Únor 2026: O pomníku a opici
Stavíte pomník, nebo trénujete opici? Proč jako tvůrci pilujeme věci, ve kterých jsme dobří, místo těch, které rozhodují o úspěchu.
Méně času na pomníky, víc na opice
Astro Teller z laboratoře X, která se v Googlu zaměřuje na přelomové inovace, se před pár lety provokativně ptal: „Řekněme, že chcete naučit opici recitovat Shakespeara – kde začnete?“
Většina lidí začne budováním podstavce, na kterém bude ta opice stát, dodal.
Jenže dokud nevíte, jestli ze sebe opice vůbec vydá nějakou smysluplnou hlásku, natož Shakespearův sonet, je vám podstavec k ničemu. Přesto lidé až do zblbnutí vylepšují podstavec a na trénink opice už jim nezbývá čas.
Kreativní koučka Jessica Abel tuhle Tellerovu metaforu vzala a proměnila – z „podstavce“ udělala „pomník“. Myslím, že to je důležitý posun, protože tvůrci většinou staví něco skutečného, náročného. Něco, co žere hromadu času. Něco, do čeho vkládají hromadu práce. Třeba píšou knihu, že ano. To není jenom podstavec. To je fakt pomník.
Jenže ani pomník nenaučí opici recitovat Shakespeara.
Možná se vám něco takového děje taky. Možná nevíte, co je váš pomník a co vaše opice.
Dobrá věc se sama neprodá
Tak například: Když chystáte kurz, tím pomníkem je psaní scénáře, natáčení, střih. Jo, jsou to desítky, možná stovky hodin práce, které na tom propálíte a které můžou ve výsledku vypadat báječně. Opice je ale jiná. Je to otázka, jestli vám za to někdo zaplatí.
Jak je to s newslettery?
Jsou lidé, kteří rádi píšou, ladí každé slovo, tuní příběhy, brousí formulace. Graficky založení autoři si zase rádi hrají se šablonami, barvami a tlačítky.
Každý se zkrátka vyblbne tam, kde mu to jde. Ale to všechno jsou pomníky.
Opice u newsletteru vypadají jinak: „Budou lidé ochotní číst právě vás? Přinese to nové kariérní příležitosti? Doporučí vás někdo, komu cílovka důvěřuje? Budou z toho taky nějaké peníze?“
Na tohle laděním rubrik ani šablon nepřijdete.
Možná – stejně jako kdysi já – věříte, že dobrá věc se prodá sama. Neprodá.
Sám jsem si tím mnohokrát prošel. Místo toho, abych řešil, jestli a jak něco funguje obchodně, piloval jsem věci, ve kterých jsem byl dobrý. Bylo to příjemné. Ale zároveň to bylo odkládání toho důležitého. A bolestivého.
Je to začarovaný kruh:
Dělám, co mi jde → vyhýbám se tomu, co mi nejde → jsem frustrovaný, že se věci nedějí samy → dělám víc toho, co mi jde.
Frustrující propast
Abychom si rozuměli – nechci tím říct, že mít radost z pouhého psaní newsletteru nestačí. Pokud jen potřebujete místo, kde se můžete vypsat nebo kde můžete potrénovat psaní, tak fajn.
Spíš mířím na ty, kteří očekávají, že newsletter (nebo jakýkoliv jiný tvůrčí projekt – od podcastu přes kurz až po knihu) bude fungovat byznysově bez jejich přičinění. Právě tahle propast mezi očekáváním a reálným chováním bývá nejvíc frustrující.
Můj tip?
Nečekejte na zázrak. Zvolte si dopředu místo, kde se ohlédnete a případně přehodnotíte strategii.
Například: „Pokud po 6 měsících pravidelného psaní newsletteru nepřijde jediná poptávka po mých službách, musím něco změnit. Téma nebo přístup.“
Jak poznat opici
Pomůžou vám čtyři otázky, které nabízí Jessica Abel:
1. Jaký výsledek očekávám?
2. Co se musí stát, aby k tomu opravdu došlo?
3. Co z toho je nejméně ověřené a nejméně příjemné řešit?
4. Trávím většinu času právě tím?
Už ta druhá otázka odhalí podmínky úspěchu. Třetí vám pomůže vybrat opici – to nejrizikovější a nejbolavější místo. A poslední prozradí, jestli trénujete opici v recitování, nebo jen stavíte další pomník.
