Listopad 2025: O tlačítku na zadku
Složitost byla po staletí zdrojem moci – kdo ovládal latinu (nebo třeba právnickou hantýrku, že?), ovládal ostatní. Dneska ale potřebujete psát jednoduše. Jinak nebudete za odborníky, ale za hlupáky.
Máte na zadku tlačítko (a nevíte o tom)
Všichni máme na zadku schované tlačítko. Funguje jednoduše – jakmile si sedneme k psaní, automaticky začneme věci komplikovat.
Proto místo „funguje to dobře“ píšeme „implementace tohoto řešení vykazuje pozitivní výsledky“.
Proč to děláme?
Nebo ještě jinak: Proč to sakra děláme, i když víme, že je to špatně?
Příčina č. 1: Roky jsme se to tak učili
Tenhle přístup se nám zadřel pod kůži už ve škole: Čím delší text, tím odbornější. Čím víc složitých vět, tím větší expert.
Sám jsem dostával jedničky za květnatá souvětí a slovní ekvilibristiku ve slohovkách. Byl jsem v tom po těch letech fakt dobrý. Když jsem pak začal psát v novinách, musel jsem se prokopávat nánosy zbytečností až k úplným základům.
Tehdy jsem vůbec neuměl informaci předat, uměl jsem jenom exhibovat a kupit slovní vatu.
To, za co mě škola při psaní odměňovala, mi bylo v běžném životě na překážku.
Trabl je, že za sebou všichni vlečeme roky soustavného tréninku ve složitosti.
Příčina č. 2: Podceňujeme prokletí znalostí
V roce 1990 udělala Elizabeth Newton fajn experiment – nechala některé lidi vyťukávat provařené písně do stolu. Takové, které všichni znají, třeba „Rolničky, rolničky“. Ostatní měli jen z ťukání uhodnout, o jakou píseň jde.
Vyťukávači odhadovali: „Posluchači uhodnou minimálně půlku písní. To je přece jasné.“ Realita? Jen 3 ze 120. Úspěšnost 2,5 procenta.
V hlavě vyťukávačů znělo všechno – melodie, harmonie, slova. Posluchači slyšeli jen divnou morseovku.
Co z toho vyplývá pro psaní? Že když píšete blogový článek, interní dokument nebo třeba jenom e-mail kolegům, hraje vám v hlavě celý orchestr:
Znáte všechny souvislosti
Chápete všechny zkratky
Víte, proč je to důležité
Máte celý kontext
Čtenáři vám ale nevidí do hlavy – vidí jen slova, která jim nabídnete.
Příčina č. 3: Strach ze ztráty vážnosti
Často se bojíme, že když věci zjednodušíme, budou nás ostatní brát míň vážně. Myslíme, že budeme působit jako neználci, ne jako experti.
Máme pocit, že složitost signalizuje odbornost: „Vím něco, co ty ne.“
Jenže složitost je spíš takovým moderním pláštěm neviditelnosti.
Když vás lidé nepochopí, tak ani nezareagují, jak potřebujete.
A pak je tady věda:
Mozek miluje jednoduchost
Psychologové Rolf Reber a Norbert Schwarz popsali v devadesátkách tzv. kognitivní plynulost. Co to je?
Náš mozek automaticky považuje snadno čitelné texty za důvěryhodnější.
Když něco čtete snadno, řeknete si: „Dává to smysl, můžu tomu věřit.“
Když se brodíte složitými větami, rozezní se alarm: „Počkat, co se mi to autor vlastně snaží říct?“
Je to automatická reakce. Mozek používá „snadnost čtení“ jako zkratku:
Jednoduchý text = důvěryhodný autor.
Složitý text = podezřelý autor.
Todd Rogers a Jessica Lasky-Fink z Harvardu analyzovali řadu studií a experimentů o tom, jak lidé skutečně čtou e-maily, zprávy nebo dokumenty v reálném světě.
V knize Writing for Busy Readers to pak shrnuli:
Kratší zprávy lidé víc čtou a lépe si je pamatují
Texty psané na úrovni žáků páté třídy zvyšují důvěru v autora (ano, opravdu)
Jednodušší jazyk posiluje pocit důvěryhodnosti
Daniel Oppenheimer z Princetonu to v roce 2006 otestoval napřímo. Vzal stejné texty – třeba motivační dopisy na vysokou školu – a připravil dvě verze: jednu s běžnými, druhou se složitými výrazy.
Výsledek? Nejenže lidé hodnotili složité verze jako méně srozumitelné (to vás asi nepřekvapí), ale jejich autory považovali za méně inteligentní.
