Červen 2026: O editování cizích textů
Dostat do rukou cizí text a celý ho přepsat je ta nejpohodlnější a zároveň nejhorší věc, kterou můžete udělat. Dobrý editor by měl posunout nejen samotný text, ale hlavně jeho autora.
Jak editovat cizí texty
Loni v prosinci jsem psal o tom, že editování cizích textů by nemělo být demonstrací síly. A jasně, umím pochopit to pokušení, když dostanete na stůl text od někoho jiného – je mnohem jednodušší vyhrnout si rukávy, rozstřílet odstavec po odstavci, větu po větě, a nakonec si to celé znovu složit podle sebe. Za hodinu máte hotovo, text je čistý, hladký – a ze všeho nejvíc váš.
A právě v tom je ten trabl.
Sám jsem to kdysi dělal podobně. Cizí texty jsem se snažil především zkrotit a co nejvíc je napasovat na vlastní styl psaní. Byl to autorský, ne editorský pohled. Hodně ega, málo nadhledu.
Že je to úplně blbě, mi došlo před lety, když jsem šéfoval redakci Sport.cz. Potkal jsem tam pestrý mix autorů. Jeden kolega psal ostře, krátce, byla to spíš taková kulometná palba. Jiný si liboval v popisu nálady a atmosféru vykresloval pomalu, delšími odstavci, které tekly jako olej – a mě při jejich čtení úplně svrběly prsty. Třetí psal čistě, většinou šel přímo na solar, bez velkých stylistických hříček. Další měl v oblibě různé vtípky, do textů propašovával odkazy, které rozluštil nejspíš jenom zasvěcený čtenář. A tak bych mohl pokračovat.
Každý z nich psal zábavně, přestože nikdo z nich nepsal jako já. Kdybych si ke každému jejich textu sedl jako k vlastnímu, všechny bych je učesal do jednoho stylu. Bylo by to pohodlné – jenže z různých autorských podpisů by pak nezbylo nic.
Naštěstí mi včas docvaklo, že to by byla škoda. Že editorská práce nestojí na tom, abych celému světu předvedl, jak bych to napsal já. Jen jsem ještě nevěděl, jak to dělat lépe. Proto jsem začal hledat cestičky, jak cizí texty posouvat, aniž bych do nich nacpal sebe.
Nakonec jsem na to – doufám – přišel. A chci to nabídnout vám všem, kteří sedáte k cizím textům, schvalujete je nebo připomínkujete.
Dobrá redakce posouvá autora, ne jenom text
Když do textu vpadnete jak zásahovka do drogového doupěte, všechno přepíšete a pošlete zpátky proškrtanou, červenou verzi, autor se z toho vůbec nic nenaučí.
Nevidí vám do hlavy. Neví, proč jste tuhle větu škrtli a tamtu obrátili. Dostane zpátky cizí text se svým jménem nahoře a jediné, co pochopí, je, že příště nemá cenu se nějak zvlášť snažit. Vždyť to stejně celé přepíšete.
Moje rada?
Otočte to. Místo přepisování přidávejte k různým pasážím textu svoje otázky a poznámky. Vepište do nich, co vám běží hlavou, co vám nesedí. Ale dejte autorovi prostor, ať si svůj text přepíše sám – svým stylem. Chytří autoři navíc z postřehů v komentářích pochopí, co vám v tomhle textu chybělo, a odvodí si, jak přemýšlet nad tím příštím.
Zdá se to jako maličkost, ale je to velký rozdíl – opravy vylepšují jenom jeden text, otázky vylepšují všechny další texty od stejného autora.
