Říjen 2022: Vojta Žižka o Investičním podcastu
Říjen 2022: Vojta Žižka o Investičním podcastu
Loni na podzim dostavěl studio a brzy poté nahrál na YouTube první epizodu Investičního podcastu. To, co pro Vojtu Žižku začalo jako „vedlejšák“ při práci v bance, je dnes životaschopný projekt.
Vojta Žižka: Peníze nejsou hlavní, obsahem se chci bavit
První akcie koupil v sedmnácti a investování propadl. Do portfolia postupně přidal nemovitosti, kryptoměny a hledal i další příležitosti. „Zájem o finance mi změnil život k lepšímu,“ říká Vojta Žižka. Během pandemie začal pořádat debaty s finančníky na sociální síti Clubhouse a loni rozjel vlastní youtubový pořad – Investiční podcast.
Daří se mu. Na YouTube má přes 20 tisíc odběratelů a nejsledovanější epizody mají přes 100 tisíc zhlédnutí. Celkově podcast sleduje přes 100 tisíc unikátních posluchačů a diváků. K tomu má i více než tisícovku předplatitelů na Patreonu, kde s lidmi například sdílí, jak investuje. Pro patrony taky nahrává bonusový obsah.
To, co začalo během covidu jako „vedlejšák“ při práci v bance, kde Vojta vede tým investičních bankéřů, spravujících zhruba 12 miliard korun, vyrostlo během jednoho roku v obsahový projekt, schopný uživit jeho i tým spolupracovníků. A to se zpočátku styděl říkat, že má účet na Patreonu – nevěřil, že se najdou lidé, kteří mu budou chtít zaplatit za to, co dělá.
„Pro mě peníze nikdy nebyly to hlavní. Nechtěl jsem vydělávat obsahem, ale bavit se jeho tvorbou. Chtěl jsem ukázat, že i finance můžou být zábavné a inspirovat aspoň pár dalších lidí, aby si zlepšili život stejně jako já,“ zdůrazňuje Vojta. Během rozhovoru to opakuje hned několikrát.
Začalo to na Clubhousu
Úplné začátky, ze kterých jeho Investiční podcast vyrostl, jsou spojeny s Clubhousem. To byla nová sociální síť, která dorazila do Česka v lednu roku 2021 a ve které jste mohli objevovat konferenční místnosti s diskusemi na různá témata – když jste do tzv. růmky vstoupili, ocitli jste se v publiku, které naslouchalo řečníkům na pódiu. Debatu řídil moderátor a posluchači mohli pokládat řečníkům dotazy nebo se k nim na vyzvání moderátora připojit.
Sám jsem si Clubhouse nainstaloval v polovině února 2021 a odinstaloval zhruba o dva měsíce později. Někdy v mezičase jsem objevil Vojtu. Pořádal debaty s finančníky a investory a pro mě to byl způsob, jak strávit několik večerů na přelomu tehdejší zimy a jara, uprostřed jedné z mnoha pandemických vln, které nás zamkly doma.
„Debata na Clubhousu mě napadla, když jsem se bavil s investorem Jaroslavem Šurou. Říkal jsem mu, ať se připojí, že si promluvíme o akciích Pilulky. A on na to, že ještě někoho pozveme – oslovil Radovana Vávru, přibrali jsme i Filipa Kejlu,“ vzpomíná Vojta s tím, že ohlasy byly výborné. Měl tak důvod pokračovat.
Krok k vlastnímu pořadu
Jenže největší problém Clubhousu byl, že jste museli dorazit včas. Pokud jste se opozdili, nebo jste zrovna neměli volno, tak jste měli smůlu – zvukové záznamy neexistovaly, diskuse na Clubhousu se odehrávaly výhradně v reálném čase. Vojta tuhle slabinu vyřešil jednoduše – záznamy debat sestříhal a publikoval na YouTubu. Odtud už to byl jen krok k vlastnímu pořadu.