Paradox, co? Když píšete složitě, abyste působili důvěryhodně a chytře, dosáhnete pravého opaku. Čtenáři vám méně věří. Méně vás čtou. Méně si vás zapamatují. A dokonce vás považují za hloupější.
Jak odhalit problém? Zkuste tři testy
Test mluvením. Přečtěte si text nahlas. Zní to, jako byste mluvili ke kamarádovi nebo kolegovi u kafe? Nebo se vám uzluje jazyk jako u dopisu z úřadu? Pokud to druhé, gratuluju – právě jste odkryli svoje tlačítko na zadku.
Příklad:
❌ „Na základě získaných poznatků jsme dospěli k závěru, že realizace navrhovaných opatření povede k optimalizaci celého procesu.“
✅ „Zjistili jsme, že když uděláme tyto kroky, bude to fungovat líp.“
Vím, že tak příšerné věty, jako je ta první, nepíšete (nebo v to aspoň doufám). Ale pokud vám ta druhá připadá „moc jednoduchá“ nebo „neprofesionální“, tak na tom tlačítku pořád sedíte.
Test parafrází. Požádejte někoho, aby si váš text přečetl. Bez opakovaného čtení nebo vracení se o pár řádků výše. Pak se ho zeptejte: „Řekni mi vlastními slovy, o čem to je?“
❌ Dlouze přemýšlí a loví správná slova? Máte problém.
✅ Vyhrkne to na první dobrou? Text funguje.
Tento test odhaluje, jestli to, co při psaní zní ve vaší hlavě, zní i v hlavě čtenáře. Spoiler alert: Většinou ne.
Na workshopech srozumitelnosti to vidím pořád. Autor napíše například text o změnách v pojistných podmínkách. Pět odstavců. Ale čtenáři při testu parafrází tápou a horko těžko si vybavují, co tam vlastně bylo. Autor se zlobí: „Vždyť je to napsané jasně.“
Je – ale jen pro něj, protože zná kontext. Má v hlavě celý obrázek. Jeho čtenáři mají k dispozici jen slova na papíru nebo obrazovce.
Feynmanův test. Richard Feynman, nositel Nobelovky za fyziku a jeden z nejbystřejších mozků 20. století, se nikdy neschovával v houštině složitých vět.
Naopak říkal, že expert musí umět vysvětlit věc jednoduše – kdo to nedokáže, nejspíš nechápe téma v celé jeho hloubce. Když nevěděl, jestli něčemu opravdu rozumí, zkusil to vysvětlit co nejjednodušeji. Pokud se mu to nepovedlo, studoval dál.
Jak testovat „na Feynmana“? Vezměte nejsložitější část svého textu – a přepište ji tak, aby ji pochopilo desetileté dítě.
Nejde to? Pokud to není kvantová fyzika, tak tuhle výmluvu neberu. Naprostou většinu témat můžete rozplést – jen to chce víc času a přemýšlení.
A mimochodem, jestli nemáte po ruce desetileté dítě, zkuste to na babičce, kamarádovi ze základky nebo člověku z úplně jiného oboru.
Příklad:
❌ „Na základě provedené analýzy konstatujeme, že implementace efektivnějších komunikačních procesů v rámci naší organizační struktury vede k optimalizaci interního workflow a zlepšení celkové produktivity týmu.“
✅ „Zjistili jsme: Když ve firmě píšeme e-maily jasněji a stručněji, lidé reagují 3× rychleji. To šetří 12 hodin týdně – 48 hodin měsíčně. Jen v jednom týmu.“
Druhý příklad je kratší. Jednodušší. A obsahuje víc informací – konkrétní čísla i měřitelný dopad.
Co s tím prakticky udělat
Schovejte originál. Když přepisujete tiskovou zprávu, případovou studii nebo upravujete text od kolegy:
Přečtěte si originál třikrát
Schovejte ho
Napište to vlastními slovy
Proč to funguje: Pokud máte originál před sebou, nevědomky kopírujete jeho složitost a strnulý styl. Váš mozek se snaží být „věrný originálu“, ale to je přesně to, co nechcete.
Chcete být věrní informacím, ne formulacím.
Když text schováte, musíte ho převyprávět. A převyprávění automaticky vede ke zjednodušení, protože převyprávět můžete jen to, čemu rozumíte.
Od abstraktního ke konkrétnímu. Platí pravidlo, že pokud nějakou větu může napsat jakákoliv firma v jakémkoliv oboru, je příliš abstraktní.
