Březen 2022: O obsahovém podnikání
Dlouho jsem přemýšlel, do jaké škatulky patřím. Až nedávno mi došlo, že to, co dělám, je obsahové podnikání. Co to znamená?
Kdo je obsahový podnikatel?
Dlouho jsem přemýšlel, co jsem vůbec zač. Rozjel jsem Češtinu 2.0 a o pár let, o pár tisíc slov a o pár stovek šedivých vlasů později jsem ji proměnil v jeden ze svých příjmů – díky knižnímu bestselleru Hacknutá čeština, TV pořadu na Streamu, besedám nebo třeba párty hře.
Své ženě Alici jsem před časem pomáhal s rozjezdem 4 Kavek, pak se přidal na palubu a společně to možná za pár let taky proměníme v jeden z důležitých zdrojů našich příjmů. Zatím z vydělaných peněz to mládě vykrmujeme, aby dál rostlo a sílilo.
A ještě jsem odšpuntoval tyto Newslettery a po necelých dvou letech je znát, že i tady leží pár zajímavých příležitostí.
Takže kdo vlastně jsem? Sám se považuju za obsahového podnikatele. Ten termín jsem nevymyslel, jen jsem si ho vypůjčil. Přišel s ním Joe Pulizzi, který už kdysi pobláznil svět svým „obsahovým marketingem“.
Proč obsahový podnikatel? Protože mi dává velký smysl budovat obsahové projekty. A publikum okolo nich. Někdo by řekl – komunitu. Taky mě baví nabízet (a kurátorsky objevovat) dobrý obsah, ze kterého mám něco nejen já, ale i čtenáři, sledující, uživatelé, zákazníci. Věřím, že teprve když jsem užitečný jiným, můžu z toho těžit taky.
V čem se obsahový podnikatel liší od tvůrce? Tvůrci tvoří obrovskou množinu. Patří do ní všichni, kteří šijí po nocích oblečení nebo o víkendech vyrábějí vánoční ozdoby. A pak je nabízejí na Fleru. Tvůrci jsou taky ti, kteří ve volném čase natáčejí videa pro Instagram, YouTube nebo TikTok.
Nic z toho nejsem. Jak říká Joe Pulizzi: „Termíny jsou důležité.“
Pro mě je tvorba obsahu základním kamenem. Z něj roste podstatná část mého podnikání. Není to pro mě jen marketingový nástroj, je to výchozí bod. Vždycky bude.
Vše, co potřebuju vědět o obsahovém podnikání, mě naučilo běhání maratonů
Když jsem o obsahovém podnikání mluvil na konci března v onlinovém think-tanku Na volné noze, připodobnil jsem ho k běhání maratonů. Nejsem žádný superběžec – taky jsem z Moravy, ne z Keni, že ano. S jazykem na vestě jsem uběhl šest maratonů, ale každý z nich byl báječným školným. A stejně tak i cesta k nim.
Dodneška z toho těžím – třeba toto:
Nejtěžší je první kilák
V běhání i obsahu platí, že nejtěžší je začít. Uběhnout z gauče pět kiláků je daleko větší hitparáda, než přejít z pěti na deset. Musíte zavést proces a osahat si ho. Více o tom najdete v samostatném článku Zamilujte se do procesu, ne do výsledků na konci tohoto vydání Newsletterů.
A navíc platí, že v běhání neexistuje žádný zbytečný kilák. Stejně tak neexistuje žádná zbytečná hodina, kterou věnujete obsahu. Když můžete udělat něco navíc, udělejte to. V dlouhodobém horizontu se vám to sečte – je to vaše investice do budoucnosti.
Vole, hlavně žádný obsah o běhání
Když jsem kdysi s běháním začínal, bavilo mě tak moc, že jsem se psaním o něm chtěl živit. Rozjel jsem běžecký magazín, oslovil vydavatele Runner’s Worldu s nabídkou na českou mutaci, přemýšlel jsem i o nakladatelství zaměřeném na běžecké bestsellery. A najednou jsem víc mudroval, než reálně běhal.
Neměňte všechno, co děláte pro zábavu, na nějakou práci. Na vedlejší projekt. Na podnikání. Koníčky by měly sloužit k tomu, k čemu byly původně vymyšleny – odpočinku a vyčištění hlavy.
V obsahovém podnikání je navíc naprosto klíčové dopřát si čas pro nicnedělání. Adam Grant tomu říká v knize Originály kreativní prokrastinace. Dobré myšlenky potřebují čas. Někdy hodně času. Nebičujte se za to. Čtěte beletrii, běhejte, žijte svůj život.