Kdybych to měl převést třeba na svůj příklad konzultanta a lektora srozumitelného psaní, mohly by odpovědi vypadat nějak takhle:
1. Jaký výsledek od newsletteru čekám? Zakázky – workshopy pro firmy a úřady, konzultace.
2. Co musí být pravda, aby se to stalo? Čtou mě lidé, kteří rozhodují o vzdělávání v organizacích. Důvěřují mi natolik, aby mě oslovili nebo doporučili dál. Vnímají mě jako experta na tohle konkrétní téma, ne jen jako dalšího chlápka v řadě.
3. Co z toho je nejméně ověřené a nejméně příjemné řešit? Jestli mě čtou správní lidé – ne jenom kolegové z oboru, které téma baví. A jestli těm správným lidem newsletter přijde jako důvod mě oslovit, nebo je to pro ně pouze zajímavé čtení.
4. Trávím většinu času právě tím? Nebo místo toho piluju strukturu čísel, ladím rubriky a přemýšlím, jestli psát každý týden nebo jednou za čtrnáct dní?
Takže – moje opice by byla: „Čtou mě lidé s rozpočtem a pravomocí objednat školení – a vnímají mě jako někoho, koho vůbec má smysl oslovit?“
Když už bych věděl, co skutečně potřebuju, mohl bych se na to víc zaměřit. A věnovat 80 procent času tréninku opice, ne leštění pomníku.
Už tušíte, co je váš pomník a co vaše opice?
Inboxmánie
Tipy na newslettery. České i zahraniční.
Slovo dne z Češtiny 2.0. Vždycky jsem si chtěl vyzkoušet, jaké je posílat denní newsletter. Ale trochu jsem se té šílené frekvence bál, takže jsem to odkládal. Navíc jsem hledal vhodné téma – až mě napadlo, že to spojím se svojí Češtinou 2.0. Bingo! Každý všední den teď posílám slovo dne. Nechtěl jsem posílat nic, co by vás každé ráno zahltilo – počítejte s jednohubkou, kterou v e-mailu zhltnete za pár vteřin.
Hájek & Kavka školí. I tenhle newsletter je z mojí zahrádky. S kamarádem Tomášem Hájkem školíme v menších obcích všude po republice, nejčastěji starosty, úředníky, knihovníky, lidi z neziskovek apod. Předáváme jim malý balíček dovedností pro digitální komunikaci – od sociálních sítí přes fotografování mobilem a práci s Canvou až po psaní s AI nebo psaní dobrých newsletterů. Nově posíláme absolventům školení newsletter, kde každých 14 dnů shrnujeme tři fajn tipy pro ulehčení práce i života. Ale číst to můžete, i když jste u nás na školení (ještě) nebyli.
Začnu v úterý. Pokud odebíráte newsletter Arnold’s Pump Club od týmu kolem Arnieho Schwarzeneggera (odebíráte, že jo?), protože v něm je halda inspirace a praktických rad k silovému tréninku, výživě i regeneraci, tak k němu přihoďte i tenhle newsletter od Radara alias Michala Vrátného z Železné koule. Je našlapaný, zábavný, k věci.
Trend je zesilovač. Máte co zesilovat?
Spousta lidí skáče na kdejaký trend, který se okolo nich mihne. Objeví se nové téma, všichni o něm píšou, tak teda píšou taky.
A když se trend vypaří, zjistí, že jim nic nepřinesl.
Problém není v trendech. Problém je v tom, že obracejí pořadí kroků.
Nejdřív musíte pořádně promyslet a ovládnout svoje téma, teprve pak ho můžete zkusit navěsit na nějaký trend.
Je to podobné, jako když zapojíte elektrickou kytaru do zesilovače. Když umíte hrát, vyjde z toho fajn muzika. Když hrát neumíte, jen zesílíte falešné tóny. Ale zato budou pořádně slyšet.
Trendy fungují stejně. Zesilují to, co už máte – můžou ukázat dobrou myšlenku v novém světle. Jenže když žádnou dobrou myšlenku nemáte? Posloužíte trendu, ale trend neposlouží vám.
Jak to může vypadat?
🔴 ŠPATNĚ: Když všichni píšou o vyhoření, přiskočíte na palubu a napíšete asi stopadesátý generický článek „7 signálů, jak poznat, že se blížíte k vyhoření“. Za měsíc na to zapomenete vy i vaši čtenáři. Prostě jste si jen na chvíli vlezli do cizího kostýmu.
🟢 DOBŘE: Dlouhodobě mluvíte a píšete o tom, že lidé v korporacích neumí říct nahlas, co potřebují. Když přijde vlna článků o vyhoření, už máte nabito. Téma máte do detailu prozkoumané a trend využijete jako aktuální kulisu.
