Duben 2023: Dan Šácha o rešerších

„Ani profík nemůže sledovat všechno. Proto sloužím jako druhé oči pro tvůrce nebo experty, aby jim neuniklo něco podstatného,“ říká o rešerších Dan Šácha. Mluvil jsem s ním i o jeho projektu Yatta.

Apr 30, 2023

Vítám 43 nových odběratelů, kteří se přidali v dubnu. Celkem vás je už 2024. Je to neuvěřitelný fofr. Ještě si živě pamatuju, jak jsem loni v červenci sepisoval 5 lekcí, které jsem se naučil cestou k první tisícovce čtenářů. A teď je vás dvojnásobek. Díky za důvěru!

Pokud vám Newslettery někdo přeposlal a chcete je taky odebírat, můžete:

Možná se jednou přesunu do Japonska, říká Dan Šácha

Dan Šácha je copywriter, rešeršér, milovník Japonska. Možná znáte jeho projekt Yatta! A jestli ne, je nejvyšší čas ho objevit. Začalo to před sedmi lety jako blog pro rodinu a pár přátel – to Dan odjel podruhé do Japonska, aby tam strávil tři měsíce. Nechtěl své postřehy a fotky posílat každému zvlášť, a tak si založil blog. Po sedmi letech se blog proměnil v plnohodnotný web – ke kterému navrch přibyl podcast a naposledy i videoblog na YouTube.

Dnes je Yatta! rozcestníkem pro všechny, kteří do Japonska vyrážejí poprvé. „Když jsem tam sám jel poprvé, neexistovalo místo, kde bych si mohl přečíst osobní, praktické zkušenosti – třeba jak si zařídit kartu na MHD, jak sehnat ubytování. Přece jen je to vzdálená kultura, není to jako jet na dovolenou do Chorvatska. Proto jsem na web nasypal věci, které mi tehdy chyběly – a vytvořil vědomostní databázi pro všechny, kteří nechtějí cestovat na druhý konec světa naslepo.“

Zdroje příjmů

Ostatně konzultace pro cestovatele jsou taky jedním z Danových příjmů, které mu web přináší. Těmi dalšími jsou přednášky. „Dříve jsem je dělal zadarmo, protože jsem byl nadšený, že mě organizátoři vůbec pozvali. Teď už mám fixní částku, protože do toho přece jen vkládám svůj čas – musím si informace osvěžit, znovu nastudovat,“ říká.

Kromě toho má účty na Patreonu a Pickey, kde mu nejvěrnější příznivci platí měsíční předplatné. Příjem z těchto platforem tvoří nižší tisíce měsíčně. Všechny tři zdroje příjmů pak nejenže pokryjí náklady na projekt, ale vydělají ještě něco navrch.

Příjemné jsou i různé spolupráce, přestože jsou zatím spíše jednorázové. „Dostal jsem třeba katanu (japonský meč) na recenzi, a pak jsem si ji mohl nechat, k tomu nějaké knížky, občas mám proplacenou cestu na výstavu. A díky spolupráci se Sony Playstation jsem se objevil i ve Snídani s Novou, kde jsem povídal o Japonsku, podobnostech Japonců a Čechů, gastronomii apod.,“ vypočítává Dan. Už ho dokonce oslovila i cestovka, aby pro ni provázel turisty. Jenže přišel covid a tahle možnost vyšuměla.

Teď pracuje na průvodci: „Bude to rekapitulace toho, co bych lidem řekl při osobní konzultaci, ale budou to mít pořád po ruce. Mám zpracované podklady a přemýšlím nad nejvhodnějším formátem. Nejspíš ho vydám jako e-book.“

Obliba Japonska roste

Možností, kudy se s projektem vydat dál, vidí Dan více. Jednou z nich je, že se někdy v budoucnu do Japonska přesune a bude obsah pro Yatta! tvořit na místě.

„Projektu by to určitě pomohlo. Třeba se crowdfunding (financování díky fanouškům) rozjede a půjde to, zatím je to jen ve fázi úvah. I proto ovšem makám na své japonštině. Mohl bych pak navázat spolupráce s firmami – cestovky by ocenily originální obsah. A taky bych mohl nabízet průvodcovské služby cestovatelům přímo na místě,“ uvádí.

