Leden 2023: Jan Romportl o umělé inteligenci

„Ti, kteří věří, že umělá inteligence se lidem nikdy nevyrovná třeba v kreativitě, to mají spočítané. Takový způsob myšlení je nutné co nejrychleji změnit,“ říká Honza Romportl. Co dělat místo toho?

Jan 31, 2023

Vytvořila Midjourney podle návrhu: neplánované setkání člověka a AI ve stylu Tima Burtona

Jediný způsob, jak pokračovat, je pokračovat

Živě si vybavuju chvíli, kdy jsem loni o prázdninách nechal umělou inteligenci vytvořit pár obrázků a poslal je své ženě. Společně jsme nad nimi žasli, protože stačilo jednoduché textové zadání (tzv. prompt) a různé nástroje jako Midjourney, Stable Diffusion nebo DALL-E 2 ve velkém chrlily kousky, ze kterých nám padala brada. A to jsme netušili, že pár měsíců nato přijde chatbot od OpenAI, schopný psát smysluplné texty i v češtině.

V tu dobu už mnoha lidem okolo mě prvotní okouzlení nevydrželo, včetně mojí ženy. „Je to spíš děsivé než úžasné – je neuvěřitelné, jak daleko to je, co všechno už umělá inteligence dokáže,“ řekla mi. A taky mnozí další se začali bát, jestli budou mít brzy vůbec co žrát. Jiní, aby se necítili úplně na draka, hledali na umělé inteligenci hnidy. Snažili se najít něco, co člověk umí, zatímco ona ne. Trochu to připomínalo strkání hlavy do písku.

„Ti, kteří věří, že umělá inteligence se lidem nikdy nevyrovná třeba v kreativitě, to mají spočítané. Takový způsob myšlení je nutné co nejrychleji změnit,“ má jasno Honza Romportl, který se umělé inteligenci věnuje skoro 20 let jako výzkumník, podnikatel, konzultant i manažer. Obor AI (artificial intelligence) vystudoval, později vedl taky AI centrum ve společnosti O2. Jeho postřehy k umělé inteligenci najdete i na LinkedInu, kde pravidelně píše příspěvky pod hashtagem #AIvysvetlena.

Co tedy můžeme dělat?

„Hlavně se z AI nepodělat a přizpůsobit se. To je ve zkratce celá naše evoluce – neustálá adaptace na nové podmínky. A teď to musíme udělat znovu,“ uvádí Honza.

Umění promptů nikoho nespasí

Má to ale háček. Život s umělou inteligencí bude vyžadovat permanentní adaptaci. Zapomeňte třeba na to, že se naučíte psát dobré prompty, tedy textová zadání pro AI nástroje, a získáte náskok před zbytkem světa. Honza je přesvědčený, že s tímhle dlouho nevystačíte.

„Doporučil bych na to nesázet, protože velmi brzy nebudou prompty potřeba. Koneckonců je to teprve první generace systémů. Přirovnal bych to k létání – nejdříve se stroje ovládaly taháním drátů, pak přišel knipl a nakonec jsme byli schopni poslat raketu na Měsíc,“ připomíná Honza. Učit se psát prompty se tak hodí spíš jen jako součást prvotní adaptace.

„Teď musíme schopnosti AI nástrojů ohmatávat takovým divným způsobem, který je kombinací Kryštofa Kolumba, objevujícího dosud nepopsané země, a patologa z Oblasti 51, který sahá do útrob mimozemšťana, aby zjistil, jak to tam má uspořádané,“ směje se Honza.

„Jenže v OpenAI mezitím sbírají data ze všech interakcí, aby vytvořili lepší reprezentaci toho, co si lidé představují, když DALL-E 2 říkají: ‚Vytvoř žábu s vypouklýma očima.‘ Nebo Midjourney – nutí tě vybrat třeba ze čtyř variant a očekávají, že vybereš tu, která nejlépe odpovídá zadání. Když získají stovky milionů takových interakcí, získají zároveň data, kterými pak svůj nástroj přetrénují.“

Seniorní pracant i způsob, jak posouvat limity

Fajn, takže když se z psaní promptů nestane nová profese, která by nás mohla spasit, jak bychom měli k nástrojům umělé inteligence přistupovat?

