Červenec 2026: O psaní u kafe
Nejlepší texty podle mě nezačínají u klávesnice, ale v rozhovorech. Sepsal jsem, jak testovat témata, ještě než je napíšete – a přihodil jsem k tomu i tahák, který prozradí, co si lidé fakt myslí.
Můj nejlepší nástroj na psaní
Spoustu vydání Newsletterů jsem napsal v kavárně. Většinou sedím u okna (nebo aspoň někde poblíž okna), buším do klávesnice, občas zvednu hlavu a pozoruju cvrkot venku nebo u vedlejších stolů. Jenže to už je jenom rutina – ta nejdůležitější část práce na textu se odehrává jinde a jinak. Ve chvíli, kdy si s někým povídám.
Cesta k dobrému psaní vždycky vedla přes mluvení. Myšlenky potřebujete opracovávat, posouvat, vylepšovat v debatách s ostatními. Proto rád chodím mezi lidi – není to prokrastinace a únik před psaním. No, možná trochu je – každopádně je to ale taky nezbytné pro moje psaní.
Nejlíp mi to funguje v diskuzích jeden na jednoho. Ve větší skupině se témata spíš drolí – debata pak často klouže po povrchu, skáče z tématu na téma a za chvíli je z toho jen takový konverzační ping-pong. Zato u stolu pro dva? Tam se pozná všechno.
Když nosím v hlavě nějaký nápad, v rozhovoru ho často vybalím jen tak, bez větších příprav, hezky syrový. Prostě ho hodím do placu a sleduju, co se bude dít.
Když už mám téma trochu promyšlené, snažím se v něm najít nějaký chytlavý detail – a pak mě zajímá především to, jaká bude první otázka z druhé strany stolu. Protože právě na ni bych měl v textu odpovědět.
Neptejte se na názor
A teď asi to nejdůležitější pravidlo: neptám se lidí, co si o tom myslí. Nikdy. (No dobře, občas jo – mojí ženy.)
Proč?
Jakmile lidi požádáte o názor, zmáčknete úplně jiné tlačítko, než chcete – a dostanete zdvořilost. Lidé většinou nechtějí nikoho ranit, a tak se domýšlejí, co vlastně chcete slyšet. Vysypou pár nicneříkajících frází, které vám o tématu neřeknou vůbec nic. Nepotvrdí, že je dobrý nápad o něm psát, ani nevyvrátí, že je ten nápad úplně na prd.
Kdysi jsem se ptal „co na to říkáš?“ nebo „dává ti to smysl?“, dneska už jsem poučený – odpověď se dá nějak okecat, ale to, jak lidé zareagují, už tolik ne. Když je to nadchne a pohltí, hned víte, na čem jste. Když jenom tak na půl úst něco zamručí a kouknou do mobilu, tak to víte taky. Rozhovor je dost nekompromisní lakmusový papírek.
A dávejte POZOR
To, čeho byste si měli během rozhovoru všímat, jsem si vypůjčil od Davida Perella – a odvodil jsem si z toho svůj systém pro sledování reakcí.
Jmenuje se POZOR a je to zkratka:
Překvapení. Trefa do černého. Pokud se váš protějšek u tématu překvapeně chytne na udičku a debata se rozproudí, kopejte hlouběji – překvapení bývá vzácnou surovinou každého textu.
Okoukanost. „To už někdo řešil.“ Tahle věta slouží jako varovná kontrolka – můžete zkusit najít netradiční, neobvyklý úhel pohledu. Nebo téma prozatím založit a nechat na později, až ve vás ten nový pohled uzraje. Nebo ho rovnou zahodit.
Zájem. Když se protějšek v rozhovoru sám doptává, skáče vám do řeči a doplňuje vlastní postřehy nebo hledá nové a nové paralely, kdo jste, abyste ho brzdili, že?
Otrávenost. Pokud člověk na druhé straně jen zdvořile přikyvuje, na nic se neptá a při první příležitosti stočí řeč jinam, berte to jako poznámku pod čarou, že téma (zatím) nemá potřebnou šťávu.
Rozpaky. Když váš protějšek tápe a neví, co si s tématem počít, je buď nedomyšlené, nebo jste se snažili působit moc chytře. Obojí se dá spravit – ale nejdřív musíte zjistit, v čem je trabl.
