Červenec 2025: O volnosti jako pasti
Kolikrát jste skutečně dotáhli nápad na projekt, který neměl pevně stanovený termín? Je to zvláštní, ale neomezené moře času škodí víc, než pomáhá.
Volnost zabíjí projekty
Čím více volnosti si dáme, tím menší je pravděpodobnost, že něco doděláme.
Flexibilita je sice nesmírně lákavá, ale zároveň je v ní skrytá past – dobré nápady často selhávají právě na tom, že je můžeme udělat „kdykoliv, nebo nikdy“. A pak je většinou neuděláme nikdy.
Kolikrát jste skutečně dotáhli nápad na projekt, který neměl pevně stanovený termín? Je to zvláštní, ale neomezené moře času škodí víc, než pomáhá.
Sám jsem to poznal na mnoha projektech.
Než jsem doopravdy napsal Hacknutou češtinu, „plánoval“ jsem to několik let. Ale byla to spíš jen chiméra, ke které jsem se opakovaně vracel. Mohl jsem ji přece napsat kdykoliv – tak proč zrovna teď? Nebylo to urgentní. A tak jsem si k ní nesedl a nepsal jsem.
Všechno se změnilo až ve chvíli, kdy jsem si plácl s nakladatelem a domluvili jsme termín vydání. Teprve pak jsem se do ní skutečně pustil. Určili jsme si datum, kdy budeme držet knihu v rukou, a šli pozpátku – najednou bylo zřejmé, do kdy musí být hotový rukopis, do kdy musí být vypořádané připomínky, kdy jde kniha na korektury, kdy ke grafikovi na sazbu, kdy do tiskárny.
Termíny byly jasné a nebylo možné cuknout – hlavně proto, že jsem cítil závazek k týmu, který spoléhal na to, že dodržím svou část dohody. Nemohl jsem je zklamat.
Podobný příběh mám i se školením, které mi dlouhé měsíce „zahnívalo“ v seznamu úkolů. Pořád jsem si říkal, že na něm začnu pracovat, až budu mít čas. Ten správný čas ale (kupodivu!) nikdy nepřišel. Až když jsem školení nejdřív prodal a měl jsem v kalendáři pevný termín, můj přístup se změnil. Prodej před tvorbou vytvořil potřebný tlak.
V obou případech fungoval stejný princip – svázat tvorbu s nějakým limitem a vytvořit si závazek zvenčí.
Proč to funguje?
Mozek jako líný obchodník
Náš mozek je takový líný obchodník, který oceňuje úkoly podle toho, jak moc jsou naléhavé.
Řekněme, že úkol s jasným termínem – „do pondělí v 10:00“ – má pro mozek tisícikorunovou hodnotu. Je to něco konkrétního, hmatatelného, dá se s tím pracovat. Ale úkol s termínem „někdy v budoucnu“? Hlava je brutálně efektivní a takové zadání si rychle ocení: „To je za nulu.“ A kdo by se chtěl zabývat něčím, co nemá žádnou hodnotu?
To neznamená, že by takový projekt nebyl důležitý – jen zkrátka nemá žádnou cenovku, takže jde automaticky na konec fronty.
Další potíž je v tom, že podobný bezbřehý projekt je mentálně vyčerpávající. Každé ráno se probouzíte s otázkou: „Budu na tom dneska pracovat?“ Musíte se opakovaně rozhodovat – a energii, kterou byste mohli věnovat samotné práci, spotřebujete na nekonečné vnitřní vyjednávání. Je to podobné, jako kdybyste se každý den znovu a znovu rozhodovali, jestli si vyčistíte zuby.
Proto si pak říkáte: „Pustím se do toho, až budu mít více času. Až bude větší klid. Až budu v lepší náladě. Až přijde inspirace.“
Dokonalé podmínky neexistují. Čekáte na vlak, který nepřijede.
Vůle je přeceňovaná a nespolehlivá. Mnohem lépe fungují závazky a systém.
Tři cesty ze slepé uličky
Existuje několik způsobů, jak se z téhle pasti dostat. Tady jsou ty, které mi fungují nejlépe:
Zpětné plánování. Místo toho, abych se díval dopředu do neurčité budoucnosti, snažím se jít pozpátku od cíle. Jako bych se přenesl do bodu v budoucnosti a díval se do zpětného zrcátka na jednotlivé milníky. Je to snazší – pohled do zrcátka mi přijde o dost jasnější, pohled dopředu je jako přes zamlžené sklo.
Závazek vůči ostatním. Tohle je silný mechanismus – u knihy jsem cítil závazek k nakladateli a celému týmu, u školení zase k lidem, kteří si ho koupili.