Osobně se mi hodně zamlouvá přístup autorů nástroje Lex. Říkají o něm, že je to parťák, který pomůže, když nevíte, jak dál. Jakmile se při psaní zaseknete, nabídne vám další větu, větu a půl. A tím vás nakopne k dalšímu psaní – buď s jeho návrhem souhlasíte a pokračujete, nebo si zanadáváte a připravíte jinou, vlastní argumentaci.

Honza přikyvuje, ale přidává i další možnosti, jak AI využívat.

„Představ si zaměstnance, který pracuje docela dobře, ale není nijak zvlášť motivovaný, aby se posouval dál. Udělá přesně to, co mu řekneš, a zbytek má na salámu. Takový přechytralý ajťák středního věku – spolupracovat s ním je peklo a ani zákazníky k němu nesmíš nikdy pustit. Ale můžeš ho nahradit, když využiješ AI nástroj. Na tobě bude, abys byl prostředníkem mezi ním a zákazníkem. Protože zákazníci často nevědí, co chtějí, a než se dostaneš k serióznímu zadání, které bys mohl předat AI, musíš to z nich složitě lámat. Umělé inteligenci zase chybí veškerý nevyřčený sociokulturní a jiný kontext, který díky mezilidským kontaktům máme, aby takové zadání vytvořila sama. Když jí ho ale naservíruješ, zvládne vytvořit pět dobrých variant. Na tobě bude, abys vybral tu správnou, zákazníkovi ji odprezentoval a ještě mu poradil, co má dělat dál,“ říká Honza.

Umělá inteligence může navíc posloužit jako způsob, jak hacknout vlastní limity. Podobně jako se nové poznatky z výživy nebo biomechaniky promítají do posunování sportovních výkonů.

„Než přišlo AlphaGo, které vůbec poprvé porazilo velmistra v deskové hře go, špičkoví světoví hráči stagnovali. Ale AI najednou ukázala všem úplně nové směry, nové možnosti. Díky tomu se hráči zlepšovali, a to ani nemuseli s AlphaGo hrát,“ zdůrazňuje Honza.

Pokud chcete ve světě plném umělé inteligence uspět, měli byste každou z načrtnutých cest brát vážně – počítat s tím, že AI bude v budoucnu patřit do vaší základní sady nástrojů, využívat ji jako „doping“ pro zlepšování ve své profesi a brát ji jako zkušeného, seniorního pomocníka.

To dohromady tvoří způsob, jak sami sebe škálovat. A to se mi docela zamlouvá, protože to dává lidem na volné noze, mezi které obsahoví tvůrci patří, do rukou pár nových trumfů. Když to vezmete za správný konec, můžete si díky nástrojům umělé inteligence vybudovat „podpůrný tým“. Nebo díky nim můžete ovládnout nové obsahové formáty, na které jste si dosud netroufali. Jako byste najednou měli deset rukou místo dvou.

Limity časem zmizí

Nenechte se přitom ošálit tím, že dosavadní AI nástroje mají svoje limity. Většina z nich časem zmizí.

Třeba ChatGPT je zatím omezený délkou textu. „Textové transformery nemají z principu dlouhodobou paměť. Mají jen dlouhou krátkodobou paměť – pamatují si zhruba posledních tisíc slov, co je dál za tím, to se ztratí. Dokáží sice napsat esej o tisíci slovech, ale už nenapíšou knižní kapitolu, protože zapomínají, o čem byla předtím řeč. To jsou problémy, které nezůstanou navždy,“ vysvětluje Honza.

Kritici o ChatGPT taky tvrdí, že je to „jen“ statistický stroj, který předpovídá, jak jdou slova po sobě – když například napíšeme „Ema mele…“, stroj odhadne, že bude následovat „maso“.

„Jenže člověk není nic jiného. Jasně, máme spoustu dalších modulů, poplatných naší biologické danosti, ale tohle máme s ChatGPT společné. Když se teď spolu bavíme, tak si vzájemně ‚promptujeme‘ naše jazykové modely, a ty běží nad hardwarem 80 miliard živočichů, kteří nám bydlí v hlavě,“ říká Honza.

Měli bychom zapomenout i na stereotypní představy, že člověk bude mít vždy v něčem navrch. Že jako lidé jsme unikátní – třeba ve čtení emocí. Kdepak, ani to nemusí být pro stroje nepřekonatelná překážka.

