní: ⏱️

Ladění: ⏱️⏱️⏱️

Vidíte? Na začátku mnohem víc „jamuju“. Bavím se, hledám možnosti. A taky déle ladím. Můj hlavní cíl není uspořit čas, ale napsat mnohem lepší text. Přesto je vibewriting samože taky rychlejší. Šetří čas na mnoha místech – nejen při samotném psaní, ale taky zkracuje délku zírání na prázdnou stránku s blikajícím kurzorem. 

Jak teda s AI pracuju? 

Šest fází vibewritingu

1. Příprava a rešerše

Nejdřív vždycky lovím v tom, co už mám. Probírám se zápisníkem, deníkem, poznámkami ve sdílených dokumentech. Koukám taky na svoje starší texty k tématu. Procházím články nebo knížky, které jsem četl. 

Z toho všeho si vyzobávám to nejlepší – co se mi hodí, co je zajímavé, co dává smysl. Jakmile mám tuhle hromádku, namlouvám si na diktafon, co dalšího mě k tématu napadá. Když to zkompletuju, naházím všechno do AI, aby mi pomohla udělat si v tom pořádek.

2. Strategie a plánování

S AI si vyjasňuju, pro koho píšu, co chci, aby si čtenáři z textu odnesli. Řeším, z jakého úhlu na téma kouknout, které argumenty by měly zaznít a které už jsou mimo mísu. Je to podobné, jako bych si kreslil mapu před výletem – ještě nevím, co přesně cestou uvidím, ale terén znám a tuším, kudy půjdu.

3. Ladění osnovy

Tady už se dostávám ke konkrétní struktuře – jaké budou hlavní části textu, v jakém pořadí půjdou argumenty, jak to celé pospojuju, aby to mělo hlavu a patu. Je to moment, kdy už docela přesně vím, kde co bude a jak to bude celé fungovat.

4. Exekuce

Na řadu přichází samotné generování textu podle všeho, co jsme s AI probrali. Fajn je, že na různé texty využívám projekty v Claude Pro – ví, jak píšu v Tvůrcastu, jak v Newsletterech apod. Ví, jaká slova volím, jak stavím věty, jak graduju pointy. Tohle je moment, kdy šetřím svoje ruce – nemusím dlouhé hodiny bušit do klávesnice, AI mi vygeneruje hrubou verzi textu, opřenou o mnoho prvků z analýzy mých textů. 

První verze se mi pak při konverzaci s AI dál mění pod rukama. Tu něco chybí, tu něco přebývá. Krok za krokem text brousím a stačí mi k tomu jen „mluvit“ s Claudem.

5. Editování

Tohle je pro změnu zase čistě moje show. Stáhnu si text k sobě, procházím ho a upravuju všechno, co je potřeba. A že je toho potřeba dost – přidávám osobní příběhy, zkušenosti a detaily, které AI nemůže znát. Vylepšuju formulace, aby text zněl víc jako můj. Měním to, co nefunguje, nechávám, co funguje dobře. 

U krátkých textů, jako jsou příspěvky na LinkedIn, to může zabrat pár minut, u hodně dlouhých textů klidně i pár hodin. 

Mimochodem, na tohle fakt dost dbám – jsem přesvědčený, že osobitý styl je výsledkem dlouhé praxe, zkušeností a citu pro téma (nebo vkusu, chcete-li). Když tohle člověk nemá, je to trabl. 

Proto si myslím, že vibewriting sedne hlavně lidem s vyfutrovaným know-how a jasnou expertizou. Junioři můžou tápat v tom, co je dobrý a co spíš vachrlatý text – a jak naplňuje měřítka zkušených profíků. Je to jako s profi fotoaparátem – i jeho plný potenciál dokáže vytěžit jen někdo, kdo už má vytrénované oko a cit pro to, co tvoří kvalitní výsledek.

6. Kontrola a finalizace

Poslední fáze – prohlížím text jako celek. Sedí fakta? Dávají argumenty smysl? Podařilo se mi splnit to, co jsem na začátku zamýšlel? Udělám posledních pár úprav a je hotovo.

Jak už o mně víte, nikdy nic neladím na 100 procent, protože dokonalost neexistuje. Cílím na 85 procent – v takovém stavu jsou věci dostatečně dobré, aby mohly jít ven. 

Každopádně, tohle funguje mně. Vám může fungovat něco jiného – ale aspoň se můžete od mého přístupu odpíchnout. Pokud patříte mezi tenisové fandy jako já, tak jste zažili fantastickou éru Rogera Federera, Rafaela Nadala a Novaka Djokoviče. Každý z nich hrál jiný tenis a stejně se každý z nich stal legendou. 

Takže – inspirujte se, ale jestli chcete, klidně si uplácejte vlastní model vibewritingu. 

Výhody vibewritingu

Tu největší vidím v tom, že je skvělý způsob, jak překonat tvůrčí blok. Každý autor někdy zírá na prázdnou stránku, nenávidí blikající kurzor a zoufale loví nějaký nápad. Jakýkoliv. Právě v tom lidé ztrácejí spoustu času – když ale začnete dialogem, cestu k cíli si dost zkrátíte. 

Další výhodou je propracovanější struktura textu. Díky systematickému plánování a promýšlení můžete psát jasnější, lepší texty. Argumenty na sebe můžou lépe navazovat, příklady lépe ilustrovat pointy, celé to může zkrátka lépe držet pohromadě. 

Když jsem dělal v novinách, oceňoval jsem práci editorů. Četli texty s odstupem – nebyli jejich autory, takže viděli to, co autoři přehlíželi. Jako freelancer jsem o tuhle zpětnou vazbu přišel. Neměl jsem po ruce editora, který by kontroloval sílu argumentů, to, jestli text někde neodbočuje od tématu, jestli nechybí důležité souvislosti, jestli jsem zodpověděl všechny otázky. Díky vibewritingu jsem – alespoň částečně – získal některé z editorských výhod zpět. 

Ale koneckonců i ta úspora času, kdy se místo bušení do klávesnice můžete věnovat promýšlení tématu z více různých úhlů nebo něčemu úplně jinému, dává smysl. 

Etické hranice vibewritingu

Jasně, používání AI při psaní stále vyvolává otazníky. Kdy je to ještě v pořádku a kdy už překračujeme nějaké hranice?

AI je hlavně nástroj – podobně jako textový editor nebo rešeršní databáze. Odpovědnost za text tak pořád nese jeho autor, nikdo jiný. Pro mě z toho vyplývá jedno jasné pravidlo: autorem nikdy není a ani nebude AI, musíte to být vy.

Proto nikdy nepouštím ven text, který nesplňuje moje osobní standardy nebo obsahuje něco, pod co bych se nepodepsal. 

Stejně tak velmi důsledně kontroluju fakta. Všichni dobře víte, že AI někdy uvádí nepřesné nebo zavádějící informace. Můžou to být drobnosti, ale je mým úkolem, abych si jich všiml. Jako autor se musím postarat, aby všechno, co v textu říkám, odpovídalo skutečnosti. 

A co se týká transparentnosti vůči čtenářům? Pořád o tom vedu debaty s přáteli – ale můj postoj je jednoduchý: Beru to tak, že AI je jeden z nástrojů. Když lidé při tvorbě textů používají Microsoft Word nebo sdílený dokument na Googlu, taky o tom nikam nepíšou. Když kdysi novináři text diktovali písařce do redakce, která ho napsala za ně – a oni ho pak jen upravili, taky o tom nikde nebyla ani zmínka. Nebo když text důkladně probíráte s kolegou v práci, nepřidáváte poznámku pod čarou. 

Věřím, že pokud si za textem stojíte, není to nezbytné.

Překážky vibewritingu

Kromě výhod má vibewriting i nějaké ty háčky, ovšemže.

Například – jak zajistit, aby text zněl jako váš vlastní? Měli byste poskytnout svému AI nástroji dostatek ukázek vašeho stylu, aby ho mohl důkladně analyzovat a měl na čem stavět. A taky – musíte si na závěrečné úpravy vyhradit dostatek času. Tohle pořád nejde ošidit – jak jinak byste do textu promítli svůj rukopis? 

Další riziko? Můžete se na AI spoléhat až příliš – jak se tomu vyhnout?

Přistupujte k výstupům z AI kriticky. Vše, co vygeneruje, hodnoťte pohledem vlastních znalostí a zkušeností. Nenechte se svést ke slepému přijímání formulací nebo myšlenek, které vám AI nabízí – váš text musí zůstat vaším textem. Pečlivě ho projděte a hledejte místa, která neodpovídají vašemu uvažování nebo stylu psaní. 

A především – vždycky přidávejte svoje vlastní poznatky, zkušenosti a příběhy. To jsou prvky, které AI nemůže plnohodnotně nahradit.

Co mi taky přijde problematické, je tendence některých uživatelů tlačit jen na rychlost. Pořád opakuju, že to by neměl být hlavní cíl. Prvotní je u textu přesnost, hloubka a všechny ty jemné odstíny, které mu dávají opravdovou hodnotu.

Proto nepoužívejte AI jen jako zkratku, to by bylo hloupé – místo toho ji zapojte jako jeden z nástrojů v procesu psaní. Protože problémy vždycky nastávají, když očekáváte zázraky, aniž byste do toho přisypali aspoň špetku ze sebe. 

Budoucnost vibewritingu

Dobrý vibewriter potřebuje tři věci: jasné myšlení (musí vědět, co chce říct), chuť experimentovat (nesmí se bát zkoušet různé přístupy) a schopnost nesouhlasit (odmítnout, co nefunguje). Bez kterékoliv z nich by jen zapisoval, co mu AI nadiktuje.

Myslím, že větší nebo menší forma spolupráce s AI se postupně stane naprosto běžnou součástí psaní. Přesto se mi zdá, že kolem toho zatím spousta lidí, kteří se psaním živí, spíše jen nervózně našlapuje. Někteří se dušují, že s AI nenapsali ani řádek (nevěřím, byli by blázni), jiní mi to u kafe tiše pošeptají a přitom se vyplašeně ohlíží přes rameno, jen pár lidí na férovku přiznává, že jim AI každý den zjednodušuje život. 

Ale to je řeč o profících – ty moc neřeším, ti si nějak poradí. Když se ale občas dívám, jak AI používají lidé, kteří tak často nepíšou, vidím v jejich přístupu stále stejné chyby. Mnozí z nich se navíc chytají do pasti – psaní automatizují až příliš. Jenže když se z psaní vytratí to hledání, osahávání prostoru, úvodní dialog a pak i finální ladění, vytratí se něco i z textů – hravost, život, překvapení. 

Vibewriting zkrátka není umění vyhmátnout jeden zázračný prompt – nic takového ani neexistuje. Mnohem víc jde o proces objevování a improvizace, jako při jamování. A to je ta největší hodnota.

Psaní je pro mě pořád hlavně způsob, jak si uspořádat a vyjádřit myšlenky. Technologie může pomoci, ale neměli bychom ji nechávat, aby myšlenky obalovala do prázdných frází. To ale není problém AI jako takové – spíš toho, jak ji někteří používají.

Rozhodl jsem se tématu vibewritingu věnovat o dost systematičtěji. A něco pro vás chystám – jako odběratelé Newsletteru o tom budete vědět s předstihem a získáte díky tomu i nějakou tu výhodu. Zajímá vás víc? Napište mi. 

📺 Vibewriting využijete i při psaní e-mailů. Jen musíte vědět, jak mají e-maily vypadat, aby za něco stály – už jste viděli můj videokurz Mistrovství e-mailu? 

Rychlý newsletterový tip

Media mullet – chytrý způsob, jak vytěžit maximum z každého newsletteru. S touhle strategií přišel Nathan May, který píše Newsletter Growth Memo. 

O co jde?
Je to odkaz na mullet, slavný účes spojující dva sestřihy v jednom. U nás se tomu kdysi říkalo vpředu byznys, vzadu párty nebo jágrdečka. Pamatujete? 

Každopádně, media mullet stojí stejně jako klasický mullet na dvou částech: 

• Přední část: dobrý obsah zdarma jako magnet na publikum

• Zadní část: prémiové produkty s velkou hodnotou

🟢 DOBŘE: „Píšu hodnotný newsletter zdarma, prohlubuju důvěru čtenářů a zároveň nabízím prémiové služby těm, kteří chtějí víc.“

Proč je to dobře: Odběratele newsletterů už máte na svojí straně – a můžou přinést 3–4krát víc peněz než náhodní návštěvníci na webu. Víte, kdo jsou, co je zajímá, co je pálí.

🔴 ŠPATNĚ: „Mám newsletter jen tak, žádný větší plán s ním nemám.“

Proč je to špatně: Plýtváte potenciálem publika, které si krok za krokem tvoříte.

✅ Jak na to:

1. Pište tak dobrý newsletter, že by za něj lidé byli ochotní i platit

2. Sledujte, co vaše čtenáře nejvíc zajímá, s čím bojují

3. Vytvořte prémiovou nabídku (kurz, komunitu, konzultace)

Příklady:

• Kuchař sdílí recepty → prodává kurz fermentace

• Investorka poskytuje tipy → nabízí členství s detailními analýzami

• Copywriterka posílá rady pro lepší texty → prodává šablony a služby

Tip z praxe: Nejdřív vytvořte co nejlepší přední část, pak teprve představte zadní. Když to uděláte dobře, lidé budou rádi, že s vámi můžou jít hlouběji.

Moje dřívější tipy: 

• Nekašlete na uvítací e-mail

• Pište newsletter po svém, ne podle šablon

• Odpovídejte na newslettery

• E-mail může sloužit i při onboardingu nováčků

• Lidé potřebují pošťuchovat – opakovaně

• Newsletter je jako titulní stránka novin

• Moje oblíbené newsletterové metriky

• 5sekundový test přihlášení k newsletteru

• Nastavte si minimální standard

• Zvolte správné tempo

• Proč je recyklování chytrá strategie

• Najděte si v každém tématu, co vás baví

• Sociální síť pro objevování, newsletter pro vztah

Zaznělo v Tvůrcastu

Každé pondělí ráno vydávám nový díl Tvůrcastu, podcastu pro nezávislé i firemní tvůrce. Zadarmo jsou sudé epizody, všechny jsou k mání jen pro podporovatele a členy naší on-line komunity na Discordu.

Co jsem v Tvůrcastu probíral v dubnu?

123. díl: Co přijde po vyhledávání – nové byznys modely pro tvůrce

Vyhledávání už nejspíš není budoucnost internetu, ale jen jeho minulost. Co s tím a jak se můžete jako tvůrci (firemní i nezávislí) připravit na to, co přijde? 

▶️ Přehrát epizodu (jen pro podporovatele – od 103 Kč měsíčně)

124. díl: Jak správně vybrat fotografa a připravit mu zadání

Jak vybrat fotografa pro různé potřeby, proč se hodí příprava před focením, jak a proč vytvořit scénář, který fotografovi pomůže, jak najít vhodnou lokaci a další tipy z praxe. 

125. díl: Malé kroky vedou k velkým výsledkům. Jak na to? 

Nepotřebujete plán na pět let dopředu – stačí vědět, jaký bude váš příští drobný experiment. Věnujte experimentům hodinku týdně, abyste svůj obsahový projekt pořád posouvali. 

▶️ Přehrát epizodu (jen pro podporovatele – od 103 Kč měsíčně)

126. díl: Stříbrní tvůrci. Proč věk není překážkou, ale výhodou

Digitální svět uctívá mládí, ale přehlíží poklad ukrytý v životních zkušenostech lidí ve věku 50+. Omrkl jsem trend úspěšných seniorů – proč se vyplatí začít tvořit i v důchodu? 

Co mě cvrnklo do nosu

🔥 Máme jednu audiobriketu – račte spalovat. S Romanem Věžníkem jsme v dubnu vytěžili jen jediné Fosilní palivo, zato o AI. A je to náš vůbec nejdelší díl – má přes 50 minut! Víc jsme nestihli. Proč? Stal se nám život, tak máme krátkou pauzu. V květnu to zase vrátíme na koleje. (Víte, že audiobrikety servírujeme i na Spotify nebo YouTubu?)

🤔 Haló, tady Newsletterovi! Tentokrát vynechám grilovačku newsletteru některé z politických stran, už tak je dubnové vydání nabité k prasknutí (příště!). Každopádně – k té první, ve které jsem omrkl tohle dílko ODS, mi jedna čtenářka napsala: „Před časem jsem pracovala na tiskovém oddělení Úřadu vlády. Politické strany nepíší texty pro voliče, ale pro novináře, kteří o nich píší. Strany řeší, co o nich napíší média, která voliči čtou, ale samy s voliči nepracují.“ No potěš koště!

🇺🇦 Pomáhejte Ukrajině. Najděte svůj způsob, díky!

Jak přivolat štěstí

Nejlepší příležitosti jsou ty, které jste vůbec nečekali.

V angličtině existuje výraz „serendipity“ – neoznačuje pouhou náhodu nebo štěstí. Kombinuje v sobě náhodu a zároveň prozíravost, která umožňuje takovou náhodu rozpoznat a využít. 

Poprvé tohle slovo použil Horace Walpole v roce 1754 – inspirovala ho perská pohádka Tři princové ze Serendipu, ve které princové díky náhodám a své prozíravosti objevovali věci, po kterých ani nepátrali. 

Škoda, že v češtině pro něco takového nemáme jednoslovný výraz. Místo toho můžeme mluvit o „nečekaných objevech“, „prozíravé náhodě“ nebo „šťastné prozíravosti“. Ať už to ale nazveme jakkoliv, jsem přesvědčený, že je to jedna z nejdůležitějších dovedností (nejen) tvůrců. 

Chcete příklad? 

Kdybych psal tyto Newslettery jen do šuplíku a čekal s publikováním, až budou někdy v budoucnu „dokonalé“, spousta věcí by se nikdy nestala. 

Bez Newsletterů bych třeba neudělal rozhovor s Denisou Hrubešovou, spoluzakladatelkou platformy Forendors, propojující tvůrce a jejich předplatitele. Rozhovor vedl k tomu, že jsme později odšpuntovali Tvůrcast. Dnes pro Forendors píšu i newsletter. Vznikla spolupráce, kterou si nemůžu vynachválit – ale minula by mě, kdybych tzv. „nešel štěstíčku naproti“. 

Nebo – bez Newsletterů bych nenatočil Mistrovství e-mailu, svůj videokurz o psaní e-mailů a newsletterů v produkci portálu Na volné noze. Neexistoval by žádný důvod, proč by mě kvůli tomu vůbec někdo oslovil. 

Přitom s Newslettery jsem před skoro pěti lety nezačínal jako nějaký protřelý znalec e-mailů – ten projekt jsem spustil z čisté vášně pro dobré obsahové newslettery. Byl jsem samouk a ze všeho nejvíc jsem připomínal naši učitelku ruštiny na základce těsně po listopadu 1989 – stejně jako my se tehdy musela rychle přeorientovat na němčinu a byla vždycky o lekci, maximálně dvě před námi. 