Špatné počasí neexistuje
Existují jen špatně oblečení běžci. Po letech běhání je pro mě otřesné počasí, kdy padají hovna s háčkama, tím nejoblíbenějším. Protože často běžím sám, maximálně s pár dalšími borci. Ostatní jsou zalezlí doma a čekají na slunečno a 25 stupňů Celsia. V takovém počasí umí běhat každý.
Ani v obsahu nečekám, až bude vše dokonalé. Třeba až si v chatě na břehu romantického jezera sednu na terasu a s výhledem přes houpací síť a nekonečnou zelenou zahradu poprvé bouchnu do klávesnice.
Kdepak, při psaní mi obrazně (někdy doslovně) leje za krk, myšlenky se schovávají v koutech, odkud je nemůžu vyškrábnout, a inspirace stávkuje v nějakém úplně jiném městě.
Je to nekonečná hra, a když ji nebudu hrát já, bude ji hrát někdo jiný. Mark Twain řekl, že tajemství úspěšného psaní je v přilepení zadku k židli. Vykašlete se na múzu, sežeňte si lepidlo a jděte na to.
Měň tempo jak fusekle a sejme tě to
Když jde o maraton, je důležité rovnoměrné tempo. V obsahu je vám taky k ničemu, pokud jste nekonzistentně skvělí (jednou pecka, podruhé odpad) – buďte místo toho konzistentně dobří. Nemusíte pokaždé zaběhnout osobák a oslnit všechny na staďáku.
Nečum furt na ty hodinky
Začínající běžci řeší nejdřív ze všeho vercajk. Ještě pořádně nevyběhli a už mají nakoupené nejlepší hadry, boty za čtyřku a sporttestery za bambilion. Každý, kdo začíná s obsahem, taky řeší nejdřív nástroje. Ale když nevíte, co potřebujete, často sáhnete vedle.
Neexistuje řešení, které vyhovuje všem. Tak se v tom dlouze nevrtejte a jednoduše to vyzkoušejte. Navíc proč sáhodlouze řešit newsletterový nástroj, když vás možná bude bavit víc podcast. Nebo jste stvoření pro natáčení videí. To je to, co musíte zjistit nejdříve.
Neřešte ani stokrát omleté metriky. To, čeho chci jako obsahový podnikatel dosáhnout, se pořád mění. Třeba u Češtiny 2.0 to zpočátku vůbec nebyla čtenost, ale počet slov – chtěl jsem jich mít ve slovníku tisíc. Když jich bylo deset tisíc, zatoužil jsem po knize. Pak jsem chtěl vyrazit na besedy. To byly terče, na které jsem mířil.
Na druhou stranu mě běhání přivedlo od dojmologie k tvrdým datům. Je zajímavé, že zatímco při běhání jsem měřil každý prd, v podnikání to neplatilo. Teď už je to jiné. Kromě běžeckého už mám i podnikatelský deník.
Počítej s tím, že budeš za pošuka
Každý běžec je nakažlivý svým nadšením a dokáže o běhání žvanit dlouhé hodiny. Snažím se zachovat si podobnou vášeň i v obsahu – a jsem roztleskávačem svého tématu. Dělejte to taky. Když nebudete svým tématem nadšení vy, myslíte, že někdo jiný bude?
Nikdo další neví, kolik měří maraton
Vždycky mi lezlo na nervy, že lidé pořádně neví, kolik kiláků měří maraton. „Něco kolem čtyřiceti, ne?“ Šmarjápano! Pak mi došlo, že je normální, když to jako běžec vím na metr přesně. Ale proč by to měli vědět ostatní?
I v obsahu existuje prokletí vědomostí, kdy máte utkvělý pocit, že se věnujete něčemu naprosto zjevnému. Psal jsem o tom koneckonců v únorových Newsletterech.
Vybodni se na to šílenství okolo
Minimálně v první třetině maratonu byste měli ignorovat tempo ostatních. Všichni po startu vyrazí tempem ohaře na lovu, což se jim za pár kiláků nechutně sečte. Pokud začnete příliš rychle, nezužitkujete svůj potenciál.
Když jsme se ve 4 Kavkách loni pustili do výkonnostního marketingu, málem nás vyzul z cviček. Pracovali jsme na něm jako zběsilí a zdálo se, že nás dřív nebo později položí – buď vyčerpáme firmu, nebo sebe.