Žádný dotazník, stačí vám pět jasných signálů.
Mluvíte, posloucháte a dobře se díváte.
Nerubejte bezhlavě v databázi. Taky už to nedělám
V každém druhém návodu, jak na newslettery, narazíte na stejnou radu: čistěte databázi. Vyhoďte každého, kdo půl roku nic neotevřel, zlepší se vám statistiky i doručitelnost. Sám jsem to kdysi radil. Sám jsem to i dělal.
A teď? Už dlouho ne.
Chci spíš lidi, které mám v seznamu, co nejlépe poznat.
I můj oblíbený newsletterista CJ Chilvers píše: „Odhlásil vás někdy někdo záhadně z newsletteru? Mně se to stává pořád. Ale počítám s tím – přesně takhle poznám, kteří ‚experti‘ jsou ve skutečnosti začátečníci.“
Metriky klamou. Čím dál víc.
Lidé mění práci a s ní i e-mailové adresy. Nebo vás čtou v aplikacích, které otevření nehlásí. Taky mívají hluché měsíce – třeba mají plné ruce práce s malými dětmi, starosti se stěhováním nebo tráví léto u vody. A pak se zase vrátí. Jenže nic z toho ze sloupečku ve statistikách nevyčtete.
A nejen to. Jak říká e-mailová konzultantka Beth O’Malley, takové Gemini v Gmailu dnes e-maily „otevírá“ za lidi, když z nich vyrábí souhrny – a otevíranost tím hodně přifukuje. Takže „otevřeno“ už neznamená přečteno. A „neotevřeno“ neznamená nečteno. To číslo open rate, na které pravidelně zíráte ve svém e-mailovém nástroji, je zkrátka tak trochu fikce.
Moje dřívější newsletterové tipy:
Co mě cvrnklo do nosu
🏫 Slohovka jeden na jednoho. V minulém vydání jsem napsal, že ve škole se psát pro život nenaučíme – odevzdáme slohovku a zpátky dostaneme proškrtaný text a známku. Jenže v reálu potřebujeme umět napsat dobrý návod nebo srozumitelný úřední text, k tomu upravovat texty v týmu a dávat nebo dostávat k nim zpětnou vazbu. Je toho moc a je to úplně jiný typ psaní. Roman Věžník mi k tomu doplnil školní kontext – jeho kamarád jako učitel češtiny nabízí všem studentům, že s ním můžou svoje slohovky rozebrat. Jeden na jednoho, před vyučováním, o přestávkách nebo po škole. Má spočítané, že ho to stojí desítky hodin ročně, které mu nikdo nikdy nezaplatí. Nejenže je to časově náročné, navrch ne každý student o něco takového stojí. Roman říká: „Myslím, že to je super přístup. Ale kámoš stejně doufá, že se psaní slohovek zruší, protože jedna dvě slohovky za rok nikoho doopravdy nespasí. Těžký oříšek. Čeština by se musela učit v menších skupinkách jako cizí jazyky, aby na to učitelé měli aspoň trochu času.“ Na tom bohužel něco je.
🖐️ Ne, radši jen komentář. Na minulé vydání o editování cizích textů mi odpověděla i Markéta Šugarová, která do cizích textů podle vlastních slov „často kecá“ a do svých si kecat nechává. Přihodila svůj fígl: text, který se má editovat, posílejte v Google Dokumentu s přístupem jenom pro komentování. Editor tak může psát své postřehy a připomínky, ale zapracovat je musí autor. Jak píše Markéta: „Párkrát se mi stalo, že klient sám něco podle sebe přepsal, aniž by to vyznačil, a já se pak nestačila divit, že je text najednou nějaký kostrbatý a na co jsem proboha myslela, když jsem tuhle větu psala.“
📚 Už máte Načteno? Kamarádka Michelle Losekoot odstartovala v lednu čtenářský klub Načteno. Původně pro pár přátel, jenže nakonec se jí do něj přihlásily skoro tři tisíce lidí. Uff! Po půl roce sepsala na LinkedInu, co funguje a co ne. Líbí se mi, že klub žije čistě v e-mailu, bez sociálních sítí a stejně, i bez algoritmů, každý měsíc vytáhne lidi k diskuzím nad knihami naživo v deseti městech od Prahy po Bratislavu. Na jednom pražském setkání jsem byl – o Georgi Orwellovi tam skvěle vyprávěl Roman Věžník. Ale zaujalo mě, že přišly hlavně dámy. Mezi desítkami žen byli asi tři muži (včetně mě). Jak podotkla Michelle: „Pokud máš nějakého nezadaného kámoše, který rád čte, Načteno je přesně pro něj.“ Pánové, nemáte zač!