Teď jsem právě díky Newsletterům v úplně jiné pozici. O to víc jsem přesvědčený, že obsahové projekty jsou skvělým nástrojem pro aktivní vytváření „prozíravých náhod“. 

Serendipitor tvoří síť náhod

Christian Busch v knize The Serendipity Mindset rozlišuje mezi čistou náhodou a „aktivním štěstím“. To druhé můžete ovlivnit, když jenom pasivně nečekáte na úspěch, ale vytvoříte příznivé podmínky pro vznik šťastných spojení – a navrch je pak dokážete i využít. Christian Busch píše o „síti náhod“, což je prostředí, ve kterém se pravděpodobněji nějaké prozíravé náhody objeví. 

Úspěch často provází tři přísady: talent, tvrdá práce a – štěstí. Rozvíjet se přitom dají všechny. Christian Busch dokonce přišel s výrazem „serendipitor“, což je člověk, který vědomě kultivuje roli prozíravých náhod ve svém životě. 

Hodně se mi líbí jeho myšlenka „silné, ale tvárné Severky“, kdy máte jasně vytyčený směr, kterým jdete, ale zároveň jste otevření novým možnostem a umíte se jim přizpůsobit. U Newsletterů se mi to taky mnohokrát osvědčilo – držím se hlavní linie, ale občas vybočuju a experimentuju s různými tématy. 

To, že nejzajímavější nápady často vznikají na křižovatkách různých oborů, je celkem zřejmé. Vždyť už Leonardo da Vinci sosal inspiraci z anatomie nebo mechaniky. Albert Einstein zase propojoval fyziku s filozofií a Steve Jobs hledal spojnice mezi technologií a estetikou. Všímám si toho i u svých projektů – baví mě navzájem je propojovat, sáhnout si i někam za jejich hranice a sledovat, jaký zajímavý obsah může díky tomu vzniknout. 

V průběhu let jsem taky pochopil, že prozíravé náhody se rády vynořují, když mluvím s ostatními. Proto jsem si osvojil strategii jít s novými projekty rychle na světlo – nechávám lidi, aby mi koukali přes rameno, reagovali, inspirovali mě svými postřehy. Učím se za chodu a zároveň ťukám na dveře různých příležitostí. 

Hlavní nástroje prozíravých náhod

Když jsem experimentoval s přístupy k prozíravým náhodám, objevil jsem pár věcí, které stojí za vyzkoušení: 

1. Využít zvědavost jako kompas
Zvědavost je pravděpodobně ten nejlepší způsob, jak prozíravým náhodám otevřít dveře. Všímám si, že často přicházím na nejlepší nápady, když se zajímám o věci zdánlivě nesouvisející s mým hlavním zaměřením. 

Zajímá mě přesah – nečtu další a další knihy z mého oboru, místo toho čtu filozofické spisy, básnické sbírky, klasickou beletrii, memoáry, texty z jiných branží. Stejně tak mě zajímají střípky ze všech rozhovorů, které vedu. A když poslouchám podcast, dívám se na dokument nebo čtu článek, ptám se: „Jak to souvisí s tím, co dělám? Jaký princip je za tím? Dá se to nějak využít?“ 

To všechno tvoří body, které se snažím propojovat. Ale jak píše Christian Busch – cílem není propojovat očekávané body, lepší je nacházet spojení mezi body z různých vesmírů. 

To je způsob, jak vystrčit hlavu z vlastní škatulky. Hledat souvislosti tam, kde je ostatní přehlížejí. 

2. Nechat projekty organicky růst
Dobrý obsahový projekt vždycky roste spolu s vámi. Když se podívám na první vydání Newsletterů, musím se usmívat – dneska bych ho v téhle podobě nikdy nepustil ven. Některé věci, které jsem v průběhu času zkoušel, se neosvědčily. Jiné, zařazené jen zkusmo a na poslední chvíli, překvapivě rezonovaly. 

Čtenáři svými reakcemi spoluvytvářejí můj obsah. Často mě nasměrují k něčemu, co by mě samotného nenapadlo. Zpětná vazba je tak sama o sobě zdrojem dalších prozíravých náhod. 

Podobně mi vyrostla pod rukama Čeština 2.0 – jako jedna z mnoha prozíravých náhod. Prapůvodně jsem před sedmnácti lety tenhle on-line slovník nových a slangových českých slov zakládal, aby mi přiváděl potenciální klienty pro jazykové a stylistické korektury. Nefungovalo to – korektury jsem později opustil, ale slovník mi zůstal. A s ním i příležitosti, o kterých se mi tehdy nesnilo (např. knižní bestseller, televizní pořad, besedy ve školách, prostor v médiích). 

3. Hýčkat si různá prostředí
Společnost Pixar má speciálně navrženou budovu, kde je cílem vytvářet prostory pro potkávání lidí z různých oddělení. Steve Jobs na to kdysi osobně dohlížel, protože věřil, že nejlepší setkání jsou ta, která se odehrávají spontánně na chodbách, ne plánovaně v zasedačkách. 

Sám tuhle možnost nemám, ale záměrně si vytvářím podobné podmínky – navštěvuju kavárny, zapojuju se do komunit (např. Na volné noze, tvůrci okolo Tvůrcastu, oborová mastermindová skupina Copypátečníci apod.), pořádám kurzy (např. Jak psát, aby to fakt četli), přednáším apod.

Rád využívám i drobnosti s velkým dopadem – procházky bez sluchátek jsou mým oblíbeným receptem na nápady. Mám rád i krátké změny prostředí – nejen výměnu domácího prostředí za kavárnu, ale taky cesty do jiných měst. Projdu se, s někým se potkám, pracuju – a to vše přináší jinou perspektivu. 

4. Vidět příležitosti i tam, kde se to podělá
Alexander Fleming objevil penicilín, když si všiml kontaminovaného vzorku. Mohl ho označit za nepovedený experiment a vyhodit – místo toho v něm rozpoznal něco převratného. 

Věci se můžou podělat, ale zároveň je to nějaká zpráva, ukazatel na cestě. Když na takový ukazatel narazím, můžu se zuby nehty držet původní trasy, ale taky to můžu vzít jako šanci objevit něco jiného. 

Když jsem před časem přišel o dlouhodobou spolupráci, mohl jsem panikařit nad výpadkem příjmů. Místo toho jsem to bral jako příležitost více se opřít do stávajících i nových projektů, které jsem dlouho zanedbával nebo odkládal. Proměnil jsem krizi v „semínka“ prozíravých náhod a už vidím, že se některé z nich uchytily. Věřím, že za pár let budou tvořit základ mých příjmů. 

Bonus: Klást návnady pro prozíravé náhody
Tvůrce a podnikatel Oli Barrett používá zajímavý trik – když se ho někdo zeptá, co dělá, odpovídá třeba: „Rád propojuju lidi, založil jsem vzdělávací firmu, zajímám se o filozofii a hraju na klavír.“ Poskytne tak čtyři různé návnady, ze kterých si ostatní můžou vybrat tu, která je nejvíc zajímá. 

Uvědomil jsem si díky němu, že při představování o sobě říkáme jen minimum věcí – typicky zmíníme profesi. Jenže tím přicházíme o spoustu možných příležitostí a zajímavých spojení. Velká část mých nejlepších setkávaček nezačala diskusí o práci, ale o zájmech nebo knihách. 

Prozíravé náhody v praxi

Airbnb se zrodilo z nouze, když jeho zakladatelé pronajali matraci návštěvníkům konference, protože všechny hotely byly obsazené. 

Lepicí papírky Post-it vzešly z neúspěšného experimentu – výzkumníci vyvinuli lepidlo, které nebylo dostatečně silné, aby jim pak došlo, že by to mohlo být ideální pro záložky do knih, které nezanechají stopy. 

Slack, dnes jedna z nejpoužívanějších chatovacích aplikací ve firmách, začínal jako interní nástroj týmu, který vyvíjel hru – ta hra nakonec neuspěla. 

Co z toho všeho plyne? 

Měli byste svůj obsahový projekt (ať už je to newsletter, podcast, blog, cokoliv) proměnit v maják, díky kterému budete přitahovat podobně smýšlející lidi a vytvářet příležitosti, které by jinak neexistovaly. 

Existuje výrok, připisovaný různým lidem. Nevím, komu patří, ale je trefný – zní: „Čím víc pracuju, tím víc mám štěstí.“ 

Jen musíte být připraveni umetat svému štěstí cestičku a nenechat se zaskočit, když vám skutečně zaklepe na dveře.

Inboxmánie

Každý měsíc představuju fajn newslettery. České i zahraniční. 

1. Pokrok v AI. Na rovinu – neříkám, že všemu, o čem píšou Stanislav a Kristina Fortovi, rozumím. Snažím se. Něco přeskakuju, do něčeho se začtu. S AI si sice rád hraju při psaní, ale uměligence jako taková není zrovna ta králičí nora, ve které bych chtěl propálit hodiny času – jsem rád, že to někdo dělá za mě, abych byl v obraze.

2. Dobropis. Špatných zpráv je plný internet, zato těch dobrých není nikdy dost. Honza Navrátil píše o dobré práci, dobrém životě nebo dobrém čtení. Nedávno jsem kvůli němu zkoušel dělat dřep na jedné noze. Nedal jsem to – místo toho jsem hodil záda pod kuchyňskou linku. Ale nevzdám to.

🔥 Jak psát, aby to fakt četli

V éře informačního zahlcení a těkavé pozornosti čtenářů se psaní změnilo v bojové umění. Ve škole nás nikdo nenaučil, jak v takové době psát. Proto pořád píšeme postaru – jako by lidé měli na texty všechen čas světa. 

Společně s Daliborem Behúnem, spoluautorem knihy Pište čtivě a srozumitelně, jsme vytvořili kurz, který změní váš přístup k psaní:

JAK PSÁT, ABY TO FAKT ČETLI

středa 28. května | 9:00–16:00 | Praha 

Co vás čeká:

• Tipy a triky, které zvýší čtenost vašich textů

• Zlepšováky, které využijete hned následující den

• Hromada cvičení s okamžitou zpětnou vazbou

Investujte pár hodin a získejte dovednost, kterou využijete po celý život. 

👉 Přečtěte si, co o kurzu říkají účastníci – a rezervujte si místo

Rychlý newsletterový tip

Sociální sítě jsou zastávka. Newsletter je cílová stanice.

🔴 NEFUNGUJE: „Musím získat co nejvíc sledujících na sociálních sítích, tam je budoucnost.“

Proč to nefunguje? Stavíte dům na cizím pozemku. Algoritmy se můžou přes noc změnit a ztratíte přístup k tomu, co budujete.

🟢 FUNGUJE: „Sociální sítě používám jako vstupní bránu, ale fanoušky převádím do newsletteru.“

Proč to funguje? Tenhle přístup vám dává to nejlepší z obou světů. Sociální sítě slouží jako megafon – lidé díky nim objeví, co píšete v newsletteru. V newsletteru s nimi pak rozvíjíte vztah založený na důvěře.

Jak na to? 

Zaměřte se na jednu sociální síť, kde vás lidé objeví (např. LinkedIn), a jedno místo pro dlouhodobý vztah (newsletter).

Nezaměřujte se na „marnivé metriky“, jako je počet sledujících na sítích nebo počet lajků. Skutečná hodnota je v přímém kontaktu s lidmi, kteří vás chtějí číst – ne ve filtrovaném přístupu k fanouškům, který mají pod kontrolou provozovatelé platforem.

Moje dřívější tipy: 

• Nekašlete na uvítací e-mail

• Pište newsletter po svém, ne podle šablon

• Odpovídejte na newslettery

• E-mail může sloužit i při onboardingu nováčků

• Lidé potřebují pošťuchovat – opakovaně

• Newsletter je jako titulní stránka novin

• Moje oblíbené newsletterové metriky

• 5sekundový test přihlášení k newsletteru

• Nastavte si minimální standard

• Zvolte správné tempo

• Proč je recyklování chytrá strategie

• Najděte si v každém tématu, co vás baví

Zaznělo v Tvůrcastu

Nové díly Tvůrcastu, podcastu pro obsahové tvůrce, vycházejí každé pondělí ráno. Zadarmo je každá druhá epizoda, všechny jsou jen pro podporovatele a členy naší on-line komunity na Discordu.

Co jsem v Tvůrcastu probíral v březnu?

118. díl: Jak si zařídit kreativní prostor (podle vědeckých poznatků)

Jak fyzické prostředí ovlivňuje naši kreativitu? Poslechněte si, co zjistili vědci při analýze 33 výzkumných studií. Dozvíte se o vlivu denního světla, optimální hladině hluku (tip: zhruba 70 decibelů) a roli rostlin v pracovním prostoru. Objevíte rozdíl mezi teplejším a chladnějším osvětlením pro různé typy myšlení a výhody flexibilního nábytku. I drobné změny, které uděláte, vám můžou hodně pomoci. Jak na to? 

119. díl: Marketing pro tvůrce – co mi došlo díky Ryanu Holidayovi

Ani dobrý marketing nespasí průměrný produkt. Marketér a autor bestsellerů o stoické filozofii v moderním pojetí Ryan Holiday odhaluje tři nezbytné věci, které musí mít každý úspěšný obsahový projekt: přinášet něco opravdu nového, zdůraznit nějaký provokativní prvek a jasně definovat své publikum. 

▶️ Přehrát epizodu (jen pro podporovatele – od 103 Kč měsíčně)

120. díl: Řízený chaos a únava jako přítel. Co radí tvůrce, jehož hit je na scéně už 50 let

Jaké je tajemství úspěchu Lorna Michaelse, tvůrce televizní show Saturday Night Live? Ve zkratce: využívejte únavu ve svůj prospěch, protože díky ní pochybnosti ustoupí kreativitě, vsaďte na řízený chaos a všechno testujte přímo před publikem. Ale jak přiznává i sám mistr: „Znám jen ingredience, ne recept.“ Prostudujte jeho ingredience a namíchejte si je podle svého. 

121. díl: Nejdřív sežerte hovno. Proč říkat nepříjemné věci nahlas

Proč je upřímnost tou nejsilnější zbraní? Slovy herce Matthewa McConaugheyho: „Pokaždé, když chci lidem něco kázat, musím to nejdřív uvést příběhem, ve kterém sežeru hovno.“ Objevte, jak vám upřímnost pomůže vytvořit lepší spojení s publikem. Přestaňte se bát chyb a začněte je využívat ve svůj prospěch.

▶️ Přehrát epizodu (jen pro podporovatele – od 103 Kč měsíčně)

122. díl: Jak rozbitý žralok vydělal víc než ten funkční. Proč si zamilovat kreativní omezení

Stevenu Spielbergovi se porouchal mechanický žralok, kterého plánoval do Čelistí. Nevzdal to, improvizoval – používal chytré úhly kamery, budoval napětí hudbou a vyvolávání strachu nechal na představivosti diváků. Později přiznal: „Kdyby žralok fungoval, vydělali bychom polovinu.“ Příkladů, jak naložili tvůrci s omezeními, mám víc. Zjistíte díky tomu, že kreativní limity jsou sice otravné, ale zároveň pomáhají. 

✨ Otto Bohuš vám radí dobře. Pokud ho ještě nemáte, kupte si můj videokurz Mistrovství e-mailu: 

Co mě cvrnklo do nosu

🪕 Nejdřív špatné básně, pak Grammy. Tenhle příběh miluju. Když herec Steve Martin zabodoval jako stand-up komik, řekl si, že zkusí něco jiného. Pořád sice hrál ve filmech a psal knihy, ale taky miloval banjo a chtěl si složit nějaké vlastní písničky. Psal a psal – ale nebyl spokojený. Dusilo ho, že texty nejsou tak dobré jako jeho komediální výstupy. Jednou sáhl po sbírce špatné poezie, ve které byly básně tak absurdní, až byly zábavné. Sepnulo mu to – co kdyby napsal špatné básně? Čistě pro zábavu. Užíval si to, necítil žádný tlak a šlo mu to od ruky. A pak mu došlo ještě něco – z těch špatných básní by mohl udělat docela dobré countryové písně. Výsledek? Deska s 15 skladbami, za kterou v roce 2010 získal Grammy pro nejlepší bluegrassové album. 

⏳Dopřejte si minutové zírání. V lednových Newsletterech jsem psal o tom, že když potřebujete obnovit koncentraci (např. před psaním nebo během něho), měli byste si najít klidné místo, zvolit pevný bod a minutu na něj zírat. Ondřej Kadlec mi k tomu poslal tip na stránku One Minute Focus, která vám takový bod vytvoří – přímo na obrazovce. 

⚒️ Další těžba Fosilního paliva. S Romanem Věžníkem jsme tentokrát probrali, proč dávat bacha s koncem prokrastinace – ta kreativní nám hodně pomáhá. A řešili jsme taky, jestli je osobní brand nutnost, nebo bulšit. (Víte, že naše audiobrikety můžete pálit taky na Spotify nebo YouTubu?) 

🇺🇦 Pomáhejte Ukrajině. Najděte svůj způsob, díky!

Takhle voliče neulovíš

Na podzim budou volby, tak jsem si řekl, že se mrknu na to, co a jak píšou tuzemské partaje svým příznivcům. Newsletterové grilování zahajuju s ODS. Proč? Mají premiéra, takže i právo dostat první ránu.

Otevřel jsem jejich nejnovější newsletter, rychle ho zase zavřel, zhluboka se nadechl a podíval se na něj znovu – hmm, asi to mysleli dobře, ale dopadlo to jako vždycky.

První dojem? Nuda a šeď

Předmět e-mailu „Přihlásili jsme se k odpovědnosti za bezpečnost a posilování obranyschopnosti Česka“ je naprostá hitparáda. Lepší příklad, jak čtenáře odradit, aby zprávu otevřeli, bych nenašel. A odesílatel? „Novinky ODS“. Uf.

Co by fungovalo lépe: Předmět má zaujmout v pár slovech. Třeba: „3 % HDP na obranu = silnější armáda. Detaily uvnitř“. Nebo něco jiného, co nepáchne jako zatuchlé úřední desky. Odesílatel by měl být člověk z masa a kostí – někdo, kdo si to celé vezme na triko a bude se snažit, aby newsletter byl co nejlepší. (Popravdě, nedivím se, že se pod tyhle „Novinky ODS“ nechce nikdo podepsat.)

Tušíte, co chcete sdělit?

Nejlepší pozici v newsletteru dostala fotka premiéra Fialy, jak si v Paříži potřásá rukou s Macronem, spolu s něčím, co připomíná úvodník, ve kterém se ale jen opakuje, co už všichni viděli, slyšeli nebo četli. A zlatý hřeb – odkaz na „tiskovou zprávu“. Vážně? Kdo by chtěl dobrovolně číst tiskovou zprávu? To je podobné, jako by vám v restauraci dali fotokopii dodacího listu ze skladu místo menu.

Nevidím v tom žádný záměr – má mě to informovat? Přesvědčit? Nadchnout? Aktivizovat? Nevím a evidentně to neví ani ti, kteří to psali.

