Listopad 2021: Ondřej Ilinčev o newsletterech
Listopad 2021: Ondřej Ilinčev o newsletterech
Existuje pop-up pro sběr newsletterových kontaktů, který by uživatele neštval? Jaké chyby se v newsletterech opakují pořád dokola? Nejen o tom jsem se bavil s Ondrou Ilinčevem.
Bez newsletteru si podnikání nedokážu představit
Existuje pop-up pro sběr newsletterových kontaktů, který by uživatele neštval? Jaké chyby se v newsletterech opakují pořád dokola? A co říct na námitku, že experti nechtějí psát newslettery, aby z nich konkurence nevyzobala jejich know-how? O tom všem jsem se bavil s expertem na uživatelskou zkušenost Ondřejem Ilinčevem. Mimochodem, už odebíráte jeho newsletter?
Ondra tvrdí, že v newsletterech se často opakují tři chyby. „Lidé třeba podceňují preheader," říká. To je text, který se v inboxu zobrazuje hned za předmětem e-mailu. „V e-mailech, které mi chodí, vídám jen ‚Prohlédněte si on-line verzi‘. Případně tam bývá hrozně obecný úvod, který mi nic neřekne,“ kroutí hlavou. „Štve mě taky, že často ani nevím, od koho e-mail přišel – nedokážu si odesílatele nikam zařadit. Přitom odesílatel hraje velkou roli v tom, jestli newsletter vůbec otevřu. A třetí věc – předměty newsletterů bývají nudné, nechytlavé.“
Chytlavě, ale s mírou
Nejkontroverznější předmět, který kdy Ondra použil, zněl – „Jsem HIV pozitivní“. Samotný text se točil okolo statistiky a toho, k čemu mohou vést chyby v interpretaci dat. „Myslel jsem, že si e-mail otevře výrazně více lidí, ale ten efekt nestál za shitstorm, který to doprovázel,“ směje se. „Protože lidé sdílejí i článek, který si nepřečtou, existuje riziko, že si hodně z nich myslí, že jsem opravdu pozitivní. A pár přátel mi napsalo, že to už bylo za hranou.“ Poučení? Pište chytlavé předměty, ale zas to s tou kreativitou nepřehánějte.
Ondrovy předměty bývají většinou docela strohé – např. „IKEA efekt“ nebo „Drobečková navigace“. „Analytické nástroje říkají, že ideální délka nadpisu článku je sedm až devět slov. Že lépe funguje negativní než pozitivní, zabírá, když je v něm číslo, otázka apod. Databáze, ze které tyto nástroje čerpají, zahrnují i clickbaitové články – řeší, na co se klikalo, na co ne. U mě je to trochu jinak – jsem schopný mít jedno- nebo dvouslovný předmět, protože se úzce specializuju, a když do předmětu napíšu jen Drobečková navigace, velká část mého publika ve spojení s mým jménem pochopí, o co jde,“ říká.
A když je řeč o stručnosti, vytahuje Ondra ještě jednu poučku. A zatraceně dobrou. „Většina knih by měla být články, většina článků by měla být tvíty a většina tvítů by neměla existovat,“ uvádí. To je dokonalá rada i pro tvůrce newsletterů – když předáváte know-how, předávejte ho koncentrovaně. Žádné nastavované kaše, žádné ředění chytrých myšlenek. Hezky pěkně na solar.
Nebojte se sdílet know-how
Sdílení know-how je další bolestí, se kterou se často potkávám. A narážím přitom na námitku, že se lidé nechtějí o know-how dělit, aby z něj prý netěžila konkurence. Ondra souhlasí, že je to naprostý nesmysl.