🔥 Fosilové se vracejí. Po dloooouhé pauze jsme se s Romanem Věžníkem rozhodli oživit náš podcast Fosilní palivo. Těsně předtím, než jsem poslal tohle vydání, jsme spolu vytěžili dvě nové audiobrikety – a ven je pustíme snad ještě o prázdninách, nejpozději začátkem září. Pro ty, kteří náš podcast zatím neznají: jsme dva fosilové, kteří si často sdílejí svoje zkušenosti, triky a know-how – abychom na ně třeba (jednou) nezapomněli. Při návratu na scénu se chceme hodně bavit i o AI – co nám dává, bere, jak s ní nakládáme a co si myslíme o budoucnosti (i když – jak známo – o budoucnosti vědí všichni hovno).
🛠️ Sólotvůrci už vajbují. Do kurzu AI pro sólotvůrce, který jsme s Romanem Věžníkem vykopli na konci června, se přihlásilo už 40 lidí. To mi dělá radost, stejně jako to, že účastníci už vajbují svoje první vlastní věci – angličtinářka Jana si postavila aplikaci pro pokročilé studenty, ve které si můžou losovat různé otázky k zamyšlení a diskuzi, copywriterka Katka zase vytvořila kvíz pro klientku. Přesně o tohle nám šlo: rozhýbat tvůrce, aby svoje nápady proměnili v něco hmatatelného.
🎁 Když se dělíte, nepoděláte to. Bezplatný e-mailový minikurz srozumitelného psaní Zkrátka dobře, o kterém jsem psal minule, odebírá skoro 160 lidí. Spousta z nich nám poslala svoje postřehy k vylepšení nebo prostě jen poděkování. A nejen to – z minikurzu, který rozdává část našeho know-how zadarmo, už přišly i první zakázky. Roky opakuju – v Newsletterech i dřív v Tvůrcastu – že když sdílíte, co umíte, o kšefty se neochuzujete. Dobrý obsah je spíš přitahuje. Ověřeno za vás.
🎓 Žargon je projev nejistoty. Derek Thompson v Atlanticu sepsal, proč je jednoduchost ta nejchytřejší volba: „Střední škola mě naučila velká slova. Vysoká mě za velká slova odměňovala. Pak jsem promoval a zjistil, že chytří čtenáři mimo učebny velká slova nechtějí. Chtějí složité myšlenky podané jednoduše.“ Bingo! Proto taky vznikly Kilovaty, že ano. Nejvíc mě ale cvrnkla do nosu citace psychologa Adama Galinského z Kolumbijské univerzity: „Když se lidé cítí nejistí svým postavením ve skupině, sahají častěji po žargonu ve snaze vysloužit si obdiv a respekt.“ Oborový žargon není důkazem chytrosti, ale spíš projevem nejistoty – kdo věci opravdu rozumí, nebojí se o ní mluvit klidně polopaticky.
💭 Nejlepší newsletter? Ten, který jste ještě nezačali. Neurovědkyně Anne-Laure Le Cunff hezky pojmenovala, proč tolik projektů zůstává navěky v šuplíku: „Nejlepší verze každého projektu je ta, kterou jste ještě nezačali. Nevybíráte mezi dvěma nápady – vybíráte mezi realitou a fantazií. A fantazie skoro vždycky vypadá líp.“ Takový nezapočatý newsletter je dokonalý. Nemá překlepy, hluchá vydání ani odhlášené čtenáře. Žije jen ve vaší hlavě, kde mu (ani vám) nic nehrozí – jenže tam taky nikomu nepomůže a nikoho nepotěší. Mimochodem, když jsme u newsletterů, které ještě nikdo nezačal – jaké newslettery vám v e-mailové schránce chybí? O čem byste si rádi pravidelně četli? Vykopávám: líbil by se mi fotbalový newsletter s pohledy do ligového zákulisí (koneckonců fotbalových podcastů je šest půlek), politický newsletter, který by různá témata přibližoval pohledem obou táborů (vládního i opozičního) nebo třeba dobré městské zpravodaje (aspoň pro Prahu). A teď vy.
