Září 2025: O prvotním instinktu
Jazzový klavírista Keith Jarrett přijel v lednu 1975 na koncert a nestačil se divit. Přichystali mu nejhorší klavír na světě. Instinkt mu říkal – zabal to. Ale nakonec udělal něco jiného.
Nejhorší klavír na světě: jak se z průseru zrodil majstrštyk
Je leden 1975. Americký jazzový klavírista Keith Jarrett sedí v autě před operou v německém Kolíně nad Rýnem a kroutí hlavou.
Po náročné cestě z Curychu je utrmácený, pekelně ho bolí záda a připadá si jak vymačkaný citron. Navíc před chvílí zjistil, že ho na pódiu nečeká špičkový koncertní klavír, na který je zvyklý, ale nějaká příšerná parodie na klavír – malý, nechutně rozladěný, s pedály, které nefungují.
Má si sednout k něčemu takovému a před 1400 lidmi ve vyprodaném hledišti riskovat svou pověst? To po něm vážně chtějí, aby hrál na nejhorším klavíru, jaký kdy viděl?
Samozřejmě hned věděl, že se koncert ruší. Proto dřepí v autě a chystá se zmizet do noci.
V tom mu někdo zaťuká na okénko.
Je to sedmnáctiletá Vera Brandes, nejmladší promotérka v Německu, která jazzové koncerty v Kolíně organizuje už od svých patnácti. Ví, že sál je vyprodaný. Ví, že nemá šanci sehnat náhradu. A taky ví, že to podělala. Přesto nepláče někde v koutě a nepřemýšlí, jak pošle stovky zklamaných lidí domů.
Místo toho zkusí Jarretta přemluvit, aby vylezl z auta. A pak i na jeviště.
Abyste byli v obraze – Keith Jarrett je perfekcionista. Vždycky trvá na tom, že organizátoři musí dodržet ideální podmínky. Ten večer z nich bůhvíproč couvne, snad proto, že Vera Brandes je mladá, zapálená a neústupná.
„Dobře,“ ušklíbne se. „Zahraju, ale jenom pro tebe.“
Nahrávka katastrofy
Střih. Keith Jarrett sedí za klavírem. Před 1400 lidmi. Možná ještě naposledy zapátrá očima, kudy ze sálu uprchnout. A pak se do toho pustí.
Když jsem říkal, že má před sebou nejhorší klavír na světě, nepřeháněl jsem. Organizátoři s ním sice ještě na poslední chvíli dělají psí kusy, jak se ho snaží opravit a naladit, ale pořád je zoufalý. Horní tóny jsou ostré, basy příšerné, klávesy na okrajích se zasekávají.
V kterém vesmíru může něco takového dobře dopadnout?
Většinu koncertu odehraje Keith Jarrett ve střední části klaviatury. Tam zní nástroj nejlépe, kraje jsou skoro nepoužitelné. Levou rukou tvoří opakující se rytmické motivy, kterými pokrývá slabé basy. Hledá všechny možné cesty, jak se vyhnout nastražené pasti. Je to jako stavět dům jen z poloviny cihel.
K tomu všemu se celý koncert natáčí. Snad jako dokument ve stylu: „Tohle se stane, když nedáte Keithovi správný klavír. Tak to nedělejte, proboha!“
Má to být nahrávka průseru. Katastrofy, kdy se podělá všechno, co se podělat může.
Místo toho vzniká nejprodávanější sólové klavírní album všech dob. Dodneška se prodalo kolem 4 milionů nahrávek.
Na dokonalém klavíru by se ten koncert nejspíš odehrál úplně jinak. A možná by ani nebyl tak dobrý.
Neposlechnout instinkt
Novinář Tim Harford to po letech popsal skvěle: „Keith Jarrett se musel porvat se strašlivým malérem. Nakonec zabodoval. Ale jeho prvotní instinkt byl jasný – nechtěl hrát. Všichni bychom to asi cítili stejně. Jenže – prvotní instinkt byl špatný.“
Všichni ten vnitřní hlas důvěrně známe, pohodlně usazený někde na temeni do nás vypaluje jedovaté věty: „To nepůjde. Zabal to. Odejdi.“
Může to být špatný rádce. A často taky je.
Neříkám, že vždycky stojí za to pokračovat. Někdy je správné odejít. Ale kolikrát jsme to vzdali příliš brzo, protože jsme čekali na lepší čas? Lepší podmínky? Správný klavír?
Diváci v kolínské opeře ten večer netušili, čeho byli právě svědky. Většina si nejspíš myslela, že takhle to probíhá vždycky.
Ale nebyla to jen další jazzová improvizace. Byla to hudební magie zrozená z frustrace, bolestivých omezení, kreativního ducha a přemlouvání jedné mladé holky, která se nechtěla smířit s prostým „ne“.
Proto tenhle příběh miluju. A když teď víte, jak vznikl, pusťte si i samotný koncert.