Jako každý obsahový tvůrce sní o tom, že by se svým projektem živil. „Líbilo by se mi, kdybych se mohl Yatta! naplno věnovat aspoň dva nebo tři dny v týdnu. A kdybych se živil jen tím, bylo by to ještě lepší.“

Vzhledem k rostoucí popularitě japonské kultury to není vyloučené. Japonců v Česku přibývá, tamní kuchyně je tu oblíbená a taky anime (animované filmy nebo seriály) se ze subkulturního šuplíku přesouvá k mainstreamu. Japonské komiksy se prodávají ve velkém v Americe, Francii nebo v Polsku a tahle vlna se dříve nebo později přelije i k nám. „Mám na čem stavět, teď s tím jenom neseknout. Mívám takové stavy,“ směje se Dan.

Sázka na videoblog

Mezitím ale šlape do obsahu naplno. Na Danově webu se tak můžete naladit na všechno japonské – třeba zjistit, kam vyrazit v Česku na nejlepší suši, kde nakoupit hůlky, hračky nebo katany a počíst si o anime nebo Pokémonech.

Anebo si poslechnout podcast, který natáčí už skoro čtyři roky – za tu dobu vzniklo přes 170 epizod. Začátky ale nebyly jednoduché. „První podcast jsem natáčel symbolicky přímo v Tokiu. A byl to můj vůbec nejpříšernější tvůrčí zážitek v životě – osmiminutový díl jsem dělal asi osmnáct hodin.“

Zkraje roku přibyl videoblog. „Bránil jsem se tomu, nerad si sám stoupám před kameru, ale pro monetizaci je to zásadní věc,“ říká Dan. „Myslím, že youtubová komunita je více nakloněná placenému obsahu. U podcastů je monetizace pořád ještě náročná, pokud člověk nedělá všeobecné rozhovory s politiky nebo osobnostmi. Jestli to bude fungovat, to nevím, ale chci to zkusit.“

Inspirativní spolupráce

Protože má Dan hodně blízko k dalším tvůrcům a profíkům, dlouhá léta spolupracuje třeba s Robertem Vlachem nebo Broňou Sobotkou, zajímalo mě, čím ho inspirovali v jeho vlastních projektech.

„Broňa mě v dobrém smyslu trochu děsí – přijde mi, že se jen otočím, abych si zalil čaj, a on mezitím vydá dva videokurzy,“ směje se Dan. „Všechno má úžasně zprocesované a díky tomu chrlí spoustu projektů. Líbí se mi, že zkouší řadu věcí. Taky ví, jak věci zjednodušovat tak, aby fungovaly a nemusel u nich sedět od rána do večera. A samozřejmě mě fascinuje i jeho pozitivita. Neznám jiného člověka, který by na jakoukoliv otázku, nebo třeba i nezdar, reagoval jako on.“

A co Robert? „Do týmu si vybírá lidi podle povahy. Jasně, ten člověk musí i něco umět, ale hlavně musí mít charakter – jsou věci, které se můžeš doučit, ale když jsi blbec, tak to nezměníš. Snažím se přistupovat ke spolupráci podobně – raději dělám s lidmi, se kterými je mi dobře.“

Výborný je i další postřeh – podnikání ani tvorba nestojí jen na odbornosti. „Stejně důležité je i to ostatní – komunikace, nacenění, nakládání s časem. To všechno musí člověk umět. Když budu dělat nejlepší podcasty na světě, ale nebudu je umět zpropagovat, k čemu mi to bude? Pro Roberta je každá část té skládačky stejně důležitá, to jsem si taky osvojil,“ říká.

Rešerše může být na pár hodin i na pár let

Dana živí nejen psaní, ale i rešerše. A to je téma, které mě hodně zajímalo. „Ani profík nemůže sledovat všechno. Proto sloužím jako druhé oči pro tvůrce nebo experty, aby jim neuniklo něco podstatného,“ říká Dan. Ale jak vůbec vypadá spolupráce s rešeršistou? Co od ní čekat? A jak by mělo vypadat zadání? Zeptal jsem se.