Jak na to prakticky
Pár věcí, které se mi osvědčily:
Ovládněte prvotní instinkt. Projděte si nejdřív celý text, abyste pochopili jeho strukturu, rozvržení argumentů, provázanost. Pak jděte odstavec po odstavci a doplňujte poznámky, otázky, komentáře: „Co znamená tohle?“ „Tady mi něco chybí.“ „Tuhle myšlenku opakuješ potřetí.“ „Tady za mě děláš trochu pitomce a něco mi nedovysvětluješ, můžeš to víc rozvést?“ Suplujete roli čtenáře a měli byste proto umět autorovi zprostředkovat pocity čtenářů – pomoci mu získat nadhled. Text ještě není hotový a cílem není dát mu finální podobu – spíš ho lépe poskládat, pokud to jde.
Nejdřív se zaměřte na strukturu, jazyk neřešte. V prvním kole neztrácejte čas opravováním čárek nebo stylistických škobrtnutí. Je fuk, že některé slovo úplně nesedí. Soustřeďte se na to, co text říká. Jestli je dobře vyargumentovaný. Jestli má srozumitelnou linku. Jestli odpovídá na všechny otázky čtenáře. Pokud text nestojí na solidních základech, změní se v něm ještě spousta písmenek. Pilovat v něm pravopis a stylistiku je jako vylévat vodu hrnkem z potápějícího se Titaniku.
Přiznejte vlastní nejistotu. Jako editoři nemusíte mít na všechno jasný názor a nemusíte působit suverénně. A v poznámkách k textu to klidně přiznejte. Občas proto třeba popíšu jen svůj pocit při čtení: „Tady to nějak drhne, nevím přesně proč – jak to cítíš ty?“ A když nějaké pasáži nerozumím, neškrtám ji ani nezměkčuju. Je lepší se zeptat, proč ji autor napsal zrovna takhle. Třeba má svůj důvod a stačí ji jen zpřesnit. Suverénní editor, který vysekává všechno, čemu úplně nerozumí, často napáchá víc škody než užitku.
Dejte tomu dvě tři kola – a zavolejte si. První kolo – vaše poznámky a otázky. Druhé kolo – zásah autora. Teprve v té přepsané verzi se můžete vrhnout na dolaďování detailů nebo kostrbatější obraty. Pokud jste byli v prvním kole důkladní, většinu věcí si autor vychytal sám. A tohle je důležité – někdy je nejlepší zvednout telefon a nejasnosti vyřešit osobně. Písemné poznámky občas vyzní ostřeji, než jak je myslíte, a autoři v nich můžou hledat tón, který v nich není. Pět minut na telefonu odstraní napětí, které by dalších deset komentářů jenom přiživovalo.
Proč nám editování moc nejde
Už dlouho tvrdím, že ve škole se neučíme psát pro život – neumíme napsat dobrý návod, neumíme napsat srozumitelný úřední text, neumíme upravovat texty v týmu, neumíme dávat ani dostávat zpětnou vazbu, která by naše texty někam posouvala.
Ve škole to funguje jednoduše – odevzdáme slohovku, dostaneme lepší nebo horší známku a případně opravený (proškrtaný) text. Žádné otázky, žádné postřehy, žádné druhé kolo úprav. Jen verdikt. To vyvolává špatný dojem, že text má být „dobrý“ hned napoprvé.
A protože nás ve škole nikdo neprovádí redakčním kolečkem, kde se text vrací, dopracovává, mění, bereme navrch cizí zásahy do našich textů jako vysvědčení: tohle není dost dobré. Autorsky se cítíme dotčení, zaskočení. Málokomu se chce k textu vracet, upravovat ho, měnit.
Přitom v každodenním životě je běžné, že se text vrací na stůl jako bumerang. Není to znamení selhání, je to proto, že právě tak vzniká dobrý text. Čím dřív to vezmeme jako normální součást řemesla, tím líp budeme nejen editovat, ale i přijímat úpravy od ostatních.
Staří pankáči se vracejí
Kdy jste naposledy odložili nápad jenom proto, že podmínky nebyly „dokonalé“?
Rád vzpomínám, jak jsem před třemi a půl lety natáčel v obýváku první díly Tvůrcastu. Každou chvíli pod okny projela houkající sanitka. Musel jsem zastavit, počkat, až siréna zmizí někde v dálce, a teprve pak jsem pokračoval dál. Moje žena Alice mě po třiceti dílech musela naučit, jak to celé sestříhat. Video jsem se nenaučil pořádně stříhat nikdy.