Co by fungovalo lépe: Newsletter má mít jasný účel a cíl. Když nevíte, jak na to, vystačíte si s jednoduchou strukturou: „Toto je nejdůležitější zpráva týdne + proč je to pro čtenáře důležité“. Ta první část říká, jak máte o hlavním sdělení přemýšlet, ta druhá část, jak ho máte formulovat. Nepíšete o sobě, píšete pro čtenáře (v tomhle případě pro příznivce a potenciální voliče).

Vy jste kurátoři, ne čtenáři

Za úvodníkem a vizuálem koalice SPOLU, který z newsletteru trčí jako pěst na oko, následuje pasáž o mimořádné schůzi sněmovny k obranným výdajům. Potenciálně zajímavé téma, ale utopené v prázdných frázích: „Přihlásili jsme se k zodpovědnosti za bezpečnost…“ Nebo: „Musíme najít cesty k tomu…“

Dámy a pánové, mluvili jste někdy s lidmi tam venku?

Všechny výzvy k akci v tlačítkách jsou opravdové majstrštyky – třeba odkaz na „společné usnesení“ už nemůže být zoufalejší. Nebo pozvánka ke sledování Otázek Václava Moravce – proboha proč? 

Představa, že bych měl proklikávat a sledovat hodiny politického obsahu, je vyčerpávající sama o sobě. Vaší rolí je shrnout mi, o co jsem přišel – a nenutit mě dělat práci za vás. 

Co by fungovalo lépe: Respektujte čas čtenářů. Zhustěte hlavní myšlenky do 3 až 5 bodů, které si lidé zapamatují. Dodejte kontext. Nenuťte nikoho, aby se mordoval všemi vašimi projevy.

Defilé všech, kteří šli okolo

Na celém newsletteru mě fascinuje nejvíc, jak přehlíží základní otázku: „Proč by to někoho mělo zajímat?“ Vypadá to, že každý politik ODS, který šel zrovna okolo, musel nějak přispět – jako by šlo o školní docházku, a kdo chybí, dostane černý puntík.

Voliči nejsou sběratelé politických citátů. Zajímají je výsledky, dopady na jejich život, chtějí mít jasnější představu o tom, co se děje.

Co by fungovalo lépe: Místo defilé politiků předveďte defilé výsledků. Ukažte akceschopnost a rozhodnost – co se mění, proč je to podstatné. Politik má informaci jen zprostředkovávat, nemá být jejím hlavním obsahem.

Emoce? Kdepak, jen poušť

Jakou emoci prodává ODS ve svém newsletteru? Při nejlepší vůli jsem tam žádnou nenašel. Texty jsou tak sterilní, že by se spíš hodily jako manuál k pračce než jako nástroj pro přesvědčování voličů. 

Co by fungovalo lépe: Přidejte lidský rozměr. Ukažte konkrétní příběh člověka, rodiny nebo firmy, kde vaše politika něco změnila. Pracujte s emocemi – voliči jsou pořád lidé, ne chodící kalkulačky.

Možná víc tančíte, než tvoříte

Když si čteme o lidech z domorodých kmenů, jak tančí, aby přivolali déšť, míváme na tváři lehký úšklebek. Kde se bere ta naivní víra, že nějakými rituály přivolají vodou nasáklé mraky, kroutíme hlavou. Jak mohou být tak pověrčiví? 

A pak strávíme hodiny výběrem platformy pro rozesílání newsletteru, vytvářením nesmírně detailních obsahových plánů a testováním čtyř nových aplikací pro správu poznámek, aniž bychom napsali byť jen jediný řádek. 

Jsme stejně pověrčiví jako ti, kterým se vysmíváme. Máme vlastní „dešťové tance produktivity“ – rituály, které vypadají jako práce, přitom ale nepřinášejí žádné výsledky. Jediné, co nám dávají, je uklidňující pocit, že pro výsledek přece něco děláme. 

Takové rituály provádíme s vážnou tváří profíků, s přesvědčením o důležitosti každého kroku. Jo, určitě – publikum stoprocentně ocení, že jsme výběrem „dokonalé“ fotky k článku strávili 45 minut, místo abychom za 5 minut vybrali nějakou dostatečně dobrou.

Co kdyby vás někdo celý pracovní den sledoval a zaznamenával, kolik času jste věnovali skutečné tvorbě a kolik času „přípravě na tvorbu“? 

Jste si jistí, že byste z toho vyvázli s čistým štítem? 

S termínem „dešťový tanec produktivity“ přišel podcaster Chris Williamson. Ten kdysi zkoušel všechno – od časovačů pro techniku Pomodoro až po poznámkový aparát v Notionu, který mu měl sloužit jako „druhý mozek“. 

„Dělal jsem všechny ty rituály v zoufalé naději, že později ten den snad něco dokončím,“ poznamenal Williamson a popsal paradox produktivity: sezení u pracovního stolu, i když nepracujete, nebo vysedávání nad e-maily ve snaze snížit počet těch nepřečtených je jen zdáním produktivity. Produktivní naopak může být to, co tak na první pohled nevypadá – procházet se a přemýšlet, číst, navštěvovat nová místa, potkávat se s lidmi. 

Williamsonovu metaforu „dešťového tance produktivity“ si pak vzal do parády Cal Newport, roztleskávač hluboké práce, a rozšířil ji: „Když vidíte kancelář plnou lidí, kteří zuřivě odpovídají na e-maily a přeskakují mezi videohovory, když sledujete sólo podnikatele, jak ztrácí celé dopoledne optimalizací svého AI asistenta, pozorujete dešťové tance.“

Všichni jsou zaneprázdnění, ale nikdo se neptá, jestli jejich pohyby nakonec skutečně otevřou oblaka. Čím více nástrojů pro zvýšení produktivity používáme, tím méně ve skutečnosti tvoříme. Navrch ještě donekonečna své systémy pipláme – a tím se zase vyhýbáme skutečné práci.

Newportova pointa je zdrcující – neměřte vstupy (kolik času jste strávili „prací“), ale výstupy (co jste skutečně vytvořili).

Hra, sada, zápas. 

Tanečky obsahových tvůrců

Sledujte, jak pestrý bývá taneční repertoár, když se chcete pustit do nějakého obsahového projektu:

Dokonalá platforma. Substack, Medium, Ghost, vlastní web? Přece nezačnete jen tak psát nebo nahrávat, nejdřív je nutné porovnat funkce, přečíst všechny recenze, sledovat návody!

Dokonalé zázemí. Jaký je nejlepší mikrofon pro podcast? Co speciální osvětlení pro videa? Hmm, a co ideální program pro střih? Otázky, samé otázky!

Dokonalý výzkum. Psát jen tak z voleje? Kdepak! Je potřeba načíst všechny dostupné informace. (Jo, rešerše jsou důležité – ale neměly by být výmluvou pro nedokončování věcí.)

Dokonalá analýza. „Tento příspěvek měl o 2 % vyšší zapojení sledujících. Co když změním čas publikování?“ Jako vážně?

Dokonalý plán. Detailní obsahový kalendář na rok dopředu s perfektně vyváženými tématy je nanic, když jste tento týden zatím nenapsali ani čárku.

Dokonalá příprava. Sbírat certfikáty o absolvovaných kurzech jako Pokémony je jen propálený čas, pokud získané dovednosti nevyužijete v praxi. 

A takových tanečků je ještě o fous víc. Mají jedno společné – můžete je předvádět donekonečna, bez jediného hmatatelného výsledku. 

Proč máme tyhle rituály? 

Spisovatel Steven Pressfield je v knize Válka umění nazval „odporem“ – je to naše tendence vyhýbat se těžké, smysluplné práci. „Na psaní není těžké samotné psaní. Těžké je sednout si a začít psát. Brání nám v tom odpor,“ napsal. 

Pokud jste spisovatelé, kteří nepíšou, malíři, kteří nemalují, podnikatelé, kteří nikdy nezaložili podnik, znáte odpor jako své boty. 

Lidé si „dešťový tanec produktivity“ hýčkají, protože jim dává: 

Iluzi pokroku. Můžou všude mluvit o tom, jak jsou zaneprázdnění a co všechno dělají. Znáte přece to pyšné: „Promiň, nestíhám!“

Ochranu před neúspěchem. Když nic nevytvoří, nesetkají se s kritikou a nemůžou se cítit špatně. 

Okamžité uspokojení. Organizování a přesouvání složek je jednodušší než promýšlení originálního článku. 

Odklad nepříjemného. Tvorba vyžaduje kreativitu, kritické myšlení, trpělivost, intenzivní práci. A to je zatraceně náročné. 

Jak víc tvořit a méně tančit

Postupy jsou různé. 

Třeba Mark Manson, autor bestselleru Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le, drží „digitální půst“ – jeden den v týdnu tráví bez internetu a v těch zbylých má nastavený 30minutový limit na sociální sítě. „Nejlepší věci, které jsem kdy napsal, vznikly, když jsem byl offline,“ říká. 

Spisovatel a podcaster Tim Ferriss praktikuje něco, čemu říká „nízkoinformační dieta“ – drasticky omezil konzumaci zpráv a sociálních médií. „Většina informací je jen šum, který vám brání vytvořit skutečnou hodnotu,“ tvrdí a soustředí se na vlastní obsah. 

Ali Abdaal, youtuber a autor Pohodové produktivity, pro změnu využívá systém „obyčejných neděl“, kdy plánuje obsah na celý týden během 3hodinového bloku. Připraví si náčrty všech videí, která chce natočit, a v týdnu už se jen řídí plánem. 

Podnikatelka Marie Forleo zase používá techniku seskupování podobných úkolů do časových bloků – natáčí například několik epizod svého pořadu najednou, místo aby to dělala na etapy každý týden.

Občas mohou být rituály užitečné

Ne každý rituál je na odstřel – pokud k němu přistupujete chytře a zdravě: 

Krátká reflexe a plánování. Marketér Seth Godin začíná každé ráno 20minutovým plánovacím blokem, ale potom hned přechází k tvorbě.

Omezené zkoušení nástrojů. Chcete otestovat nový nástroj nebo postup? Dobře. Ale dejte si na to nejvýše týden – pak se rozhodněte a držte se svého rozhodnutí aspoň tři měsíce. 

Rituály pro naladění. Spisovatel Haruki Murakami začíná každý den ve čtyři ráno stejnou rutinou – běh, hudba, psaní. Pomáhá mu to přepnout do tvůrčího režimu. Kamarád Robert Vlach si při psaní své druhé knihy osvojil podobnou rutinu – krátký ranní běh a návštěvu kavárny, kde si promýšlí, na čem bude ten den pracovat. V devět začne a intenzivně píše čtyři hodiny. 

Sdílení procesů. Spisovatel Austin Kleon doporučuje sdílet své pracovní postupy s publikem – ale spíš jako vedlejší produkt toho, že skutečně tvoříte, ne jako náhradu tvorby. 

Skoncujte s vyvoláváním deště

1. Omezená příprava
Jen limitovaná příprava vede k výsledkům, ta nekonečná ne. Určete si jasné časové hranice – na rešerše, na plánování apod. Pak už začněte tvořit. 

2. Minimální práh
Nastavte si svůj základní standard – např. článek o 500 slovech, 10minutový podcast apod. Dokončete toto minimum, teprve potom vylepšujte. 

3. Deník dokončeného
Využijte Newportův test: „Ptejte se, co jste dnes dokončili, ne jak jste byli zaneprázdnění.“ Nepište „pracoval jsem hodinu na článku“, ale „dokončil jsem hrubou verzi – má 1200 slov“. 

4. Prostě jen sedět
Japonští zenoví mistři znají praktiku „šikantaza“ – prostě jen sedět. Adaptujte ji na „prostě jen psát“ nebo „prostě jen nahrávat“. Žádné sociální sítě, e-maily, odbíhání. 

5. Vhodné prostředí
Pokud víte, že vás některé věci rozptylují, zbavte se jich – využijte aplikace, které omezí váš čas na sociálních sítích a zpravodajských serverech, vypněte notifikace nebo přejděte do leteckého režimu. 

6. Veřejný závazek
Když oznámíte světu, že každé pondělí vydáte novou podcastovou epizodu, pravděpodobnost dokončení výrazně vzroste. 

Skutečné metriky pro tvůrce

Pohlídejte si, jestli jenom netančíte: 

Dokončené vs. rozpracované. Kolik projektů jste za poslední měsíc dokončili? A kolik jich máte rozpracovaných? Úspěšní tvůrci mají první hromádku o dost vyšší. 

Publikační konzistence. Protože ta je důležitější než dokonalost. Podcaster Joe Rogan je proslulý železnou pravidelností svých epizod, ale ne každá z nich je mistrovským dílem. 

Poměr čas/výstup. Sledujte, jaký je váš „čas na napsání článku o 1000 slovech“ nebo „čas na dokončení videa“. A jak se tento poměr mění v průběhu měsíců a let. 

Inboxmánie

Každý měsíc představuju fajn newslettery. České i zahraniční. 

1. Cesty za čtenáři. Věděli jste, že mezi druhým a sedmnáctým rokem života se učíte téměř jeden nový výraz každou hodinu, kdy jste vzhůru? Celkem si za tu dobu vybudujete slovní zásobu s 60 tisíci slovy. Takové postřehy sdílí spisovatelka Klára Smolíková v novém newsletteru – ale píše i o tom, jak dostat děti ke čtení, nebo o zkušenostech z knižního trhu. 

2. Peníze, procenta a prosperita. David Navrátil je hlavní ekonom ze Spořky. O své roli říká, že jeho cílem není servírovat přesné předpovědi, ale hledat scénáře budoucího vývoje a rozpoznávat rizika. Komentovat trendy a doplňovat kontext. Proto mě jeho glosy o lidech, jejich chování a rozhodování, ekonomice, růstu, penězích a prosperitě tak baví.

🔥 Naučte se psát tak, aby to fakt četli

V éře informačního přehlcení a těkavé pozornosti čtenářů se psaní změnilo v bojové umění. Nikdo nás nepřipravil na to, jak zaujmout čtenáře, na které skáčou notifikace ze všech stran. 

Ale to se teď změnilo.

Spojil jsem síly s kamarádem Daliborem Behúnem, spoluautorem knihy Pište čtivě a srozumitelně, a vytvořili jsme kurz, který do základů změní váš přístup k psaní.

JAK PSÁT, ABY TO FAKT ČETLI

19. března | Praha | naživo

Co vás čeká:

• Superpraktické tipy a triky, které zvýší čtenost vašich textů

• Aktuální data o tom, jak lidé čtou – a bude to opravdový budíček

• Hromada cvičení s okamžitou zpětnou vazbou

• Konkrétní zlepšováky, které využijete hned následující den

Investujte pár hodin do dovednosti, která se vám bude hodit celý život.

👉 Rezervujte si místo

Rychlý newsletterový tip

„Čtenář cítí to, co cítíte vy, když píšete. Pokud se při psaní nudíte, bude se nudit i čtenář,“ napsal copywriter Cole Schaffer.  

Myslím, že je v tom kus pravdy – a dá se to přenést i na newslettery. 

🔴 NEFUNGUJE: „Je pátek, tak musím ještě rychle nabouchat newsletter. Ach jo!“

Proč to nefunguje? Čtenáři vycítí, když píšete z povinnosti, když je to pro vás jen nudná rutina a když je taháte za nos. 

🟢 FUNGUJE: „Tohle téma mě fakt nadchlo – už se nemůžu dočkat, až se o to podělím.“

Proč to funguje? Emoce probleskují mezi řádky. Ať chcete, nebo ne, vkládáte do textu něco, co nejde napodobit – opravdový zájem.

Hledejte v každém tématu něco, co vás skutečně zajímá. I v těch nejobyčejnějších věcech se dá najít nová perspektiva.

Moje dřívější tipy: 

• Nekašlete na uvítací e-mail

• Pište newsletter po svém, ne podle šablon

• Odpovídejte na newslettery

• E-mail může sloužit i při onboardingu nováčků

• Lidé potřebují pošťuchovat – opakovaně

• Newsletter je jako titulní stránka novin

• Moje oblíbené newsletterové metriky

• 5sekundový test přihlášení k newsletteru

• Nastavte si minimální standard

• Zvolte správné tempo

• Proč je recyklování chytrá strategie

Zaznělo v Tvůrcastu

Nové díly Tvůrcastu, podcastu pro obsahové tvůrce, vycházejí každé pondělí ráno. Zadarmo je jen každá druhá epizoda, všechny jsou pro podporovatele a členy naší on-line komunity na Discordu.

Jaká témata jsem probíral v únoru?

114. díl: Obsah bez pravidel – co když si to děláme zbytečně složité

Pravidla v obsahové tvorbě jsou často jen „vynalezené tradice“ – žádné odvěké pravdy to nejsou, protože vznikly docela nedávno. Když se tvůrci ptají na „správné“ formáty, délku nebo načasování, možná se tím nechávají vést do slepé uličky – někdy je přitom nejlepší experimentovat.

115. díl: Proč se nebát změnit názor – a jak vám to pomůže v tvorbě

Spisovatel Malcolm Gladwell má osvěžující přístup ke svým obsahovým projektům. Říká, že změna názoru není slabost, ale příležitost. Jak se to může promítnout do tvorby? A taky doporučuje, abyste ukazovali svou práci brzy – a často. Nebo abyste si budovali víc světů. Proč?

▶️ Přehrát epizodu (jen pro podporovatele – od 103 Kč měsíčně)

116. díl: 10 lekcí od Arnolda. Jak na obsahové projekty jako šampion

Co se můžeme naučit od Arnolda Schwarzeneggera, kluka z rakouské vesnice, který dobyl svět? Desítka životních lekcí od chlápka, který uspěl jako kulturista, hollywoodská hvězda i kalifornský guvernér – pomůžou vám pohnout i s vašimi obsahovými projekty.

117. díl: Jak metoda 10-10-10 pomáhá k lepším rozhodnutím

Metoda 10-10-10 je jako vaše GPS navigace pro rozhodování – pomáhá vám vidět dál než za první roh. Jak tohle pravidlo Suzy Welch aplikovat na obsahovou tvorbu? A proč si při rozhodování položit otázku: Jaký dopad to bude mít za 10 minut, 10 měsíců a 10 let?

▶️ Přehrát epizodu (jen pro podporovatele – od 103 Kč měsíčně)

✨ Otto Bohuš vám radí dobře. Pokud ho ještě nemáte, kupte si můj videokurz Mistrovství e-mailu: 

Co mě cvrnklo do nosu

🎙️ Byl jsem v podcastu. Zase! Pavel Pumprla říká: „Kdo neroste, zaroste!“ A pozval si mě, abych mu k tomu něco řekl i já. Co ze mě třeba vypadlo? Že nejlepší nápady přicházejí, když se přestaneme křečovitě snažit. Nebo proč v práci nutně potřebujeme kreativní prokrastinaci (třeba u deskovek). Nemohl jsem vynechat ani newslettery a péči o vlastní publikum. Dotkli jsme se taky „ejáj“ v tvůrčím procesu. Hezký poslech!