Dlouhodobé mapování. „To je typ spolupráce, která běží klidně několik let – potřebuju se do tématu dostat, abych ho vůbec mohl pokrývat. Chvíli trvá, než si vyladíme výstupy, první dva nebo tři bývají formativní, kdy dostávám zpětnou vazbu, které zdroje využívat, které ne. Záleží taky, jestli klient buď ví, jaké zdroje chce sledovat, nebo pro něj nějaké relevantní zdroje k vybranému tématu vytipuju. V určeném intervalu (týdenním nebo měsíčním) pak posílám shrnutí, případně informaci, které články by mohly stát za to, aby si je klient přečetl. U těchto spoluprací si zpravidla nastavujeme měsíční rozpočet, jeho případné překročení mi musí klient potvrdit.“

Průzkum trhu nebo tématu. „Řekněme, že píšeš knihu nebo chystáš velký obsahový projekt a potřebuješ vytěžit určité téma. Mojí rolí je zpracovat ho a připravit podklady, aby ses nemusel topit v primárních zdrojích. Je to vhodné pro lidi, kteří třeba skvěle píšou, ale nechtějí se hrabat v hromadě zdrojů – tenhle servis dostanou ode mě. Dá se to přirovnat k obsahovému kurátorství – můj výstup má podobnou hodnotu a šetří čas. Klient nemusí číst články, když nechce. Dostane shrnutí toho, co by ho mohlo zajímat. Takové rešerše se obvykle pohybují kolem deseti a více hodin.“

Jednorázové rešerše. „Krátké, většinou pětihodinové rešerše využívají klienti, kteří mají za čtrnáct dní přednášku a potřebují k tématu nějaké shrnutí, které si pak sami dotáhnou a doladí.“

Tvorba zadání. „Prvotní zadání bývá strohé. Vím téma, ale musíme si s klientem upřesnit další věci. Třeba to, jaký má být výstup – nejčastěji to je tabulka s odkazy na články, takže žádné sáhodlouhé dokumenty, kde bych ty věci do detailu popisoval. Během hodiny nebo dvou už vím, jestli se bude s tématem pracovat dobře, nebo ne. Tři až pět hodin strávím základním výstupem, abych se v tématu zorientoval. Pak si s klientem řekneme, které informace jsou zajímavé, co už je navíc. Snažíme se dotáhnout zadání tak, aby bylo jasné a nehledaly se nerelevantní věci – omezujeme se třeba na konkrétní země, určitý jazyk, bavíme se o tom, jestli zahrnout i vědecké práce apod. Důležitý je i časový horizont – dané téma je třeba ve veřejném prostoru 25 let, ale prvních patnáct byl jen takový rozjezd a ty věci už jsou překonané, takže se zaměříme jen na informace z poslední dekády apod. To vše se dá v Googlu nebo dalších zdrojích jednoduše ohraničit.“

5 tipů od profesionálního lovce informací

Pečujte o svou síť. „Když hledáte informace, potřebujete mít dobrou síť lidí, na které se můžete obrátit. Pomůžou vám, navedou k zajímavým informacím, propojí na někoho dalšího. Můj největší kapitál je právě v kontaktech – proto o svou síť pečuju. Přijde mi, že lidé to zanedbávají – a neřeší networking. Přitom bez své sítě kontaktů bych nic neudělal.“

Používejte RSS čtečku. „RSS je už fousatá webová vychytávka, která umožňuje sledovat klidně desítky webů, newsletterů nebo podcastů najednou, aniž byste museli jeden po druhém navštěvovat. Vše se vám sejde na jednom místě, kde můžete sledovat to, co vás zajímá. RSS čteček je více, mně nejvíce vyhovuje Feedly – mám tam dlouhou zeď, něco jako kdysi na Facebooku, a tam jsou všechny zdroje hezky pohromadě. Můžu si je procházet, třídit do složek, psát si k nim poznámky. Na udržení přehledu je to pecka.“

Nepodceňte přípravu. „Udělejte si důkladnou přípravu, než se do tématu pustíte naplno. Projděte si zdroje, které chcete využívat, chvíli je sledujte a využívejte ty, které dávají smysl. Lidé to často dělají opačně – nejdříve se vrhnou na nějaké téma, teprve pak si k němu dohledávají relevantní zdroje.“

Filtrujte své zdroje. „Když dostanu na nějaký zdroj doporučení, tak stačí párkrát kouknout a vím, jestli je dobrý. Když zdroj neznám, tak ho nějaký čas sleduju. Pak záleží na frekvenci publikování – u týdenního newsletteru už během měsíce vím, co od něj můžu čekat. A buď ho odhlásím, nebo odebírám dál. Ale třeba u knih je to složitější – když nemám osobní doporučení, využívám jako jeden z možných filtrů veřejné recenze třeba na Goodreads. Častěji se dívám na dlouhé recenze, ve kterých bývá více argumentů pro a proti. Stejně tak mi paradoxně více napoví spíše negativní než pozitivní recenze.“