Bylo to hodně provizorní. Ale byla to taky čistá radost.
Časem se z Tvůrcastu stal vytuněný projekt. Natáčeli jsme ve studiu Forendors. Kamarádka Eliška Martynková nastavila dvě kamery a o všechno se postarala. Na mě zbylo jen přečíst scénář ze čtecího zařízení a střihačka mi za pár dní poslala hotové díly k publikování.
Vypadalo to skvěle a bylo to profi. Jenže takhle dneska vypadá už skoro každý podcast. Drahá technika, super produkce. Laťka pro nové podcastery je tak vysoko, že často ani nezačnou. Přitom se občas přistihnu, že mi ta vyladěnost vlastně leze na nervy. Protože kvůli ní zapomínáme, že většina dobrých věcí začíná spíš na koleni.
Jsem nadšený, že se teď k tomu pankáčství z počátků Tvůrcastu vracím. V novém videokurzu AI pro sólotvůrce děláme s Romanem Věžníkem přesný opak toho, co navrhují generické příručky pro naleštěné tvůrčí projekty.
Zase natáčím doma v obýváku. Jenom zavřu okno, zamknu se před dětmi, otevřu notebook a spustím nahrávání. Bez střihu. Když se přeřeknu, nechám to tak. Raději přihodím vysvětlující titulek, než abych se snažil každým záběrem o dokonalost. Roman to má stejně.
Je to naše kurzová mandala
Není to líný obsah. Naopak. Dřív jsem to tak dělal, protože to jinak nešlo. Teď proto, že to jinak nechci.
Přitom ale každé video, které s Romanem natočíme, je dobře promyšlené. Víme, co chceme předat. Jen ani jeden z nás neztrácí čas a energii tím, že to bude vymazlené až na půdu.
Vytvářet „dokonalý“ kurz v době, kdy se AI mění každým týdnem, by stejně nešlo. Jakmile mi to došlo, ulevilo se mi. Když vím, že lekce stejně dřív nebo později přetočím, nemusím se bát je pouštět ven. Ta pomíjivost do tvorby vnáší kouzlo mandaly.
Zatímco buddhističtí mniši dlouze vysypávají složitý obrazec z barevného písku, a pak ho rozmetají, sotva ho dokončí, my zase tvoříme za pochodu, reagujeme na to, co je potřeba, a když nějaká lekce zastará, bez lítosti ji smažeme a uděláme znovu, líp.
Někoho by to možná stresovalo – jsou lidé, kteří potřebují vytvořit něco trvalého. Mně to spíš přináší tu starou radost. Užívám si, že nepotřebuju studio. Že mi stačí jen notebook na klíně, aby něco vzniklo. Že se věci mění pod rukama.
Nové karty pro první kroky
Mám z toho kurzu radost i proto, že jen za posledních pár dnů jsem potkal několik tvůrčích lidí, kteří nosí v hlavě fajn projekty. Jenže se bojí technické bariéry. Myslí si, že musí prodat ledvinu, aby zaplatili programátora nebo produkční tým, který jim s projektem pomůže.
Dan Šácha v novém vydání newsletteru Na volné noze napsal: „Pokud právě teď sedíte nad novým nápadem a cítíte úzkost, jestli to bude fungovat, pamatujte – je v pořádku, když to na začátku bude tak trochu k ničemu. Většina prvních kroků taková je. Hodnota nespočívá v dokonalosti. Spočívá v tom, že se dáte do pohybu.“
Právě pro ty první kroky ale AI rozdává nové karty – díky vajbování (tvoření s AI bez psaní kódu) je možné projekt odšpuntovat ne po roce plánování, ale klidně za víkend.