📉 Návštěvnost je dar, ne zdroj. Google za poslední dekádu rozložil blogy na součástky: zabil čtečku Reader, aktualizacemi vyhledávání srazil nezávislým webům návštěvnost o 40 až 90 procent a dneska už více než polovina hledání končí bez jediného prokliku. Ale marketér Seth Godin nenaříká a svůj blog píše tvrdohlavě dál: „Berte návštěvnost jako náhodný dar, ne jako zdroj, na který se dá spolehnout.“ Co ještě říká? Obsluhujte nejmenší životaschopné publikum, získejte od svých čtenářů svolení ozývat se jim napřímo (e-mailem) a publikujte to, co budou chtít sdílet. Seth Godin dodává: „Nemusíme zadarmo dřít pro mediální síť, která předstírá, že nás za to odmění spolehlivou návštěvností. Jako většina pastí, i tahle je zpočátku lákavá, ale když se omrzí, je těžké se z ní vymanit.“
📨 Pište chytrý interní newsletter. Když lidé uvažují, kde a jak sdílet svou expertizu, většinou si představují vlastní blog nebo linkedinové příspěvky. Ale přehlížejí, že nejužitečnější psaní o vlastní práci by mělo směřovat dovnitř, ne ven. Lidé, kteří mají know-how, by měli především vzdělávat ostatní v týmu nebo ve firmě. Místo toho jsou interní newslettery většinou přehlídkou korporátních klišé a vaty. Co promyslet, jestli „do baráku“ neposílat zpravodaj s jednoduchou kostrou: co pozoruju ve své branži, proč je to pro nás důležité a co bychom s tím měli dělat? Nemusí to ani běžet na nějaké e-mailové platformě – stačí sdílený dokument nebo obyčejný e-mail kolegům. Jako vždycky platí – pravidelnost a odbornost poráží vypiplanost. A pointa je navíc i v kariérním přesahu: z člověka, který udržuje svoje kolegy v obraze, se postupně může stát člověk, bez kterého to ve firmě nejde. Nejlepší na tom je, že na takový tah nepotřebujete žádné followery na sociálních sítích. Stačí pár kolegů, kterým to pomůže – a ty už máte.
Čím teď žiju, co chystám
Kalkulačka a Vatoskop. S Daliborem Behúnem jsme pro Kilovaty postavili dva nové nástroje. Kalkulačka spočítá, kolik vás stojí čtení pracovních textů – a kolik byste ušetřili, kdyby byly kratší, jasnější a srozumitelnější. Stačí vynásobit minuty strávené jejich čtením hodinovkou a počtem lidí, kterým takový text přistane ve schránce, a lezou z toho šílená čísla. Jasně, jsou orientační. Ale taky děsivá – a naše workshopy se ve světle takových čísel zatraceně vyplatí. Vatoskop zase změří srozumitelnost textu. Nahoďte do něj něco svého a uvidíte, co vám vyplivne.
AI pro sólotvůrce. S Romanem Věžníkem průběžně točíme nové lekce – v červenci jsme doplnili do kurzu tři nové kousky. A ani v srpnu si nedáme pohov. A mezitím si dáme první společný call s účastníky. Sám jsem zvědavý, kam se tenhle projekt ještě posune.
Promptně skončilo. Experimentování ne. Svůj týdenní newsletter o psaní s AI jsem po roce a 57 vydáních uzavřel, ale v experimentech, jak psát s AI, aby to mělo smysl, pokračuju. Nově dávám svoje postřehy právě do kurzu AI pro sólotvůrce. (Mimochodem – o pár věcech, kvůli kterým si lidi při psaní s AI trhají vlasy, budu mluvit i v úterý 11. srpna od 14:00 na webináři pro AI Ladies.)