Duben 2025: O vibewritingu
Vibewriting je jako „jamování“ s AI – konverzujete, hledáte nové cestičky, šetříte ruce při psaní a nakonec všechno vyladíte. Plus: víte, co je media mullet?
Vibewriting: psaní s AI v zádech
Miluju psaní. Přesto mi na něm vždycky jedna věc vadila – že je to hlavně manuální dřina. Protože všechna ta slova musí nejdřív někdo napsat, že? I když používám všech deset prstů (asi nejlepší dovednost, kterou jsem si odnesl ze střední školy), samotné psaní tak jako tak zabírá věčnost. Smířil jsem se s tím, protože to byla nedílná součást hry.
Nejspíš i proto jsem dlouho vzdoroval tomu, abych využíval pro psaní nástroje AI. Jasně, vyzkoušel jsem si je, ale nijak mě neuspokojily. Navrch jsem si říkal, že rychlost psaní je zkrátka uzpůsobená rychlosti myšlení. Nedávalo mi smysl hledat v AI úsporu času, protože to by především znamenalo šetřit na myšlenkách.
Dneska si říkám, že kdybych psal jen dvěma prsty, možná bych nástroje AI začal používat při psaní mnohem dřív.
Zlomilo se to ve mně až loni na podzim, když jsem poslouchal podcast Věci, do kterého si Denisa Hrubešová z Forendors pozvala Filipa Dřímalku. Mluvil o principu OHIO (zkratka z anglického „only handle it once“) – o tom, že věci, které děláte pořád dokola a jsou z podstaty rutinní, byste měli automatizovat.
Tehdy mi to docvaklo – ťukání do klávesnice je přece moje největší každodenní rutina. Nevzpomínám si na to přesně, ale vsadil bych se, že hned ten den jsem zaplatil Claude Pro a začal s ním experimentovat.
K psaní s AI už jsem ale nepřistupoval jako dřív, kdy jsem se jedním promptem snažil vyřešit celý úkol. Místo toho jsem se do toho ponořil naplno – trávil jsem hodiny denně tím, abych našel způsob psaní, který mi fakt sedí. A který by mohl sednout i dalším.
Našel jsem ho a vyladil.
Říkám mu „vibewriting“ – psaní s AI v zádech.
Proč vibewriting?
Tohle označení jsem si nevycucal z prstu. Inspiroval mě k němu Andrej Karpathy, jeden ze zakladatelů OpenAI, který letos v únoru psal o „vibecodingu“. Měl tím na mysli nový přístup k programování, kdy programátor zadává pokyny v běžné řeči a AI generuje kód. Programátor celý proces vede, testuje výsledek a upravuje to, co mu umělá inteligence nabídne.
Vibewriting je podobný, jen se točí kolem psaní textů. Když jsem s AI začínal, zadával jsem většinou něco jako: „Napiš mi článek o tématu XYZ.“ Mašina ze sebe vysypala průměrný text, bez chuti, bez zápachu. Chyběly mu osobitost, hloubka, zkrátka všechno, co dělá text dobrým. Pročetl jsem si to a odfrkl: „Hmm, tohle pořád k ničemu není.“
Byl jsem vedle. Až loni na podzim mi došlo, že jsem se choval hloupě. Je to přece chatbot – tak bych s ním měl vést dialog, ne?
Proto jsem začal psát s AI jinak – pokládal jsem otázky a dostával odpovědi, které mě vedly k dalším myšlenkám.
Když se na to teď dívám ve zpětném zrcátku, zní to banálně – jako bych roky používal počítač jenom jako psací stroj, i když toho umí mnohem víc. Mohl jsem to pochopit dřív – místo toho jsem se míjel s tím, co je na AI při psaní nejcennější.
Ano, AI umí generovat text na lusknutí prstu (přesněji po zadání promptu). Ale zvládne mnohem víc než to – je to nástroj pro interakci, kalibrování myšlenek, testování nápadů.
