Březen 2026: O dvou způsobech psaní
Dva způsoby psaní pro dva různé cíle. Jak zjistit, který zvolit? Plus: proč se ptát pořád dokola jako dítě — a jak vám to pomůže najít téma, které čtenáře skutečně pálí.
Psát lineárně, nebo v blocích?
Než začnete psát, položte si otázku: záleží v mém textu na pořadí, nebo potřebuju, aby si v něm každý našel to svoje?
Podle toho se můžete rozhodnout, jestli budete psát lineárně, nebo v blocích.
Vysvětlím.
Co je lineární psaní
Lineární text vede čtenáře od začátku do konce v jednom proudu. Každá věta navazuje na předchozí. Čtenář ho čte od první věty po poslední – a na tom záleží, protože výsledný dojem vznikne až po dočtení.
Co je psaní v blocích
Text rozdělíte do bloků. Každý z nich stojí samostatně a čtenář si najde ten, který ho zajímá, aniž by musel procházet celý text. Bloky jsou pojmenované tak, že se v nich každý na první dobrou zorientuje.
Jak to vypadá v praxi?
Téma: firma XYZ mění strategii a propouští 200 zaměstnanců.
Lineárně:
XYZ propustí 200 zaměstnanců. Firma to oznámila s tím, že hlavním důvodem je pokles tržeb o 30 % v posledním roce. Propouštění se týká hlavně lidí v administrativě. Zaměstnanci v prvních reakcích nešetří kritikou – podle nich firma nevyužila dostupnou státní podporu. Propuštění zaměstnanci dostanou odpovídající odstupné a firma mezitím začne připravovat novou obchodní strategii zaměřenou na efektivitu.
V blocích:
Co se stalo: XYZ propustí 200 lidí z administrativy.
Proč: Tržby za poslední rok klesly o 30 %.
Reakce: Firma podle zaměstnanců nevyužila dostupnou státní podporu.
Co bude dál: Propuštění zaměstnanci dostanou odstupné, firma chystá novou obchodní strategii.
Kdy psát lineárně
Po lineárním psaní sáhněte, když je pro vás důležité, aby čtenář četl celý text – např. u beletrie, esejí, reportáží. U lineárního psaní jde o prožitek. Chcete, aby čtenář cítil rytmus, gradaci, emoce. Tvoříte ucelený příběh, který má přirozené pořadí, kde jedno vyplývá z druhého. Budujete napětí a směřujete k jasné pointě.
Lineární přístup je taky nepřekonatelný v přesvědčování. Pokud potřebujete čtenáře provést argumentací A → B → C, aby na konci udělal rozhodnutí, bloky by mu umožnily důkazy přeskočit. Pokud něco prodáváte nebo se snažíte změnit něčí postoj, jděte na to lineárně.
Kdy psát v blocích
Psaní v blocích slouží pro rychlou orientaci. Chcete, aby čtenář z textu co nejrychleji vytěžil to podstatné.
Bloky se hodí, když text nese víc různých informací a když různé čtenáře můžou zajímat různé informace. Když nechcete, aby byly důležité věci utopené uprostřed odstavců. Když potřebujete dodat složitější kontext, který část čtenářů zná a jiná část ne. Když píšete pro zaneprázdněné lidi – třeba shrnutí pro management.
Bloky mají ještě jednu výhodu: jsou robustní. I když čtenáře nezajímá blok „Proč“, může ho zaujmout blok „Co bude dál“. Naproti tomu lineární texty jsou docela křehké – stačí jedna slabší část uprostřed a čtenář ztratí nit a odpadne.
Po blocích můžete sáhnout i tehdy, když má text nějakou akční část, kterou chcete jasně oddělit od zbytku – „co dělat dál“ nebo „co z toho vyplývá“. Nebo když předáváte spoustu informací a potřebujete, aby lidé většinu z nich zaregistrovali a přečetli (např. v interních e-mailech).
Taky můžete oba přístupy kombinovat – třeba začít lineárně, abyste čtenáře vtáhli, a pokračovat blokovým jádrem, které předá informace rychle a přehledně.
Rychlý test před psaním
Lineární psaní vyžaduje od čtenáře určitou investici – musí dát textu svůj čas a pozornost. Zato blokové psaní nabízí čtenáři službu (nejčastěji úsporu času).
Proto si před psaním položte otázky:
Chci, aby se čtenář v textu zastavil, vnímal atmosféru, přemýšlel o něm? Pokud ano, pište lineárně.
Chci, aby čtenář rychle pochopil, co se děje, a mohl jít pracovat? Pokud ano, rozdělte text do bloků.
Taky můžete zkusit text rozdělit na jednotlivé pojmenované bloky. Pokud vám názvy dávají smysl – „Co se stalo / Proč k tomu došlo / Co to znamená pro vás“ – je to správná volba. Pokud bloky působí uměle nebo rozbíjejí logiku textu, zůstaňte u lineárního psaní.