⌚ Kniha a práce na dvě směny. Podnikatelský poradce a zakladatel portálu Na volné noze Robert Vlach už má na kontě jeden bestseller, teď píše novou knihu. Jak kloubí psaní knihy s běžnými povinnostmi? Rozepsal se o tom v newsletteru Na volné noze. Pracovní den dělí do „dvou směn“. Ráno si jde krátce zaběhat a v kavárně si promyslí, na čem bude pracovat. Od devíti už intenzivně píše – využívá přitom aplikace pro blokování prokrastinačních webů, hlavně zpravodajství a sociálních sítí. Po čtyřech hodinách skončí a na dvě až tři hodiny si orazí. Někdy přihodí dvacetiminutový šlofík. Odpoledne se pouští do druhého pracovního bloku, ve kterém se věnuje běžné agendě, celkem čtyři až pět hodin. „Nakonec stačí jen zavčasu skončit, nepřepálit to a příliš nevybočit z optimálního cirkadiánního rytmu,“ píše Robert a dodává: „Na směny pracujeme svým způsobem všichni a je v zájmu našeho zdraví denní režim ladit co nejvíc; včetně spánku a doby, kdy jíme.“

🎧 Měsíční předplatné za podcasty roste. Čísla platformy Forendors za rok 2024 ukazují, že průměrný posluchač si oblíbeného tvůrce předplácí 362 dnů. Roste měsíční předplatné – loni to bylo 159 korun měsíčně (to je o 7 procent víc než v roce 2023) – i jednorázové platby za obsah, které se na Forendors přehouply ze statisíců přes milionovou hranici. Pořád platí, že naprostá většina fanoušků (91 procent) podporuje jednoho tvůrce. Pomalu ale stoupá podíl těch, kteří podporují dva tvůrce (z 5 na 8 procent). Upozornění: S Forendors spolupracuju. 

⭐ Mistrovství je nejlepší cíl. „Bohatí si ho nemůžou koupit, netrpěliví ho nemůžou uspěchat, privilegovaní ho nemůžou zdědit a nikdo ho nemůže ukrást. Zasloužíte si ho jen tvrdou prací.“ – Derek Sivers. 

⚒️ Úder mouder. Tentokrát jsme s Romanem Věžníkem ve Fosilním palivu probrali informační dietu (jak přežít pěnu dní) a pustili jsme se i do takového toho domácího reformování českého školství. Víte, že naše audiobrikety můžete pálit taky na Spotify nebo YouTubu? 

🇺🇦 Pomáhejte Ukrajině. Najděte svůj způsob, díky!

Stroj na nápady Eddieho Shleynera

Copywriter Eddie Shleyner, autor knihy, blogu i newsletteru VeryGoodCopy (se zhruba 80 tisíci odběrateli), má skvělý systém pro práci s nápady. V lednu jsem se trochu ponořil do toho, jak to dělá – a tady to máte, protože něco podobného by se vám mohlo taky hodit. Oceňuju, že jeho metoda, které říká The Well (Studna), není jen další přehlídkou toho, jak pracovat s nějakou organizační apkou – je to spíš detailní návod, jak měnit náhodné myšlenky a záblesky inspirace v publikovatelný obsah.

Co je zajímavé – Eddie nezačínal jako guru copywritingu. Kdepak, jeho Studna se zrodila úplně obyčejně: jako sdílený Google dokument, kam si psal poznámky o řemesle, když nastoupil do své vůbec první copywriterské práce. Z téhle skromné digitální zahrádky časem vyrostl celý ekosystém VeryGoodCopy.

Dobrá posedlost

Představte si, že jste v kině, děj na plátně zrovna vrcholí, ale chlápek před vámi se najednou sebere a odejde. A ne, nepotřebuje na záchod – jen ho napadla myšlenka, kterou si musí okamžitě zapsat. Ten chlápek je Eddie. Přesně takhle pracuje – jakmile přijde nápad, všechno přeruší, aby ho zachytil. 

Zní to jako posedlost? Nejspíš to fakt posedlost je, ale dobrá. Nápady jsou zatraceně prchavé – buď je zachytíte hned, nebo jsou fuč. Proto s sebou prakticky všude nosím „papírový tablet“ reMarkable, a když ho s sebou nemám, diktuju si myšlenky aspoň do mobilu. 

Ale pak už s tím nepracuju tak dobře jako Eddie Shleyner. 

Jak to dělá? Všechny své poznámky sype na Google Disk do složky Studna – každý nápad dostane vlastní dokument. V něm najdete výrazný nadpis, který doslova křičí 30bodovým písmem – není to jen pro efekt, pomáhá mu to rychle se zorientovat, když prohlíží desítky postřehů. Pod nadpisem pak Eddie rozvine myšlenku 11bodovým písmem.

K tomu přidá historku, která to celé ilustruje, protože ví, že pak si to čtenáři lépe zapamatují. Nakonec doplní kontext a poznámky v odrážkách pro pozdější rozpracování. 

A ještě jeden detail – u každého nápadu si poznačí taky přibližný počet slov, aby mohl lépe plánovat, jak velký článek by z nápadu mohl vzniknout. 

Jak to třeba může vypadat? 

Aktivní lov na nápady

Dobře víte, že zapisování poznámek miluju, protože díky němu nemusíte čekat na inspiraci, ale máte hned po ruce mraky nápadů, které můžete rozepsat. Jenže jenom sbírat nápady nestačí, potřebujete s nimi taky aktivně pracovat – Eddie na to má pár osvědčených triků: 

Mentální tetris. Vytvoří si dva sloupce – do jednoho napíše, co prodává nebo o čem píše, do druhého nasází padesát různých položek (od jmen lidí přes názvy filmů až třeba po přirovnání, prakticky cokoliv). A když se mu nedaří vymyslet padesát věcí, nechá si je vygenerovat (používá k tomu RandomWordGenerator.com). Pak mezi těmi dvěma sloupci hledá neobvyklá spojení – je to jako skládat puzzle, kde vás může překvapit každý dílek. 

Zvědavý idiot. Eddie se místo toho, aby se tvářil jako expert, zkouší dívat na věci čerstvýma očima – jako by je viděl poprvé a vůbec je nechápal. To mu pomáhá objevovat nové úhly pohledu. Takové, které by mu jako „expertovi“ možná unikly. 

Procházky bez technologií. Jo, nemůžu souhlasit víc – jsem velký fanda procházek bez podcastů nebo hudebních playlistů v uších. Jen vy a vaše myšlenky. Po prvních zahřívacích stovkách metrů se mozek rozjede do vyšších obrátek a začínají se dít věci – čistá hlava vždycky přináší nápady. 

Od nápadu k publikaci

Eddie taky pravidelně prochází svou Studnu a ptá se: „Mám z tohohle nápadu pořád stejné mrazení v zádech nebo potěšení jako ve chvíli, kdy jsem si ho zapsal?“ Pokud o nápadu přemýšlí i několik dní po zapsání, je to signál, že stojí za rozpracování. 

Pak přichází na řadu inkubační fáze – napíše první verzi a nechá ji uležet. Může to být pár dní, ale klidně i déle. Když se k textu vrátí s čerstvou hlavou, může objevit novou perspektivu nebo vylepšení.

Přitom ale Eddie využívá svou Studnu dost flexibilně. Klidně spojí několik podobných nápadů do jednoho většího článku. Nebo naopak jeden silný koncept rozdělí do série menších textů. Díky jasné struktuře každého zápisu dokáže rychle posoudit, které nápady by mohly fungovat společně. 

A hlavně – svou Studnu pravidelně udržuje. Prochází starší nápady, aktualizuje je, někdy vyřazuje ty, které už jsou mimo. Je to jako péče o zahradu – občas musíte něco vytrhat, aby měly lepší nápady prostor růst a plevel je neutlačoval. 

Proč to celé funguje

1. Okamžité zachycení nápadu – žádná myšlenka se neztratí

2. Jasná struktura – v každém zápisu je všechno podstatné

3. Pravidelná péče – systém žije a vyvíjí se

Když vidíte Eddieho systém pro práci s nápady, dojde vám, že jeho 80 tisíc odběratelů newsletteru není výsledkem náhody nebo štěstí. 

Myslím, že každý obsahový tvůrce by měl mít vlastní Studnu – zvlášť když na ni máme tak dobrý návod. Klidně si ji přizpůsobte podle sebe, protože funkční systém na nápady je jako padnoucí obuv – když jsou boty jenom hezké, ale přitom vás strašlivě tlačí, daleko v nich nedojdete. 

P. S.: Zaujalo mě taky, že Eddie si bere dva až tři měsíce volna ročně – předchází tak vyhoření a zároveň ten čas využívá k přemýšlení o větších projektech (podobně jako Michelle Losekoot a její sabatikly).

Inboxmánie

Každý měsíc představuju fajn newslettery. České i zahraniční. 

1. Lyrics of Livin’. Od začátku roku má newsletter i herec Matthew McConaughey. Ve schránce ho najdete každý týden a jestli vás bavila jeho kniha Životem na zelenou, tak vás nejspíš budou bavit i tyhle pětiminutové jednohubky. Mimochodem, McConaughey si přes čtyřicet let píše deník, takže má spoustu postřehů, ze kterých může čerpat.

2. Eliška Martynková. S Eliškou natáčíme Tvůrcast a dobře vím, že cokoliv okolo videí má v malíčku. Její týdenní videotipy jsou krátké, dobře stravitelné a můžou vás posunout dál. Doporučuju! 

Rychlý newsletterový tip

Když máte dobrý obsah, můžete ho recyklovat a usnadnit si život – je to chytrá strategie. 

Proč? 

• Šetříte čas a energii

• Neplýtváte nápady (je to udržitelnější)

• Vytěžíte maximum z každé myšlenky

• Oslovíte širší publikum

🔴 ŠPATNĚ: „Musím pro každý newsletter vymyslet úplně nové téma.“

Proč? Nejspíš přehlížíte skvělý obsah, který už máte.

🟢 DOBŘE: „Vezmu příspěvek ze socek a udělám z něj článek do newsletteru.“

Proč? Prověřený obsah by měl dostat větší prostor.

Jak na to můžete jít?

1. Úspěšný post na LinkedInu → základ článku pro newsletter

2. Blogový článek → newsletterová série

3. Podcastová epizoda → přepis do e-mailu

4. Otázky z workshopu → zásobník témat pro newslettery

Stejně tak platí, že i newslettery, které se čtenářům líbily, můžete přetavit do dalších formátů. Třeba do on-line kurzu, workshopu nebo přednášky na konferenci.

Nejde o to chrlit více obsahu, ale promyšleně využít to nejlepší, co už máte.

Moje dřívější tipy: 

• Nekašlete na uvítací e-mail

• Pište newsletter po svém, ne podle šablon

• Odpovídejte na newslettery

• E-mail může sloužit i při onboardingu nováčků

• Lidé potřebují pošťuchovat – opakovaně

• Newsletter je jako titulní stránka novin

• Moje oblíbené newsletterové metriky

• 5sekundový test přihlášení k newsletteru

• Nastavte si minimální standard

• Zvolte správné tempo

🔥Jak dneska psát, aby to fakt četli

Psát pro lidi v době, kdy jsou zaplavení informacemi, bojují s neustálým vyrušováním a permanentně ztrácí pozornost, je úplně nová dovednost. Nikdo nás ji nikdy neučil. Až doteď. Spojil jsem síly s Daliborem Behúnem (spoluautorem knihy Pište čtivě a srozumitelně) a dali jsme dokupy veřejný workshop Jak psát, aby to fakt četli. Potkáme se 19. března živě v Praze a úplně změníme váš pohled na to, jak dneska psát. Bude to našlapané – daty, praktickými příklady, cvičeními, zlepšováky.  

Přihlaste se

Zaznělo v Tvůrcastu

Nové díly Tvůrcastu, podcastu pro obsahové tvůrce, vycházejí každé pondělí ráno. Zadarmo je jen každá druhá epizoda, všechny si můžou poslechnout podporovatelé a členové naší on-line komunity na Discordu (měsíční předplatné stojí 129 korun – když zaplatíte za celý rok najednou, je to 103 korun – získáte přitom know-how za tisíce).

Jaká témata jsem probíral v lednových dílech Tvůrcastu? 

110. díl: Kreativní fitko – jak můžete zamakat na svých nápadech

Bojíte se, že vám dojdou nápady pro podcast, newsletter nebo blog? Kreativita není omezený zdroj, ale sval, který se dá trénovat. Proberu Altucherovu metodu 10 nápadů denně, 3 praktická cvičení pro posílení kreativity a další tipy.

111. díl: Nehoňte trendy. HOKNA vám pomůže k obsahu, který vydrží roky

Jak na evergreenový obsah? Mám pro vás zlepšovák – vlastní, ryze tvůrcastový framework, který můžete používat jako pomůcku. Pojmenoval jsem ho HOKNA, což v brněnském hantecu znamená práce. Protože evergreenový obsah by měla být fakt poctivá obsahová hokna.

▶️ Přehrát epizodu (jen pro podporovatele – za 129 Kč měsíčně)

112. díl: 17 úděsných pravd ze života obsahových tvůrců

V odlehčené epizodě odhaluju 17 univerzálních pravd o tvorbě obsahu, které vás možná překvapí, ale hlavně vám ukážou, že v tom nejste sami. Od Schrödingerova draftu přes paradox sociálních sítí až po obsahový masochismus.

113. díl: Jak na zkrocení vnitřního kritika

Vnitřní kritik je hajzlík – dokáže vyvolat tak nepříjemný pocit, že když se podíváte na rozpracovaný článek nebo scénář, máte chuť to celé smazat a začít znovu. Jak si ho ochočit?

▶️ Přehrát epizodu (jen pro podporovatele – za 129 Kč měsíčně)

✨ Už máte „řidičák na e-mail“? Kupte si můj videokurz Mistrovství e-mailu: 

Když se ze zábavných podcastů stane politická zbraň

Představte si, že si pustíte podcast o bojových sportech a debata se po chvíli stočí k imigrační politice. Takhle nějak to vypadalo před loňskými prezidentskými volbami ve Spojených státech. V Bloombergu prozkoumali přes 2000 videí od devíti předních amerických podcasterů a youtuberů a zjistili, že:

• 37 % nejsledovanějších videí zmiňovalo volby

• Třetina videí se věnovala válce nebo transgenderu

• Každé čtvrté video řešilo vakcíny, imigraci nebo ekonomiku

Analytici Bloombergu uvedli, že ve světě Joe Rogana, Theo Vona nebo Logana Paula se povídáním o vesmíru, sportu a životním stylu začala (ne)nápadně proplétat politika – často v podobě konzervativních myšlenek o krizi Ameriky nebo o genderové politice, která se prý vymkla kontrole. 

Formát několikahodinových rozhovorů dovoluje, aby se myšlenky rozvinuly postupně a nenásilně, v pohodové atmosféře. Posluchači si tak politické názory „užívali“ delší dobu, navrch v kontextu témat, která je zajímají. A převážně mužské publikum, které tvoří 80 procent sledujících, opravdu velmi pozorně poslouchalo. Navíc čím byly volby blíž, tím víc bylo hostů a témat spojených s politikou.

Proč to fungovalo?

• Tvůrci mluví jazykem mladých mužů

• Nabízejí odpovědi v době nejistoty

• Když Donald Trump dorazil k Roganovi, objevil se tam, kde jeho potenciální voliči už trávili čas

Více než polovina mužů pod 30 let dala svůj hlas Trumpovi. A částečně tomu napomohla i proměna podcastů a YouTubu v novou politickou arénu. Hranice mezi zábavou a politikou se za mořem rozvolnila – teď jsem zvědavý, jestli a jak se to propíše do letošní předvolební kampaně u nás. 

Co mě cvrnklo do nosu

📨 Připravte si e-mailovou kápézetku. Na blogu Na volné noze jsem sesumíroval tři zlatá pravidla pro e-maily, které nikdy neminou cíl. Je to taková krabička poslední záchrany pro všechny, kdo dennodenně posílají e-maily. Ta pravidla zní: Přestaňte improvizovat, Pište pro druhé, Méně je více. Pomůžou vám položit základy systému pro psaní e-mailů. 

🍋 Jak poznáte, že je váš obsah zdravý? Alice Lemée přišla s jednoduchým konceptem, který může sloužit jako rychlý test. Píše o vitamínech a minerálech pro dobrý obsah. Jakých? Vitamín A (aha moment) otevírá čtenáři nové obzory („Tohle mě nikdy nenapadlo.“), vitamín C (clarity, tedy srozumitelnost) znamená, že dokážete vysvětlit i složité věci („Konečně tomu rozumím.“), vitamín D (delight, tedy potěšení) přináší lidem radost („Hehe, to je zábavné.“), železo (iron) má prohlubovat inteligenci („Zase jsem o něco chytřejší.“) a B-komplex je něco jako nálož pravdy („Čekal jsem, až to někdo řekne.“). 

✍️ 60 sekund pro lepší soustředění. Chcete zlepšit své soustředění před psaním? Najděte si klidné místo, zvolte si pevný bod a na jednu minutu se na něj zaměřte. Nemyslete přitom na nic konkrétního. Tohle jednoduché cvičení prý pomáhá mozek naladit na soustředěnou práci. Můžete to dělat před psaním i v jeho průběhu – vlastně kdykoliv potřebujete obnovit koncentraci. Vyzkoušíte? 

🍿 Co se taky dá udělat s nejhorší recenzí kariéry. Původního Blade Runnera znáte, ne? Tenhle biják, který měl premiéru v létě 1982, dneska považujeme za jedno z nejvlivnějších sci-fi všech dob, ovšem reakce kritiků byly smíšené. A jedna z recenzí, od Pauliny Kael, byla zničující – když si ji režisér Ridley Scott přečetl, označil ji za „čtyřstránkovou destrukci“. Ale hádejte, co udělal? Zarámoval si ji a pověsil na stěnu kanceláře. Ne jako pomník hořkosti, spíš jako připomínku, aby zůstal pokorný, a taky jako motivaci k tomu, aby pokračoval. „Když je kritika dobrá, můžete být nafoukaní. Když je špatná, úplně vás to ochromí,“ řekl v podcastu Director’s Cut a doplnil: „Naučilo mě to, že existuje pouze jeden kritik, který něco znamená – a tím jste vy sami.“ Z jeho příběhu je zřejmé, že kritika bolí v každém věku, bez ohledu na to, kam až jste to v kariéře dotáhli. Je normální, když vás negativní ohlasy zasáhnou – imunní není nikdo. Ridley Scott kvůli Paulině Kael dokonce úplně přestal číst recenze a soustředil se jen na svou práci, ne na její hodnocení. Možná i díky tomu točí dodnes, v 87 letech, a na kontě má další filmové hity jako Vetřelce nebo Gladiátora.

💩 Nejdřív sežrat hovno, pak radit. „Pokaždé, když chci lidem něco kázat, musím to nejdřív uvést příběhem, ve kterém sežeru hovno, aby to strávili. Pak přežijí, když jim řeknu: ‚A tady je to poučení, které jsem si z toho vzal.‘,“ řekl herec Matthew McConaughey v podcastu 2 Bears, 1 Cave. Fajn způsob, jak sdílet rady a zkušenosti – takže: 1. Odhalte vlastní selhání. 2. Až když ukážete zranitelnost, pak teprve vybalte rady. 3. Zvýšili jste šanci, že to publikum přijme. 