Živím se psaním už přes dvacet let, tak o tom něco málo vím – a co vím bezpečně, je, že psaní na volné noze je dost osamělý sport. Díky AI ale mám po ruce pomocníka, se kterým můžu probírat své nápady, rozložit různá témata na součástky, požádat o jiný pohled.
Hlavním cílem není, aby AI napsala text sama, za mě. Spíš mi jde o to, aby mi pomohla přemýšlet a psát o něco lépe.
Vibewriting jako jam session
Nedávno jsem v New Yorkeru četl výborný rozhovor s hercem a muzikantem Jeffem Bridgesem o Slow Magic, jeho novém albu se starými písněmi.
Vyprávěl tam, jak mu po letech zavolal kamarád s nabídkou: „Nechceš přijít do studia? Přines nějaké svoje písničky a uvidíme, co se stane.“ Jeff Bridges vytáhl kazetu starých nahrávek někdy ze sedmdesátých let – kamarádovi se líbily a bez okolků je poslal vydavatelství Light in the Attic. Tam se rozhodli, že je chtějí vydat přesně tak, jak byly – syrové, bez dodatečných úprav.
Když to Jeff Bridges zjistil, byl v šoku: „Cože? To si děláš prdel? Vždyť je to plné chyb, je to jen nahrubo.“ Nakonec na to ale přistoupil, protože v syrových nahrávkách bylo něco autentického, co by se mohlo opakovaným nahráváním ztratit.
Pak Jeff Bridges řekl o albu Slow Magic něco, co vystihuje i podstatu vibewritingu, jak ho vidím já sám: „Často se stává, že album je úspěšné, a pak za rok nebo dva vyjde ‚making of‘, kde slyšíte ty původní hrubé věci. My jsme to udělali úplně opačně – pouštíme všechny hrubé věci ven, a jestli je budu chtít já nebo někdo jiný vyleštit, to už je něco jiného.“
To je ono. Představte si vibewriting jako jam session. Pár muzikantů se sejde v garáži, zkoušejí nové věci, improvizují, občas zahrají falešně, ale právě z téhle energie může vzniknout něco originálního.
Taky při vibewritingu sázíte jednu hrubou myšlenku za druhou. Objevujete nápady, hledáte nové cestičky. „Jamujete“ a hledáte určitý rytmus nebo melodickou linku, na kterou můžete navázat.
Jeff Bridges v rozhovoru taky popisuje pravidlo, které měli na jam sessions s přáteli – že každý musí hrát na nástroj, který neumí ovládat. Díky tomu mohli jen tak improvizovat a věděli, že vůbec nevadí, když něco pokazí.
Takový prostor jsem si zpočátku dopřál i při objevování vibewritingu – nehledal jsem zázračný prompt, díky kterému bych vytvořil „dokonalé“ texty. Místo toho jsem si „povídal“ a prozkoumával možnosti, vytvářel nečekaná spojení myšlení a čas od času vlítl do slepé uličky, ze které jsem se musel vrátit.
Byla to zábava.
Dřív vypadalo moje psaní nějak takhle:
Příprava: ⏱️⏱️
Psaní: ⏱️⏱️⏱️⏱️⏱️⏱️⏱️
Ladění: ⏱️
S vibewritingem vypadá trochu jinak:
Příprava: ⏱️⏱️⏱️⏱️
Psaní: ⏱️
Ladění: ⏱️⏱️⏱️
Vidíte? Na začátku mnohem víc „jamuju“. Bavím se, hledám možnosti. A taky déle ladím. Můj hlavní cíl není uspořit čas, ale napsat mnohem lepší text. Přesto je vibewriting samože taky rychlejší. Šetří čas na mnoha místech – nejen při samotném psaní, ale taky zkracuje délku zírání na prázdnou stránku s blikajícím kurzorem.
Jak teda s AI pracuju?
Šest fází vibewritingu
1. Příprava a rešerše
Nejdřív vždycky lovím v tom, co už mám. Probírám se zápisníkem, deníkem, poznámkami ve sdílených dokumentech. Koukám taky na svoje starší texty k tématu. Procházím články nebo knížky, které jsem četl.