„Clubhouse byla zábava, bohužel na něm nefungoval žádný byznys model. Za dobrým obsahem je vždycky strašně moc práce, ale na Clubhousu nebyla šance tu odvedenou práci nějak monetizovat. Po páté nebo šesté debatě jsem si řekl, že to buď budu dělat pořádně, nebo se na to vykašlu,“ říká Vojta. Rozhodl se svůj život překopat – přestěhovat se z Brna do Prahy, postavit skvělé studio a přejít na YouTube.
Studio budoval s kamarádem loni od jara do podzimu. „Většina lidí si pod tím představí jen stůl a mikrofony Shure. Chtěl jsem na to jít jinak – líbilo se mi dřevo, cihly, šedivá barva apod. Dali jsme dohromady prvky, které by ve studiu měly být, a podle toho jsme to složili. Díky tomu se tu cítím dobře,“ vysvětluje Vojta. Teď už má v hlavě zase úplně jiné studio, i to stávající ale patří k tomu nejlepšímu, co je u nás k vidění.
Desítky hodin na přípravu
Když loni na začátku prosince nahrál první díl na YouTube, už se nezastavil. V rozhovorech s hosty se snaží jít do hloubky. „Na rozhovory se připravuju hodně, někdy jsou to jsou desítky hodin, aby to za něco stálo,“ říká. S přípravou mu navrch pomáhá i kamarád, který pro něj chystá důkladné rešerše.
Některé hosty není jednoduché do studia dostat. „Někomu stačí poslat e-mail a domluvíme se, u jiných je to složitější. Třeba rozhovor s Leonem Tsoukernikem jsem domlouval několik měsíců – patří mezi lidi, ke kterým se jen tak nedostaneš,“ přiznává. Je logické, že když už takový host sedí naproti němu, nechce jenom klouzat po povrchu. „Říkal jsem si třeba, že bych chtěl slyšet příběh Miroslava Motejlka. Nějaká interview s ním byla, ale taková nemastná neslaná. Myslím, že náš první rozhovor se povedl, těším se na pokračování.“
Pro volbu hostů má jednoduchý klíč. „Bavím se jen s lidmi, kteří mě zajímají,“ vypráví Vojta. „Když si někoho pozvu na rozhovor, tak se můžeme bavit hodinu nebo čtyři, to záleží, jak to budeme cítit.“ Má taky jedno důležité pravidlo – pozvání do podcastu se nedá koupit.
Vedle médií vyrostou sóloví tvůrci
Role tvůrců v poslední době výrazněji roste a někteří z nich už se odstřihli od mateřských redakcí – nejviditelnější je příběh podcastu Kecy a politika, jehož protagonisté se rozkmotřili s Reflexem. A do vlastního, placeného projektu se nedávno pustil třeba i Čestmír Strakatý, který zároveň vede rozhovory v Prostoru X.
„Vyplatí se jim dělat to samostatně. Probírali jsme to i ve videu s Petrem Márou – vedle klasických médií, která budou lidé sledovat pořád, i když méně než před deseti lety, vyrostou sóloví tvůrci. Když se třeba zajímáš o to, jak cvičit, tak si najdeš někoho, kdo vypadá tak, jak chceš vypadat sám, bude to tvůj vzor, jehož obsah budeš chtít sledovat. Cesta k obsahu bude přímější, autentičtější,“ myslí si Vojta.
Ostatně i on už je značka, kterou některá média oslovují. Dokazuje to i nedávná spolupráce s CzechCrunchem. „Díky svému publiku jsem pro ně zajímavým partnerem, a tak může vzniknout fajn symbióza, ze které budou těžit obě strany,“ přibližuje. Není reálné, aby mediální domy zvládly samy vytvořit veškerý rozmanitý obsah. I díky tomu třeba o jednom z Vojtových posledních rozhovorů psal právě CzechCrunch. „Je skvělé, že si média sáhnou na trh nezávislých tvůrců a propojí jejich obsah se svým.“
Maká šest dnů v týdnu
Když vidíte Vojtův suverénní projev ve studiu, možná vás překvapí, že je introvert. Tvrdí, že je celý život zvyklý vycházet z komfortní zóny. Že bez toho by to byla nuda. „Vystupovat na veřejnosti je pro mě nepříjemné. Vždycky jsem nervózní. Když jsem byl nedávno ve Snídani s Novou, byl jsem červený až za ušima. Jenže kdybych pořád zůstával jen v tom, co je mi příjemné, ubíjelo by mě to. Je to jako otužování – sprchování studenou vodou taky není příjemné a dělám to.“
I když je ve finále těch hodin strávených na očích veřejnosti hodně, mnohem víc jich Vojta odmaká mezi čtyřmi stěnami. Pracuje šest dnů v týdnu, od pondělí do soboty – každý den minimálně deset hodin. Jen v neděli trochu vypne. „Je to špatně, měl bych víc odpočívat, ale moc to neumím,“ zakončuje.