⚒️ Úder fosilních mouder. V lednu jsme chtěli s Romanem Věžníkem vylisovat tři audiobrikety Fosilního paliva, ale do nové těžby nám hodila vidle viróza, a tak můžu nabídnout jen dva díly z předchozího dolování – o složeném úročení a jak se zbavit perfekcionismu. 

🇺🇦 Pomáhejte Ukrajině. Najděte svůj způsob, díky!

100 věcí, které mi letos dělaly radost

1. Psát už pátým rokem Newslettery. 

2. Dostat se na stovku týdenních Tvůrcastů – a pokračovat dál. Díky, Deny, naši spolupráci miluju! 

3. Vůbec první natáčení Tvůrcastu v podcastovém studiu Forendors. S Eliškou. A pak všechna další natáčení.

4. Napsat a nahrát dvouhodinový videokurz o tom, jak psát e-maily tak, aby to už nikdy nebyl voser pro nikoho z nás. 

5. První nákupy kurzu, první skvělé ohlasy.

6. Přemýšlet o tom, jak dostat psaní opravdu dobrých e-mailů i do škol. (Když to šlo s Češtinou 2.0 a Hacknutou češtinou, proč by to nešlo s e-maily?)

7. Naučit se pracovat se čtecím zařízením. Halelujá, to mi před lety ve Streamu vůbec nešlo, každý díl jsem odříkával zpaměti.

8. Potkávat se s dalšími tvůrci on-line na Discordu nebo na Tvůrcastu Oflajn v Praze i v Brně.

9. Dát si možnost zpomalit, i když se všichni kolem snaží zrychlit. 

10. Kamarádi. Možná se už nepotkáváme tak často jako dřív, ale vždycky mě to nabije.

11. Povídat si s hosty Newsletterů (letos to byli Robert Vlach, Michelle Losekoot, Andrea Grigerová nebo Pavel Cahlík). 

12. Psát lidem, kteří odepisují na Newslettery. 

13. Psát jiným newsletteristům. Třeba jenom: „Díky!“

14. Mluvit o newsletterech na konferencích, konzultovat, pomáhat s nimi.

15. Těžit Fosilní palivo s Romanem Věžníkem. 

16. Spolupráce s Daliborem Behúnem na zatím trochu utajené misi – naučit firmy a úřady psát srozumitelně, stručně, jasně.

17. Vypsat svůj vůbec první kurz pro veřejnost. (O umění efektivního psaní pro zaneprázdněné čtenáře. S Daliborem.)

18. Videokurz mojí ženy Alice o tom, jak se chytře dostávat do médií. 

19. Přemýšlet o vytvoření malého, příjemného útočiště pro obsahové tvůrce. (Hmm, co třeba někde na Šumavě?)

20. Společné jízdy autem s Alicí. 

21. Čerstvě napadlý sníh. 

22. Pětihodinový, pořádně našlapaný podcast Na volné noze o věcech, které mám rád (jo, je tam všechno – čeština, psaní, newslettery, e-maily, obsahové projekty a tvůrci, 4 Kavky).

23. Oslavit tchánovy osmdesátiny. A osmdesátiny švagrova táty. (Jejich kondici bych bral i v šedesáti). 

24. Znovu oživovat návyky a rutiny, které se mi rozsypaly. 

25. Dál měnit to, jak podnikám. Mít finanční rezervu, abych to mohl udělat a nenarazil do zdi. 

26. Pochopit, jak chytře selhávat. 

27. Pročítat Tvůrčí akt od Ricka Rubina. (Opakovaně, protože ta kniha je poklad.)

28. Vracet se k Výboru z listů Luciliovi od Senecy. („Chudý není, kdo má málo, ale kdo touží mít více.“)

29. Shoyu Beef Teriyaki v Ramen Brno. 

30. Výlet do Frankfurtu na fotbalové Euro se synem Jáchymem. (A díky prodloužení a penaltám při zápasu Portugalska se Slovinskem dostat extra porci Ronalda navíc.)

31. Zajet s Jáchymem na hokej do Kladna a vidět Jágra skórovat ve skoro 53 letech. M-A-Z-E-C.

32. Festival o psaní. 

33. Pracovat po kavárnách. 

34. Pohyblivý svátek od Ernesta Hemingwaye. Zase. 

35. Absyntovky.

36. Dát si odpoledního šlofíka. (Viděli jste, jak se Gary Oldman jako Winston Churchill v Nejtemnější hodině domlouvá na schůzkách s králem? „V pondělí ve čtyři?“ ptá se král. „To nemůžu, odpočívám,“ odvětí Churchill. Král na to: „To je dovolené?“ A Churchill smečuje: „Ne, ale nutné.“)

37. Mluvit s Deny Hrubešovou o tvůrcích a obsahových projektech v jejím báječném podcastu Věci. 

38. Pomáhat tvůrcům s obsahovými projekty a poznat díky tomu spoustu nových přátel.

39. Dostat pozvánku do Kariérních křižovatek – podcastu, který vznikl při jednom z mentoringů. 

40. Křest nového, rozšířeného Retrohraní. Alice ho zase o pořádný kus povýšila. 

41. Vyprodaný první tisk Retrohraní. Hezky pěkně!

42. Dát si filtrované kafe v Periferii – a psát. 

43. Pomáhat Miře Košťálkové z Periferie s malým knižním festivalem u nás v Braníku. A přečíst si, že se tam lidem líbí.

44. Potkávat se s kamarády v Autoriádě, neformálním spolku spisovatelů, autorů i nakladatelů, který založila moje žena. 

45. Louda (jinak už doma pomalému hrnci neřekneme). Loudáme podle kuchařky od kamarádky Mácy. 

46. Fandit na Animefestu českým hokejistům v semifinále MS proti Švédsku a radovat se z vítězství se všemi těmi lidmi v úžasně bláznivých kostýmech. 

47. Spát osm hodin. (Netušil jsem, že se mi bude tak moc líbit, když mi spánek pohlídají Apple Watch a iPhone ráno oznámí, že jsem splnil spánkový cíl ve třech z posledních čtyř dnů.)

48. Čeština 2.0. Láska napořád – debatoval jsem o ní v plzeňské knihovně i na ostravské střední, mluvil s Adélou Gondíkovou v Blízkých setkáních na Českém rozhlasu Dvojce. A s Romanem Věžníkem teď plánuju, jak díky ní oživit výuku češtiny ve školách.

49. Začít nahrávat slangový podcast Tajný jazyk s mou ženou. (Dobrá, pravidelnost nám trochu vázne, ale zlepšíme se!)

50. To, že si Hacknutou češtinu i po více než 6 letech lidé pořád kupují.

51. Zjistit, jak mě vidí kolegové z Copypátečníků. 

52. Poslouchat 50 pod 50, rozhovorový podcast mé ženy. Báru Baronovou, Janu Poncarovou, Lenku Blažejovou, Mácu Venigerovou, Dana Šáchu a další. 

53. Itálie. Tentokrát Lago di Garda. A poprvé se psem. 

54. Gelato. 

55. Výlet do muzea Ferrari v Modeně. (Až na ten skoro 40stupňový hic.)

56. Napsat speciál pro 3Ká od Michelle Losekoot o tom, jak odšpuntovat obsahový projekt. 

57. Další Světový den slangu a nových slov, který jsem na hulváta vyhlásil během pandemie. (Tentokrát jsme se s kamarády akademiky sešli na pražské fildě, příště v Ostravě!)

58. Bolt Tower. Kafe, dort, vyhlídka.

59. Všechny cesty do Ostravy. 

60. Návraty domů. 

61. Vyhazovat z textu to, co nefunguje. (Spisovatelka Margaret Atwood říká: „Když pracujete, přicházejí další a další nápady, jiné a nové, protože myšlenka, se kterou jste původně začali, nemusí vždycky dobře fungovat. Proto je vaším největším přítelem odpadkový koš. Nebojte se věci vyhazovat – nikdo kromě vás to nevidí.“)

62. Firemní trička 4 Kavek. K tomu dvě bílé a jedno černé triko Tvůrcastu. Dvě trika Češtiny 2.0. Triko Newsletterů. (Hmm, asi jsem to fakt trochu přehnal.)

63. Pětihodinová celorodinná procházka pražskými Hodkovičkami i s podrobným výkladem. Průvodkyně: moje žena. 

64. Zlín! A sraz s Copypátečníky. 

65. Rozhovor pro Planetu her. 

66. Brnohraní. Tři dny na stánku a v herně, potkávačky s fanoušky 4 Kavek. Dva bezva večery v hospodě s kamarády z dalších deskoherních vydavatelství. 

67. Filtr. I tak ho v roce 2025 zabalím. 

68. Nepít.

69. Dva osmitýdenní kurzy Podnikni to! na ČVUT. Více než 40 mlaďochů, odhodlaných něco odstartovat. 

70. Číst si v posteli do půlnoci. 

71. Dívat se, jak venku leje, a nikam nemuset. 

72. Nakoupit v sekáči pět kilo hadrů za litr – a mít na dlouho klid. 

73. Strávit celé léto v šortkách a bososandálech. 

74. Mít dlouhé vlasy. 

75. Mít krátké vlasy.

76. Přivítat přes 600 nových čtenářů Newsletterů. 

77. Vytvořit si na Claude.AI asistenta pro upravování definic a příkladů užití k novým slovům na Češtině 2.0. 

78. Mazlit se se Sárou, když přijdu domů. Nebo když prostě jenom vstanu. 

79. Chodit po Praze pěšky. A objevovat nové trasy. 

80. Dotisknout Turboprší. Už podruhé. 

81. Nové hry od Oink Games: Talismany, Pět vorařů, Hele, velryba!, Extrémní devítka. 

82. To, že z Temu zmizely fejky oinkovek, které tu zastupujeme. Hodně to rozvířila i moje žena. 

83. Pražský sraz hostů podcastu Na volné noze. Potkat tam Dodo Dobríka a Miloše Čermáka. 

84. Koncert švagrových The Tchendos v Lucerna Music Baru k nové desce po 16 letech. 

85. Dostávat různé hudební playlisty od dcery Berty – podle ročního období, nálady, na dlouhé cesty autem. Miluju! 

86. Bertiččiny patnáctiny. (No neke, ona fakt bude mít občanku!)

87. Báseň Smrt? od Fráni Šrámka: „Smrt, to není katastrofa / to je poslední jen strofa. / A kdo za to může, pánakrynda / když se právě ta poslední zbryndá. / Snaž se, jak chceš, poeto / už to nejde, vrže to.“ (Bacha, není morbidní myslet na smrt už před padesátkou – Arnie Schwarzenegger se svým newsletterovým týmem omrkl vědecké studie, ze kterých vyplývá, že konfrontace s vlastní smrtelností nás – uff – dělá šťastnějšími. Když si uvědomujeme omezený čas, který na světě máme, dáváme větší pozor třeba na to, jak se chováme, jestli cvičíme, co jíme apod.)

88. Pustit si Space Oddity a celou si ji zazpívat. Nebo si zahulákat Starmana i s dětmi. (Hmm, věděli jste, že David Bowie tvořil některé texty tak, že vzal text písně, rozstříhal ho na jednotlivá slova a pak je náhodně skládal, až vznikl nový text?) 

89. Vidět, jak se slunce dere přes cáry mlhy při procházkách okolo Vltavy. 

90. MacBook Air M1, protože nemá větrák a nehučí při psaní jako přistávající letadlo.

91. Přemýšlet, jak změnit horší časy v příležitost – a přijít na pár možností. (Jezdec formule 1 Ayrton Senna říkával: „Nemůžete předjet 15 aut za slunečného počasí, ale když prší, můžete.“)

92. Vánoční trhy v Brně. Turbomošt, vánoční šalina, to všechno, ovšemže.

93. Přednášet studentům na Masarykově univerzitě v Brně. O obsahových projektech, newsletterech a tak. 

94. Vosí hnízda a linecké. 

95. Cítit ve vzduchu déšť. 

96. Diplomatické vztahy. První i druhou řadu jsme zhltnuli jako malinu. 

97. A taky Yellowstone a Faudu (jo, fakt jsme se k tomu probojovali až letos). 

98. Poezie. Nedostanu se k ní každý den, ale snažím se vyhradit si aspoň pár minut na pár veršů. Jak říkal Ray Bradbury: „Poezie napíná svaly, které dostatečně často nepoužíváte. Rozvíjí smysly a udržuje je v tom nejlepším stavu.“

99. Celý den přemýšlet a vzpomínat, co mi dělalo radost. (Protože příliš často a příliš rychle zapomínáme na to dobré.)

100. Psát. Užil jsem si každou minutu. Psaní je proces, kdy hledáte cesty, jak přesvědčit čtenáře, aby věci viděli vaší optikou. Něco takového člověk nedá jen tak spatra – aspoň já ne. Mít čas na psaní je privilegium a jsem za něj vděčný.

Tenhle seznam jsem dal dohromady už potřetí. Poprvé předloni, podruhé loni. 

Desatero obsahového tvůrce podle Charlieho Mungera

1. Hledejte pravdu, ne potvrzení

Co člověk chce, tomu taky věří. Zaměřte se na názory, které zpochybňují vaše předpoklady. Neustále přezkoumávejte svoje myšlenky a i ty nejoblíbenější buďte připraveni zahodit. 

2. Budujte si důvěru 

Důvěryhodnost je vaším nejcennějším kapitálem, bez ní jsou všechny ostatní úspěchy pomíjivé. 

3. Rozšiřujte znalosti napříč obory

Člověku s kladivem připadá každý problém jako hřebík. Koukejte se raději přes plot i do jiných oborů, protože nejlepší vhledy často přicházejí z neočekávaných směrů. 

4. Zjednodušujte, ale ne moc

Hledejte rovnováhu mezi srozumitelností a zachováním toho podstatného. 

5. Odolávejte davovému myšlení

Naučit se ignorovat špatné příklady ostatních je jedna z nejcennějších dovedností. Hledejte odvahu jít proti proudu, když je to správné. 

6. Postavte dobré základy

Dobré myšlenky nesou 95 procent nákladu. Jinými slovy – soustřeďte se na základní principy a nezahlcujte publikum detaily. 

7. Pochopte motivaci lidí

Chcete-li je přesvědčit, apelujte na zájem, ne na rozum.

8. Trénujte své dovednosti

Bez pravidelné praxe se dovednosti zhoršují. Udržujte je v kondici – používejte je každý den. 

9. Špatné zprávy říkejte rovnou

Špatné zprávy musíte říct rychle, ty dobré můžou počkat. Když mluvíte nebo píšete otevřeně, prohlubujete respekt a důvěru.

10. Vysvětlujte proč

Nestačí jen předávat informace – musíte vysvětlovat i důvody, přidávat souvislosti. Lidé potřebují chápat „proč“, nestačí jim jen „co“. 

P. S.: Tohle desatero Charlie Munger (pravá ruka Warrena Buffetta v Berkshire Hathaway) nikdy nenapsal – vytvořil jsem ho, když jsem si přečetl knihu Poor Charlie’s Almanack. Popravdě, ani tu Charlie Munger nenapsal. Dal ji dohromady Peter D. Kaufman a vložil do ní 11 přednášek Charlieho Mungera. Bavila mě jako koktejl vhledů z různých oborů, okořeněný vtipem a nadhledem. 

Rychlý newsletterový tip

S newsletterem je to jako s běháním (můj oblíbený příměr, že?) – měli byste začít radši pomalu a zrychlovat až postupně. Je to lepší, než když vyrazíte sprintem, a pak odpadnete před cílovou páskou.

🔴 NEFUNGUJE: „Jsem nadšený a plný energie! Budu psát každý den, protože mám spoustu nápadů a chci je všechny sdílet!“

Proč to nefunguje?

• počáteční nadšení většinou není udržitelné

• kvalita obsahu začne výrazněji kolísat

• vyšší riziko vyhoření a zklamání čtenářů

🟢 FUNGUJE: „Začnu s měsíční frekvencí. Jestli si vybuduju rutinu a budu mít páru, o čem psát, můžu ji zvýšit.“

Proč to funguje?

• čtenáři raději vidí zrychlení než zpomalení newsletteru

• máte prostor vyladit formát bez velkého tlaku

• postupně budujete důvěru

✅ Checklist pro nastavení správného tempa publikování:

• Dokážete ho dodržet, ať se děje, co se děje (pracovní vytížení, nemoci, dovolené)?

• Máte připravený záložní plán pro krizové situace?

Znáte ten složitý vzoreček, který ukazuje, jak se buduje důvěra čtenářů? Ne, kecám – není to žádná raketová věda, ale jednoduchá rovnice: důvěra = konzistence + čas. Nezáleží tolik na tom, jak často píšete. Důležité je, že dlouhodobě dodržujete, co jste slíbili.

Raději slibte méně a občas přidejte něco navíc, než abyste museli později brzdit nebo vynechávat. Nikdo se asi nebude zlobit, když začnete psát častěji. Obráceně je to horší.

Moje dřívější tipy: 

• Nekašlete na uvítací e-mail

• Pište newsletter po svém, ne podle šablon

• Odpovídejte na newslettery

• E-mail může sloužit i při onboardingu nováčků

• Lidé potřebují pošťuchovat – opakovaně

• Newsletter je jako titulní stránka novin

• Moje oblíbené newsletterové metriky

• 5sekundový test přihlášení k newsletteru

• Nastavte si minimální standard

Zaznělo v Tvůrcastu

Nové díly Tvůrcastu, podcastu pro obsahové tvůrce, vycházejí vždy v pondělí ráno. Zadarmo jsou dvě epizody měsíčně, všechny si můžou poslechnout pouze podporovatelé a členové naší on-line komunity na Discordu (měsíční předplatné přijde na 129 korun – když zaplatíte za celý rok najednou, tak dokonce jen 103 korun – a získáte díky tomu know-how za tisíce).

Jaká témata jsem probíral v prosincových Tvůrcastech? 

105. díl: Pravidlo 85 procent – proč nečekat na dokonalost a začít publikovat

Kolik projektů máte „skoro hotových“? Seznamte se s pravidlem 85 procent, které vám pomůže konečně donekonečna přestat ladit obsah a začít ho úspěšně publikovat. Zjistíte, proč je čekání na dokonalost zabijákem produktivity i kreativity, jak poznat hranici, kdy je projekt připravený k publikaci i příklady z praxe pro podcast, blog nebo YouTube.

106. díl: Co o tobě říkají, když tam nejsi? Rychlý průvodce osobní značkou

Jak vás vidí ostatní? A proč je dobré to vědět? Tentokrát jsem se zaměřil na koncept osobní značky – přemýšlel jsem o tom, jak sladit svoji identitu (jak se vnímáte vy) s image (jak vás vnímá okolí) a proč osobní značka nestojí jen na počtu fanoušků. Nabízím taky praktický návod, jak zjistit, jak si vlastně profesně stojíte – a budou vám na to stačit jen tři správní lidé.