Z toho všeho si vyzobávám to nejlepší – co se mi hodí, co je zajímavé, co dává smysl. Jakmile mám tuhle hromádku, namlouvám si na diktafon, co dalšího mě k tématu napadá. Když to zkompletuju, naházím všechno do AI, aby mi pomohla udělat si v tom pořádek.
2. Strategie a plánování
S AI si vyjasňuju, pro koho píšu, co chci, aby si čtenáři z textu odnesli. Řeším, z jakého úhlu na téma kouknout, které argumenty by měly zaznít a které už jsou mimo mísu. Je to podobné, jako bych si kreslil mapu před výletem – ještě nevím, co přesně cestou uvidím, ale terén znám a tuším, kudy půjdu.
3. Ladění osnovy
Tady už se dostávám ke konkrétní struktuře – jaké budou hlavní části textu, v jakém pořadí půjdou argumenty, jak to celé pospojuju, aby to mělo hlavu a patu. Je to moment, kdy už docela přesně vím, kde co bude a jak to bude celé fungovat.
4. Exekuce
Na řadu přichází samotné generování textu podle všeho, co jsme s AI probrali. Fajn je, že na různé texty využívám projekty v Claude Pro – ví, jak píšu v Tvůrcastu, jak v Newsletterech apod. Ví, jaká slova volím, jak stavím věty, jak graduju pointy. Tohle je moment, kdy šetřím svoje ruce – nemusím dlouhé hodiny bušit do klávesnice, AI mi vygeneruje hrubou verzi textu, opřenou o mnoho prvků z analýzy mých textů.
První verze se mi pak při konverzaci s AI dál mění pod rukama. Tu něco chybí, tu něco přebývá. Krok za krokem text brousím a stačí mi k tomu jen „mluvit“ s Claudem.
5. Editování
Tohle je pro změnu zase čistě moje show. Stáhnu si text k sobě, procházím ho a upravuju všechno, co je potřeba. A že je toho potřeba dost – přidávám osobní příběhy, zkušenosti a detaily, které AI nemůže znát. Vylepšuju formulace, aby text zněl víc jako můj. Měním to, co nefunguje, nechávám, co funguje dobře.
U krátkých textů, jako jsou příspěvky na LinkedIn, to může zabrat pár minut, u hodně dlouhých textů klidně i pár hodin.
Mimochodem, na tohle fakt dost dbám – jsem přesvědčený, že osobitý styl je výsledkem dlouhé praxe, zkušeností a citu pro téma (nebo vkusu, chcete-li). Když tohle člověk nemá, je to trabl.
Proto si myslím, že vibewriting sedne hlavně lidem s vyfutrovaným know-how a jasnou expertizou. Junioři můžou tápat v tom, co je dobrý a co spíš vachrlatý text – a jak naplňuje měřítka zkušených profíků. Je to jako s profi fotoaparátem – i jeho plný potenciál dokáže vytěžit jen někdo, kdo už má vytrénované oko a cit pro to, co tvoří kvalitní výsledek.
6. Kontrola a finalizace
Poslední fáze – prohlížím text jako celek. Sedí fakta? Dávají argumenty smysl? Podařilo se mi splnit to, co jsem na začátku zamýšlel? Udělám posledních pár úprav a je hotovo.
Jak už o mně víte, nikdy nic neladím na 100 procent, protože dokonalost neexistuje. Cílím na 85 procent – v takovém stavu jsou věci dostatečně dobré, aby mohly jít ven.
Každopádně, tohle funguje mně. Vám může fungovat něco jiného – ale aspoň se můžete od mého přístupu odpíchnout. Pokud patříte mezi tenisové fandy jako já, tak jste zažili fantastickou éru Rogera Federera, Rafaela Nadala a Novaka Djokoviče. Každý z nich hrál jiný tenis a stejně se každý z nich stal legendou.