Postřehy pro tvůrce od Vojty Žižky
Dobrý obsah je základ. „Vždycky se snažím natočit co nejzajímavější díl a doufám, že si ho lidé nasdílejí – obsah by se měl šířit hlavně organicky.“
Bez vášně to nejde. „Kdybych se pustil do obsahu jenom kvůli tématu, které zrovna frčí, ale sám bych o něj neměl takový zájem, nevydržel bych to. Musím dělat něco, co mě baví, co je mojí vášní. Investiční podcast pro mě nikdy nebyl byznys. Vytvořil jsem studio, investoval do něj, věnoval jsem tomu spoustu času a nevěděl jsem, jaký bude výsledek. Ale prostě jsem to chtěl dělat. A chci pořád.“
Budujte svou komunitu. „Nejsem mediální dům, který chce prodávat obsah. Nepřemýšlím nad tím, jak vydělat víc. Chci jenom dělat dobré rozhovory a kolem obsahu tvořit komunitu, jejíž členové se budou osobně potkávat a vzdělávat se v investování. Nedávno jsem zamluvil kino pro podporovatele z Patreonu – přišlo osmdesát lidí, koukli jsme na film Big Short, dali pivko a pokecali.“
Není to konkurence, ale kolegové. „Ostatní podcastery a tvůrce obsahu neberu jako konkurenci. Naopak chci, aby obsahu – i toho finančního – vznikalo hodně. Díky tomu si pak můžu zvát další hosty. Budu rád, když se tomuto tématu bude věnovat čím dál víc lidí.“
Pohoda ve studiu. „Jasně, obsah je nejdůležitější, je to 90 % úspěchu. Ale když už mám zajímavý obsah, tak ho chci i dobře prezentovat. Proto jsem se snažil mít nejlepší studio ve srovnání s těmi, která tu byla k vidění před rokem. Když budujete studio, měli byste se v něm hlavně cítit dobře. Ušít si ho na míru. A klíčová je i akustika nebo nastavení kamer, mikrofonů apod.“
Slepé uličky vedou k cíli. „Víc věcí jsem udělal špatně než dobře. Kdybych začínal znovu, lépe bych si proklepával hosty, které jsem zval na začátku, to už se teď děje. Taky bych důkladně promýšlel spolupráce – zprvu jsem neznal svoji cenu, neměl jsem se od čeho odrazit. A neuměl jsem říkat ‚ne‘. Snažil jsem se lidem vyhovět a ztrácel tím čas. Ale slepé uličky jsou cestou k tomu, aby to nakonec fungovalo – vymeteš je a pokračuješ k cíli. Ve zpětném zrcátku pak všechno vypadá jednoduše.“
Co mě cvrnklo do nosu
💙 Poslední šance hlasovat. V anketě Křišťálová Lupa se každý rok hlasuje pro nejoblíbenější a nejzajímavější projekty a služby na českém internetu. Letos se do nabité finálové jedenáctky v kategorii One (wo)man show dostaly i Newslettery. Pokud je (a mě) chcete podpořit, máte poslední šanci – hlasuje se jen do 1. listopadu. Za každý hlas moc děkuju!