Osvojte si systém. „Pro rešerše je důležité mít ve věcech systém, pracovat efektivně. Člověka dokážou data rychle zahltit, a když si to od začátku nastaví špatně, může se v nich utopit na hodiny a hodiny. Hodně mi při vyhledávání pomáhá taky znalost zkratek. Dokážu si díky nim téma osekat a vyfiltrovat jen ty stránky, o které opravdu stojím.“

Tvůrcast a Klub tvůrců

V dubnu šly do světa další čtyři nové díly Tvůrcastu, podcastu pro obsahové tvůrce, který tvořím ve spolupráci s Pickey. Pokud jste je prošvihli, můžete to dohnat. A o čem byly? Mrkněte:

18. díl: Názor je jako díra do zadku. Má ho každý. Jak na hejtry?

Když se rozhodnete být tvůrci, musíte počítat s tím, že na své cestě potkáte spoustu kritiků. To, co děláte, se nikdy nebude líbit všem. A z principu by se to ani všem líbit nemělo. Jak se říká: „Je lepší mít tisíc superfanoušků a 10 tisíc hejtrů než 50 tisíc vlažných čtenářů.“ Co s tím? Naučte se zvládat kritiku.

19. díl: Perfekcionismus je jako jízda se zataženou brzdou. Buďte nedokonalí

Věci se nerodí perfektní. A přesto o dokonalost spousta lidí usiluje. Setkal jsem se s tím už hodněkrát – lidé, kteří se chtěli pustit do vlastního obsahového projektu, se ho báli odšpuntovat, protože si mysleli, že nebude perfektní. Jenže – nikdy vám nic nebude připadat dokonalé. A nikdy nic dokonalé nebude. Osvojte si techniky, jak bojovat s perfekcionismem.

20. díl: Jak dát na frak tvůrčímu bloku

Když jste obsahoví tvůrci, patří tvůrčí bloky tak nějak k věci. Zkrátka když tvoříte pravidelně, není divu, že se čas od času zaseknete. Co s tím?

21. díl: Máte syndrom podvodníka? Jak ho přetlačit

Znáte to – něco napíšete nebo natočíte, dostanete stovku pochval, ale jediná uštěpačná poznámka stačí, aby vás poslala ke dnu. Najednou jsou všechny pochvaly zapomenuty. Máte pocit, že stojíte za prd. Že všechno, co děláte, je k ničemu. Že to nikdy nebude lepší. To je syndrom podvodníka jako z partesu. Odkud se vzal a jak se s ním poprat?

V dubnu jsme k Tvůrcastu spustili taky Klub tvůrců, on-line komunitu pro obsahové tvůrce – je na Discordu, je vyhrazená pro podporovatele a chceme ji spolu s Pickey dále rozvíjet. Jestli se přidáte, budu rád. Těším se, že se tam potkáme.

Proprioceptivní psaní

Po čtyřicítce jsem přišel na fajn věc – nesnažím se vecpat do cizích škatulek jako dřív, místo toho zkoumám sám sebe a mnohem častěji si šiju projekty a práci na míru. Už se nechci zavděčit někomu jinému. Spíše hledám cesty, jak být ve svém životě spokojený.

Nedávno jsem v newsletteru Ness Labs narazil na zmínku o proprioceptivním psaní. Pokud o něm slyšíte prvně, vítejte v klubu. „Je to jednoduchá technika kombinující meditaci a psaní, dva nejúčinnější způsoby, jak proniknout do svého nitra,“ píše Hannah Rose. To zní jako fajn cesta, jak lépe poznat sám sebe, a tak jsem se rozhodl to prozkoumat.

Pokud něco podobného řešíte taky, možná se vám to bude hodit. Ostatně výzkumníci, které Hannah Rose zmiňuje, říkají, že je to způsob, jak zvýšit empatii k sobě i druhým a podpořit osobní a profesní růst. Zjistíte, co se vám honí hlavou a nenecháte myšlenky a pocity bez povšimnutí. Pochopíte jejich smysl. Hmm, to není k zahození.