Takže – inspirujte se, ale jestli chcete, klidně si uplácejte vlastní model vibewritingu.
Výhody vibewritingu
Tu největší vidím v tom, že je skvělý způsob, jak překonat tvůrčí blok. Každý autor někdy zírá na prázdnou stránku, nenávidí blikající kurzor a zoufale loví nějaký nápad. Jakýkoliv. Právě v tom lidé ztrácejí spoustu času – když ale začnete dialogem, cestu k cíli si dost zkrátíte.
Další výhodou je propracovanější struktura textu. Díky systematickému plánování a promýšlení můžete psát jasnější, lepší texty. Argumenty na sebe můžou lépe navazovat, příklady lépe ilustrovat pointy, celé to může zkrátka lépe držet pohromadě.
Když jsem dělal v novinách, oceňoval jsem práci editorů. Četli texty s odstupem – nebyli jejich autory, takže viděli to, co autoři přehlíželi. Jako freelancer jsem o tuhle zpětnou vazbu přišel. Neměl jsem po ruce editora, který by kontroloval sílu argumentů, to, jestli text někde neodbočuje od tématu, jestli nechybí důležité souvislosti, jestli jsem zodpověděl všechny otázky. Díky vibewritingu jsem – alespoň částečně – získal některé z editorských výhod zpět.
Ale koneckonců i ta úspora času, kdy se místo bušení do klávesnice můžete věnovat promýšlení tématu z více různých úhlů nebo něčemu úplně jinému, dává smysl.
Etické hranice vibewritingu
Jasně, používání AI při psaní stále vyvolává otazníky. Kdy je to ještě v pořádku a kdy už překračujeme nějaké hranice?
AI je hlavně nástroj – podobně jako textový editor nebo rešeršní databáze. Odpovědnost za text tak pořád nese jeho autor, nikdo jiný. Pro mě z toho vyplývá jedno jasné pravidlo: autorem nikdy není a ani nebude AI, musíte to být vy.
Proto nikdy nepouštím ven text, který nesplňuje moje osobní standardy nebo obsahuje něco, pod co bych se nepodepsal.
Stejně tak velmi důsledně kontroluju fakta. Všichni dobře víte, že AI někdy uvádí nepřesné nebo zavádějící informace. Můžou to být drobnosti, ale je mým úkolem, abych si jich všiml. Jako autor se musím postarat, aby všechno, co v textu říkám, odpovídalo skutečnosti.
A co se týká transparentnosti vůči čtenářům? Pořád o tom vedu debaty s přáteli – ale můj postoj je jednoduchý: Beru to tak, že AI je jeden z nástrojů. Když lidé při tvorbě textů používají Microsoft Word nebo sdílený dokument na Googlu, taky o tom nikam nepíšou. Když kdysi novináři text diktovali písařce do redakce, která ho napsala za ně – a oni ho pak jen upravili, taky o tom nikde nebyla ani zmínka. Nebo když text důkladně probíráte s kolegou v práci, nepřidáváte poznámku pod čarou.
Věřím, že pokud si za textem stojíte, není to nezbytné.
Překážky vibewritingu
Kromě výhod má vibewriting i nějaké ty háčky, ovšemže.
Například – jak zajistit, aby text zněl jako váš vlastní? Měli byste poskytnout svému AI nástroji dostatek ukázek vašeho stylu, aby ho mohl důkladně analyzovat a měl na čem stavět. A taky – musíte si na závěrečné úpravy vyhradit dostatek času. Tohle pořád nejde ošidit – jak jinak byste do textu promítli svůj rukopis?
Další riziko? Můžete se na AI spoléhat až příliš – jak se tomu vyhnout?
Přistupujte k výstupům z AI kriticky. Vše, co vygeneruje, hodnoťte pohledem vlastních znalostí a zkušeností. Nenechte se svést ke slepému přijímání formulací nebo myšlenek, které vám AI nabízí – váš text musí zůstat vaším textem. Pečlivě ho projděte a hledejte místa, která neodpovídají vašemu uvažování nebo stylu psaní.