⚒️ Na jedničku to dá napoprvé jen pánbůh. Můžete mít roky zkušeností a stejně dopředu neodhadnete, co se bude publiku líbit. Své o tom ví stand-up komici. Chris Rock je jedním z těch nejúspěšnějších, přesto ani on nedokáže trefit, které prvky a kombinace vtípků zaberou. Aby ukoval jedno jediné vystoupení, vyzkouší stovky hrubých, neotesaných nápadů, které musí postupně pilovat přímo před diváky – to už přiblížil Peter Sims ve své knize Little Bets (Malé sázky). Když se připravuje, vystupuje Rock neohlášeně zpravidla před zhruba padesátkou lidí v malém klubu. Chce vidět jejich reakce – a ty si neustále zapisuje. Takhle maká den co den, večer za večerem. Jakmile pak po čase natočí speciál pro HBO, jsou už jeho žertíky natolik vybroušené, že působí jako génius. Vývoj hodinového představení mezitím zabral půl roku, možná rok. To je ovšem něco, co řada lidí přehlíží. Učitel Jeff Mann to v článku na Edutopii okomentoval jednoduše: „Kdyby Chrise Rocka hodnotili podle jeho prvních vystoupení, dostal by jen průměrné známky.“ Geniální nápady zkrátka nikdy nepadají shůry hotové, musíte s nimi pracovat, experimentovat, krok za krokem je objevovat a opracovávat. (Mimochodem, Jeff Mann připomíná i radu dalšího komika Jerryho Seinfelda, který mladému kolegovi doporučil, aby nejen psal každý den vtipy, ale aby si pořídil nástěnný kalendář, ve kterém uvidí všech dvanáct měsíců najednou. Každý den, který strávil psaním, pak měl v kalendáři přeškrtnout červeným křížkem.)
🛑 Pár měsíců stačí, drahoušku. Společnost Meta, která provozuje třeba Facebook, zkraje příštího roku zařízne platformu Bulletin, na které měly rašit nové newslettery. Není to žádné velké překvápko. Meta zkusila naskočit do newsletterového rychlíku, reprezentovaného hlavně Substackem, loni na jaře. Dokonce vyčlenila pět milionů dolarů, aby Bulletin rozjela – to se ale nakonec nepodařilo. V posledních měsících proto omezovala investice do zpravodajství a původního obsahu. Jak píše Andrew Hutchinson na Social Media Today, byla to „další připomínka toho, že se Meta honí za jakýmikoliv trendy, aniž by je chtěla skutečně a dlouhodobě prosazovat“. A Meta v tom nejspíš není sama – zdá se, že své newsletterové ambice omezil i Twitter, který měl po koupi Revue dobře našlápnuto.
💪 Koláčů je dost, přátelé. „Konkurence je dobrá – tlačí vás k lepším výkonům. Ale pokud nejde o sport, kde buď vyhrajete, nebo prohrajete, tak můžete být úspěšní a přitom fandit někomu, kdo je o pár schodů pod vámi. Koláčů je dost, není to nulový součet. Mně a Slyovi trvalo několik desetiletí, než jsme přišli na to, že můžeme být úspěšní a zároveň přátelé – a člověče, je to mnohem lepší,“ píše ve svém obnoveném newsletteru Arnold Schwarzenegger o rivalitě a pozdějším kamarádství se Sylvestrem Stallonem.
📚 Handmade newsletter. První česká kniha pro rukodělné tvůrce je na světě. Napsala ji Hanka Konečná, jmenuje se Handmade byznys a koupit si ji můžete u Melvilů. Píše se v ní taky o newsletterech – třeba o svém Mixletteru v knize mluví Wendy Stillerová, pár postřehů jsem přidal i já.
🇺🇦 Stále stojím za Ukrajinou. Najděte svůj způsob, jak pomáhat.
Newsletter začal posílat kvůli přetlaku informací
Cesty newsletterů do inboxu bývají nevyzpytatelné. Těžko říct, kdy a zda bych na Běžím, dokud můžu narazil, kdybych před časem neobjevil odkaz v 5 tipech od Petra. Od té doby se těším na pátek, až mi v e-mailu přistane nový přehled toho „nejzajímavějšího z běhu, ultraběhu, biohackingu a zdravého životního stylu“, jak svůj newsletter představuje Karel Holub. A pozor, není to žádná jednohubka, ale pořádně výživný nášup, jehož čtení vás klidně zaměstná na celý víkend.