Abychom si rozuměli – nejsem uhranutý rychlostí nebo bezpracností. Vůbec. Jde mi o možnost rychlého prototypování – to, že si svůj nápad můžete okamžitě osahat. Protože teprve když začnete věcem dávat tvar, začnete se posouvat z místa. Některé věci zkrátka bez toho, že je opravdu „děláte“, nikdy nedomyslíte. A teď konečně můžete.
Kurz AI pro sólotvůrce je spuštěný, můžete si ho osahat – s kódem SOLO11 máte 11% slevu. A pět nejrychlejších od nás navrch dostane ofiko odkaz na Claude Pro na týden zdarma.
Inboxmánie
Tipy na newslettery. České i zahraniční.
Nevím, tak kreslím. Petruccya o sobě říká, že je nejbarevnější osoba v místnosti. Ilustrátorka, zakladatelka oděvní značky Pura Vida, milovnice buldoků a poflakování po brněnských kavárnách přibližuje, jak se stát umělkyní a podnikatelkou, i když vám ostatní tvrdí, že na to nemáte talent, papíry a neumíte kreslit. Její newsletter je osobní, upřímný a zábavný.
NWSLTTR. Stojí za ním Tomáš Jirsa, který s Michalem Púrem moderuje podcast Insider, a Markéta Malá jako šéfredaktorka. Kromě vlastních názorových textů publikují i pohledy jiných autorů. Nemusíte s nimi vždycky souhlasit, ale právě proto je čtu – není na škodu čas od času vystrčit nos z vlastní bubliny.
Stand The F*ck Out. Louis Grenier je Francouz, ale naštěstí píše anglicky. Nesnáší vatu, griluje cizí značky a sází zajímavé postřehy k různým kampaním. Občas ho louskám pozorněji, občas vynechávám, ale když už se začtu, baví mě, že se s věcmi moc nemaže. Pokud chcete posílit svou imunitu proti marketingovým kecům, tohle by mohlo fungovat.
Potřebujete mít svůj okruh
Ještě než pošlete první newsletter, vytvořte si okruh osmi až deseti lidí, kteří vám pomůžou newsletter doladit. Pozor, nemám teď na mysli rodinu ani kamarády – ti vás mají rádi a nejspíš vás podpoří, ať už děláte cokoliv.
Vyberte si lidi, kteří jsou ztělesněním vašeho ideálního čtenáře. Dají vám užitečnou zpětnou vazbu a nebudou vám mazat med kolem huby.
Tenhle okruh betačtenářů berte jako kontrolku, která zabliká, pokud něco děláte blbě. Odpoví vám na otázky, na kterých newsletter stojí: Dává to, co posílám, vůbec smysl? Má cenu v tom pokračovat? Je téma nosné, nebo připadá zajímavé jen mně?
Z jejich odpovědí poznáte, kam newsletter ještě posunout.
Moje dřívější newsletterové tipy:
Co mě cvrnklo do nosu
🍺 Sešli jsme se naživo! Před týdnem proběhl první sraz čtenářů Newsletterů. Byl hodně komorní (jinými slovy – potkali jsme se čtyři, tři ohlášení nedorazili) a proběhl v parnu, ve kterém se podrážky bot zapékaly do asfaltu. V téhle demoverzi krematoria bylo hrdinství už jenom vystrčit nos ze dveří, takže díky všem, kdo přišli! A protože to bylo fajn, chci sraz zopakovat. Tentokrát na podzim – termín si prosím zapište do kalendářů už teď: 24. září 2026.
🎓 Trochu mouder o newsletterech. Vypsal jsem dva termíny celodenního školení, jak postavit newsletter, na který se lidé těší: České Budějovice ve čtvrtek 16. července a Pardubice v úterý 28. července. Během školení probereme, pro koho píšete, kde brát témata, jak vydání poskládat, jak často posílat, ať vás to nevyčerpá. Odejdete s nástřelem prvního vydání a plánem na další tři. Pokud chcete se svým newsletterem konečně pohnout, rád vás tam uvidím.