A především – vždycky přidávejte svoje vlastní poznatky, zkušenosti a příběhy. To jsou prvky, které AI nemůže plnohodnotně nahradit.
Co mi taky přijde problematické, je tendence některých uživatelů tlačit jen na rychlost. Pořád opakuju, že to by neměl být hlavní cíl. Prvotní je u textu přesnost, hloubka a všechny ty jemné odstíny, které mu dávají opravdovou hodnotu.
Proto nepoužívejte AI jen jako zkratku, to by bylo hloupé – místo toho ji zapojte jako jeden z nástrojů v procesu psaní. Protože problémy vždycky nastávají, když očekáváte zázraky, aniž byste do toho přisypali aspoň špetku ze sebe.
Budoucnost vibewritingu
Dobrý vibewriter potřebuje tři věci: jasné myšlení (musí vědět, co chce říct), chuť experimentovat (nesmí se bát zkoušet různé přístupy) a schopnost nesouhlasit (odmítnout, co nefunguje). Bez kterékoliv z nich by jen zapisoval, co mu AI nadiktuje.
Myslím, že větší nebo menší forma spolupráce s AI se postupně stane naprosto běžnou součástí psaní. Přesto se mi zdá, že kolem toho zatím spousta lidí, kteří se psaním živí, spíše jen nervózně našlapuje. Někteří se dušují, že s AI nenapsali ani řádek (nevěřím, byli by blázni), jiní mi to u kafe tiše pošeptají a přitom se vyplašeně ohlíží přes rameno, jen pár lidí na férovku přiznává, že jim AI každý den zjednodušuje život.
Ale to je řeč o profících – ty moc neřeším, ti si nějak poradí. Když se ale občas dívám, jak AI používají lidé, kteří tak často nepíšou, vidím v jejich přístupu stále stejné chyby. Mnozí z nich se navíc chytají do pasti – psaní automatizují až příliš. Jenže když se z psaní vytratí to hledání, osahávání prostoru, úvodní dialog a pak i finální ladění, vytratí se něco i z textů – hravost, život, překvapení.
Vibewriting zkrátka není umění vyhmátnout jeden zázračný prompt – nic takového ani neexistuje. Mnohem víc jde o proces objevování a improvizace, jako při jamování. A to je ta největší hodnota.
Psaní je pro mě pořád hlavně způsob, jak si uspořádat a vyjádřit myšlenky. Technologie může pomoci, ale neměli bychom ji nechávat, aby myšlenky obalovala do prázdných frází. To ale není problém AI jako takové – spíš toho, jak ji někteří používají.
Rozhodl jsem se tématu vibewritingu věnovat o dost systematičtěji. A něco pro vás chystám – jako odběratelé Newsletteru o tom budete vědět s předstihem a získáte díky tomu i nějakou tu výhodu. Zajímá vás víc? Napište mi.
📺 Vibewriting využijete i při psaní e-mailů. Jen musíte vědět, jak mají e-maily vypadat, aby za něco stály – už jste viděli můj videokurz Mistrovství e-mailu?
Rychlý newsletterový tip
Media mullet – chytrý způsob, jak vytěžit maximum z každého newsletteru. S touhle strategií přišel Nathan May, který píše Newsletter Growth Memo.
O co jde?
Je to odkaz na mullet, slavný účes spojující dva sestřihy v jednom. U nás se tomu kdysi říkalo vpředu byznys, vzadu párty nebo jágrdečka. Pamatujete?
Každopádně, media mullet stojí stejně jako klasický mullet na dvou částech:
Přední část: dobrý obsah zdarma jako magnet na publikum
Zadní část: prémiové produkty s velkou hodnotou
🟢 DOBŘE: „Píšu hodnotný newsletter zdarma, prohlubuju důvěru čtenářů a zároveň nabízím prémiové služby těm, kteří chtějí víc.“
Proč je to dobře: Odběratele newsletterů už máte na svojí straně – a můžou přinést 3–4krát víc peněz než náhodní návštěvníci na webu. Víte, kdo jsou, co je zajímá, co je pálí.