Karel Holub posílá pestrý a našlapaný týdenní newsletter už od dubna, aniž by přitom ztrácel dech. Jako ultramaratonce ho nejspíš jen tak něco neutahá. Jako čtenář jsem nadšený, ale zajímalo mě, co na oplátku dává psaní newsletteru jemu samotnému. „Je to skoro magická záležitost, kdy na stisknutí tlačítka odešlu zprávu světu a nevím, kdo je na druhé straně. Jestli vůbec někdo poslouchá (tedy čte). A najednou se z toho světa vrátí poděkování, dotaz nebo inspirace. Čistá magie,“ řekl mi v rozhovoru.
Proč jste začal posílat newsletter?
Kvůli totálnímu přetlaku informací, které se snažím vstřebat. Potřebuju si je utříbit a osvojit tak, abych jim rozuměl a uměl je vysvětlit i někomu dalšímu. Takže jsem přemýšlel, jak najít motivaci k psaní strukturovaných poznámek. Napadl mě samozřejmě taky podcast, stejně jako bambilion jiných lidí – jenže u některých podcastů nesmírně trpím, když slyším, jak „moderátoři“ doslova zabijí rozhovor nebo téma se skvělým potenciálem, protože neumí mluvit, poslouchat a vést rozhovor. Obávám se, že přesně do téhle skupiny bych spadl taky, proto radši píšu. V rozhodování mi pomohly i Newslettery, ve kterých jsem si přečetl, že i kurátorský obsah si najde své čtenáře. Tím jsem se utvrdil v tom, že má smysl dělat strukturované výpisky a souhrny cizího obsahu hlavně u odborných témat a cizojazyčných zdrojů.
S odstupem několika měsíců – bylo to dobré rozhodnutí?
Jednoznačně ano. Na začátku jsem si říkal, že zkusím stejný postup, jaký aplikuju na ultramaratony: „Udělej první krok a uvidíš, co bude dál. Vzdát to můžeš vždycky, ale když to nezkusíš, nedozvíš se, kam tě tahle cesta mohla zavést.“ A zatím je to opravdu hodně zajímavá cesta, na které s každým dalším krokem nacházím něco nového. Stejně jako na ultramaratonech poznávám i na této cestě zajímavé lidi, neobjevená místa na mapě vlastních znalostí a taky nová zákoutí své duše. Právě tohle objevování, zkoumání a interakce s lidmi jsou pro mě hodně důležité a ženou mě dál. V psaní i ultramaratonech.
Váš newsletter je opravdu výživný. Můžete přiblížit, jak vzniká?
Chci zdůraznit, že velkou část newsletteru tvoří poznámky a převyprávění obsahu, který vytváří někdo jiný. Nejsem ani zdaleka odborník na výživu, biochemii, neurovědy, psychologii a další témata, o kterých píšu. Jsem jen pokorným a pozorným posluchačem a čtenářem, který nepřestává žasnout nad tím, v jak úžasné době žijeme. Máme přístup k neskutečnému množství informací a hlavně k lidem, kteří jsou špičkami ve svém oboru, přednášejí na světových univerzitách a dělají prvotřídní výzkum. A tyhle lidi si s sebou můžu vzít na trénink – běžím lesem a u toho poslouchám vědeckou přednášku. Každý týden strávím 10–15 hodin tréninkem a většinou při něm poslouchám podcasty, přednášky a rozhovory. To je studijní část každého newsletteru. Potom přichází psací fáze, kdy se snažím informace překlopit do srozumitelné formy strukturovaných poznámek a vyprávění. S tím souvisí dohledávání studií a dalších zdrojů, ale rozhodně nejde o hluboký výzkumný proces. Samotné psaní zabere 1–3 hodiny podle toho, jak obsáhlá témata popisuju a jak hluboko se ponořím do králičí nory. Kdybych měl počítat čistý čas na každý newsletter, mohl bych se snadno dostat na 10–15 hodin, ale to by bylo zavádějící, protože velká část sběru podkladů probíhá paralelně s jinou činností a samotné psaní je relativně rychlé.