📨 Chtěl jsem ho, mám ho. Vždycky jsem chtěl pustit do světa vlastní e-mailový kurz, protože ten formát je podle mě boží. A teď konečně jeden takový mám – s Daliborem Behúnem jsme dali v Kilovatech dohromady Zkrátka dobře, což je bezplatný minikurz srozumitelného psaní. Má deset dílů, každé tři dny dorazí jeden – vysvětlujeme v něm některý z principů srozumitelného psaní, které učíme firmy a úřady. Mrkněte na něj a dejte mi vědět, jak se vám zamlouvá.
📵 Nejlíp jsem udělal, když jsem ztratil heslo. Před pár měsíci jsem „zapomněl“ heslo do Facebooku a už jsem ho ani neobnovoval. Jasně, kdybych chtěl, dostanu se tam za tři minuty. Jenže nechci. Takže drobné upozornění: pokud mě na Facebooku označujete nebo mi tam píšete, tak to nevidím a nečtu. A protože už před lety jsem si jako dárek k narozeninám smazal Twitter, zbyly mi jen dvě sítě, které jsem ještě neodřízl: LinkedIn a Instagram. Jak to máte se sockami vy?
❤️ Všechno, co potřebujete, je láska. Psycholožka Angela Duckworth, která napsala knihu o houževnatosti, říká: „Inteligence jde ve stopách zájmu.“ Když nás něco opravdu bere, rychleji se v tom zlepšujeme. Když ale něco jenom „musíme“, spíš to odbudeme. Mám to odpozorované i na sobě – a proto miluju pohled komika Jerryho Seinfelda, který píše vtipy vytrvale každý den a říká: „Není za tím žádná železná vůle, ale láska. Vůle jednou dojde, láska přetrvá.“
🔔 Když dojdeš ke zvonu, zazvoň. Komik Mel Brooks při natáčení jedné ze svých komedií váhal nad scénou, ve které měla stará paní dostat ránu pěstí. Říkal si, že je to asi přes čáru, a tak se zeptal hlavního producenta, jestli to fakt může udělat. Ten mu odpověděl tak, že na to Mel Brooks do smrti nezapomněl: „Když už dojdeš ke zvonu, tak s ním pořádně zazvoň.“ Toho se pak držel celou kariéru. A já si to zkouším připomínat pokaždé, když mám tendenci cuknout z nějakého troufalejšího postoje.
👀 Nejlepší řešení – ale pro koho? Pořád někde čtu o „osvědčených postupech“ a „nejlepších řešeních“. Tahle délka newsletteru je nejlepší, tenhle čas na rozeslání je nejlepší, takhle se nejlíp píšou předměty. Jenže nejlepší pro koho? V jakém kontextu to vzniklo, na jakých datech, u jakého publika? To se většinou nedozvíte – a přitom právě to je podstatné. A i kdyby ten postup náhodou seděl, je v něm další háček: když po něm sáhnou všichni, navzájem se vyruší. Když si stovka firem vyladí „svoji“ korporátní modrou, vznikne jenom jedna obří kategorie modrých firem. Žádná z nich čouhat nebude, všechny zapadnou. S newslettery je to stejné: když mají všechny podobný formát, podobné předměty, podobný publikační plán, je to jenom pálení času. „Nejlepší postupy“ jsou proto spíš tipy k ověření.
Čím teď žiju, co chystám
AI pro sólotvůrce. V pankáčském videokurzu s Romanem Věžníkem ukazujeme, jak rozjet svoje nápady s AI. Nemusíte umět kódovat a klidně můžete být stejné ajťácké lamy jako my dva. S kódem SOLO11 máte 11% slevu.
Kilovaty. S Daliborem Behúnem učíme firmy a úřady vykostit žargon a psát tak, aby si jejich texty někdo přečetl napoprvé. Šetříme tím 3P – písmenka, papír i prachy.
Školení newsletterů. Potkáme se v červenci v Českých Budějovicích (16. 7.) nebo Pardubicích (28. 7.)?