„Nathan Barry říká – sdílejte všechno, co umíte. Proč? Protože přidaná hodnota výrazně převáží potenciální negativa,“ říká. A vypočítává: „Zvyšujete tím svou autoritu v oboru – když si budete všechno syslit pro sebe, jak se klienti dozví, že jste v něčem vážně dobří? A nepřijdete ani o zakázky – i když lidi povedete za ručičku a řeknete jim, co mají dělat, stejně vás nakonec požádají, abyste to udělali za ně. V mém oboru může říci každý, že je UXák a že má roky zkušeností, jenže to je málo – je důležité to taky předvést.“
Jeden háček ale newslettery mají. Musíte je mít komu posílat. Cest, jak získávat nové odběratele, je řada. Ondra využívá třeba lead magnety. „Když dám do článku něco ke stažení, tak to jede. Běžně se u mě přihlašují k newsletteru zhruba 3,5 procenta čtenářů. Ale v případě lead magnetů jsou to i desítky procent,“ přikyvuje. Jako lákadlo na kontakty používá např. e-mailingové šablony nebo srovnání stovky největších českých e-shopů.
Prokletý pop-up. Nebo ne?
Kromě toho sází i na pop-up – okno, které na uživatele vyskočí, když má v úmyslu web opustit. „Nechci čtenáře obtěžovat při čtení, takže když prochází článkem, tak ho nevyrušuju. Ukážu mu ho, jakmile udělá něco jiného – třeba rychle vyjede kurzorem nahoru. Když pop-up shodí, minimalizuju ho do malé záložky vlevo dole na stránce. Díky tomu nezmizí, a pokud si to čtenář nakonec rozmyslí a přece jen se bude chtít přihlásit, může,“ zdůrazňuje Ondra.
Osobně nepatřím mezi fanoušky pop-upů, takže mě zajímá, jestli existují i takové, které uživatele neštvou. „Je normální, že to lidi štve. Jediný pop-up, který by lidi nenaštval, by byl takový, jehož zobrazení by iniciovali sami. Ale takový pop-up by byl k ničemu – proklikovost se sníží třeba o 80 procent. Když jsem měl přihlášení k newsletteru v horní liště, přihlašovalo se jedno procento návštěvníků. S pop-upem je jich třiapůlkrát víc,“ vysvětluje.
Fakt, že promění v odběratele 3,5 procenta návštěvníků a zbytek pop-upem spíše naštve, Ondru netrápí. A podle toho, co říká, by to nejspíš nemělo trápit ani vás. „Existuje nějaká absolutní uživatelská přívětivost a vedle ní i nějaký byznys. Cílem je hledat balanc mezi tím – něco pro sebe, něco pro uživatele. Člověk se nemůže řídit tím, co chtějí uživatelé, protože ti by nechtěli třeba žádné reklamy. Ale z něčeho se to zaplatit musí,“ vysvětluje.
A jaký pop-up funguje nejlépe? V tom má Ondra jasno, protože přesně to nedávno řešil pro klienta. „Lepší je pop-up s fotkou než bez ní. Ideální čas pro vyskočení pop-upu je osm sekund od načtení stránky. Je jedno, jestli na něm je jedno nebo dvě formulářová pole, ale u tří už zájem uživatelů klesá,“ sype ze sebe. A dodává: „Podle statistik dobře funguje i odpočítávání, ale u newsletterů mi to nedává smysl. Co se stane, až odpočítávání dojde k nule? Nic.“
Nejdůležitější metrika – poptávky
Ondra dosud nasbíral přes 6 tisíc odběratelů. I proto je pro něj newsletter jedním z nejdůležitějších podnikatelských nástrojů. „Popravdě, nedokážu si bez něj svůj byznys představit,“ říká. „Nechápu, jak shánějí zakázky mí kolegové – jasně, někdo přednáší, jiní dělají podcasty, ale většinou mají práci díky doporučení. Toho se ale bojím, protože nad doporučeními nemám žádnou kontrolu. Navíc by mi přišlo zoufalé oslovovat ve chvíli, kdy žádnou práci nemám, své klienty a ptát se jich, jestli o něčem nevědí. Když člověk něco potřebuje, strašně to z něj čiší.“
Z této filozofie vychází i pořadí jeho metrik. Na prvním místě má obchodní úspěšnost – přišla díky newsletteru nějaká poptávka nebo objednávka? „Druhou metrikou jsou pro mě pozitivní reakce – odběratelé píšou, že to bylo dobré, že se něco nového naučili. Až pak se dívám na open rate – a cokoliv nad 40 procent beru jako úspěch. Click rate naopak moc neřeším, protože mé newslettery nesměřují k nějakému tlačítku, na které by lidé museli kliknout,“ uzavírá Ondra.