Jak jste přemýšlel o frekvenci nebo délce newsletteru?
Bylo to zase podobné jako s běžeckým tréninkem. Potřeboval jsem, aby to pro mě byl dostatečný impulz a zároveň abych se zbytečně brzy nevyčerpal. Týdenní frekvence je tak akorát, abych udržel v hlavě informace, které během té doby posbírám, a taky aby newsletter nebyl zbytečně dlouhý. Obvykle mám tolik textů, že spíš musím mazat. Potřebuju každé téma opravdu dobře popsat a vysvětlit, takže se občas stane, že mi Substack hlásí překročení délkového limitu e-mailu.
Jak se vyvíjel počet odběratelů?
Neuvěřitelně. Tedy aspoň pro mě to bylo těžko k uvěření. Píšu v podstatě o okrajových tématech a obvykle to není úplně oddechové čtení. Takže jsem čekal, že se k odběru přihlásí nízké desítky lidí a celková čtenost půjde třeba do stovky. Ale pravidelných odběratelů je aktuálně více než 200 a jednotlivá vydání mají přes 400 přečtení.
A jejich ohlasy?
Moji čtenáři jsou skvělí – jsem jim nesmírně vděčný, že newsletter čtou a ještě mi neváhají poděkovat nebo napsat názor na probíraná témata. To je pro mě hodně silná motivace a zároveň skoro magická záležitost, kdy na stisknutí tlačítka odešlu zprávu světu a nevím, kdo je na druhé straně. Jestli vůbec někdo poslouchá (tedy čte). A najednou se z toho světa vrátí poděkování, dotaz nebo inspirace. Čistá magie.
Jak newsletter propagujete?
Používám jen sociální sítě, hlavně twitterový účet, a zatím jsem neplatil žádné inzeráty. Velkou pomocí tak jsou zmínky od lidí s velkým dosahem a docela dost odběratelů přišlo přímo z platformy Substack.
Proč jste si vůbec vybral Substack?
Moc jsem nad tím nepřemýšlel. Kouknul jsem se na pár dalších nástrojů, ale Substack se mi zamlouval díky své jednoduchosti nebo možnosti rychle do něj naskočit a poslat první číslo. Umím být velký hračička, který si se systémy a nástroji hraje a ždímá z nich první poslední, ale tady jsem věděl, že nástroj a forma jsou podstatně méně důležité než obsah. Takže jsem se zaměřil hlavně na to, aby šlo první číslo newsletteru mezi lidi. A pak druhé, třetí a už ani nevím kolikáté a Substack mi pořád vyhovuje. Dokonce jsem si u jednoho čísla vyzkoušel mluvenou verzi a vydal jsem ji paralelně s tou psanou. Čistě pro tu zkušenost. Někdy se k mluvené formě možná vrátím, teď bych na to jen těžko hledal čas.
3 rady Karla Holuba pro ty, kteří chtějí začít s newsletterem
Ať to má smysl. Pokud máte potřebu psát, pište. Pište tak, aby vás to bavilo číst a aby vaše psaní mělo přínos pro vás samotné.
Nepodbízejte se. K psaní a ke čtenářům přistupujte s pokorou. Nemusíte se podbízet nebo psát v rozporu s vlastním přesvědčením, ale když už žádáte čtenáře o pozornost, měli byste jim to oplatit vaší pozorností a respektem vůči nim.
Buďte spolehliví. Držte si konzistenci témat, názorů a myšlenkových směrů. Vaši čtenáři ocení, když vědí, co od vás mohou čekat a že se mohou na informace ve vašem newsletteru dlouhodobě spolehnout. Když něco slíbíte, dodržte to. Když uděláte chybu, omluvte se. Možná se to nezdá, ale newsletter je dialog a vy chcete být spolehlivým konverzačním partnerem. Tak jednoduché to je.
Líbí se vám Newslettery? A chcete mě podpořit? Stačí dvě kafe měsíčně – na Pickey. Díkey!
Nechcete propást příští vydání? Jednoduché – přidejte se k 1509 odběratelům a na konci dalšího měsíce mrkněte do e-mailu.