Stejné je to i u pravidelného obsahu – přes pět let bez přestávky vydávám každý měsíc tyhle Newslettery. Mám za sebou skoro 140 epizod Tvůrcastu, který vychází vždy v pondělí. A nově posílám i týdenní newsletter Promptně o psaní s nástroji AI v zádech, který posílám každou středu.
Když na vás někdo spoléhá – ať už je to jeden člověk nebo tisíce čtenářů – není cesty zpět.
Mikrosystémy. Někdy je trabl v příliš velkém soustu. Napsat knihu za měsíc je neřešitelná písemka. Ale rozložit ji do malých kroků, které se časem nasčítají, to už je hratelné. A navíc se to dá spojit i s veřejným závazkem – můžete třeba psát pravidelný newsletter nebo blog a využít to jako inkubátor budoucí knihy. Každé newsletterové vydání nebo blogový článek postupně vytvoří jednotlivé kapitoly.
Nebo si můžete najít „psacího parťáka“ – někoho, kdo čeká na váš text. Nemám na mysli učitele nebo mentora, ale člověka, který hlídá pokroky. Může to být dobrý kamarád, může to být uzavřená skupina dalších autorů na WhatsAppu, může to být někdo, kdo sám píše a sdílí s vámi svoje texty na oplátku.
Volnost v okovech
Paradox volnosti je v tom, že čím víc si jí dopřejeme, tím méně jí skutečně máme. Místo toho uvízneme v nekonečném odkládání a vyjednávání se sebou samými. Zato když chystaný projekt spoutáme do okovů a svou volnost dobrovolně omezíme, neukážeme mozku tolik různých skulin, kterými by mohl unikat před akcí.
Až budete mít příště nějaký skvělý nápad, neodkládejte ho na „někdy“. Rovnou najděte termín v kalendáři.
Jak růst? Nejdřív se ptejte, jestli si to zasloužíte
Naprostá většina tvůrců (a marketérů) si pokládá špatnou otázku – a pak nedostává správné odpovědi. Ptají se: „Jak získám více odběratelů?“ Měli by se ptát: „Je můj obsah tak dobrý, že si zaslouží velké publikum?“
Pokud vám lidé nepíšou a neděkují za to, co jim posíláte, nemáte problém s růstem – máte trabl s obsahem.
ÚHO z pěti ingrediencí
Ve školní jídelně nám k masu servírovali UHO (univerzální hnědou omáčku), pamatujete? Tehdy to nebylo nic moc – ale pro lepší zapamatování si tuhle zkratku vypůjčím. Ode dneška si vždycky vzpomeňte na ÚHO – úplně hodobóžový obsah.
Stojí na pěti nohách. Aby vás lidé sledovali, měli byste jim:
1. Vydělat peníze
2. Šetřit peníze
3. Šetřit čas
4. Dopřát zábavu
5. Pomoct naučit se něco nového
Chenell Basilio už několik let zkoumá úspěšné newslettery s více než 50 tisíci odběrateli a objevila „jednoduchý“ vzorec. Obsah, který skutečně funguje, stojí minimálně na jedné z těch pěti nohou. Ideálně na dvou nebo více.
Před publikováním se ptejte:
Šetří to dny, nebo aspoň hodiny? (Na minuty se nehraje.)
Může to lidem vydělat nebo ušetřit peníze?
Naučí se díky tomu něco, co jinde jen těžko najdou?
Kombinuju v tom alespoň dvě nohy?
Když se místo ÚHO jako naprosté nezbytnosti spolehnete na všemožné hacky, které slibují rychlý růst, nejspíš pohoříte. Musíte mít základní vrstvu, teprve na ní pak může být všechno ostatní.
Moje dřívější newsletterové tipy:
Zaznělo v Tvůrcastu
Každé pondělí ráno vydávám nový díl Tvůrcastu, podcastu pro nezávislé i firemní tvůrce.
Co jsem probíral v červenci?
136. díl: Mistrovský plán 1: Originální otázky jsou lepší než originální odpovědi
Investor Paul Graham má v eseji Jak na skvělou práci neotřelé rady i pro tvůrce. Klíčový postřeh: „Lidé projevují mnohem víc originality při hledání řešení než při volbě problému.“ Skutečná originalita přitom podle něj není v odpovědích, ale v otázkách, které si kladete.