„Zlepšíme zákaznickou zkušenost“ funguje pro všechny, a proto taková věta nic neříká.
„Zákazník dostane odpověď do 2 hodin místo do 2 dnů“ je konkrétní tvrzení, a proto je použitelné.
U každého abstraktního pojmu, pod kterým si nedokážete nic představit, se ptejte: „Co přesně se stane?“
Použijte nástroj AI jako detektor. ChatGPT, Claude, Gemini a spol. vám pomůžou odhalit místa, kde jen předpokládáte znalosti čtenářů.
Jednoduchý prompt pro Feynmanův test: „Vysvětli [TÉMA] tak, aby to pochopilo i desetileté dítě.“
Nebo využijte můj prompt pro vykosťování složitosti z Promptně.
Nástroj AI vám nenapíše finální verzi, to musíte udělat vy, protože znáte kontext a víte, co je podstatné. Ale ukáže vám, kde píšete nesrozumitelně. Kde předpokládáte znalosti. Kde to zbytečně komplikujete.
Domluvte si workshop srozumitelného psaní pro celou firmu.
Máte svolení psát jednoduše
Složitost byla po staletí zdrojem moci – kdo ovládal latinu (nebo třeba právnickou hantýrku, že?), ovládal ostatní.
Dnes je to jinak:
Když nikdo nečte vaše e-maily, nikdo na ně neodpoví.
Když nikdo nechápe vaše instrukce, nikdo je nepoužije.
Když nikdo nedočte vaši obchodní nabídku, nikdo nenakoupí.
Takže:
Vypněte tlačítko na zadku
Předpokládejte prokletí znalostí
Testujte, testujte, testujte – a učte se z toho
Berte to tak, že máte konečně svolení psát jednoduše. Není to známka neodbornosti, je to naopak známka mistrovství.
P. S.: Přečtěte si taky, jak drahé jsou špatné texty.
Nepište newslettery. Diktujte je
Znáte to? Sedíte před prázdnou stránkou, napíšete větu, smažete ji, zkusíte to znovu. Po hodině máte jeden kostrbatý odstavec a solidní frustraci.
Tohle často vede k tomu, že newslettery nevycházejí pravidelně. Jen v úterý. A v dubnu.
Sám jsem se s tím občas pral – a těšil se na dobu, kdy budu moci psát jinak. Třeba že budu místo psaní mluvit. A teď už to takhle pár měsíců dělám.
1. Nahraju si myšlenky do diktafonu v mobilu. Mluvím o tématu, klidně bez ladu a skladu. Cestou z workshopu, u kafe, na procházce. Přeříkávám se, dělám pauzy, nedokončuju věty – to je mi fuk. Audio beru jako surový materiál, ne finální produkt.
2. Nechám si to přepsat. Používám placenou verzi TurboScribe.AI (v bezplatné můžete každý den přepsat 3 audia po 30 minutách), ale takových nástrojů je mnohem víc. TurboScribe zvládá češtinu docela dobře – občas pokazí jména, názvy, někdy trochu pootočí význam – a postará se o surový přepis, se kterým se dá pracovat.
3. „Pokecám“ s přepisem. Surový přepis hodím do Claude.AI a probírám se tím – ptám se: „Které tři myšlenky jsou nejsilnější?“ Nebo: „Kde potřebuju víc detailů?“ Postupně to doplňuju a dostávám se ke struktuře – nejdřív základní, pak detailnější. Promýšlím, co ještě chybí, jaký kontext doplnit. Znovu ho můžu nadiktovat. A vydání dostává konkrétní obrysy.
4. Edituju do finální podoby. Škrtám, rozšiřuju, měním pořadí vět i odstavců, přidávám příklady nebo osobní linku apod. Protože předtím jsem si vytvořil kostičky a teď z nich můžu stavět, co potřebuju.
Proč to funguje?
Lidé nejsou moc dobří ve vymýšlení věcí na zelené louce. Většinou potřebují vidět možnosti – jakmile je mají před sebou, vědí, co chtějí. Proto je těžké popsat prázdnou stránku, zato editovat napsané je o dost snazší.
Moje dřívější newsletterové tipy:
Inboxmánie
Tipy na fajn newslettery. České i zahraniční.
FT Alphaville. Už i Financial Times mají newsletter na Substacku. „Pokud je to hloupé, zábavné nebo prostě jen podivné a týká se to peněz, pravděpodobně nás to bude zajímat,“ píšou. A jo, je to zadarmo.