5 Ondrových tipů do začátku
Nikdo to nebude číst. „Když začínáte, skoro nikdo vás nebude číst, takže nemusíte být konsternovaní kvalitou. Všichni se na začátku snaží být dokonalí, ale když si své texty za dva tři roky přečtou, zjistí, že by to napsali jinak. Zlepšování chce čas. Důležitější než kvalita je frekvence psaní. Jak říká Neil Gaiman: Psaní je jako vodovodní trubky – když je dlouho nepoužíváte, tak musí nejdřív odtéct rezavá voda, teprve pak poteče čistá.“
Buďte to opravdu vy. „V newsletteru by měla být patrná vaše osobnost, neměly by to být zaměnitelné texty, bez chuti a bez zápachu jako nějaká svodka z ČTK. Obecné cancy bez vlastního pohledu na věc jsou v takovém ryze osobním médiu úplný nesmysl. Navíc povrchního obsahu už je na internetu fůra. Mně osobně pomáhá psaní newsletteru, abych si utřídil myšlenky. A taky mi dává sebedůvěru, že něco umím.“
Nepište pro všechny. „Vyberte si jednoho kamaráda, klienta nebo někoho, pro koho chcete psát. Když dopíšu newsletter, posílám ho několika betačtenářům – jedna kamarádka hlídá stylistiku, další kamarád, který patří k mojí cílové skupině, mi říká, jestli se mu to líbí, nebo ne. Vždycky chci, aby byl newsletter stravitelný i pro mé běžné lidi a aby zasáhl co nejširší okruh čtenářů. Kdybych psal čistě odborně, byla by to děsná nuda.“
Vychytejte workflow. „Když se mi líbí nějaký článek, automaticky ho dám do Evernote a přiřadím k němu tag. To mi později ušetří spoustu práce – když chci psát o cookies, jednoduše kliknu na tag cookies a vyjedou mi všechny související články. Nápady na články shromažďuju jako seznam v poznámkách a průběžně v nich škrtám. Snažím se psát hlavně o tom, čemu sám rozumím a co mě baví. Než začnu psát, napíšu si kostru – nadpisy, podnadpisy, abych na nic nezapomněl. A pak se do toho pustím.“
Pište úderně. „Hodně mi pomohlo pravidlo ‚míň čárek, víc teček‘. Píšu krátké odstavce, krátké věty, používám hodně odrážek. To vede k tomu, aby byl text stravitelnější. Když newsletter dopíšu a mám ještě čas, tak se na to vyspím a přečtu si ho znovu.“
O čem byste měli přemýšlet
Proč dávat to nejdůležitější na začátek. „Průměrně si lidé přečtou 21 písmen z nadpisů, odstavců apod. Podle toho se rozhodují, jestli má smysl číst dál. Proto uvádějte důležité informace hned na začátek – čtenáři je pak s větší pravděpodobností objeví a nebudou se nudit. Nezapomínejte, že průměrná pozornost, kterou vám věnují, se pohybuje okolo dvou nebo tří vteřin. Za tak krátkou dobu toho moc nestihnete. Mimochodem – to platí i pro podcasty. Štve mě, když je text useknutý třeba takhle: ‚Dneska si budeme povídat s…‘ Nebo: ‚Epizoda 21: Zajímavý rozhovor s…‘ Jestli mě chcete chytit, dejte na začátek jméno zpovídaného nebo téma, o kterém je řeč.“