V polovině roku jsme se na to vykašlali a dál běželi vlastním tempem. Zvládáme ho bez potíží udržovat a zároveň při něm růst. Dokážeme při něm stíhat věci, které jsou pro nás důležité.
Je nám fuk, že někomu přijde pomalé. Díky, ale nám to takhle vyhovuje.
I malé publikum umí velké věci
Zažil jsem maraton v New Yorku, kde byly v ulicích dva miliony fanoušků. A stejně jsem mezi nimi hledal „své“ lidi. Bylo tam tehdy pět mých blízkých a dodali mi dostatek šťávy na to, abych maraton dokončil.
Na konci roku 2020 jsme ve 4 Kavkách rozjížděli newsletter. Neposílali jsme ho všem našim zákazníkům, naopak jsme začali na zelené louce s prázdnou databází. Lidé se postupně přidávali. Za celý rok 2021 jsme jich nasbírali jen pár stovek, přesto nám udělali necelých 100 tisíc korun obratu. Přijde mi to báječné.
Důležití jsou opravdoví fanoušci. Ne masa bezejmenných lidí.
Klid, čéče, krize přicházejí a odcházejí
Při maratonu se všechno rychle mění. Jednu chvíli se cítím báječně, abych o pár minut později stál u krajnice, protahoval křeč a proklínal všechno a všechny s tím, že tuhle kravinu už nikdy nepoběžím. A světe, div se, ani to nemusí být konečná – nakonec sprintuju do cíle s rohlíkem na ksichtu.
Tak to je. Někdy jde všechno skvěle. A někdy se to podělá. Jsem na to připravený. Ještě nikdy jsem nezažil krizi, která by neodezněla.
Špatné dny mají všichni. Když přijdou, dělám to samé, co při maratonu – zpomalím a zvednu hlavu, zkontroluju, jak vážné to je, a protože většinou není, běžím dál. Chce to jenom vydržet.
Mimochodem – nejspolehlivější způsob, jak dosáhnout, aby vám ostatní nefandili, je pořád si na něco stěžovat. Tvorba obsahu je dar, který dávám svému podnikání. A běhání je dar, který dávám svému tělu. Nejsem idiot, jsem za to vděčný.
Jednou stopro potkáš svého čokla
Na každého běžce někde čeká jeho čokl, který ho zkusí porafat a pocuchat mu nervy. V obsahovém podnikání máte stoprocentní jistotu, že taky natrefíte na svoje čokly – jsou to hejtři. To, co děláte, se zkrátka nikdy nebude líbit všem.
Psal jsem o tom v lednových Newsletterech.
Co mě cvrnklo do nosu
🚨 Federální newsletterová ústředna odpovídá. Pojďte si zahrát takovou hru – řekněme, že se fakt chcete něco dozvědět o obsahových newsletterech, ale myslíte si, že je trapné se zeptat. Zapomeňte na to a napište. Když budu znát odpověď, rád odpovím. A když ji znát nebudu, zkusím ji zjistit u povolanějších. (Mimochodem, co byste řekli na facebookovou skupinu Newsletterů s pravidelnější výměnou informací, tipů, nápadů?)
🎉 Vlastní projekty budiž pochváleny. Robert Vlach se v blogu Na volné noze zamýšlí nad projekty volnonožců. „Vlastní projekty freelancery někdy obrovsky zviditelní. Stávají se objektivním dokladem jejich odbornosti, vytrvalosti i upřímného zájmu někomu pomoci. Jistě, zdaleka ne každý projekt se podaří a dosáhne většího ohlasu, ale záleží na tom? Do jisté míry ano, ale i pak může být přínos pro tvůrce velký. Je to nepřenosná zkušenost, kterou lze ještě nastokrát využít jinak a jinde,“ stojí v článku. Kde to můžu podepsat? (Přiznávám, jsem tak trochu ve střetu zájmů – mám ohromnou radost, že Robert píše v článku i o mně a mojí srdcovce Češtině 2.0.)
🔎 Zkuste jiný úhel. Udělat dobrou fotku znamená vědět, kam se postavit. Někdy stačí jen trochu změnit úhel pohledu a získáte originální snímek. A to samé platí u obsahu. Přemýšlejte, co chcete lidem předvést. Omrkněte to z různých stran. To, co hledáte, je užitečnost.
👌 Dvě věty stačí, drahoušku. Jestli vás štvou dlouhé e-maily, zkuste tohle řešení. Jen dvě věty – navždy. Anebo tři. Anebo čtyři. Anebo pět. Šest už není cool.