P. S.: Mimochodem, na záznamu jsou slyšet i zvuky, které vás přenesou přímo na místo. Slyšíte Jarrettovo dýchání, skřípání lavice, to, jak si při hraní pobrukuje. Jako byste seděli zkraje roku 1975 v kolínské opeře. Právě tyhle nedokonalosti dávají nahrávce další rozměr.
Potkáme se naživo?
Masterclass komunikace – 26. listopadu v pražském kině Přítomnost
Denisa Hrubešová z Forendors pořádá celodenní masterclass, na které se dozvíte, jak z dobré komunikace udělat skvělou.
Budu na ní mluvit o tom, jak na efektivní interní komunikaci. Protože zatímco tu externí všichni měří horem dolem, na tu, která míří dovnitř do baráku většina organizací spíš kašle.
Interní komunikace je něco jako černá díra – mizí v ní hodiny času lidí. A když to vynásobíte jejich hodinovkou, tak zjistíte, že v ní mizí i hromady peněz.
Co vám ukážu:
Jak psát e-maily, kterým lidé porozumí na první přečtení
Jak nastavit systém pro efektivní komunikaci – méně opakovaných dotazů, víc odvedené práce
Jak strukturovat informace, aby se v nich nikdo neztratil
Praktické nástroje: odrážky, štítky, formátování – všechno, co šetří hodiny týdně
Jak a proč pracovat s šablonami
Další řečníci:
Olga Vlachynská: Jak říkat nepříjemné věci, aniž byste přišli o obchod
Hana Slačálková: Jak udělat z každého kontaktu s kandidátem konkurenční výhodu
Hana Švábíková: Jak vyřešit konflikt a posílit přitom vztah
Václav Strnadel: Jak prezentovat tak, aby si vás klienti pamatovali měsíce
Kupte si lupen, s mým kódem MARTIN10 máte 10% slevu.
Workshop firemního ambasadoringu – 21. října v Praze na Letenském náměstí
Kolik peněz a příležitostí vás stojí každý měsíc neviditelnosti vaší firmy?
Zatímco konkurence píše blogy, tvoří newslettery, natáčí podcasty a buduje si autoritu v branži, vy neděláte nic.
Výsledek? Kandidáti a klienti si vybírají je, ne vás.
Teď to můžete změnit. S Hankou Slačálkovou jsme přichystali intenzivní půldenní workshop, abyste věděli, za jaký konec to vzít.
Pro koho to je? Pro začátečníky nebo ty, kteří už opakovaně začali, ale ztroskotali.
Co si odnesete:
Jasný cíl i cílovku – abyste přestali střílet naslepo
20+ nápadů na obsah – včetně těch, které máte přímo pod nosem a přehlížíte je
Systém publikování – bez vyčerpání a s výsledky, které chcete
Začněte přitahovat kandidáty i klienty.
Workshop je omezený jen pro 8 účastníků – zaberte si svoji židli.
O čem jsem psal v Promptně
Od června vydávám týdenní newsletter o psaní s nástroji AI v zádech. Jsou to jednohubky s mými experimenty, postřehy, zkušenostmi.
Ať se nejdřív zastaví, pak píše
Zkoušel jsem techniku „rozmysli si to, než odpovíš“, aby z nástroje AI nepadaly jen obecné blafy.
Narušení vzorce
Může změna publika, perspektivy nebo kontextu přinést hravější výsledky?
Test průměrnosti
Nástroj pro filtrování textů, které zatím nestojí za publikaci. Chrání čas seniorů a posouvá juniory.
Konec s lichocením
Jak jsem v Claude nastavil přímý styl odpovědí napříč všemi konverzacemi.
Co mě cvrnklo do nosu
🎨 Digitální platformy jsou jen formuláře, ne plátna. Spisovatel Robin Sloan, od kterého můžete znát román Nonstop knihkupectví pana Penumbry, se v rozhovoru pro newsletter Sublime podělil o svůj pohled na online svět: „Digitální platformy vás nutí do předem daných forem, zatímco ve fyzickém světě si můžete dělat, co chcete.“ A tak když malujete na skutečné plátno, můžete zvolit jakoukoliv velikost, texturu, barvu – můžete dokonce plátno rozříznout nebo na něj něco přilepit. Můžete si zkrátka hrát. Ale on-line? Sociální sítě vám dávají jasný formát, do kterého se musíte vejít. To podle něj není svoboda tvorby, ale spíš vyplňování formuláře s předem danými políčky. Robin Sloan mluví o paradoxu: online svět, který by měl být nekonečně flexibilní, je nakonec mnohem víc svázaný pravidly než ten fyzický. A jakmile si uvědomíte, nakolik vás platformy omezují, začnete hledat způsoby, jak z těch krabiček vylézt, doplňuje. On sám to dělá třeba tak, že vytváří vlastní malé časopisy a využívá risotisk, díky kterému je každý výtisk trochu jiný. Má náklad 500 až 1000 kusů, každý prodává za 7 dolarů a ekonomicky mu to dává mnohem větší smysl než honba za stovkou tisíc zhlédnutí na YouTubu, což by ho nijak neuživilo.