Proč nenechávat ležet kontakty ladem. „Kontakty jsem začal sbírat cestou nejmenšího odporu – nejdřív jsem měl nahoře na webu lištu a říkal jsem si, že nebude nikoho otravovat. A měl jsem pravdu – vážně nikoho nezajímala. Tak jsem přešel na různé pop-upy – jeden vyskakoval při scrollování, další se zobrazoval sám podle nějaké chytristiky a teď mám takový, který je navázaný na záměr uživatele odejít z webu. Jakmile rychle pohne kurzorem, třeba vyjede nahoru, tak na něj vyskočí. Přijde mi to jako příjemná kombinace neagresivity a cíle, kterého chci dosáhnout. Samozřejmě, kdybych byl Neil Patel, tak plácnu pop-up přes celou stránku, bez možností ho zavřít a ještě bych ty lidi vydíral něčím jako: ‚Opravdu nechcete větší návštěvnost na webu?‘ Ale říkám si, jestli fakt chci začínat vztah něčím takovým. A odpovídám si, že radši ne. Co se týká textace, nejvíce mi pomohl Harry Dry z Marketing Examples – na základě jeho tipů jsem pop-up předělal a výrazně zvýšil konverze. Více o tom píšu na blogu.“
Proč si hýčkat newsletter, a ne socky. „Tvíty a posty jsou jen prdy ve větru. Newsletter je jedním z mála kanálů, u kterého máte kontrolu nad kmenem odběratelů. Když vás zabanuje Facebook, máte smůlu a neuděláte s tím nic. Můžete jen naštvaně vyplňovat formuláře a posílat je na všechny strany. Navíc je newsletter osobní médium – píšete pro konkrétní lidi, takže je velká šance, že to nebude bulšit. A když půjde úplně do tuhého a nebudete mít kšefty, tak můžete napsat lidem, že začínáte kurz a máte pár volných míst.“
Ondrovy nejlettery
„Na Feedly mám 65 newsletterů. Některé čtu hned, když přijdou, jiné se sebezapřením. Třeba ty marketingové jsou taková nutná bolest. Taky v poslední době dost přecházím na podcasty, protože jejich konzumace je pro mě jednodušší. Jenže jsem zjistil, že z mluveného slova si vezmu méně než z textu. Koupil jsem si třeba pár audioknih a přišly mi fajn, ale v hlavě mi z nich nezůstalo nic – a tak jsem si zpětně dokupoval tištěné knížky.“
Alex Birkett. „Chlapík, který prošel firmami jako CXL nebo HubSpot, teď je na volné noze. V poslední době jsem si ho dost oblíbil.“
Nick Babich. „UXák, který píše sympaticky populární články o designu.“
Baymard Institute. „Pro mě povinnost.“
Co mě cvrnklo do nosu
🍽 CzechCrunch válí. Redakce z pražského Karlína newsletteruje jako o život – nově přidala do svého menu gastroletter Deli, věnovaný tomu, co se děje v českém gastronomickém rybníčku. Kromě Deli můžete číst třeba CC Watch, newsletter zaměřený na filmy a seriály, CC Arch, ukazující domácí i světovou architekturu, CC Streets, newsletter okouzlený městským životem, nebo CC Drive pro všechny, co se nechtějí pustit volantu.
🆕 Ale i Seznam Zprávy jedou. Kromě Křišťálové Lupy 2021 za Zpravodajství a publicistiku mají taky dvě newsletterové novinky. Ve Vizitě se Martin Čaban věnuje českému zdravotnictví a TechMix tvoří Pavel Kasík a Matouš Lázňovský jako destilát technologických a vědeckých novinek. Spolu s dosavadními newslettery Tečka, Cash Only, Notičky Luďka Mádla a Pod čarou už to vypadá na solidní newsletterovou sbírku. Vyberte si ten svůj, nebo se rovnou přihlaste ke všem.