„Není to nic magického. Člověk se v lidském světě orientuje lépe jednoduše proto, že je to lidský svět. Jak se říká: ‚I hlupák se vyzná lépe ve svém domě než mudrc v cizím.‘ Máme za sebou miliony let evoluce, které to za nás odmakaly – díky nim dokážeme emoce číst. Když systémy umělé inteligence dobře exponujeme lidským emocím, tak si je taky osvojí.“

Vývojáři AI se snaží nacpat miliony let evoluce do pár měsíců vývoje. To je něco, co kritici často přehlížejí – tvrdí, že dítěti přece stačí něco jen třikrát zopakovat, aby věc pochopilo, zatímco u AI musíme utrácet miliony dolarů, abychom ji naučili to samé. „Jenomže v těch milionech dolarů se zrcadlí 200 tisíc let vývoje homo sapiens,“ uvádí Honza.

Bacha, málo se snažíme o hodnou AI

Raději se připravte na to, že AI dokáže ledacos z toho, co umí lidé. Aspoň nebudete překvapeni. A to se pořád bavíme hlavně o tzv. úzké umělé inteligenci, cíleně trénované na velmi specifické úkoly. I ta nám už dokáže solidně rozšlapávat bábovičky, které jsme si léta stavěli.

Obecná umělá inteligence, kterou si představuju jako Sheldona z Teorie velkého třesku nebo Spocka ze Star Treku, bude ještě větší sekáč. Jenže když ji vytvoříme chybně, je podle oxfordského filozofa Tobyho Orda riziko zániku lidstva 1:10 (přečíst si můžete jeho knihu Nad propastí, kterou v češtině vydalo Argo).

Uf.

„Odhady jsou někde mezi 5 až 30 procenty, že se to podělá a lidstvo kvůli AI do konce tohoto století zanikne,“ popisuje Honza a dodává: „Já bych to viděl tak, že z 10 procent to může být úplná katastrofa, zánik lidstva. Dalších 50 procent můžou tvořit odstíny dystopické šedi a zbylých 40 % různě růžové odstíny hezké budoucnosti, z čehož 10 procent by byla totální utopie s benevolentním, superinteligentním diktátorem.“

Nejspíš si říkáte – jasně, ale okolo AI se přece motají samí chytří lidé. Takže všechno bude v cajku, protože to mají pod kontrolou. Jenže nemají.

Vznikl sice vědní obor, hledající univerzální hodnoty lidstva, které bychom měli AI předávat, abychom vytvořili „hodnou“ obecnou umělou inteligenci, jenže to se ukázalo jako dost složitá písemka. A zatímco AI se mění skoro před očima a předpokládaný příchod obecné umělé inteligence je za dveřmi (mediánový odhad ze serveru Metaculus označuje rok 2027), se slaďováním hodnot lidstva a AI jsme zatím moc nepohnuli.

„Problémy jsou jasně definované, ale vůbec nevíme, jak je řešit. Potřebovali bychom vyvinout extrémní úsilí, dát tomu co největší prioritu, jenže to se neděje. Celosvětově se tomu věnuje jen pár lidí. A to je riziko skryté v těch 5 až 30 procentech – může to být velký průšvih pramenící z toho, že řešení buď neexistují, nebo existují, ale my s nimi nepřijdeme včas,“ krčí rameny Honza.

Přeskočte depku a vyrovnejte se s tím

Nejspíš se teď sháníte po pytlíku, do kterého byste mohli funět, abyste zkrotili záchvat paniky. Jako celoživotní optimista zkusím věřit, že všechno vyjde, jak má. Výhoda je, že pokud projdete různými adaptačními kolečky díky nástrojům úzké umělé inteligence, nástup správně vytvořené obecné umělé inteligence vás už nejspíš tolik nezaskočí.

Ovšem jak říká Honza, ani on neví, co dělat. „Mám takovou univerzální radu, která na první pohled nevypadá, že pomáhá, ale mně pomáhá vždycky. Zní: ‚Jediný způsob, jak pokračovat, je pokračovat.‘ Kdybych věděl, co přesně dělat, postavil bych si na tom nějaký byznys. Nikdo to neví.“

Nejrozumnější je proto rovnou přeskočit depku, že svět už nebude stejný, a vyrovnat se s tím. Osahávejte si nástroje umělé inteligence ve vašem oboru, abyste byli v obraze. Používejte je a začleňujte do svého pracovního procesu.

Zároveň ale neustále hledejte správný balanc mezi vytěžováním a objevováním. Co si pod tím představit?