🛠️ A překladatelé nebudou mít co žrát. Byla to láska na první pohled – od chvíle, kdy jsem prvně vyzkoušel internetový překladač DeepL, bylo jasné, že nám to bude klapat. Stačí mi bezplatná verze, kterou používám pro rychlé skenování cizojazyčných zdrojů do Newsletterů. Je to jeden z nejužitečnějších nástrojů při tvorbě každého nového vydání, který mi už uspořil spoustu hodin.
🍀 Buďte klikaři – dá se to naučit. David Perrell ví, jak pracovat s něčím, co navenek vypadá jen jako životní klika. Tvrdí, že je to dovednost, která se dá naučit. „Psaní je nejlepší způsob pro navazování kontaktů. Když lidem usnadníte, aby vás našli on-line, vytvoříte si nástroj pro podobné ‚náhody‘,“ píše a vzpomíná, jak se tři měsíce po spuštění svého podcastu North Star seznámil se slavným vědcem Neilem deGrassem Tysonem. „Stačilo požádat předchozího hosta mého podcastu, aby mě představil jednomu ze svých přátel. Ukázalo se, že Neil byl jedním z jeho nejlepších přátel.“ Když tedy budete pravidelně publikovat, otevřou se vám dveře k nečekaným příležitostem.
😢 Odteď už navždy jenom džif! V březnu zemřel Stephen Wilhite, jeden z hlavních autorů formátu GIF, který se stal základem dnešních internetových memů. A za to díky, pane Wilhite! Za zmínku stojí, že Stephen Wilhite už dávno vyřešil spor o to, jak se jeho vynález vyslovuje – je to „džif“, ne „gif“. Mimochodem, mezi jeho nejoblíbenější GIFy patřilo slavné tančící dítě. Jo, a historii GIFu můžete omrknout na Daily Dot.
💡 Nenechte svou práci ležet ladem. Na blogu Ghostu píšou, že tvorba obsahu je jen jednou polovinou skládačky pro tvůrce. Tou druhou je distribuce. „V ideálním případě byste měli věnovat distribuci stejné množství času a úsilí jako tvorbě už od prvního dne. Za každou hodinu, kterou strávíte psaním, výzkumem nebo natáčením, byste měli věnovat hodinu také sdílení, zvládnutí některé sociální sítě, zahájení konverzace v digitálních komunitách, oslovování potenciálních fanoušků.“
😱 Trocha strachu neškodí. Jak poznáte, že vytváříte hodnotný obsah? „Než stisknete tlačítko publikovat, měli byste se aspoň trochu bát,“ píše Jakob Greenfeld. „Pokud se přistihnete, že se snažíte ‚říct něco zajímavého‘, přestaňte. Jen tím přiživujete bulšitový komplex tvůrčího světa. Vaší hlavní prioritou by vždy mělo být dělat smysluplné věci, řešit reálné problémy, být člověkem v aréně.“ Jakob to zároveň docela natírá kurátorskému obsahu – jasně, líní kurátoři si odsudek zaslouží, obecně to ale podle mě neplatí.
⌛ Jste závislí na produktivitě? A jak se to pozná? O tom píše Anne-Laure Le Cunff a zmiňuje pět bodů pro sebediagnózu: 1. Jste posedlí tím, abyste trávili čas co nejsmysluplněji, vyhýbáte se chvílím, kdy neděláte nic. 2. Máte tendenci proměňovat své koníčky ve vedlejší projekty. 3. Cítíte se provinile, když nedosáhnete cílů, ve které jste doufali. 4. Práce je pro vás vždycky na prvním místě a rušíte kvůli tomu ostatní plány. 5. Pořád máte „málo času“. (No jo, dlouhodobě tvrdím, že boj s prokrastinací stvořil o dost větší monstrum.)
🥽 Snižte tlak okolního prostředí. Darek Šmíd se pustil do newsletteru Dekomprese. Píše třeba o tom, proč si psát deníky. Naprosto souzním.
✅ Dost řečí, otestujte to. Je jen jediná odpověď na otázku, jestli váš newsletter, podcast nebo třeba youtubový kanál bude fungovat. Zkusit to. „Přestaňte přemýšlet. Začněte experimentovat, učit se a zlepšovat,“ píše Ozan Varol. A přidává tři otázky, které si při svých experimentech klade: Co vlastně testuju? (Třeba to, jestli vás bude psaní newsletteru bavit.) Jak vypadá úspěch a neúspěch? (Vyjasněte si to hned na začátku – s čistou hlavou, bez utopených nákladů a emocionálních investic.) Kdy experiment skončí? (Musí to být pevné datum, třeba půl roku. „Někdy“ není to pravé ořechové.) „Zkoušejte různé nápady a vaše budoucnost dostane jasnější obrysy, jakmile zjistíte, co funguje a co ne,“ uzavírá.