🤔 Jestli si ty newslettery neprosadíš, tak seš mrtvej Homolka! Mimochodem, když byla řeč o Křišťálové Lupě, tak ani letos neměly obsahové newslettery vlastní kategorii. Na rozdíl od podcastů, že ano, mezi kterými vyhráli kluci U kulatého stolu. Newslettery zastupovaly jen tyto Newslettery (a skončily v Obsahové inspiraci až u dna – ale ne, neberu si to osobně, díky za optání). Takže se ptám – není to málo, Antone Pavloviči? Myslím, že dobrých newsletterů za poslední rok přibylo tolik, že už by si nějakou tu kategorii zasloužily. A za rok jich bude zase o Brumbálův fous víc.
😍 Anglofila můžete podpořit na Pickey. A co za to dostanete? To si přečtěte přímo od Toma Herlíka. Zaujaly mě chystané pop-up newslettery, což je koncept, který se mi hodně zamlouvá, dále adoptování anglického idiomu (boží, to bych jednou mohl zavést i na Češtině 2.0) nebo speciální Anglofil Offline.
💬 Vyvažujte kvalitu, ne kvantitu informací. „Myslím, že objektivita jako pojem byla překroucena tak, aby znamenala dát všem stranám stejný prostor. Ale tak to není – objektivita znamená, že fakta mají stejnou váhu. Výsledkem je, že místo kvality informací teď vyvažujeme kvantitu informací. To dalo příležitost lidem, kterým pravda vůbec nic neříká, vypustit do světa obrovské množství nesmyslů a donutit novináře, aby je všechny pokryli. Ani někteří novináři nebojují za pravdu, protože když se postaví na její stranu, vykreslí je jako předpojaté,“ říká Emily Atkin, autorka klimaletteru Heated, v rozhovoru pro The Open Book. Mluví v něm taky o publicistice – i ta musí být postavena na faktech. „Musíme se více zajímat nejen o to, co lidé říkají, ale proč to říkají,“ upozorňuje.
💯 Z nuly na sto. Ann Handley už to dotáhla na sto newsletterů. Ale než oslavila kilo, stihla v 99. vydání přiblížit, jak z původních dvou tisíc odběratelů vyčarovala skoro 42 tisíc. Hned první bod křičí: „Vytvořte to, co byste si přáli, aby existovalo.“ A co je v těch dalších? Třeba: „To, o čem nepíšete, je stejně důležité, jako to, o čem píšete. Upozorňujte na dobrou práci ostatních. Neočekávejte a nežádejte za to protislužbu. Buďte posedlí onboardingem – druhou šanci udělat první dojem nedostanete. Když propagujete newsletter na sociálních sítích, sdílejte hodnotu, ne událost. Takže ne: Právě vyšel můj nejnovější newsletter (plus odkaz).“ No, mrkněte na to sami a vyzobejte si rady, které potřebujete.
⚠️ Pozor, nový newsletter! Tedy pyré letter. Píše ho Hanka Němečková, která rozjela a psala Forbes Espresso a teď rozhýbává digitální projekty v Seznam Zprávách. „Mezitím jsem ale zapomněla někde ventilovat, co zajímá mě,“ říká. A co že to je? „Většinou bizarnosti spojené s jídlem, více či méně zábavnými aspekty starých i nových médií nebo pokleslou popkulturou.“
🔥 Pod povrchem to doutná. Vyhoření může potkat každého influencera nebo tvůrce. A vůbec nezáleží na tom, jak je úspěšný a kolik má fanoušků. Lidé z platformy Vibely se zeptali 150 influencerů se sto tisíci až více než pěti miliony sledujících a zjistili, že vyhoření zažilo 90 % z nich. Panečku! Nejčastější důvod? Změny v algoritmech sociálních médií. Proto 71 % influencerů zvažovalo, že se na sociální média úplně vykašle. Vibely ve své zprávě připomíná, že aby si udrželi pozornost, musí influenceři věnovat svým profilům na sociálních sítích minimálně 71 hodin týdně – když doporučenou frekvenci příspěvků nedodrží, přicházejí o fanoušky. Jak z toho ven? Rozdělit si kalendář na tvůrčí a volné dny, delegovat práci a nesnažit se honit všechny zajíce najednou, mít kolem sebe záchranný kruh tvořený rodinou, přáteli a dalšími kolegy, kteří vás nenechají padnout, a taky si čas od času dopřát detox a aspoň na chvíli se od sociálních médií odstřihnout.