🔴 ŠPATNĚ: „Mám newsletter jen tak, žádný větší plán s ním nemám.“
Proč je to špatně: Plýtváte potenciálem publika, které si krok za krokem tvoříte.
✅ Jak na to:
Pište tak dobrý newsletter, že by za něj lidé byli ochotní i platit
Sledujte, co vaše čtenáře nejvíc zajímá, s čím bojují
Vytvořte prémiovou nabídku (kurz, komunitu, konzultace)
Příklady:
Kuchař sdílí recepty → prodává kurz fermentace
Investorka poskytuje tipy → nabízí členství s detailními analýzami
Copywriterka posílá rady pro lepší texty → prodává šablony a služby
Tip z praxe: Nejdřív vytvořte co nejlepší přední část, pak teprve představte zadní. Když to uděláte dobře, lidé budou rádi, že s vámi můžou jít hlouběji.
Moje dřívější tipy:
Zaznělo v Tvůrcastu
Každé pondělí ráno vydávám nový díl Tvůrcastu, podcastu pro nezávislé i firemní tvůrce. Zadarmo jsou sudé epizody, všechny jsou k mání jen pro podporovatele a členy naší on-line komunity na Discordu.
Co jsem v Tvůrcastu probíral v dubnu?
123. díl: Co přijde po vyhledávání – nové byznys modely pro tvůrce
Vyhledávání už nejspíš není budoucnost internetu, ale jen jeho minulost. Co s tím a jak se můžete jako tvůrci (firemní i nezávislí) připravit na to, co přijde?
▶️ Přehrát epizodu (jen pro podporovatele – od 103 Kč měsíčně)
124. díl: Jak správně vybrat fotografa a připravit mu zadání
Jak vybrat fotografa pro různé potřeby, proč se hodí příprava před focením, jak a proč vytvořit scénář, který fotografovi pomůže, jak najít vhodnou lokaci a další tipy z praxe.
125. díl: Malé kroky vedou k velkým výsledkům. Jak na to?
Nepotřebujete plán na pět let dopředu – stačí vědět, jaký bude váš příští drobný experiment. Věnujte experimentům hodinku týdně, abyste svůj obsahový projekt pořád posouvali.
▶️ Přehrát epizodu (jen pro podporovatele – od 103 Kč měsíčně)
126. díl: Stříbrní tvůrci. Proč věk není překážkou, ale výhodou
Digitální svět uctívá mládí, ale přehlíží poklad ukrytý v životních zkušenostech lidí ve věku 50+. Omrkl jsem trend úspěšných seniorů – proč se vyplatí začít tvořit i v důchodu?
Co mě cvrnklo do nosu
🔥 Máme jednu audiobriketu – račte spalovat. S Romanem Věžníkem jsme v dubnu vytěžili jen jediné Fosilní palivo, zato o AI. A je to náš vůbec nejdelší díl – má přes 50 minut! Víc jsme nestihli. Proč? Stal se nám život, tak máme krátkou pauzu. V květnu to zase vrátíme na koleje. (Víte, že audiobrikety servírujeme i na Spotify nebo YouTubu?)
🤔 Haló, tady Newsletterovi! Tentokrát vynechám grilovačku newsletteru některé z politických stran, už tak je dubnové vydání nabité k prasknutí (příště!). Každopádně – k té první, ve které jsem omrkl tohle dílko ODS, mi jedna čtenářka napsala: „Před časem jsem pracovala na tiskovém oddělení Úřadu vlády. Politické strany nepíší texty pro voliče, ale pro novináře, kteří o nich píší. Strany řeší, co o nich napíší média, která voliči čtou, ale samy s voliči nepracují.“ No potěš koště!
🇺🇦 Pomáhejte Ukrajině. Najděte svůj způsob, díky!