💡 Nastavte si budíka a vysypte ze sebe nápady. Youtuber Ryan Trahan má tuhle rutinu: každý den mu zazvoní budík, v tu chvíli si nasadí sluchátka (aby odstínil okolí), otevře si poznámkovou aplikaci v telefonu a deset minut do ní sepisuje nápady na titulky k youtubovým videím. Za všech okolností – ať už je kdekoliv. A ano, většina nápadů stojí za starou belu, ale v tom je ten fór – nejde o perfektní titulky, ale o trénink. Navíc to snižuje tlak. Když víte, že zítra dáte dokupy dalších deset nápadů, nejste zoufalí z těch dnešních. S takovým tempem máte za měsíc 300 nápadů. I když je 90 procent z nich naprd, zbyde vám 30 solidních. Tolik jich mnozí nemají ani za rok.
🤔 Nákupčí ve firmách nejsou roboti. Přemýšlím nad tím, proč je marketing mířený na firmy často tak zoufale nudný. Ti, kteří rozhodují o nákupech, jsou přece pořád lidé – nepřestanou jimi být jen proto, že si v devět ráno odpíchnou po příchodu do korporátu. Nejspíš znají stejné vtípky, viděli stejné memy, poslouchají stejné podcasty. Tak proč nemluvit jejich skutečným jazykem? Kulturní relevance, vytvoření pocitu, že znáte a sledujete podobné věci jako oni, není prázdné žvatlání – je to výhoda. A když většina konkurence sází jen na šedivý byznysový hantec, je o dost jednodušší být zajímavější, ne?
🦜 Konečně vytáhli tu vlajku! Před časem jsem psal o tom, že je škoda, když Piráti nevyužívají pro předměty svých newsletterů jako rozpoznávací znak pirátskou vlajku (nebo papouška). A víte co? Už používají – a rovnou u odesílatele. Výborně, takhle o nich mám v inboxu hned přehled:
A když jsme u Pirátů – tenhle mailfail z jednoho jejich newsletteru mě pobavil:
Naprosto rozumím tomu, jak to vzniklo. Původně vtípek, který pak už všichni přehlídli. To se stane – jen škoda, že ty „odpornice“ nedoplnili ještě „Ovčanskou sněmovnou“ (a „odporníky“, že ano), aby to bylo komplet. Pro nás ostatní z toho vyplývá, že čím víc jiných lidí na newsletter před odesláním mrkne, tím líp. Potřebujete druhé, u důležitých vydání nejspíš i třetí oči. Někoho, kdo ty texty nepsal, nekoukal na ně do zblbnutí a pomohl by před odesláním vychytat mouchy.
💦 Hlavně nehonit páru. Psychiatr Viktor Frankl sepsal své průlomové dílo během několika dnů. V knize A přesto říci životu ano vylíčil, co prožil v koncentráku. Původně knihu vydal bez svého jména na obálce, protože nevěřil, že bude úspěšná. A ono se prodalo přes 10 milionů výtisků. Frankl k tomu řekl: Úspěch přichází jako nezamýšlený vedlejší efekt – když si z něj uděláte cíl, zničíte ho. Je vtipné, že podobné věci člověku dojdou až časem. Třeba tohle Franklovo moudro mi doteklo po čtyřicítce a i těsně před padesátkou si ho čas od času potřebuju zopakovat. Nejdřív je zkrátka potřeba mít vroucí vodu, aby z ní mohla stoupat pára. Přesto často nevaříme vodu, ale snažíme se jen honit páru – štěstí, uznání, úspěch. Voda je ta práce, která za tím vším stojí. To, že děláte něco, na čem vám záleží, co dává smysl. Páru vem čert – buď se objeví, nebo ne.
S čím vám pomůžu:
Srozumitelnost
Špatné texty vás stojí peníze. Nejspíš hodně peněz. Nejasný e-mail = opakované dotazy. Složitý formulář = ztracení zákazníci. Nesrozumitelný pokyn = chyby v práci.
Řešení: Workshop srozumitelného psaní pro celý tým. Už žádné „myslím, že to znamená…“ Všichni budou vědět, jak psát efektivně – a všichni ostatní jim budou rozumět.
Méně nedorozumění. Méně ztraceného času. Méně propálených peněz. Větší důvěryhodnost.
Zamakejte na tom se mnou a Daliborem Behúnem.
Chytré e-maily
Nestačí posílat e-maily, je na čase začít posílat chytré e-maily. Takové, které informují, přesvědčují i prodávají.
Řešení: Workshop e-mailové komunikace – celodenní nebo půldenní, u vás ve firmě nebo na úřadu.
Naučíte se psát e-maily, na které se dá odpovědět na první dobrou. Zjistíte, jak a proč používat odrážky, štítky, formátování. Jak si tvořit šablony. Dostanete celý systém.
Levnější řešení: Pořiďte si dvouhodinový videokurz Mistrovství e-mailu.