AI, která nelže (a 10 způsobů, jak ji ovládnout)
Většina AI nástrojů trpí halucinacemi. NotebookLM ne. Odpovídá výhradně z podkladů, které mu sami nahrajete, a ke každé větě vám ukáže zdroj.
S Romanem Věžníkem používáme NotebookLM každý den. Vybrali jsme 10 scénářů, které nám šetří hodiny týdně, a předvedeme vám je na webináři, abyste je mohli hned použít.
Bude to jen hodinová ochutnávka. Ale i tak vás posune dál než týdny experimentování:
→ Z YouTube do textu: Odpověď z hodinového záznamu za pár vteřin.
→ Onboarding bez bolesti: Nováček se ptá AI, ne seniorů.
→ Stroj na obsah: Jeden článek → newsletter → 5 příspěvků na sítě.
→ Příprava na schůzku: Za 5 minut víte víc než po hodině googlování.
→ Audio reporty: Udělejte si z nudného PDF podcast do ucha.
→ Zpětná kontrola: AI ověří, jestli váš text ladí s podklady.
Jedna hodina. Deset receptů. Cena jednoho oběda.
Středa 22. dubna | 10:00–11:00
P. S.: Nestíháte to naživo? V ceně je i záznam.
Ptejte se dokola jako děti: Proč?
Malé děti se ptají pořád a pořád: „Proč? Ale proč? Ale proč?“
Někdy je to roztomilé, často docela otravné. Jenže děti (a inženýři v Toyotě, kteří metodu „5 proč“ proslavili) dělají přesně to, co bychom měli dělat i my, když ladíme newsletter – jít pod povrch první odpovědi.
Většina autorů newsletterů se místo toho staví do role expertů. Jsou přesvědčení, že vědí, co čtenáři chtějí. Pokud chtějí tipy na tvorbu s AI, dají jim prompty. Jenže takových newsletterů jsou mraky. Nuda, nuda, šeď, šeď.
Když jsem stavěl Promptně (týdenní newsletter o psaní s AI), zkusil jsem kopat o něco hlouběji. Chtěl jsem najít odpověď, která čtenáře skutečně pálí.
🔴 ŠPATNĚ: Čtenář chce tipy na psaní s AI → dám mu pár obecných rad a promptů.
🟢 DOBŘE:
Čtenář chce tipy na psaní s AI. → Proč?
Protože už AI vyzkoušel, ale výsledek byl generický. → Proč?
Protože se mu do textu nepodařilo promítnout vlastní hlas, styl, názory. → Proč?
Protože nemá čas to testovat a studovat do hloubky. → Proč by s tím mělo pomoci zrovna Promptně?
Protože za něj vymete všechny slepé uličky a nabídne mu vždycky jeden konkrétní tip, který může hned vyzkoušet v praxi.
A jednou mu díky všem těm tipům někdo řekne: „To je skvělý text, takový by AI nikdy nenapsala.“ A on se jenom pousměje.
Zkrátka – ptejte se tak dlouho, dokud vás odpověď nezastaví. Pak víte, o čem a jak skutečně psát.
P. S.: To číslo v názvu metody „5 proč“ od Toyoty je orientační. Někdy si vystačíte s méně otázkami, někdy jich potřebujete více. Hlavní je, že se nespokojíte s první odpovědí.
Moje dřívější newsletterové tipy:
Co mě cvrnklo do nosu
📚 Přestaňte počítat, kolik knih jste přečetli. Spíš se ptejte: „Co jsem z těch knih použil? Co jsem si propojil s tím, co už vím odjinud?“ Nemluvím teď o beletrii, kde si chcete čtení užít. Mluvím o odborné literatuře, kde většinou hledáte odpověď na konkrétní otázky. Přesto i takové knihy čte většina lidí jako romány: od začátku do konce, stránku po stránce, s pocitem, že přeskočit kapitolu by byl podvod (asi proto, že pak by si knihu nemohli započítat na seznam přečtených knih, jiný důvod mě nenapadá). Lepší způsob? Jednou za tři měsíce si během půlhodinky projděte poličku nebo noční stolek s nepřečtenými odbornými knihami a každou z nich zařaďte do jedné ze tří krabic: číst brzy; projít a vytěžit klíčové části; nechat jako referenční zdroj. A podle toho je čtěte: Knihám z první krabice věnujte plnou pozornost. U knih z druhé krabice si přečtěte obsah, úvod a závěr, pak si najděte kapitoly, které odpovídají na vaši konkrétní otázku. Zbytek přeskočte. Knihy z třetí krabice ani neotvírejte, dokud je nepotřebujete – referenční zdroj je kniha, kterou využijete až ve chvíli, kdy hledáte konkrétní informaci, podobně jako encyklopedii nebo kuchařku. Jakmile najdete, co potřebujete, zase ji bez výčitek zavřete. Zbavte se pocitu, že musíte přečíst vše, a místo toho si rovnou povolte číst jen to, co potřebujete.