Kdybyste koukali na Netflix a algoritmus by vám nabízel stále stejné typy pořadů, například severských detektivek, byl by až příliš orientovaný na vytěžování. To je ale potřeba vyvážit objevováním nových seriálů a filmů, aby se sledování neomrzelo.

Stejný přístup byste měli mít k AI – nepropadněte se na dno jedné králičí nory, spíše mějte přehled, kolik takových nor na pasece je. Dá se koneckonců předpokládat, že různé nástroje budou vznikat a zase zanikat. Stát se expertem jen na jeden z nich nejspíš nebude ta správná cesta k úspěchu.

Jak se proměňovala AI

První velkou ránu způsobila AlphaGo, která v roce 2016 vyzvala nejlepšího hráče go Lee Sedola. V pětizápasovém mači vyhrála 4:1. „Lidé dlouho tvrdili, že AI se go nikdy nenaučí, protože tahle hra stojí na intuici, kreativitě. A najednou bum,“ popisuje Honza a doplňuje: „Inteligence nespočívá ve schopnosti analyzovat řadu tahů dopředu – ale ve schopnosti zahodit ty nevhodné.“

AlphaGo to dokázala – naučila se to na stovkách tisíc lidských partií. Rok nato přišla AlphaGo Zero, která už žádné lidské partie k učení nepotřebovala. „Neuronová síť hrála jednoduše sama se sebou – sice to nejdřív matlala, ale odehrála tisíce let herního času a nakonec dokázala porazit i původní AlphaGo,“ dodává Honza.

Když přišel DeepStack, AI vůbec poprvé překonala i profíky v pokeru. „Ve chvíli, kdy AI vyhrála v go, kritici říkali, že je to hra s otevřenou informací – jednoduše oba hráči vidí to samé. A tvrdili, že pokud budou hráči znát jen část informací a budou muset blafovat, AI nevyhraje. Jenže DeepStack to zvládl,“ vypráví Honza.

Stejně tak škarohlídi soudili, že si AI nebude umět počkat na odměnu. Jakmile bude skrytá za několika rohy, AI prý selže. Hmm, zase vedle – přišel OpenAI Five a vyhrál v počítačové hře Dota 2 i proti profesionálním týmům. Systém AlphaStar zase uspěl v jiné počítačové hře – StarCraftu.

Co prolétlo pod radarem veřejnosti

A další velké věci se děly loni. Ohromující byl třeba příchod obrovského jazykového modelu Google PaLM v dubnu 2022, který měl 540 miliard parametrů, což bylo asi třikrát víc než GPT-3 z roku 2020. A to přitom už i verze GPT-3 dokázala psát poezii, povídky i fake news. Dokázala vést dialog, logicky uvažovat, psát jednoduché počítačové programy.

Ale to možná nejzásadnější se odehrálo trochu pod radarem veřejnosti – šlo o tzv. socratic modely. Ty propojují modely zaměřené na psaní, mluvení i obrázky. „Necháš je spolu komunikovat a ony se naučí neuvěřitelné věci. Není to ještě obecná AI, ale je možné je použít na spoustu různých věcí, přičemž na žádnou z nich nebyly původně navrženy. A dokáží poznávat i věci, se kterými se nikdy nepotkaly,“ říká Honza.

Takže, dámy a pánové, připoutejte se. Tohle bude vážně hukot.

Přežije osobitost nástup AI?

V minulých Newsletterech jsem si povídal s copywriterem Romanem Věžníkem. „Pište osobitě,“ radil také. „Výhoda je v tom, že budete snadno rozpoznatelní a hůře kopírovatelní,“ dodal. Ale zachrání vás to před umělou inteligencí? I na to jsem se zeptal Honzy Romportla.

„Ještě nějaký náskok mít budete,“ potvrdil. „ChatGPT píše záměrně konzervativní texty, dávají si velký pozor, aby z toho nepadalo nic kontroverzního, třeba nějaké hloupé vtípky. Je z toho úplně cítit americká politická korektnost.“

Podle Honzy je tak osobitý, svébytný styl výhodou – a zároveň nevýhodou: „Sami sebe tak obíráte o možnost využívat AI pro svou práci.“ I to se ale může změnit a jednou si třeba Roman natrénuje AI nástroj přesně podle vyznění svých newsletterů.

Lidský dotek každopádně i po nástupu AI zůstane v mnoha tvůrčích oborech podstatný.