137. díl: Mistrovský plán 2: Kopírování jako nástroj učení a růstu
Existují dva druhy kopírování – nevědomé a vědomé. To první děláme automaticky, protože tak je to pro nás bezpečné, i když výsledky jsou průměrné. To druhé je o dost lepší. Studujete při něm principy z jiných oborů a přenášíte je do vlastní branže nebo kontextu.
138. díl: Mistrovský plán 3: Srovnávejte se s nejlepšími, ne s průměrem
Proč mířit na vrchol místo na průměr a jak využít svoje „nerdovství“ jako konkurenční výhodu? „Pokud se nebudete snažit být nejlepší, nebudete ani dobří,“ říká Paul Graham a já touhle myšlenkou (a pár dalšími) uzavírám třídílný Mistrovský plán.
139. díl: Vkus jako konkurenční výhoda
AI nástroje už dokážou vygenerovat ledacos a algoritmy rozhodují o tom, čemu každý den věnujeme pozornost. Proto potřebujeme ochranný štít – vkus. Sázím na to, že rozvíjení vlastního vkusu bude navrch i velkou konkurenční výhodou.
Piráti: Nejlepší kampaňové newslettery
Tak – a je to hned venku. Piráti mají v téhle volební kampani nejlepší newslettery ze všech stran. Aspoň podle toho, co jsem zatím viděl.
S Piráty mám vlastní zkušenost. Před pár lety mě oslovili, jestli bych jim pomohl s newslettery. Posílali tehdy paskvily s úžasnými předměty typu „Pirátský newsletter č. 23/2021“ nebo něco takového. Když jsme se dohodli na spolupráci, uskutečnili jsme celé dva hodinové videohovory, než to zase zdechlo. Proč? Do tvorby newsletteru tehdy kecaly různé komise s různými zájmy. A zdálo se, že lidé zodpovědní za newsletter s tím nic moc nesvedou.
Proto mě dost zajímalo, jaké newslettery posílají Piráti dneska. A jo – docela dobré. Ovšem v našem stranickém rybníčku není zas tak těžké kralovat. Opoziční ANO a SPD posílají prd a strany ve Spolu mají newslettery spíš na druhé, možná třetí koleji.
Ale zpátky k Pirátům.
První dojem dobrý
Jejich newslettery jsou spíš kratší, navíc pracují s vizuálními kotvami. Používají odrážky i mezititulky. Bohužel je to krapet nedotažené – třeba už mnohem méně pracují s bílým místem mezi odstavci. A když vytučňují, berou to spíš hráběma. Jenže když toho vytučníte moc, jako byste nevytučnili nic – to podstatné stejně zanikne.
Chaoticky působí i záplava tlačítek. Třeba když je tlačítko „Chci klíč k bydlení“ umístěné hned vedle „Chci podepsat petici“. Proboha proč?
Tak co se po mně vlastně chce? Připomíná mi to televizní vaření s Jirkou Babicou: „A když máte více výzev k akci, tak je tam šoupněte všechny!“
V těle e-mailu je taky příliš malé písmo – minimální velikost by měla být 16 px. Takhle mám pocit, že se musím hned zítra objednat k očnímu.
A drobnost pod čarou: Škoda, že si Piráti „nezprivatizovali“ emoji s pirátskou vlajkou (nebo třeba papouškem, co já vím) a nepoužívají ho v předmětu svých newsletterů. To by je v e-mailové schránce jasně odlišilo.
Dobře, a co texty?
Občas jsem měl pocit, jako by newslettery psali různí lidé. Jednou to bylo skotačivější, třeba pozvánka na letní grilovačku pirátských politiků. A pak to zase až příliš formálně sedělo na prdeli, když byla řeč o těžkých depresích mezi deváťáky ze základek. Jako by chyběl zlatý střed – a někdo, kdo by dal textům jednotnější tvář.
Mimochodem, to mě taky zaujalo – zatímco fundraisingové newslettery posílá „Míša od Pirátů“, tak e-maily k volební kampani jsou neosobní a nadepsané jen „značkou“ Piráti. Bylo by fajn, kdyby si Piráti zvolili „chief newsletter officera“ a celé mu to předali, aby se postaral o konzistenci a důkladnější vyladění všech newsletterů.
Velkou promeškanou příležitost vidím i v uvítacím e-mailu po přihlášení k odběru. To je e-mail, který si přečte nejvíc lidí, a tak v něm máte šanci říct mnohem víc než jen „Úspěšně jste se přihlásili k odběru našich novinek“.
Piráti mohli mít místo jednoho neurčitého, fádního e-mailu třeba třídílnou uvítací sérii, ve které by představili priority ve volbách nebo ukázali, jak se můžou lidé zapojit do kampaně.