✋ Návnady si strčte za klobouk. Znáte clickbaity? To jsou senzacechtivé internetové titulky, které fungují jako návnady na čtenáře. Jenže jsou opravdu tak chytlavé a dokáží se virálně šířit? Sorry, ale ne. Podle studie, citované v newsletteru Ariyh, mají články s clickbaitovými titulky mnohem menší pravděpodobnost sdílení a měli byste se jim vyhnout. „Lidé se budou cítit zmanipulovaní,“ vysvětluje Thomas McKinlay a dodává: „Většina z nás už ví, že clickbaitové titulky jsou umělé. Reagujeme na ně nedůvěrou.“ Takže jestli je vaším cílem budování důvěry nebo organického dosahu, je clickbait samozřejmě velký špatný. (Ale to už stejně dávno víte, ne?)
🤔 Krátký, nebo dlouhý newsletter? „To je falešné dilema,“ je přesvědčena Ann Handley. A já s ní, protože to je jeden z častých dotazů, na které odpovídám. Ann dodává, že je to stejné, jako když máte na výběr mezi hranolkami a salátem. „Ani jedno není lepší než to druhé. Je to jen odlišné. Otázka by měla znít – co je vaším cílem? Pokud chcete rozvíjet a budovat vztah se čtenáři, buďte dlouzí. A když chcete podnítit kliknutí nebo přímou reakci, zkraťte to.“
📝 Gmail můžete využít i jako úkolovník. Pavel Minář na to má jednoduchou fintu a neváhá se o ni podělit. Mrkněte, jak to funguje. (Díky za tip, Romane!)
🔁 Přepisování je součástí hry. Profesionálně píšu přes dvacet let. Nemám patent na rozum, ale myslím, že psaní za tu dobu už trochu rozumím. Řekl bych, že psaní se dá rozdělit do třetin jako hokejový zápas. V té první píšete, ve druhé přepisujete, ve třetí publikujete. Někdy vyhrajete, jindy ne, může to skončit i plichtou. A pak jednoduše jdete a hrajete další zápas. Když pochopíte, že přepisování k tomu patří, tak pochopíte i jeho velkou výhodu – protože víte, že přijde ještě další třetina, nevyplýtváte všechny síly v té první. Za celých těch dvacet let (a fous) jsem nezažil, že by původní verze prošla až do závěrečné sirény. A mimochodem – mezi hokejovými třetinami jsou přestávky, tak si je taky dopřejte. Když napíšete první verzi, odložte ji a zkuste dělat něco jiného. Číst si, hrát si s dětmi, prospat se, jít na procházku. Teprve pak se vraťte a přepisujte.
🔥 11 důvodů, proč je nejlepší čas stát se obsahovým tvůrcem. Píše o nich John Bardos z Idea Economy. Přidám ještě dvanáctý – váš obsahový projekt nemusí uspět, ale to, co se během něj naučíte, už nikdy nezmizí. Když začnete tvořit, začnete taky zmenšovat mezeru mezi tím, kde jako tvůrci jste a kde jako tvůrci chcete být. Pokud nezačnete, ta mezera se nikdy nezúží. (Nečekejte, že se objeví někdo, kdo vám přes ni postaví most. Ve skutečném světě zkratky neexistují.)
🤐 Až to všechno zablokujou. „Zábavný fakt o newsletterech v současné ruské realitě: ačkoliv nikdy nedosáhly takové popularity jako v USA, nezávislá ruská média s nimi nyní počítají jako s komunikačním nástrojem poslední záchrany pro případ, že by bylo vše ostatní zablokováno,“ tvítoval Jurij Litviněnko z ruského deníku Kommersant. (Díky za tip, Tome!)
🇺🇦 Stojím za Ukrajinou. Jestli hledáte způsoby, jak pomáhat, tady je výborný rozcestník.
Vytipujte si své lidi
Přemýšlíte, jak přemýšlet o komunitě spojené s vaším newsletterem? A kde vůbec začít? Ze všeho nejdřív si musíte odpovědět na otázky, proč vás lidé čtou, co je u vás zajímá.