Cit pro vnitřní hlas

Proprioceptivní psaní není žádná žhavá novinka – Linda Trichter Metcalf a Tobin Simon s ním přišli už v polovině 70. let minulého století.

Název vychází z lékařského termínu – propriocepce označuje cit pro polohu nebo pohyb těla. Co to znamená? Zkuste zavřít oči a vnímejte, kde se v prostoru nacházejí vaše prsty nebo končetiny. Díky proprioreceptorům o tom máte přehled. Stejně tak víte i se zavřenýma očima, jestli někdo hýbá vašimi prsty nahoru nebo dolů.

A podobný cit můžete získat i pro své emoce, pro svůj vnitřní hlas.

„Když nám chybí emoční propriocepce, cítíme se ztraceni. Jako bychom se jen tak vezli,“ uvádí Hannah Rose a dodává: „Proprioceptivní psaní může pomoci znovuobjevit naše sny, tvůrčí energii a důvěru v sebe sama. Může pomoci vyřešit emocionální konflikty a zároveň rozpustit zábrany.“

Jak na to?

Vyhraďte si 25 minut. Najděte si klidné místo a pusťte si barokní hudbu, která svou rytmikou odráží lidský tep. K tomu si připravte propisku s obyčejným, nelinkovaným sešitem. Teď jste připravení a můžete začít.

Zapište, co slyšíte. Myšlenky jsou jako hlasy. Mluví k vám – zapisujte je. Může se jednat o pocity, emoce nebo starosti. Nic nehodnoťte, neupravujte, neškrtejte. Rozpoznávání myšlenek a jejich zapisování vyžaduje určitý cvik, tak s tím počítejte.

Prozkoumejte každou myšlenku. Třeba vás trápí, že máte nižší příjem, než byste si přáli. Zaměřte se na to, odkud myšlenka pochází a co se vám mysl snaží říct. Položte si otázku: „Co tím myslím?“ Můžou za tím být různé věci – finanční trable, osobní očekávání, sebeúcta apod.

Nespěchejte. Plně se věnujte každé myšlence, neskákejte z jedné na druhou. Nenechte svou mysl závodit.

Položte si kontrolní otázky. Po 25 minutách přestaňte psát a přemýšlejte o těchto otázkách: Které myšlenky jste slyšeli, ale nezapsali? Jak se nyní cítíte? Máte nějaký směr pro příští proprioceptivní psaní?

Pravidelně to opakujte. Proprioceptivnímu psaní byste se měli věnovat každý týden alespoň třikrát. A ideálně pětkrát.

Co mě cvrnklo do nosu

💌 Pár newsletterových tipů. Pokud se chystáte na dovolenou do Chorvatska, můžou se vám šiknout Zprávy z Jadranu, abyste byli v obraze. Rovnou doporučím i Dobro.dějky, které píšou o tom, jak se tvoří lepší sousedství a jak se dělá dobro. A do třetice – novinář Martin Cáp má slabost pro koně a dostihy, a pokud jste na tom stejně, můžete si přečíst jeho postřehy každý měsíc v newsletteru O koňskou délku.

🔥 Bacha, originální neznamená nový. Spousta lidí má za to, že aby byl nápad originální, musí být nový. To je falešný předpoklad, připomíná Ozan Varol. „Když jsem začínal psát, ochromovalo mě to. Kdykoliv jsem si myslel, že jsem přišel s ‚novým‘ nápadem, zjistil jsem, že už o něm psal někdo jiný. Nápad jsem proto zavrhl a vrátil se k hledání onoho nepolapitelného jednorožce originality,“ vzpomíná Ozan Varol. A mně to něco nápadně připomíná. Naštěstí se mi téhle posedlosti podařilo zbavit. Protože: „Nikdo se nemůže na svět dívat vašima očima. Jakmile do existujících myšlenek vložíte vlastní jedinečný pohled, budou originální. Všechno už tu někdy bylo. Ale neudělali jste to vy.“

🚨 Hele, zajímá někoho ten předmět!? Nedávno mi Tom Herlík napsal, že jedno z vydání svého Anglofila poslal nedopatřením se špatným předmětem e-mailu. „A to mám na tyhle věci checklist! Fun fact: nemělo to sebemenší dopad na open rate (míru otevření newsletteru), všechno stejné jako každý týden,“ poznamenal. Osobně jsem si ničeho nevšiml. Nebyl jsem v tom sám – ani jeden z Tomových čtenářů, kteří ho jinak nezapomenou upozornit na každou čárku, kterou napíše špatně, to nezaznamenal. „Předměty nejsou ani tak přeceňované, jako spíš o ničem,“ uzavřel to Tom. (Hmm, dlouho jsem přemýšlel, jestli pošlu tohle vydání s březnovým titulkem – nakonec jsem vyměkl.)