Odfláknuté bylo i samotné přihlášení k newsletteru na webu – klasicky v něm vůbec nenastavují žádná očekávání. A tak netuším, kdy a jak často newslettery chodí. Nebo pro koho jsou určené – pro oddané příznivce, váhavé voliče, dobrovolníky?
A ještě krátce k těm fundraisingovým e-mailům. Ty na mě působily, jako by Piráti netušili, komu je píšou. Řekl bych, že takové newslettery cílí na přesvědčené fanoušky, kteří jsou kromě hlasu ve volbách ochotní pustit i nějaký ten chlup do stranické kasy. Jenže co si pomyslet, když pak přijde e-mail s předmětem „Je něco, co by vás přesvědčilo, abyste nám přispěli“?
To by chtělo asi taky trochu promyslet.
Co mě cvrnklo do nosu
🤩 Kilo radosti. Už osm týdnů posílám každou středu newsletterovou jednohubku Promptně o tom, jak experimentuju při psaní s nástroji AI – a jak vy můžete taky. Když mi po sedmém vydání anonymně přistálo kilo na účtu i s tímhle poděkováním, fakt mi to udělalo ohromnou radost:
💦 Jděte hlouběji, ať nestojíte pevně na zemi. „Pokud se v tom, co děláte, cítíte bezpečně, nejste na správném místě. Vždycky jděte trochu dál než jen tam, kam si troufáte. Jděte hlouběji, kde už necítíte pevnou půdu pod nohama. Teprve to je to správné místo, kde může vzniknout něco vzrušujícího,“ říkal muzikant David Bowie. Většina lidí na to přitom jde obráceně – neustále sledují metriky, dělají A/B testy, hledají bezpečné cesty. Netvoří, hledají potlesk publika. Podle Bowieho byste měli riskovat, protože to nejlepší přijde, když netušíte, jestli to bude fungovat.
💡 Juxtapozice jako myšlenkový experiment. Znáte juxtapozici? To je technika, při které dáte dva prvky do kontrastu – a jejich rozdíly ještě víc vyniknou. Jako když si vezmete tenisky k obleku nebo šatům. Jako když postavíte moderní barák v historické zástavbě. Nebo když se z vyumělkovaného digitálního světa vracíte k analogovému retru – moje patnáctiletá dcera třeba začala sbírat vinylové desky svých oblíbených muzikantů, ale ještě nemá gramofon a skladby poslouchá ve Spotify. Mezi mladými taky čím dál víc frčí polaroidové foťáky, i když na těch malých rozmazaných snímcích ani nepoznáte, kdo se fotil. I proto jsem začal o juxtapozici přemýšlet – v srpnu si s ní chci víc hrát a dumat nad tím, jak ji promítnout do toho, co dělám. Koneckonců inspirativní je příběh podcastu Na volné noze, ve kterém Robert Vlach točí mnohahodinové rozhovory jako dokonalý protiklad krátkých tiktokových videí. Takže? Když v létě všichni vyrážejí na jih, proč nevyrazit na sever?
⏰ Malý rituál s velkým dopadem. George Shultz, bývalý americký ministr zahraničí, si v úřadu každý týden vyhradil jednu hodinu úplného klidu. Sedl si jen s papírovým blokem a tužkou, vyrušit ho mohli pouze prezident nebo manželka. Během té hodiny se vyhýbal běžným úkolům, věnoval se jenom tichým úvahám. Dává to smysl – když toho máte nad hlavu a informace vám lezou i z uší, potřebujete čas na zpracování zkušeností a promyšlené plánování. To platí i pro nás, přestože neřídíme svět. Bez takového prostoru nás podněty jen zahlcují a unavují, místo aby nás posouvaly. Čas na přemýšlení není luxus, spíš nutnost. Cassie Holmes v knize Šťastnější dodává: „Tu praxi hloubavého zamyšlení doporučuju. Nemusí to být celá hodina – začněte s patnácti nebo třiceti minutami, během nichž necháte ve své mysli bujet myšlenky a nápady.“
⚒️ Fosilové ve třech. S Romanem Věžníkem jsme k červencové audiobriketě přizvali hostku (heh!) – moji ženu Alici. A probrali jsme, jak říkat ne a neztratit přátele, protože všichni tři patříme do generace hodných kluků a holek, kteří rádi vyhoví. (Celkem už máme venku 17 dílů, které najdete i na Spotify nebo YouTubu, ale teď zase pauzírujeme, protože léto.)
🇺🇦 Pomáhejte Ukrajině. Najděte svůj způsob, díky!