„Když člověk umírá, chce držet za ruku druhého člověka, ne robota. Není to kvůli metafyzické podstatě lásky, ale protože to máme hardwarově zakódované. Ze stejného důvodu mají lidé rádi ručně dělané věci a cení si jich. Vidí v nich hodnotu. A proto nejspíš vzniknou i ekosystémy, zaručující v digitálním prostoru lidský původ vašeho díla,“ zakončuje Honza.

Co mě cvrnklo do nosu

🎙️ Nové díly Tvůrcastu. Od prosince spolu s přáteli z Pickey tvořím nový podcast – Tvůrcast je určený všem, kteří se chtějí pustit nebo už se pustili do vlastního obsahového projektu. Vychází každý týden v pondělí a vždycky v něm detailněji probírám jedno téma. Pokud vám unikl některý z lednových dílů, teď je čas to dohnat:

5. díl: Jaké domácí úkoly udělat, než pošlete první newsletter

6. díl: Rychlokurz přežití pro obsahové tvůrce

7. díl: Co dělat, abyste vydrželi. Jak na tvůrčí dlouhověkost

8. díl: Patří podcasty na YouTube? A jak na to?

9. díl: Návod na spolupráci. Proč si nehrát jen na vlastním písečku

🇪🇺 Ředitelé Evropy pokračují. Newsletter Hospodářek Ředitelé Evropy odstartoval spolu s českým předsednictvím v Evropské unii, ale s jeho koncem neskončil. „Budeme sledovat, jestli Česko dokáže úspěch a zkušenosti z předsednictví využít. Schválně, jestli se politici vrátí k typickému českému postoji, kdy umí jen vše kritizovat a na vše nadávat, nebo jestli se Česko změní v aktivní zemi, jejíž představitelé berou EU za svou a dokážou přicházet s nápady, které mají šanci získat podporu dalších členských států. Uvidíme, jak to dopadne,“ ohlašují Kateřina Šafaříková a Ondřej Houska. Ředitelé Evropy míří do e-mailu každý čtvrtek.

🎙️ Chtěli být Netflixem, budou YouTubem. Spotify před časem vsadilo na to, že mu originální podcasty přivedou nové předplatitele. Jenže – chyba lávky. „Ve Spotify si uvědomili, že je téměř nemožné vytvářet nové podcastové hity. A tak o sobě začali uvažovat spíše jako o YouTubu. Pořád budou financovat původní pořady, ale spíše chtějí být platformou, kterou budou používat všichni podcasteři, než produkčním studiem nebo výhradním držitelem práv,“ píše Lucas Shaw na Bloombergu. Ovšem být jako YouTube znamená, že Spotify bude muset změnit model fungování. Za loňský rok utržila společnost asi 12 miliard dolarů, ale většina peněz zamířila do hudebního byznysu a na podcastery zbyly drobky. Naproti tomu YouTube poslal tvůrcům zhruba polovinu z reklamních tržeb ve výši téměř 30 miliard dolarů. Háček je v tom, že největší podcasteři si už teď prodávají reklamu po vlastní ose a se Spotify se o výnosy nedělí. Tak uvidíme.

🗣️ Na e-maily se dá odpovídat i hlasem. Zmiňuje to Robert Vlach v nejnovějším vydání newsletteru Na volné noze. „Krátké odpovědi na e-maily mi nečiní problém. Horší jsou ty dlouhé,“ uvádí s tím, že jejich promýšlení, psaní a kontrola mu zabírá dost času, a o to více je pak odkládá. „Protože si už léta v týmu posíláme hlasové zprávy přes Signal, odhodlal jsem se letos k odpovídání na některé e-maily hlasovou zprávou ve formátu MP3. Tu namluvím po stisku klávesové zkratky v apce pro Windows (jsou jich desítky, stačí si vybrat) a připojím k e-mailu se stručným disclaimerem: ‚Jen pro vaše uši: Hlasová zpráva je určena pouze pro příjemce tohoto e-mailu. Pro bezpečnou hlasovou komunikaci používám také aplikaci Signal na čísle…‘ Posílání hlasových e-mailů má své kouzlo a šetří čas,“ doplňuje Robert.

⚠️ Alespoň jednu chybku, prosím. „Vždycky nechte v článku alespoň jednu chybu,“ píše Daniel Dočekal na webu 365 tipů. Proč? Měli byste dát šanci těm, kteří zoufale touží vám to nandat. „Chyba je samozřejmě ideálně nějaký ten překlep, špatné formátování, možná lehčí pravopisný úlet. Nikoliv chyba faktická, to je něco, co by se rozhodně stávat nemělo.“

🇺🇦 Sláva Ukrajině. Najděte svůj způsob, jak pomáhat. Je to pořád potřeba. Díky!