▶️ Přehrát epizodu (jen pro podporovatele – za 129 Kč měsíčně)

107. díl: Recyklace obsahu – proč netvořit pokaždé od nuly

Omrknul jsem recyklaci obsahu – jak na ni, proč se jí nebát a jak z ní vytěžit maximum. I když si to někteří tvůrci myslí, recyklace obsahu není podvod na fanoušky, ale chytrý způsob, jak přetvořit existující obsah do nových formátů. Nabídnu i pár tipů pro upcyklaci – protože z dobrého obsahu můžete udělat ještě lepší. Využijete i konkrétní návod, jak začít s recyklací obsahu hned teď. 

108. díl: Staňte se trojitou hrozbou (a získejte neférovou výhodu)

Víte, co je trojitá hrozba? V herecké branži to jsou lidé, kteří umí nejen hrát, ale i zpívat a tančit. Jako třeba Hugh Jackman. Tenhle koncept ale můžete využít i jako obsahoví tvůrci – když zkombinujete tři silné dovednosti, posune to vás i váš projekt na novou úroveň. V novém dílu zjistíte, jak na to jít.

▶️ Přehrát epizodu (jen pro podporovatele – za 129 Kč měsíčně)

109. díl: Síla dobré pozice. K čemu je a jak se do ní dostat?

Co když úspěšní tvůrci nejsou nutně ti nejtalentovanější, ale ti, kteří se dokážou dostat do dobré pozice? Jenže – jak vypadá dobrá a špatná pozice (nejen) při tvorbě obsahu, a hlavně – jak se do té dobré systematicky dostávat? Dozvíte se, jak si vytvořit vlastní systém pro konzistentní tvorbu, pár praktických kroků pro okamžité zlepšení pozice i tipy, jak koncept dobré pozice aplikovat v běžném životě. 

🎬 Mistrovství e-mailu

I jeden dobře napsaný e-mail vám může změnit život – otevře dveře k lepší práci, k novým klientům nebo k vysněnému projektu. Všechno, co vím o tom, jak psát skvělé e-maily, jsem vložil do videokurzu Mistrovství e-mailu. 

👉 MRKNĚTE NA TO

Co mě cvrnklo do nosu

🎵 Sobecké psaní podle Zimmera. V newsletteru The Profile (píše ho Polina Pompliano) mě zaujala myšlenka Hanse Zimmera. „Jediné, o čem můžete psát, je to, co vás zajímá. Nemá vůbec žádný smysl psát pro kohokoliv jiného než pro sebe,“ říká chlapík, který složil hudbu k bijákům, jako jsou Lví král, Gladiátor, Piráti z Karibiku nebo Počátek. Důvod? Pokud něco baví nebo dojímá vás, nejspíš to stejně zabere i na jiné. Je osvěžující, že v době, kdy všichni pořád řeší cílové skupiny, personalizaci a „psaní pro čtenáře“, přijde jeden z nejúspěšnějších tvůrců a řekne – hele, prostě pište o tom, co nadchne vás. (Sám jsem za posledních pár let došel k podobnému přesvědčení.) Nejde ale jen tak klouzat po povrchu – vždycky v tom musí být i kus vás samotných. Jak dodává Hans Zimmer: „Když vám pustím svoji hudbu, v tu chvíli nahlédnete do mého nitra.“ Teprve s tímhle přístupem získá vaše tvorba skutečnou hloubku.

📺 Prosím vás, kudy do médií? Moje žena natočila a pustila do světa výborný videokurz, jak dostat vaše téma, značku, firmu do médií. Sám se považuju za mediálního mazáka, ale Alice vytáhla z rukávu spostu trumfů a triků – a navrch své know-how předává zábavně. 

⚙️ Dřina přebíjí talent. „Vždy jsem chtěl být dobře finančně situovaný, ale neuměl jsem dlouho vymyslet ten byznys tak, abych mohl dělat jen to, co mě baví,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Ondřej Novotný. To je chlapík, který moderuje televizního Survivora, spoluzaložil Oktagon, zaměřený na turnaje MMA (bojové sporty), a rozjel pár úspěšných podcastů, jako je třeba fotbalový Kudy běží zajíc. Trvalo mu 10 let, než se dostal tam, kde je dnes – jaký je jeho recept? Jsem nastavený výkonově, na úspěch a na to, že píle porazí talent,“ říká s tím, že si všechno vydřel. Veškeré své dovednosti navíc dál pečlivě prohlubuje. „Myslím, že mám dar řeči, ale musel jsem ho brutálně brousit,“ uvádí s tím, že se učil rétoriku, chodil na herectví, nechal se vést zkušenějšími kolegy, když komentoval a moderoval na Eurosportu nebo sportovním kanále O2 TV. Novotný prý do sebe a svého rozvoje investuje 1,5 milionu korun ročně.

⚒️ Pár fosilních mouder. S Romanem Věžníkem jsme v prosinci vylisovali další dvě audiobrikety Fosilního paliva – tentokrát o principu setrvačníku a jak číst chytře. 

🇺🇦 Pomáhejte Ukrajině. Najděte svůj způsob, díky!

Jak píše Morgan Housel

Představte si, že máte napsat článek. Sedíte před prázdnou obrazovkou, chvíli nadáváte na blikající kurzor a chvíli přemýšlíte, že se na to vybodnete. „Hmm, stejně nepřijdu na nic, co by mohlo někoho zajímat.“

Morgan Housel, autor bestselleru Psychologie peněz, má jednodušší strategii. Nesnaží se hned na začátku o trefu do černého. Místo toho nejdřív jen testuje nápady, řekl v rozhovoru se Shanem Parrishem.

Hmm, ale jak?

1. Začne tvítem – v něm si vyzkouší základní myšlenku. 

2. Když funguje, rozvine ji do článku. 

3. Z osvědčených textů pak může vzniknout třeba pár kapitol knihy.

Proč je to chytré?

Než se pustí do delšího textu, už má téma otestované. Nemusí hádat – ví, co rezonovalo. A snižuje tím riziko, že psaním o nevyzkoušeném tématu jen propálí svůj čas a energii.

Co dalšího jsem se od něj přiučil?

Píše hlavně pro sebe (to už tady dneska bylo, že?). „Nepřemýšlejte o tom, kdo to bude číst,“ říká. Proto pište tak, jak se to líbí vám – když prý začnete myslet na publikum, začnete se přetvařovat – a čtenáři to poznají.

Vlastní zkušenost taky Morgana Housela naučila, že čtenář se rozhodne během prvních pěti sekund, jestli bude číst dál. Proto je podle něj začátek textu klíčový. „Pokud čtenáře nechytnu v prvních pěti sekundách, je pryč,“ přiznává.

Co mě překvapilo nejvíc, je jeho přístup k samotnému psaní – on sám říká, že nejspíš není pro každého. Nepíše totiž na jeden zátah, klidně vstane po každé větě, když je s ní spokojený, a jde třeba vyndat prádlo z pračky. Pak se vrátí a napíše další kus textu. Většina spisovatelů dělá pravý opak – napíšou všechno najednou a pak text upravují. Ale jemu vyhovuje mít čas na promýšlení a pracovat v jiném rytmu.

A ještě jedna věc – nikdo dopředu neví, co bude hit. Nejúspěšnějším článkem Morgana Housela byl ten, který původně ani nechtěl vydat. Po deseti letech psaní (někdy i tří článků denně) zjistil, že nejlepší je prostě: psát, testovat a učit se.

✨ Objednejte si můj videokurz Mistrovství e-mailu: 

Zatímco v Newsletterech jsem se vždycky soustředil hlavně na obsahové newslettery a ekonomiku tvůrců, videokurz zahrnuje vše, co vím o samotných e-mailech. O tom, jak je psát tak, aby fungovaly.

Proč jsem natočil videokurz o e-mailech a proč by vás to mělo zajímat?

Protože je používáme denně, ale jen málokdo ví, jak je psát efektivně. V roce 2005 jsme vyřizovali 50 pracovních e-mailů za den, v roce 2019 už 126. A dnes? Ještě víc. Škoda mluvit.

Problém je v tom, že většinu e-mailů čteme zbytečně dlouho. Často ani nepochopíme, o co v nich vlastně jde. Někdy na ně ani neodpovíme – protože nás nezaujaly, nebo jsme je prostě přehlédli v záplavě dalších zpráv.

A to je dost špatné – na to, že je to náš každodenní nástroj v práci, podnikání i osobním životě.

Jsem přesvědčený, že nás už ve škole měli naučit, jak na to. Jenže nenaučili.

Chcete vědět, co jsem se za ty roky o e-mailech naučil já?

• Že v e-mailu máte jen minutu, abyste zaujali čtenáře (to je zhruba 250 slov)

• Že nejdůležitější informace patří vždycky na začátek (víte, jak je tam dostat?)

• Že formátování textu je superschopnost, protože je to klíč k přehlednosti

• Že předmět e-mailu by se měl vejít do 6 slov

• Že e-mail není jen zpráva, je to nástroj k dosažení cíle

Je toho mnohem víc. A tohle byl jen malý výcuc toho, co v dvouhodinovém kurzu ukazuju.

Naučíte se:

• Jak psát e-maily, které lidé pochopí a na které zareagují

• Jak formátovat text, aby se v něm každý na první dobrou vyznal

• Jak využít vizuální kotvy pro lepší srozumitelnost

• Jak e-mailem dosáhnout toho, aby lidé dělali to, co po nich chcete

• Jak rozjet newsletter, který vám pomůže budovat publikum

👉 Mrkněte na kompletní představení a ukázku kurzu: Mistrovství e-mailu s Martinem Kavkou

Jeden drobný praktický tip vám dám rovnou: Víte, proč lidé často na e-maily neodpovídají? Protože jim není jasné, co po nich vlastně chcete. Každý e-mail by měl začínat tím nejdůležitějším – co od adresáta potřebujete a do kdy to potřebujete.

Protože mě sledujete a čtete Newslettery, vím, že chcete ovládnout mistrovství e-mailu. Teď máte možnost – kurz je připravený a můžete začít hned. A zatímco moje běžná hodinová konzultace stojí 2500 korun bez DPH, za dvě hodiny koncentrovaného know-how o e-mailech v tomto kurzu zaplatíte jen 1990 korun včetně DPH.

Dostanete přitom do ruky návod, jak z dobrých e-mailů těžit každý den. Kurz můžete využít sami, nebo ho věnovat jako dárek – třeba svým blízkým, kolegům, klientům nebo obchodním partnerům. Komukoliv, kdo denně pracuje a bojuje s e-maily (protože nastal čas dělat to konečně dobře).

V kurzu najdete:

• Praktické tipy pro každodenní e-mailovou komunikaci

• Ukázky před/po – jak vylepšit konkrétní e-maily

• Šablony pro různé typy e-mailů

• A nechybí ani postupy pro psaní newsletterů

„Tohle by měl povinně absolvovat každý, kdo chce získat e-mailový účet. Je to jako řidičák na elektronickou poštu,“ řekl expert na Google Workspace Pavel Minář, když kurz viděl. Nadchlo mě to, protože přesně to jsem pro vás chtěl natočit a takové know-how vám předat.

Sám dobře vím, jaké je topit se v e-mailech a přemýšlet, jestli ty zprávy vůbec někdo čte. Proto jsem do kurzu dal to, co jsem se za ty roky naučil – abych vám pomohl získat nad e-maily plnou kontrolu.

👉 Jdete na to? Vyzkoušejte Mistrovství e-mailu s Martinem Kavkou.

Michelle Losekoot: Všechno zpochybňuj

„Připadá mi, že cesta ke spokojenosti vede přes neustálé zpochybňování stereotypů a konvencí. Profesně, osobně, všude,“ říká digitální tvůrkyně Michelle Losekoot. „Hodně tvůrců kolem mě je nešťastných, protože je nezpochybňují. Mají třeba pocit, že musí tvořit pořád. Nebo freelanceři – ti si zase myslí, že musí vystupovat na velkých konferencích, aby byli vidět, že musí brát telefony, že musí tohle a tamto, protože většina lidí v branži to dělá.“

Michelle si místo toho klade jednoduchou otázku: „A vážně musím?“ Přemýšlí, zda je ochotná zaplatit za to, že to udělá jinak.

Takový přístup se jí vyplácí – koneckonců, dnes se živí výhradně vlastními projekty. Patří mezi ně například 3Ká, páteční newsletter o kreativitě, knihách a komunikaci pro předplatitele (s výjimkou jednoho vydání měsíčně, které je zdarma pro všechny), pravidelná školení o kreativitě nebo sociálních sítích, stejně jako kniha Ztracenné, kterou před rokem vydala spolu s průvodkyní osobního rozvoje Táňou Brodskou a ilustrátorkou Petruccyou a kterou za pouhé tři měsíce proměnily v bestseller.

Pravidelný audit značky jako záchranná síť

Hodně se mi líbilo, jak Michelle mluví o přístupu ke své značce – každé dva roky ji důkladně reviduje. Není to samoúčelné – je to její pojistka proti vyhoření a zároveň jí to slouží jako střelka kompasu pro další směřování. „Když mi začne přicházet hodně zakázek, které odmítám, je to pro mě výstražné světlo – evidentně špatně komunikuju, co chci a jsem schopna nabízet," vysvětluje.

V takové chvíli si sedne a projde všechno od základů: Jak vypadá její web? Co na něm nabízí? Odpovídá cenotvorba tomu, co chce dělat? 

Ta nejdůležitější otázka ale zní jinak: Podporuje její byznys život, jaký chce žít – nebo musí svůj život ohýbat, aby byznys fungoval? 

„Tak dlouho jsem nešla v životě správným směrem, tam, kde by mojí duši bylo dobře, že teď fakt hrotím ty audity," zdůrazňuje. „Pravidelně se zastavuju a checkuju, jestli je to všechno oukej, protože vím, že to občas neukočíruju – ego a medaile jsou pro mě furt tak třpytivý, že občas jdu za nimi, i když jinde jsem šťastnější.“ 

Změny dělá postupně. „Tím, že na většině projektů pracuju ve dvou a více lidech, ovlivní každé moje rozhodnutí i zbylé členy týmu. Změny tak začínám debatou s těmi, kteří v tom jsou se mnou,“ říká Michelle. Jak dodává, na lidi má štěstí – když například přišla za Eliškou Vyhnánkovou, se kterou vede projekt Jak na sítě, s tím, že potřebuje méně školit, hladce se domluvily. „Dovedu si představit, že by mohla být naštvaná, zraněná, že by na to nechtěla přistoupit. Ale nic takového se mi neděje.“

Proč spolupracovat s ostatními

Žádný z jejích projektů přitom není one-woman show. „Snažím se dělat věci sama, ale skoro nikdy to nevyjde," směje se. „Hodně věcí neumím, vždycky potřebuju někoho.“

Přitom od spolupráce nás všechny odrazuje spousta lidových mouder. Třeba – na podnikání vás má být lichý počet a tři jsou moc. Nebo – nikdy nespolupracuj s rodinou nebo přáteli. „Není žádné lidové moudro, které by říkalo, že spolupráce je dobrý nápad,“ usmívá se Michelle.

Její přístup je ale jiný. A funguje. Najde si pro daný projekt spolupracovníky, kteří se často o něco později stanou jejími blízkými přáteli. „Byznys tě donutí to přátelství, celý ten vztah prozkoumat – jak si nastavujete hranice, jak se hodnotíte, jaký máš respekt k potřebám toho druhého.“

Společné chvíle na projektech si užívá. „Jezdíme s partou freelancerů dvakrát do roka na pracovní retreaty – máme zimní a letní edici. Do Broumovského kláštera nebo si pronajmeme na AirBnb chalupu v horách a tam se na dva týdny zavřeme a makáme každý na svém," vypráví. Dodává: „Všem, se kterými spolupracuju, naprosto věřím – zavolala bych jim, kdyby byl průser. Už jsme si vyzkoušeli, kdo co umíme.“

Neplacené projekty mají smysl

Michelle – stejně jako já – vidí velkou hodnotu i v neplacených projektech, a proto se do nich pořád pouští. „Některé věci monetizovat nechci, protože by mi to částečně bralo radost – už bych sledovala čísla, odběratele. Nemyslím, že má být všechno práce. Že když umíš péct koláče, tak si máš hned otevřít cukrárnu,“ říká.

To zní jako varování před populární radou „následuj své srdce“. A taky že ano – považuje ji za nebezpečně zjednodušující. „Je to sebevražedná mise,“ poznamenává. „Chápu, že nadšení je důležité. Ale nejdřív si dej rok, kdy se naučíš řemeslo, pochopíš kontext, poznáš dobré lidi, vybuduješ si komunitu – a pak teprve následuj srdce.“

Zažívá to třeba u lidí, kteří chtějí dělat to samé, co ona. „Ptají se mě, jak se můžou živit jako já – ale už nechtějí slyšet: deset let piš zdarma, jdi na rok do novin jako elév, aby tě někdo naučil psát, a pak možná můžeš začít něco dělat,“ vypráví. „Jednoduše: 'show me your love' – ukaž mi, že tě to fakt baví. Dělej to chvíli zdarma, než si řekneš o peníze.“

I když si u každého svého projektu neříká o peníze, i to se jí nakonec vrací. Třeba když lidé přijdou na placené školení, říkají: „Díky za Posviť si, díky za Nestereo, díky za Plný kecky.“ Tyto neplacené projekty pro ně fungují jako vstupní brána, díky které pak začnou odebírat 3Ká, přijdou na kurz nebo si koupí Ztracenné nebo Ztracenný zápisník. 

Kniha? Půjdeme vlastní cestou

Když se Michelle s Táňou Brodskou a Petruccyou rozhodly vydat Ztracenné vlastními silami, mnoho lidí je od toho odrazovalo. „Lidé, co jsou v branži třicet let, nám říkali, že stylem, jakým to chceme dělat, to nepůjde. Že přes vlastní e-shop a bez distribucí to nedáme,“ vzpomíná Michelle.

V takových chvílích si sedne sama se sebou na kafe a ptá se: „Ok, proč si to myslí? Jsem schopná to dělat jinak? Nebo jsem jen namyšlený spratek?“ 

Než to riskne, udělá si vždycky pár analýz. „Spočítám si i variantu 'co když má pravdu'. Jak moc do toho zahučím, když se pletu. A nejde jen o peníze, ale třeba i o čas. Zkrátka – co jsem schopná obětovat tomu, že se mýlím.“

Nakonec se ukázalo, že se Ztracennými se nepletla. Že to jde. „Čekala jsem, že se nám to povede za rok, za dva, ne za tři měsíce – a povede, tím myslím, že máš neoficiální štempl, že máš bestseller. To je za tři měsíce vlastními silami fantastický," říká Michelle, která o celé anabázi s vydáním Ztracenných psala linkedinový seriál #vydámesitosami.