✍️ Pište do hnusných sešitů. Jak říká podnikatel Jon Goodman: „Nepište do hezkých sešitů. Pište do těch hnusných.“ Proč? „Když píšete do pěkných sešitů, chodíte po špičkách, snažíte se nic nezkazit a zapisujete si jen ty ‚nejlepší‘ nápady. U ošklivých sešitů je vám to fuk, takže si do nich svobodně načmáráte jakoukoliv divokou myšlenku, která vás napadne, aniž byste si na tom dávali nějak zvlášť záležet.“

☯️ Ať se slabinou nevylejete i silnou stránku. Ben Casnocha strávil 10 tisíc hodin s internetovým podnikatelem a miliardářem Reidem Hoffmanem (to je chlapík, který třeba spoluzaložil profesní sociální síť LinkedIn, aby ji pak za bambilion prodal Microsoftu) a vydestiloval z toho 16 zajímavých lekcí – nejvíc se mi líbila ta, že silné stránky bývají propojeny s odpovídajícími slabinami. Takže když se pokusíte nějakou svou slabinu zmírnit, můžete spolu s tím oslabit i svou silnou stránku. Reid Hoffman třeba není nijak zvlášť dobře organizovaný. Ale možná právě každodenní chaos posiluje jeho kreativitu, díky které dokáže propojovat zdánlivě nesourodé myšlenky. „To, jak intenzivně jste organizovaní, a to, jak jste kreativní, mohou být opačné strany téže mince,“ poznamenává k tomu Ben Casnocha a dodává: „Neumíte dobře psát? Buďte skvělí před kamerou a ve videu. Nejste rychlí myslitelé? Buďte známí jako ti rozvážní, pečliví, orientovaní na detaily.“

✅ Více odkazů na instáči. No vida, v Instagramu se rozhoupali a umožnili uživatelům přidat si do profilu více odkazů. Dokonce až pět. Heuréka! Není to teda žádný zázrak, na profilu se ukazuje jen jeden hlavní odkaz, další jsou schované, ale je to lepší než drátem do oka. Okouknout to můžete u mě. Elegantnější ovšem pořád zůstávají řešení služeb jako Linktree, Beacons a řady dalších.

🤖 Nebojujte s budoucností. Znáte to – v poslední době se spousta debat rychle stočí k umělé inteligenci (AI). Překvapuje mě, když někdo pořád ještě strká hlavu do písku a tváří se, že ho AI mine obloukem. „Nejhůř jsou na tom lidé, kteří bojují s budoucností,“ řekl jednou hudebník John Mayer. „Neuslyšíte ode mě stížnosti na nahrávací průmysl nebo stahování, protože moje stížnosti to nezmění. Jediné, co můžete udělat, je svézt se na tom. Každý chvíli vyhrává a pak už ne.“ A tak se John Mayer celou svou kariéru věnoval novým médiím – když třeba začaly frčet webové stránky, naučil se je kódovat a vytvořil si vlastní. Když se rozšířily diskusní fóra a sociální sítě, byl na nich aktivní. „Umělec se musí smířit s tím, že toto prostředí se neustále mění,“ doplnil. (Inu, jak říká i seriálový Ted Lasso: „Někdy není nejšťastnější konec ten, po kterém toužíš, ale takový, který z místa, kde stojíš, vůbec nemáš šanci zahlédnout.“)

👀 Aby to bylo dobře vidět. Než pošlete příští newsletter, měli byste okouknout, jak bude vypadat v tmavém režimu. Proč? Uživatelé ho využívají čím dál častěji, takže by bylo fajn, kdyby si mohli váš newsletter přečíst. Ok, ale jak na to? V Dark Mode Checkeru od společnosti Mailmodo. Není zač.

🇺🇦 Sláva Ukrajině. Najděte svůj způsob, jak pomáhat. Je to pořád potřeba. Díky!