V knize Get Together dávají Bailey Richardson, Kevin Huynh a Kai Elmer Sotto návod na prosperující komunity. Vysvětlují, že byste měli umět popsat chování a motivaci svého publika. To jsou mnohem cennější informace než demografické údaje.
Koneckonců, co vám o mně řekne škatulka „35–44 let, muž, žijící ve velkém městě“. Když ale najdete průsečík společných zájmů u svých čtenářů, budete o dost dál.
Náš 4letter (měsíční newsletter, který posíláme ve 4 Kavkách) je v podstatě zpravodajem pro „ty, kteří chtějí čas od času vyzkoušet novou deskovku, protože to je sranda, ale nemají chuť hrát pětihodinové magořiny pro geeky“. Kdybychom v našem obsahu uhnuli ke „geekovštinám“, bylo by to podobné, jako bychom našim čtenářům začali okopávat kotníky.
Jakmile si vytvoříte podobný popis, najednou zjistíte, že máte pestrou skupinu zájemců, která může zahrnovat spoustu různých demografických kategorií. Propojuje je jejich motivace, ne střední věk a bydlení ve velkém městě.
Takže? Zkuste si sepsat vlastní formulku: „Tato komunita sdružuje [KOHO], abychom mohli [CO].“ Díky tomu můžete najít společnou identitu.
Podívejte se třeba, co píšou o svém newsletteru v Kiltě. „Každé 2 týdny vám ve schránce přistane newsletter se zpracovaným technologickým trendem, který můžete využít pro svůj byznys.“ To by mohla být dobrá stopa.
Ve 4 Kavkách zveme lidi ke stolu do našeho obýváku, aby si s námi na chvilku hráli. A kvůli čemu se scházejí u vás? Na čem jim záleží? Po čem touží? Co je spojuje?
Až budete mít své proč a promítnete ho do toho, jak o newsletteru (nebo jiném obsahovém projektu) přemýšlíte a mluvíte navenek, zmákli jste první krok při tvorbě komunity.
Zamilujte se do procesu, ne do výsledku
Všichni známe spoustu lidí, kteří dokážou hodiny, dny, týdny snít o tom, jaké to bude, až vydají knihu a ta se stane bestsellerem. Jak si budou užívat, až složí hit a zbourají hitparádu. Co se bude dít na červeném koberci, když přijedou na premiéru filmu podle svého scénáře. Jak bezvadné to bude, až jejich start-up zasypou investoři miliony.
Problém je, že se tihle lidé (no jistě, občas mezi ně taky patřím) zamilovali do výsledku. A zapomněli na proces.
Když se mi tohle stane, rád se vracím k příběhům sportovců. Nejčastěji maratonských běžců. Jasně, je to úchylka. Snad není dědičná. Fór je ale v tom, že mě tohle čtení vždycky sundá z obláčku zpátky na zem.
„Věřím, že když vylezete na jednu větev, sáhnete pak po další,“ říká keňský běžec Eliud Kipchoge. To je chlápek, který jako první zaběhl maraton pod dvě hodiny. I když to není oficiální světový rekord, protože mu na speciální akci ve Vídni pomáhala držet tempo čtyřicítka nejlepších běžců v rolích vodičů, je to jeden z nejúžasnějších výkonů v historii lidstva. Jen si představte, že zvládnete běžet dvě hodiny v kuse tempem 2 minuty a 50 vteřin na kilák. Uff!
Není divu, že následovala bouřlivá oslava. Pařili na ní všichni. Až na Kipchogeho. Ten pronesl projev, všem poděkoval a vytratil se.
Takový je celý jeho život – jednoduchý, prostý, s jasnými pravidly. Každý týden opakuje to samé, až se týdny promění v měsíce a ty v roky. Je zamilovaný do procesu a šplhá z jedné větve na druhou – stále výše a výše.
„Pokud jste při cestě k úspěchu používali malou posilovnu, tak to, že jako úspěšní zajdete do obří posilovny, vás v ničem neposune. Uspěl jsem díky drobným návykům. Pořád se držím toho, s čím jsem začínal. Dělám to celou kariéru,“ řekl Kipchoge deníku Irish Examiner. A platí to i o oslavách. „Oslavy končí v cíli,“ dodal.
K jeho úspěchu nevedlo denní snění, ale rutina. Disciplína. Přiznává, že nikdy netrénuje na sto procent, zato však trénuje každý den. Na osmdesát procent tři dny v týdnu, zbylé dny na padesát. Nepředstavuje si, že už je na vrcholu. Každý den ráno se probudí pod ním a znovu a znovu na něj šplhá.