Žádná revolta proti vydavatelům

Po vydání knihy se jí mnozí ptali, jestli to snad byla nějaká revolta proti nakladatelům. „Vůbec! Já nakladatele miluju. Jak na sítě by byla dramaticky horší kniha, kdyby nevyšla u Melvilů,“ říká. „Musíš si říct na začátku, co chceš, jak velkou flexibilitu potřebuješ, jak velkou komunitu máš, abys to dokázal prodat,“ doplňuje.

V případě Ztracenných šlo o vědomou volbu – všechny tři chtěly mít věci pod kontrolou. I když to znamenalo, že budou muset zastat práci, kterou v nakladatelství dělá klidně deset lidí. 

„Tímhle stylem, jakým jsme to dělali my, bys neuživil celou redakci v rámci měsíčního fíčka. A neměl bys kapacity dělat všechny ty věci kolem, které jsme dělaly my,“ vysvětluje. „My měly například kliku, že máme Petruccyu, která má značku Pura Vida, je grafička, ilustrátorka, finanční ředitelka, a zastává několik rolí dohromady nejen u nás.“

„Ztracenné vydělaly peníze, což je super, ale pořád je to hobby projekt,“ dodává. „Můžeme si dovolit dělat to fakt pěkné, protože nás všechny tři živí jiné věci. Kdyby mi na tom závisel nájem, děti a tak, tak si možná taky ze srandy nedělám třeba limitovanou edici triček, ale šla bych nějakou jistější cestou.“

3 postřehy z vydání vlastní knihy

Outsourcuj, co můžeš. „Kdybychom to dělali znovu, už bych celý e-shop outsourcovala – najala bych někoho, kdo ho postaví a zařídí, abych se toho nemusela účastnit," říká Michelle. I když na e-shop měly Petruccyu, která s ním měla zkušenosti, stále to byla velká výzva. „Je to strašně složité – jak na sebe navazují banka, logistické centrum, e-shop, dopravci. Něco z toho vypadne a ovlivní to všechno další. Na zákaznické lince Shoptetu nás milují doteď,“ směje se. 

Nejde přitom jen o zařízení a zprovoznění e-shopu, ale taky o zákaznickou péči. „Dělaly jsme ji s Petruccyou ve dvou, a když vypadly třeba kódy zásilek u DPD, řešily jsme desítky e-mailů nebo zpráv denně. Když to děláš během své normální práce, je to fakt hodně stresu. Navrch to je téma, které taky školím, takže jsem cítila, že nemůžu na školeních vyprávět, jak to dělat dobře, a pak svůj vlastní projekt dělat na hovno – sama jsem se dostala do pasti svých vysokých nároků.“

Hledej pozitivní deviace. „Knižní trh je místy nehostinný, má nastavená různá pravidla, je velmi konzervativní – například reálné prodeje se dozvíš zpětně za kvartál,“ popisuje Michelle. „Ale jsou tam i ostrůvky pozitivní deviace – pro nás to byl Martinus, kde jedou na datech, neberou knihy do komise, platí faktury včas. Není to o branžích, ale o lidech – v knižním světě musíš najít ty, kteří mají stejný mindset jako ty.“

Stejně tak si třeba můžete najít knižní influencery, kteří nebudou chtít sto tisíc za to, že dají knihu do stories.

Připrav se na byrokracii. „Lidi si myslí, že vydat knížku je hlavně o tom ji napsat, ale 70 procent práce jsou právníci, účetní, marketing, zakládání e-shopu a tak dále. Není v tvé moci se naučit všechno. V rámci nakladatelství to dělá několik různých profesí, ty to děláš sám.“

Od nápadu k projektu

Michelle má svůj systém, jak pracuje s nápady. „Píšu si poznámky v Apple Notes – každá poznámka je nějaké téma. Něco jsou projekty, které můžou být na světě brzy, ale některé můžou být až za pár let," vysvětluje.

„Když mě něco napadne, založím novou poznámku, chodím světem a sbírám k tomu informace. Možná to zní ezo, ale když se na to naladíš, vesmír ti to začne posílat – díky selektivní pozornosti to začneš víc vnímat, slyšíš to v rozhovorech s lidmi, dostávají se ti do ruky vhodné knihy,“ popisuje a dodává: „Moje poznámky jsou chaos, otevřu to třeba v tramvaji, něco tam ve spěchu přihodím, jsou to spíš takové výstřižky.“

Nápady nechává vždycky dozrát. „Mám jen oči otevřené a ani nemám pocit, že něco dělám. Když myslím, že už toho mám nasbíráno dost, sednu si na to a rozmyslím se, jestli do toho jdu, nebo ne, s kým apod. V ten moment končí inkubační doba a začíná projekt.“

Když se rozhodne do projektu jít, udělá několik konkrétních kroků:

• Rozvrhne si čas – z toho vypadne, za jak dlouho může projekt vypustit.

• Koupí domény – „skoro jako první si vymyslím název a jdu si okamžitě koupit všechny domény, které se mi líbí“.

• Rozdělí role – „oslovím profese, které k tomu potřebuju“.

• Vytvoří projektový plán – „rozsekám to na to-do list, nasázím si to na půlroku do kalendáře a jede se“.

A pozor, lidi přizve co nejdřív. „To je bič na mě, protože pak už nemůžu couvnout,“ říká.

Ještě jednu věc byste si z jejího přístupu mohli vzít. „V Česku je častý mindset, že když tě práce baví, tak bys za to neměl dostávat adekvátně, nedejbože ještě dobře, zaplaceno. Tím se brzdíme všichni,“ uvádí Michelle s tím, že to často slýchá od lidí, kteří vůbec nic nedělají. 

Sama se proto řídí pravidlem, které má od Petra Máry: „Jsem drahý, nebo zdarma.“ Tahle myšlenka ji dost obohatila – i doslova. „Díky tomu, že jsem profesně celkem drahá, můžu dělat spoustu věcí mimo,“ vysvětluje.

A další osvědčený postup? Sabatikly. „Každý rok se minimálně na jeden až tři měsíce snažím někam zmizet, odpojit se, vzít si s sebou jen kreativní věci, projekty, řešit to tam," říká Michelle. 

Sabatikly jsou pro ni zásadní na dvou úrovních – jednak jako čas na audity a plánování, jednak jako prostředek pro dobití energie.

„Vracím se s takovým zásobníkem energie, že z toho pak celý rok žiju,“ vysvětluje. Ráda jezdí hlavně do zemí, kde nerozumí jazyku. „Jak jsem hypersenzitivní a vnímám hodně věcí, tak furt poslouchám, co si kdo povídá, co se děje u vedlejšího stolu, jak se kdo tváří. Ale když jim nerozumím, kulturní kontexty a jazyk mizí – můj mozek vypne a jsem v pohodě. Přemýšlím jen nad věcmi, nad kterými přemýšlet mám.“

Na sabatiklu promýšlí první fáze kreativních projektů, kupuje domény (zásadně v zahraničí), skládá si, jak budou projekty vypadat. Když se vrátí do Prahy, přechází do praktické fáze – domluví si schůzky s lidmi, dělá první zadání. „Už najedu na tu praktickou část,“ dodává.

Inboxmánie

Každý měsíc představuju pár fajn newsletterů. Českých i zahraničních. 

1. Čtení na víkend. Newsletter od editora Hospodářek Jana Kubity je pro mě jedním z filtrů týdenního dění. Už jsem párkrát psal, že běžnou pěnu dní tolik nesleduju, ale ocením, když mi v pátek přijde kurátorský výběr toho, co se událo. Mám pak pocit, že mi nic podstatného neutíká.

2. CJ Chilvers. Tenhle chlápek začal psát newslettery už v roce 1987 – jako dvanáctiletý kluk měl zpravodaj o nindžích. S newslettery nikdy nepřestal a vypiloval si skvělý styl – umí v jedné větě vystihnout to, na co jiní potřebují celou stránku. Navrch má hluboký vhled do tvůrčí práce, a to mě zatraceně baví. 

Rychlý newsletterový tip

Víte, co je pravidlo minimální přijatelné kvality? Vlastně to žádné pravidlo není – ale mělo by být. Protože vás může uchránit před vyhořením z tvorby, a naopak vám pomoct ke konzistenci. 

Většina tvůrců věčně řeší stejné dilema – mám tvořit méně často, ale zato přicházet vždycky s propracovaným obsahem, nebo je lepší publikovat častěji a spíš jednodušší věci? 

Odpověď zní: Nejdřív si určete, jaký je váš minimální standard. 

Asi to chce příklady, co? 

🔴 NEFUNGUJE: „Budu psát, jen když budu mít čas vytvořit dokonalý obsah. Raději pošlu jeden skvělý newsletter za čtvrt roku než průměrný každý týden.“

Proč to nefunguje?

• honba za dokonalostí je nesmyslná – vždycky půjde něco přidat nebo zlepšit

• příliš dlouhé pauzy kazí vztahy s odběrateli

• čtenáři můžou zapomenout, proč vás vůbec sledují

🟢 FUNGUJE: Minimální standard pro moje Newslettery: jedno hlavní téma (rozhovor nebo vlastní vhled), maximálně tři odkazy na inspirativní newslettery, jeden praktický postřeh pro autory newsletterů a aspoň pět pečlivě vybraných zajímavostí s mým komentářem. To jsem schopen poslat každý měsíc, i kdyby se dělo cokoliv.“

Proč to funguje?

• jasně definovaná minimální struktura i rozsah

• je zcela zřejmé, co je potřeba čtenářům dodat

• odběratelé se můžou spolehnout na konzistentní hodnotu a formát  

Vy můžete mít jiný standard. Třeba: „Pošlu 300 slov s jedním tipem z vlastní praxe. Tenhle newsletterový formát zvládnu každé pondělí.“

✅ Checklist pro nastavení vašeho minima:

• Je váš minimální standard konkrétní a měřitelný?

• Dokážete ho dodržet i v náročnějším období (týdnu, měsíci)?

• Přináší čtenářům jasnou hodnotu?

Poslední postřeh z praxe: Začněte s nižším standardem, který máte šanci dodržet. A pokud se vám občas nepodaří poslat newsletter podle plánu? To se může stát (koneckonců mně se to stává s Filtrem pořád) – důležité je, že se k psaní zase vrátíte. Když máte jasně definovaný minimální standard, jsou návraty jednodušší – víte, co potřebujete splnit, nemusíte znovu vymýšlet celý formát. A ještě jedna věc – čtenáři víc ocení upřímnou snahu a konzistenci než občasnou dokonalost.

Moje dřívější tipy: 

• Nekašlete na uvítací e-mail

• Pište newsletter po svém, ne podle šablon

• Odpovídejte na newslettery

• E-mail může sloužit i při onboardingu nováčků

• Lidé potřebují pošťuchovat – opakovaně

• Newsletter je jako titulní stránka novin

• Moje oblíbené newsletterové metriky

• 5sekundový test přihlášení k newsletteru

Zaznělo v Tvůrcastu

Nové díly Tvůrcastu, podcastu pro obsahové tvůrce, vycházejí každé pondělí ráno. Zadarmo jsou dvě epizody měsíčně, všechny čtyři jsou k mání pro podporovatele a členy naší on-line komunity na Discordu (měsíční předplatné přijde na 129 korun, získáte díky tomu know-how za tisíce).

O čem jsem v Tvůrcastu mluvil v listopadu?

101. díl: AI jako parťák pro tvůrce. Tipy Filipa Dřímalky

Expert na digitální inovace Filip Dřímalka prozrazuje systém, jak si z umělé inteligence udělat užitečného parťáka pro váš obsahový projekt. Dozvíte se, jak si zmapovat tvůrčí proces a jak v něm najít právě ta místa, kde vám AI pomůže nejvíc. Můžete si tím výrazně ulehčit život.

102. díl: Jak najít správnou motivaci tvořit. A jak ji trénovat

Motivace je jako nespolehlivý kamarád – občas dorazí, občas vás nechá ve štychu. Jenže přece jen existuje způsob, jak ji přimět zůstat. Jaké jsou tři klíčové pilíře vnitřní motivace, o kterých mluví vědci? Používám je – a díky nim držím svoje projekty v chodu, některé už dlouhých 16 let.

▶️ Přehrát epizodu (jen pro podporovatele – za 129 Kč měsíčně)

103. díl: AI a obsahoví tvůrci – co ukázal průzkum

Podle průzkumu YouTubu už 92 procent tvůrců používá AI nástroje – především jako asistenty pro rutinní práce: editaci, střih a brainstorming nápadů. Zajímavé je, že většina tvůrců volá po jasnějších pravidlech pro AI obsah. A budoucnost? Až 89 procent z nich věří, že za 5 let bude AI nepostradatelná. 

104. díl: Z audia do videa – stačí mobil a získáte věrnější podcastové publikum

Víte, že už dva z pěti posluchačů Spotify dávají přednost videopodcastům? A že fanoušci videí jsou o 26 % věrnější než ti, kteří volí jenom audio? Data ze Spotify ukazují, že videopodcasty jsou budoucnost – poslechněte si, jak můžete svůj podcast posunout o patro výš.

▶️ Přehrát epizodu (jen pro podporovatele – za 129 Kč měsíčně)

Co mě cvrnklo do nosu

🧭 Houstone, potřebujeme kreativní kompas. Máte v hlavě mraky nápadů, ale realizace vázne? Michelle Losekoot vytvořila Kreativní kompas, který vám může sloužit jako dobrý průvodce. Pokud přemýšlíte o psaní knihy, nahrávání podcastu, natáčení dokumentu, vytváření deskovky, zakládání komunity, šití vlastní kolekce oblečení apod., stáhněte si ho, najděte si hodinu sami pro sebe a vylovte z hlavy všechny odpovědi.

🖼️ Rámečku, rámečku, mudro ser! Roman Věžník sdílel v říjnovém vydání Milýho zlatýho parádní tip – z nevyužívaného digitálního fotorámečku si vytvořil nástroj pro každodenní připomínání různých mouder, citátů apod. Na rozdíl od běžné nástěnky, kterou používal dřív, ukazuje fotorámeček vždy jen jednu myšlenku. „A ta má moji plnou pozornost,“ uvádí Roman. Tak co – sestrojíte si vlastního „mudrosera“?

🔥 Cenné lekce po 300 newsletterech. Jamie Thingelstad, který posílá newsletter Weekly Thing už přes sedm let, sdílí několik principů, které mu pomohly udržet si konzistenci a radost z psaní. Hodně se mi líbily dva postřehy. Ten první zní – vybudujte si systém. Proč? Protože bez vypilované rutiny pro sběr materiálů, psaní a distribuci se brzy vyčerpáte. A ten druhý – dopřávejte si pravidelně strategické přestávky, třeba o letních prázdninách nebo přes vánoční svátky. Jak dodává Jamie Thingelstad: „Bez nich bych už určitě vyhořel.“ 

⚒️ Pište deníky, vypněte notifikace. S Romanem Věžníkem jsme v listopadu pustili do oběhu dvě nové audiobrikety Fosilního paliva. Jednu o tom, proč si vést osobní, pracovní nebo třeba podnikatelský deník – a jak z takového deníku vyždímat maximum. Hned v další epizodě jsme mluvili o asynchronní komunikaci – protože pro nás je to způsob, jak chránit svůj čas a energii.

🤔 Nejlepší tvůrci přemýšlí jako Warren Buffett. Když jsem četl Psychologii peněz, často jsem viděl velké paralely mezi tvorbou a investováním. Morgan Housel píše třeba o tom, že většina investorů prohrává sama se sebou, protože se nedokáže držet dlouhodobé strategie, když vidí ostatní rychle bohatnout. Místo trpělivého budování se mění ve spekulanty s očima přilepenýma ke grafům. V tvorbě je to podobné – někdo se honí za každým novým trendem, ale ti nejúspěšnější si v klidu dělají svoje a krok za krokem tvoří obsahovou banku, která nakonec funguje jako skvělé složené úročení. Warren Buffett říká, že jeho oblíbený investiční horizont je navždy. Nejspíš právě v tom je i kouzlo tvorby, která přetrvá – že se neptáme, co zafunguje zítra, ale co bude mít hodnotu i za deset let. 

🇺🇦 Teplo pro Ukrajinu. Pořád můžete pomoci. Díky!

Obsahové projekty jsou experimenty

Stalo se mi to hodněkrát – když jsem začínal s nějakým projektem, přemýšlel jsem, jestli to nebude průšvih. Jestli vůbec má cenu něco takového dělat. 

Tak jsem si to zkusil přerámovat – a na každý projekt se teď dívám jako na pokus. Není to definitivní verdikt o mých schopnostech, je to příležitost něco zjistit. 

Třeba Fosilní palivo, podcast, který jsme nedávno spustili s Romanem a o kterém už byla řeč. Místo „musíme udělat bezvadný podcast“ jsme si řekli „uděláme roční experiment“. Žádný tlak, žádná křeč – jen systematická práce a učení se za pochodu.

Co potřebujete? 

• Jasný časový rámec: rok

• Konkrétní plán: 26 epizod

• Reálný rytmus: jedna epizoda za dva týdny

• První kontrolní bod: po dvou měsících

Co můžete testovat?

• Různě dlouhé epizody

• Jiné formáty (rozhovory, diskuze, rozbory)

• Různé způsoby propagace

• Formy zapojení posluchačů

Proč to celé funguje?

• Nemusíte být dokonalí

• Učíte se za pochodu

• Máte data místo pocitů

• Vidíte postupné zlepšování

První kontrolní bod – na co se zaměřit?

Po dvou měsících byste měli mít odpovědi na základní otázky:

• Zvládáme rytmus? Dokážeme pravidelně vydávat nové díly?

• Máme posluchače? Stovky stáhnutí a první odběratelé jsou dobrý signál.

• Funguje formát? Co říkají fanoušci na délku, témata, styl?

• Baví nás to? Bez toho to dlouhodobě nepůjde.

U Fosilního paliva po dvou měsících víme: Rytmus zvládáme. Máme přes sto odběratelů na Substacku. Stovky lidí si stahují každý díl. A hlavně – pořád nás to baví.

Nejde o dokonalost. Jde o to začít, zkoušet a postupně se zlepšovat. 

Co budete testovat vy?

Použijte zdravou nespokojenost jako palivo

Stalo se vám někdy, že jste něco dokončili, ale necítili jste žádné uspokojení – spíš drobné zklamání? Mně ano, mnohokrát. I když jsem na něčem dřel dny, týdny, někdy měsíce. Často jsem si říkal, co je se mnou špatně – až do chvíle, než jsem si přečetl výrok reklamního mága Davida Ogilvyho o „božské nespokojenosti“. 

Ta spočívá v neustálém kladení otázky: „Co ještě můžu zlepšit?“

Jde vlastně o závazek, že zůstanete zvědaví a vytrvale nespokojení se svou prací. Zároveň v tom ale cítím i disciplínu, ambicióznost a snahu pořád se zdokonalovat v řemesle, kterému se věnujete. 

Když jsem nad tím přemýšlel, přestal jsem používat označení „božská“, které mi přijde trochu velkohubé, a spíš jsem si to zarámoval jako „zdravou nespokojenost“. Ale jádro toho konceptu je skvělé – protože právě zdravá nespokojenost je palivem pro růst, pro další zlepšování. Už jen díky tomu, že se zaměřuje výhradně na proces, ne na výsledek. A zároveň – umožňuje dokončovat projekty i přes jejich nedokonalosti. 