Ottoletter. Jasně, nosím dříví do lesa, že? Zvedněte ruku, kdo už copywritera Ottu Bohuše odebíráte. Hmm, vy opozdilci tam v zadních řadách, šup šup. A rovnou si projeďte celý archiv – dostanete koncentrované know-how pro newsletter, který dělá přesně to, co má.
„Lidé vás žádají o kritiku, ale chtějí slyšet chválu.“ – W. Somerset Maugham
Co mě cvrnklo do nosu
✍️ Dostanete hodinové vystoupení na jeden papír? Jo, pokud jste Jitka Jungmannová. Jitka je kouzelnice. Na Masterclass komunikace takhle vyšvihla některé moje myšlenky:
🚫 Naučte se zaříznout své nápady. Lidé, kteří sypou nápady z rukávu, často trpí tím, že všechny své nápady vidí jako stejně důležité. Mají přitom omezenou kapacitu na to, aby je uskutečnili. Bývalý šéf produktové strategie v Basecampu Ryan Singer říká, abyste byli při zabíjení nápadů brutální – a přiblížil svůj filtr. U každého nápadu si klade dvě otázky. První: „Co lidé dělají TEĎ, když tenhle nápad nemůžou použít?“ Hledá konkrétní náhradní řešení, ne teoretické. A druhá: „Stalo se kvůli tomu, že nápad ještě neexistuje, něco fakt špatného?“ Pokud odpověď zní: „Není to ideální, ale nějak to funguje“, pak nápad zařízne. Když je odpověď: „Málem jsme kvůli tomu přišli o zákazníka“, nápad rozvíjí. Cílem je, aby zbyly jen nápady, které mají skutečný dopad.
🔥 To, co děláte dobrovolně, tvoří vaši budoucnost. „Práce v běžné pracovní době vám zajistí výplatu. To, co děláte (nebo neděláte) mimo pracovní dobu, vám zajistí příležitosti. Viděl jsem mnoho lidí, kteří se tomuto poznání vzpírali, a téměř nikdo z nich neuspěl,“ píše Shane Parrish v newsletteru Farnam Street.
💰 Nebudu platit za to, aby mě přestali štvát. Všimli jste si, jak teď frčí něco, čemu říkám ekonomika obtěžování? Otevřete kdejaký zpravodajský web a hned na vás vyskočí pop-up: „Čtěte zdarma s reklamami, nebo zaplaťte a bude to bez reklam.“ Když kliknete na zdarma, brodíte se texty, které kvůli záplavě reklam ani nejde pořádně číst. Celý model stojí na vydírání: dobře si to rozmyslete, protože vás budeme obtěžovat tak dlouho, dokud nezaplatíte, aby to přestalo. Hmm, ne. Nikdy nebudu platit jen za to, aby mě přestali obtěžovat. Pokud mám být rukojmí, odcházím.
S čím vám pomůžu
Srozumitelnost šetří peníze a pomáhá byznysu
S Daliborem Behúnem jsme rozjeli Kilovaty, protože si myslíme, že když vyhodíte z textu kilo vaty, můžete na tom vydělat kilo vaty.
Srozumitelnost v externí komunikaci přináší důvěryhodnost a posiluje značku. V interní komunikaci šetří čas lidí a peníze (protože všichni na první dobrou vědí, co se po nich chce).
Dejte si náš workshop srozumitelného psaní, vyzkoušejte testování srozumitelnosti, abyste měli data v ruce, nebo si aspoň domluvte oťukávací schůzku. Už s námi pracují i těžké váhy mezi firmami i úřady.
Chcete tipy na psaní s nástroji AI?
Každý týden ve středu posílám newsletter Promptně. Zadarmo je vždycky první středu v měsíci (to je ten den, kdy vás v poledne vyruší zkouška sirén).
Co o Promptně říkají předplatitelé? „Jsem nadšená z Vašeho newsletteru Promptně! Je to tak k věci! Žádné okecávání... Tak užitečné do života. Je to první newsletter, který si platím... a nelituji.“ Eva S.: „Odpovídáte mi na otázky, které jsem si zatím nestihla položit. Moc se mi líbí Váš střízlivý pohled na AI!“ Marek J.: „Promptně je pro mě užitečné, jen tak dál, díky!“
Posílejte dobré e-maily
Nestačí jen posílat e-maily, času je málo, lidé jsou zaneprázdnění, musíte posílat fakt dobré e-maily. Takové, díky kterým ostatní udělají, co po nich chcete. Mám na to dvouhodinové Mistrovství e-mailu.