🥩 Hustej nářez Leoše Kyši. Kolikrát už jste slyšeli, že psaním knih se nedá uživit? „Stačí jedna knížka ročně, abych uživil sebe a rodinu. Navíc se pořád hodně prodávají i starší knihy,“ oponuje Leoš Kyša, který před pěti lety pověsil novinářské povolání na hřebík a od té doby je na plný úvazek František Kotleta. Právě pod tímhle pseudonymem sype na trh jeden akční nářez za druhým. V rozhovoru na Forbesu navíc přidává další tip na možný zdroj příjmů zavedených autorů. „Před rokem a půl jsme v nakladatelství Epocha rozjeli merchandising. Z autorů to tady nikdo nedělal, pořád to bylo v takovém hoch módu, že je to literatura, a ne YouTube,“ vypráví s tím, že merč dnes tvoří okolo pěti procent z celkového výdělku.
🎣 Nechyťte se na prázdnou udičku. Víte, co je baiting? To jsou návnady v e-mailu, kdy útočníci nahodí udičku a čekají, jestli se na ni chytnete. Budete se možná divit, ale mezi takové návnady patří i prázdné e-maily – útočníci je používají, aby zjistili, jestli je vaše e-mailová adresa platná a aktivně používaná nebo nakolik jste citliví vůči nevyžádaným e-mailům. Slouží taky jako test, jestli sklapne spamová past – a ta v takových případech obvykle nesklapne, protože e-maily bez obsahu nejsou považovány za škodlivé. Podle statistik společnosti Barracuda chodí návnady v 91 % z nově vytvořených účtů na Gmailu. Na všechny ostatní e-mailové platformy připadá jen 9 %. Proč? Příjemci zpráv považují Gmail za vysoce důvěryhodný a služba navíc podporuje funkci „potvrzení přečtení“. A co se stane, jakmile skočíte na první, zdánlivě neškodnou udičku? Během pár hodin můžete čekat cílený phishingový útok. Když to lidé z Barracudy vyzkoušeli, přišel útok do 48 hodin, varuje Bill Toulas na serveru BleepingComputer.
❓ Zeptejte se, co je špatně. Fajn tip, jak se dozvědět pravdu o tom, co děláte (newsletter, podcast, cokoliv…), nabídl Josh Spector s odkazem na knihu Paula Ardena Whatever You Think Think The Opposite. „Když někomu ukážete kus své práce a zeptáte se ho, co si o tom myslí, pravděpodobně vás nebude chtít urazit a řekne, že je to v pořádku. Příště se rovnou zeptejte, co je na tom špatně. Lidé vám možná neřeknou, co chcete slyšet, ale máte větší šanci na pravdivou kritiku.“
🤓 Tak trochu jiný newsletterový projekt. Dalo se to čekat. Okolo newsletterů se už motají třeba Facebook s Twitterem, takže byla jen otázka času, kdy se svou troškou do mlýna přispěchá i Google. A taky že jo – uvnitř společnosti se peče nový projekt Museletter, díky kterému budete moci sdílet obsah na svém Disku Google se svým publikem. Sdílet bude možné cokoliv – od fotek přes prezentace a tabulky až po běžné texty (zadarmo, nebo za peníze, záleží na vás). Do Museletteru si taky budete moci přetáhnout kontakty z jiných e-mailových platforem a využívat ho pro rozesílku newsletteru. Museletter by měl být k mání během pár měsíců.