Pochodem vpřed – v malých kruzích

Nevím, jak vám, ale mně osobně nepřijde dosahování velkých cílů nijak zvlášť sexy. Bývají strašně vzdálené, a i když to po cestě k nim vypadá, že na vás za cílovou páskou čekají jednorožci prdící duhu, ve skutečnosti je ten okamžik štěstí až nebetyčně krátký. Je to ničemné, vzhledem k tomu, kolik jste cestou k takovému cíli obětovali času, úsilí, energie.

Přestal jsem si velké cíle stanovovat, protože je jasné, že za další cílovou páskou to bude vypadat stejně. Na druhou stranu – jako lidé jsme naprogramovaní tak, že cíle v životě potřebujeme.

Takže – jak na to, abych nebyl odsouzený k neustálému klopýtání za velkými, magickými cíli? Dneska mnohem raději postupuju vpřed v malých kruzích. Měním drobnosti, zkouším je zapracovat, učím se z chyb.

Napadlo mě to až na stará kolena, při čtení sportovních příběhů. Sportovci ve svých kariérách nelítají od pangejtu k pangejtu. Nemění svou strategii od základů – něco upraví a hned si ověřují, jestli to funguje, nebo ne.

„Když jsem chtěl do své hry zařadit něco nového, co jsem viděl, udělal jsem to v ten moment. Nebál jsem se, že bych u toho vypadal blbě nebo se ztrapnil. Vždycky jsem měl na paměti konečný výsledek. Soustředil jsem se na to, abych to zvládl, a jakmile se to podařilo, měl jsem ve svém arzenálu další nástroj. A to, jestli s tím bylo hodně práce nebo jsem kvůli tomu zkazil pár střel, mi bylo fuk,“ napsal třeba basketbalový velikán Kobe Bryant ve své knize Mentalita mamby.

Stejné je to i s vařením. Do hrnce taky nenasypete všechna koření, která jsou po ruce – zkusíte jedno, zamícháte, ochutnáte a víte. A příště můžete zkusit zase jiné.

Dneska vím, že podobných drobných experimentů můžu dělat hromadu, ať už se pustím do čehokoliv. A postupně si díky nim vytvořím vrstvu za vrstvou, po které vyšplhám nahoru. Žádnou cílovou pásku někde v nedohlednu neřeším – nahradilo ji průběžné učení. Opakované pokusy, někdy úspěšné, jindy méně. Dává mi to mnohem větší smysl.

Chcete konkrétní příklad?

Dlouho jsem se odhodlával k tvorbě podcastu. Protože jsem si to postavil blbě – jako velký, nedosažitelný cíl. (A určitě okolo něj pobíhala spousta jednorožců prdících duhu.) Uspěl jsem až ve chvíli, kdy jsem si zvolil jednu akci, kterou jsem mohl udělat okamžitě – a napsal jsem první scénář. Další krok byl snadný – společně se ženou jsme to nahráli.

Najednou jsem měl v ruce hrubou, nesestříhanou epizodu. Během několika dnů jsem se dostal ke svému podcastu blíž než kdy dřív.

Kdysi mi podcasty stříhala žena, až později jsem si je začal připravovat sám – a zabralo to fůru hodin. Jenže už po pár epizodách bylo znát, že se mi daří je dokončovat rychleji. Zjistil jsem, že to umím. Že dokážu být i efektivní. Že mi to přináší radost.

Osahal jsem si proces a zamiloval si ho. Pak podcast Newslettery vystřídal Tvůrcast a ani to nebolelo – a to jsme si přitom s Pickey plácli a začali natáčet během pár dnů.

Neslavím, když dokončím nový díl podcastu. Necítím se ani vnitřně prázdný. Nejsem zklamaný, že to nebyla taková show, jak jsem si představoval. Neřeším nic z toho, co je tak bytostně spojené s dokončováním všech těch velkých cílů.

Kdepak, těším se, až budu pokračovat – cíl už pro mě není krajní bod úsečky. Je to neustálá proměna, trvalý pohyb. Možná trochu nejistoty, ale taky hodně očekávání toho, co to přinese. Zítra, za měsíc, za rok.