V tom se hodně liší od toxického perfekcionismu, který se zaměřuje na dokonalý výsledek. Jenže takový přístup vede ze všeho nejvíc k odkládání nebo nedokončování věcí. 

Ogilvy byl přesvědčený, že „božská nespokojenost“ byla zdrojem úspěchu jeho agentury. 

„Jsme božsky nespokojeni se svými výkony. Je to vakcína proti samolibosti,“ říkával. Nejspíš měl pravdu, protože tahle nespokojenost stojí na třech nohách – co nejlepší odváděné práci a zároveň vysokých cílech a schopnosti odhalovat prostor pro zlepšení. 

Ale potřebuje taky jasné zaměření – musíte si zkrátka vybrat, v jakém oboru nebo disciplíně se chcete zlepšovat, protože by bylo bláhové myslet si, že se můžete zlepšovat úplně ve všem.  

Hmm, a teď – jak to využít ve vašich projektech?

Moje 3 tipy

Pravidlo objemu. Legendární rozhlasový moderátor Ira Glass říká, že jediný způsob, jak překlenout mezeru mezi tím, kam se chcete dostat, a vašimi aktuálními schopnostmi, je vytvořit obrovské množství práce. Píšete? Tak pište každý den – jako to dělají třeba stand-up komici. Nebo každý týden publikujte jeden článek.

Deník revizí. Založte si deník, do kterého si budete zapisovat, co konkrétně chcete na své práci zlepšit. Nepište tam žádnou vatu jako „být lepší“, ale jděte k věci: „Příště použiju silnější úvod.“ „Zkrátím odstavce.“ „Přidám více příkladů ze života.“ Zkuste proměnit svou nespokojenost v opravdový akční plán. 

Princip jednoho kroku. Nehodnoťte své projekty podle absolutních měřítek dokonalosti, přistupujte k nim smířlivěji. Ptejte se třeba: „Je tohle vydání newsletteru o trochu lepší než to minulé?“ I malé zlepšení, drobný krůček vpřed se počítá. Jde o to, abyste se stále posouvali, ne abyste byli dokonalí.

Inboxmánie

Každý měsíc představuju pár fajn newsletterů. Českých i zahraničních. 

1. Síťoviny. Jestli nestíháte nebo nechcete sledovat trendy na sociálních sítích, pořiďte si dvě hlídačky, které to obstarají za vás. Michelle Losekoot a Eliška Vyhnánková každý měsíc vyzobávají, co se událo, na co se připravit, co neprošvihnout. Je to rychlé, přehledné, fajn. Abyste věděli, co holky servírují, omrkněte poslední vydání.

2. Ze Severu. Albína Mrázová, Kristýna Němcová a Lucie Dobešová píšou ze Skandinávie. Jednou týdně. Zjistíte díky nim, že kancelářskou sponku vymysleli v Norsku. Že Dánové rozluštili, co si myslí prasata. Nebo že světové prvenství v produkci pneumatik patří Legu. No, ještě spoustu dalších věcí – třeba kam si na Severu vyrazit na výlet.

Rychlý newsletterový tip

Grafik a UX designér Devanshu Bajracharya připomíná ve svém článku na Mediu starou pravdu: jednoduché vstupní stránky fungují lépe. Převedeno do světa newsletterů – pokud se uživatel během prvních 5 sekund nedozví, proč by měl odebírat váš newsletter, pravděpodobně ho nebude odebírat nikdy. Lidé zkrátka musí pochopit, co nabízíte a proč by vám měli dát svůj e-mail.

Chcete příklady? Ale prosím, beze všeho, řeklo sluchátko.

🔴 NEFUNGUJE: „Píšu o všem zajímavém ze světa marketingu. Můj newsletter přináší postřehy z praxe a nejnovější trendy. Přihlaste se k odběru!“

Proč to nefunguje? 

• používáte obecné fráze bez konkrétního přínosu

• nenabízíte žádný důkaz hodnoty = nízká důvěra

🟢 FUNGUJE: „Každé pondělí vám pošlu 1 ověřenou taktiku, kterou můžete hned využít v praxi. Můj newsletter čtou marketingové týmy Rohlíku, Alzy a dalších 300+ firem.“

Proč to funguje? 

• jste konkrétní a lidé hned vědí, co můžou očekávat

• používáte sociální důkaz (známé společnosti, číslo) = silná důvěryhodnost

⏱️ Taky můžete udělat 5sekundový test – ukažte někomu svou vstupní stránku k newsletteru na 5 sekund a ptejte se: 

1. Víš, o čem je newsletter?

2. Víš, pro koho je určený? 

3. Víš, proč bys ho měl odebírat? 

Pokud nedostanete jasné odpovědi, je na čase vstupní stránku předělat. 

📋 A když už se do toho pustíte, udělejte to pořádně. Pomůže vám tenhle checklist, mějte ho při redesignu po ruce: 

1. Dokáže uživatel během 5 sekund říct:

   • Jakou konkrétní hodnotu newsletter přináší?

   • Jak často ho dostane?

   • Kdo už ho čte a důvěřuje mu?

2. Vidí návštěvník ukázku reálného obsahu (když ne celý archiv, tak aspoň pár vybraných vydání)?

3. Uvádíte silný sociální důkaz na prominentním místě?

4. Je hlavní příslib specifický a měřitelný?

Pamatujte: Nesnažte se být originální. Vaším cílem je, aby čtenář během prvních 5 sekund zjistil, jakou hodnotu odběrem newsletteru získá.

Moje dřívější tipy: 

• Nekašlete na uvítací e-mail

• Pište newsletter po svém, ne podle šablon

• Odpovídejte na newslettery

• E-mail může sloužit i při onboardingu nováčků

• Lidé potřebují pošťuchovat – opakovaně

• Newsletter je jako titulní stránka novin

• Moje oblíbené newsletterové metriky

Zaznělo v Tvůrcastu

Nové díly Tvůrcastu, podcastu pro obsahové tvůrce, vycházejí každé pondělí ráno. Zadarmo jsou dvě epizody měsíčně, všechny čtyři jsou k mání pro podporovatele a členy naší on-line komunity na Discordu (měsíční předplatné vás přijde na 129 korun, ale získáte díky tomu know-how za tisíce).

O čem jsem v Tvůrcastu mluvil v říjnu?

97. díl: Mnohahodinové podcasty bodují ve světě posedlém krátkým obsahem

Dlouhé roky posloucháme, že čím kratší obsah, tím lepší. Až na to, že někteří podcasteři na to hodili bobek – proto přibývají dlouhé, mnohahodinové podcasty. Ty kratší z nich mají okolo tří hodin, ale objevují se dokonce i devítihodinová povídání. A víte co? Posluchači na to slyší – i v Česku. Zjistěte o tom víc.

98. díl: Spolupráce není soupeření. Ale taky pomáhá, když nejste stejní

Letošek jsem vyhlásil rokem spolupráce – a mám pocit, že snaha hledat parťáky a navazovat nové spolupráce se v poslední době fakt o fous víc rozhýbala. V téhle epizodě řeším, jak najít toho správného kolegu. Proč byste neměli být úplně stejní? V čem by vám měla spolupráce pomoci? A jak o spolupráci přemýšlejí některé hvězdy mezi tvůrci?

▶️ Přehrát epizodu (jen pro podporovatele – za 129 Kč měsíčně)

99. díl: Nebojte se špatných nápadů, nechte sračky odtéct

Co dělají hvězdní zpěváci nebo třeba spisovatelé, aby odšpuntovali dobré nápady? Nejdřív začnou těmi špatnými. Je to stejné, jako když z vodovodní trubky teče nejdřív rezavá voda, teprve pak čirá. Rozdíl mezi nimi a ostatními je v tom, že se úvodními sračkami nenechají odradit.

100. díl: MrBeast radí, jak točit nejlepší videa na YouTubu

„99 % běžných filmů a seriálů by na YouTube nemělo šanci.“ To není provokace nějakého náhodného kritika, ale vzkaz od MrBeasta, nejsledovanějšího youtubera světa s 320 miliony odběratelů. Nahlédl jsem do interní příručky, kterou sepsal pro své zaměstnance a ve které prozrazuje hodně ze svého uvažování i know-how.

▶️ Přehrát epizodu (jen pro podporovatele – za 129 Kč měsíčně)

Co mě cvrnklo do nosu

📊 Freelanceři v číslech. Výsledky nového průzkumu Na volné noze mezi 2237 nezávislými profesionály ukázaly, že skoro čtvrtinu volnonožců tvoří marketéři a PR specialisté (24,77 procenta). Psaní a práci s textem se věnuje 15,47 procenta volnonožců, 8,58 procenta se hlásí k tvorbě, umění a showbyznysu. Potěšilo mě, že 69,87 procenta freelancerů pracuje na nějakém vlastním projektu (jo, lidi, jen tak dál!). Zaujalo mě taky, že 25,10 procenta freelancerů využívá prakticky denně AI nástroje, dalších 34,65 procenta po nich sahá příležitostně podle potřeby. Data navrch potvrdila stabilitu volnonožectví: více než tři čtvrtiny freelancerů podnikají přes 3 roky.

🥊 Nebojujte s návyky publika. Jay Clouse z Creator Science sepsal výborný postřeh o chování publika: Lidé mají své oblíbené platformy a formáty. A když se jim něco líbí, chtějí tam zůstat. Pokud sledují Instagram, chtějí zůstat na Instagramu. Pokud koukají na YouTube, chtějí zůstat na YouTube. Jeho řešení? Místo přímé snahy převést publikum ze sociálních sítí na časově náročnější formáty (jako je podcast) doporučuje mezikrok: nejdřív získejte jejich e-mail. Newsletter nebo e-mailový kurz vám umožní budovat důvěru postupně a vytvořit prostor pro komunikaci, která může později vést k poslechu podcastu nebo sledování delšího obsahu.

🫶🏻 Hýčkejte si vztahy, prodloužíte si život. Newsletter Pump Club od Arnolda Schwarzeneggera zmiňuje výzkum, podle kterého více dobrých společenských kontaktů snižuje pravděpodobnost srdečních onemocnění o 30 procent. A riziko demence o 50 procent. Pocit izolace může urychlit stárnutí stejně jako 15 cigaret denně. Cílem není mít dvacet lidí na každém prstu – spíš objevit svůj kmen, vesnici plnou lidí, kteří chtějí slyšet váš tvůrčí hlas, jak mi už dřív řekla Ivana Štefková.

🎯 Peníze se vydělávají přes den. Jednou přišel mladý kluk za Chrisem Rockem s otázkou, co má dělat pro to, aby se stal úspěšným komikem jako on. Chris se ho zeptal, jak tráví čas. A kluk na to, že přes den projíždí sociální sítě, sleduje komediální speciály nebo se potkává s pár dalšími snaživci – navečer pak vyráží do různých komediálních klubů, kde mu dají příležitost, aby si vyzkoušel své vystoupení. Rada Chrise Rocka byla skvělá – řekl mu, že komici ve skutečnosti pracují během dne, kdy píšou a vytvářejí materiál. „Jo, peníze si sice vybíráme v noci, ale vyděláváme je přes den.“ To bych tesal do kamene!

🤝 Novináři a tvůrci by měli spolupracovat. Poynter Institute se věnuje hlavně novinařině, ve svém nedávném reportu ale psal i o tvůrcích. Proč? Protože ekonomika tvůrců je „živou součástí mediální krajiny“. Problém je, že tvůrci a novináři spolu moc nespolupracují, spíše se proti sobě vymezují. Přitom bojují na stejné frontě a se stejným protivníkem – přesyceností obsahem. Poynter taky poznamenává, že novinařina neupadá – problém novinářů je hlavně v tom, že se pořád rochní ve svých problémech a malují si katastrofické scénáře budoucnosti. Místo toho by se měli soustředit na to, aby se dokázali přizpůsobit probíhající změně. Dobrý je taky postřeh, že by se novináři mohli něco přiučit u tvůrců a naopak. To by podle mě určitě neškodilo – tvůrcům by třeba pomohlo, kdyby znali novinářské standardy pro práci s informacemi apod. 

📈 Z univerzitního newsletteru k mediálnímu domu. Tohle je příběh jako vystřižený z příručky pro startupisty: studentský newsletter, který chtěl původně jen vykopnout nudu z byznysových zpráv, se za devět let proměnil v mediální dům s příjmy okolo 25 milionů dolarů ročně. Morning Brew, který nedávno změnil název na Morning Brew Inc., nakonec nezůstal jen u svého vlajkového newsletteru. Řekli si o to sami čtenáři – chtěli od tvůrců specializovaný obsah pro různé profese („Morning Brew pro XY“), eventy i podcasty. A to všechno dostali. Dneska tak firma provozuje spoustu dalších zpravodajů, jejich byznysový podcast je vůbec nejstahovanější v USA a multimediální divize míří na příjmy 10 milionů dolarů v roce 2025. Na newsletter slušný!

🙄 Self-promo zvedá oči v sloup, smiřte se s tím. Copywriterka Laura Belgray píše, že sebepropagace vždycky někoho naštve. Tak to prostě je. „Žádný velký umělec, inovátor nebo vůdce – žádný člověk, který by stál za řeč – se nikdy neřídil heslem ‚nebuď otravný‘,“ uvádí Laura Belgray a dodává: „Připravte se na to, že budete otravní. A kašlete na to.“ Místo toho, abyste se za self-promo omlouvali nebo hledali cestu, která by nikomu nevadila, navrhuje, abyste se soustředili na to podstatné – pomáhejte lidem, kteří vaši práci potřebují a ocení. A jak si to podle ní ulehčit? Mixováním obsahu – jeden propagační post vyvažte větším počtem užitečných nebo zábavných. Pravidelnou přítomností – když se jednou za půl roku objevíte na scéně s nabídkou kurzu, je to k ničemu. Škrtáním prázdných slibů – takové ty kecy jako „lidé se mě často ptají“ apod. 

📨 Nenápadný růst sledujících. Substack prochází evolucí, která jde proti jeho původním principům, připomíná Taylor Lorenz v User Mag (na Substacku, jak jinak!). Platforma, která vyrostla na myšlence přímého spojení tvůrců se čtenáři bez závislosti na algoritmech sociálních sítí, se mění – v sociální síť. Lidé mohou tvůrce odebírat (a pak jim chodí jejich newslettery), ale taky jen sledovat (a pak jim nechodí nic a musí si nová vydání číst v aplikaci). U některých newsletterů přitom sledující tvoří až polovinu publika – a o tyhle kontakty by tvůrci při odchodu ze Substacku přišli. Navíc, jak vysvětluje Taylor Lorenz: „Kvůli tlačítku sledovat má tvůrce najednou dvě práce: sloužit své základně odběratelů a kultivovat širší publikum v uzavřené zahradě Substacku.“ Co s tím? Vysvětlovat sledujícím rozdíl mezi sledováním a odběrem (jako teď já) a upřednostňovat e-mailové odběratele. Každopádně – základní pravidlo zůstává stejné: Skutečnou nezávislost zaručuje jen vlastní databáze kontaktů.

📱 Odpojená generace Z – šance pro newslettery? Duane Amor nabízí v glose na Click 2 View zajímavý postřeh: přestože mají lidé z generace Z nejvíce možností být ve spojení v celé historii, paradoxně se cítí nejvíc izolovaní. Důvod? Algoritmy tlačí obsah, ale nepomáhají tvořit skutečné vztahy. V době informačního přehlcení, ztráty soukromí a nekonečného scrollování hledá generace Z „něco skutečného“. Říkám si, že to by mohla být voda i na newsletterový mlýn – jasně, je to taky on-line nástroj, ale nabízí kurátorský výběr místo algoritmického chaosu. Navíc newslettery přicházejí v pravidelném rytmu, ne v nekonečném proudu. A hlavně – jsou mnohem intimnější formou komunikace, protože ta se odehrává v osobní e-mailové schránce, ne ve veřejném feedu. Hmm, nebo si to maluju až příliš na růžovo? 

🔥 Fosilové dál těží, vy spalujete. S Romanem Věžníkem jsme odšpuntovali Fosilní palivo – a už jsme v něm vylisovali tři audiobrikety, které můžete spalovat jako o život. V té první jsme se věnovali karanténám (nákupním, kariérním, tvůrčím), ve druhé generačnímu efektu a Feynmanově technice učení (obojí může změnit váš přístup ke čtení nebo učení) a ve třetí pionýrům a osadníkům (co je lepší – být na trhu jako první a prošlapat cestu ostatním, nebo přijít až později a těžit z know-how průkopníků?). Fosilní palivo vydáváme ve formě podcastových epizod (každá má do 30 minut) ve 14denním rytmu – pokud nechcete, aby vám utekly nové díly, přihlaste se.

🆕 Novinka na Forendors. Platforma Forendors, která propojuje tvůrce a jejich fanoušky, má zbrusu nový editor příspěvků. Teď můžete kombinovat video, audio i text v jediném příspěvku, zatímco dříve jste museli vytvořit pro každý formát samostatný příspěvek. Líbí se mi taky automatické ukládání konceptů, náhled příspěvků v reálném čase a možnost vkládat obsah z platforem jako YouTube nebo Instagram přímo do textu. (Upozornění: Nejsem nezaujatý pozorovatel – s Forendors spolupracuju na Tvůrcastu.)

🇺🇦 Sláva Ukrajině. Najděte svůj způsob, jak pomáhat. Je to pořád potřeba. Díky!

Uvidíme se? 

Vím, vím, v minulém vydání jsem sliboval, že budu 29. října v Brně na srazu portálu Na volné noze. A nebyl jsem. Pokud jste tam vyrazili za mnou, omlouvám se a máte u mě společné kafe (stačí napsat). 

V listopadu už žádné absence nebudou. 

Potkáte mě tady: 

11. listopadu v Praze – Na volné noze Na cestě (registrace, účast je zdarma)
Svůj svátek oslavím v Lampárně (Lidická 31) jako hlavní host Na cestě, což je jedna z akcí pro freelancery, kterou pořádají kamarádi z portálu Na volné noze. Mrkněte, jak to Na cestě vypadá – ať víte, do čeho jdete. Bude to fajn. 

13. listopadu v Olomouci – TELEGrowth v Telegraphu (kupte si vstupenku)
V Telegraphu (Jungmannova 3) chystají ve spolupráci s portálem Na volné noze podzimní sérii debat s volnonožci – a jako jednoho z hostů pozvali i mě. Na úvod řeknu něco o tom, proč jsem se z novináře stal obsahovým tvůrcem, povykládám, jak vznikala Čeština 2.0, Newslettery nebo 4 Kavky. A pak odpovím na všechny vaše otázky. 

25. listopadu v Ostravě – Na volné noze Na cestě (registrace, účast je zdarma)
Tentokrát bude hlavním hostem moje žena Alice, a tak se s ní do Ostravy svezu. Sraz bude v coworkingu Clubco (ulice 28. října 91).