Nebude to také ľahké, drahá
Obdivuju autory, kteří se pouští do placených newsletterů. Obzvlášť takové autory, za kterými nestojí vydavatelské domy a kteří budují svůj newsletter v podstatě jako „vedlejšák“.
Placený newsletter má z mého pohledu řadu úskalí. Nejenže ho musíte psát pravidelně, abyste nenakrkli lidi, kteří pro vás hlasují peněženkou. Kromě toho ještě musíte zvládat další role – třeba marketingovou, abyste neustále rozšiřovali publikum. A pak je tu pár nezodpovězených otázek: Můžete si jako autor placeného newsletteru vzít pár týdnů volno? Anebo: Co když vás to přestane bavit a budete chtít zavřít krám – jak se pak vypořádáte s předplatiteli?
Přesně to řešila Delia Cai v článku pro Vanity Fair s Nickem Quahem, který letos v létě prodal svůj podcastový newsletter Hot Pod serveru The Verge a místo toho začal psát o podcastech v magazínu Vulture. Quah v rozhovoru připustil, že po sedmi letech psaní bezplatného i placeného Hot Podu už se cítil neuvěřitelně vyhořelý.
Měl v ruce sirky a chystal se to spálit
„Nebylo by legrační Hot Pod prostě zapálit a jít do háje?“ líčil. Dokonce prý už mluvil se svým účetním i právníkem a vytvořil si tabulku, aby věděl, kolik musí odběratelům zaplatit, aby žádnému z nich nezůstal nic dlužný. Díky tomu se ujistil, že by konec Hot Podu finančně zmákl. Na poslední chvíli se ale ozval The Verge. „Už jsem měl v ruce sirky a chystal se to spálit do základů.“
Quah psal svůj placený newsletter za 7 dolarů měsíčně a vyčerpávaly ho hlavně nerealistické představy čtenářů. „Snažím se být profík a nemít špatné pocity vůči lidem, kteří vypnuli automatické obnovování předplatného. Ale pamatuju si každého z nich. Říkal jsem si – když si myslíte, že je to jednoduché, tak na to seru,“ popsal své pocity.
Okovy jako v korporátu. Ledaže...
Jenže kolika autorům se povede prodat newsletter velkému mediálnímu domu a zároveň získat dobře placenou práci jinde? Proto mnozí křečovitě pokračují až na samotnou hranu vyhoření. Zdá se, že jim předplatné nakonec nasadí na chlup stejné okovy jako práce v korporátu od devíti do pěti, od které se chtěli původně osvobodit.
Pokud na to ovšem nejdou podobně jako Emily Atkin, která píše klimaletter Heated, má asi 10 % platících čtenářů a zvládla si přeskládat priority. „Dříve jsem se snažila, aby počet platících odběratelů neustále rostl. Teď je mým cílem to jen udržet. Jsem spokojená s tím, jak to je, protože vydělávám dost peněz, abych se uživila. Netoužím být bohatá. Chci být jen šťastná. Což je myslím další klimatická lekce, že? Růst pro růst není udržitelný. A neudělá vás šťastnými,“ řekla v rozhovoru pro The Open Notebook.
Beru to jako bezvadnou lekci, která platí obecně – každodenní sledování přírůstku nových odběratelů už mě pustilo. Stejně jako posedlost mnoha dalšími metrikami. A udusil jsem i myšlenku na placený newsletter, se kterou jsem si kdysi pohrával. Kdepak, tohle není píseček pro mě. Nechápejte mě špatně – placené newslettery nezatracuju. Jen je považuju za fakt obtížnou disciplínu.
Takže co se mě týká, budu se držet zpátky. Ale zároveň fandit všem, kteří se rozhodnou do těch divokých vod skočit a za své psaní si nechat platit. V Česku je můžete podpořit třeba na Pickey. Nebo Gazetistu.