💭 Rada je jen tak dobrá, jak dobrá je otázka. Ozan Varol ve svém newsletteru píše, že dostává spoustu e-mailů typu: „Píšu knihu. Jak ji mám vydat nebo promovat?“ Na to se v podstatě nedá odpovědět. Nejspíš je to důsledek rčení, že „za zeptání nic nedám“. A pokud se ptáte takhle obecně, nejspíš jste do toho opravdu nic nedali. Jenže když si neuděláte žádné domácí úkoly, nemůžete dostat odpověď, která by pro vás měla hodnotu. Když se ptáte: „Jak mám dělat knižní marketing?“, je to jako střelba na neviditelný terč. Lepší je ptát se třeba: „Mám tyhle dva typy publika a nevím, pro které se rozhodnout. Co dává větší smysl vzhledem k mým cílům?“ A neplatí to jen pro dotazy v e-mailech, stejná logika funguje u placených konzultací. To, že platíte, ještě neznamená, že za vás musí expert odvést i vaše domácí úkoly. Čím přesněji otázku položíte, tím cennější odpověď dostanete.
🧪 Rady expertů berte jako hypotézy. A zároveň platí, že většina tzv. osvědčených postupů (nebo best practices, jestli to chcete v linkedinštině) vznikla pozorováním nějaké situace. Zprůměrováním toho, co dotyčný viděl – a výsledek pak popsal téměř jako zákon. Problém je, že průměr vzniká ze stovek a tisíců různých řešení. Jenže vy se můžete průměru vymykat. K radám proto přistupujte s rozvahou – je to jenom výchozí bod k testování, ne písmo svaté. Vždycky se ptejte: platí tohle pro mě, v mém kontextu, s mými zdroji? A zkoušejte.
🤦♂️ Je libo překlad do linkedinštiny? Mimochodem, když byla řeč o linkedinštině, víte, že už pro ni existuje i překladač? (Díky za tip, Tome!) Hodíte do něj něco prostinkého a vypadnou vám slova jako z bulšit binga:
🔍 Udělejte z úkolu otázku. „Musím dokončit newsletter“ je příkaz. Mozek ho vyhodnotí jako nudnou povinnost a hned přijde s hromadou výmluv, proč práci odložit. Čas se krátí, úkoly se kupí. Jak z toho ven? Přerámujte úkol na otázku: „Co o tomhle tématu ještě nevím a co mě na něm fascinuje?“ Díky tomu se psaní newsletteru promění v zábavný průzkum terénu a všechno mnohem rychleji odsýpá. Není to náhoda – neurověda potvrzuje, že zvědavost spouští dopaminový systém odměn, který je úzce propojený s vnitřní motivací, píše Anne-Laure Le Cunff v newsletteru Ness Labs. Jakmile mozek ucítí „informační mezeru“, chce ji zaplnit. Úkol zůstává stejný, ale rozdíl je v tom, jak je formulovaný.
✍🏻 Mám rád texty, které musely bolet. Už dlouho mám na nočním stolku jenom knihy, které jsme měli v seznamu povinné četby ještě na střední. Všechno to jsou hodně fousaté texty, na kterých oceňuju hlavně to, že nebyly zadarmo – spisovatelé je psali na stroji nebo rukou a každý odstavec pořádně bolel. Jasně, některé knihy jsou horší, některé lepší, ale tak jako tak mi slouží jako protilátky proti generovaným textům, kterých v běžném provozu přečtu hromadu. Abych si udržel vkus, nutně potřebuju číst to, co neprolezlo žádným nástrojem AI. Kdybych z toho slevil, můj styl psaní by začal erodovat. Pomalu. Nenápadně. Protože styl se formuje hlavně tím, co konzumujeme. Staré knihy jsou takový můj ochranný štít – i dvacet minut denně strávených nad jejich stránkami mi narovnává mířidla.
S čím vám pomůžu
Odstraňte kilo vaty, vydělejte kilo vaty
S Daliborem Behúnem jsme spustili Kilovaty, protože když vyhodíte z textů kilo vaty, vyděláte na tom (minimálně) kilo vaty. Jo, je to vtípek, ale taky pravda pravdoucí.
Srozumitelnost k zákazníkům zvyšuje důvěryhodnost (schválně, nechte si to otestovat), posiluje značku a vydělává peníze. Srozumitelnost ke kolegům zase šetří čas, nervy a – počkejte si na to – peníze! Hodně peněz. Protože všichni na první dobrou vědí, co se po nich chce, a nepálíte tak pro nic za nic jejich drahou hodinovku.
Zamluvte si u nás workshop srozumitelného psaní.
Srozumitelnost vás nebude stát majlant, a přitom se hned vyplatí.
Pište lépe s AI
Každou středu posílám placený newsletter Promptně, ve kterém sdílím svoje postřehy pro lepší psaní s AI. Ještě do konce dubna si ho můžete osahat s 50% slevou na 3 měsíce – a to je docela dost týdenních tipů za hubičku, ne? (Můžete zkusit i ochutnávku zdarma jednou za měsíc – ale pak každý rok přijdete o celých 40 vydání.)
Pokud chcete ve firmě uspořádat workshop psaní s AI, napište.