Než se příště svezete na nějaké módní vlně, zeptejte se:
„Dokázal bych o tomhle mluvit deset minut v kuse, i kdyby zrovna vypadl internet a neexistoval Google ani ChatGPT?“
Pokud ne, nechte trend plavat. Jinak z vás vypadnou jen cancy, které podobně napíšou tisíce jiných (nebo libovolný nástroj AI). Pokud ano, využijte trend jako háček, na který pověsíte svoje myšlenky.
Moje dřívější newsletterové tipy:
Co mě cvrnklo do nosu
💭 Proč nepřemýšlet u psaní. Nad psacím strojem spisovatele Raye Bradburyho visel dlouhá léta jednoduchý nápis: „Nepřemýšlej!“ Proč? Přemýšlení při psaní klame. Hlava neustále vymýšlí důvody, proč to, co jste napsali, není dobré. A vy to pak smažete. Přitom ta první, surová verze byla pravdivější než cokoliv, co napíšete po deseti minutách vylepšování. Přemýšlení funguje jako brzdy v autě – jo, hodí se, ale když máte brzdový pedál sešlápnutý až k podlaze, těžko se rozjedete. Motorem psaní není intelekt, ale emoce, řekl Bradbury. Intelekt pustil do hry, až když měl hotovo: „Podívám se, jestli něco nechybí. A pokud chybí, vrátím se a tu část znova prožiju.“ Přečtěte si to ještě jednou – říká: Prožiju! Ne vyhladím. Když procházel text, hledal plochá místa bez emocí. Neupravoval je proto, aby jim dal větší řád a uhlazenější tvar, ale aby jim vdechl více života. Většina lidí přitom upravuje texty s opačným cílem – aby byly bez hran, bez čouhajících třísek.
📨 Kdysi jste poznali spam na sto honů. A teď? Bývaly doby, kdy spam vypadal – jako spam. Byly v něm hrubky, překlepy, odpudivá grafika. Jenže s nástupem nástrojů umělé inteligence může i spam vypadat k světu. No, k světu – spíš jako jakýkoliv jiný obsah, který vzniká kódováním s pomocí AI. Znáte to, ne? Dneska prakticky na první pohled rozlišíte estetiku „vibecodingu“ – všechny ty weby, vstupní stránky nebo e-maily, které padají z nástrojů AI, jsou v podstatě na jedno brdo. Do budoucna tak vizuální podoba otravných e-mailů přestane být vodítkem a zbyde nám jen kontext: „Znám odesílatele? A věřím mu?“
🤷 Pokuste se selhat. Snažit se o dokonalost je nanic. Vždycky. Tlačíte na sebe, vztekáte se a celé to jde do háje. Místo toho se potřebujete uvolnit. Dovolit si udělat něco špatně. Napsat článek na půl plynu, nepiplat se s prezentací večer co večer až do půlnoci, nahrát video na první dobrou a vůbec neřešit nastavení světel nebo kamery. Herec Willem Dafoe to řekl skvěle: „Vždycky se mi líbila myšlenka snažit se selhat. Zkusit namalovat příšerný obraz. Zkusit hrát špatně. Zkusit být v té scéně mizerný. Musíte najít způsob, jak se přestat bát a být svobodní.“ Boží.
👀 Než pošlete newsletter, udělejte i test scrollování. Pošlete si testovací e-mail a zkuste si ho rychle projít. Na mobilu, pak v počítači. V newsletteru by vždycky mělo být něco, co hned upoutá vaši pozornost, na čem se váš pohled zastaví. Proč? Stejně k tomu přistoupí i čtenáři – e-mail nejdřív zběžně proskenují, teprve pak se možná začtou.
🎵 Někdy je fajn koukat přes plot. A někdy ne. Lin-Manuel Miranda psal svůj první muzikál pět let – po večerech a o víkendech. Neměl jistotu, že ho někdy někdo uvidí, protože šel úplně nevyšlapanou cestou. Nehodlal kopírovat žádný z hitů, které na Broadwayi frčely. Místo toho chtěl přiblížit to, co mu na velkých scénách chybělo – životy lidí, jako byl on sám, Latinoameričanů z newyorské čtvrti Washington Heights. „Tehdy mi to úplně nedocházelo, ale je to asi ta nejlepší rada, kterou můžete někomu dát: vytvořte to, co vám chybí,“ řekl v podcastu Sunday Sitdown. Díky tomu vznikl Život v Heights, muzikál zasazený do čtvrti, kde vyrůstal, ve kterém lidé rapovali na ulici a dělali přesně to, co dělal i Miranda se svými přáteli. Dostal za něj hudební cenu Grammy a čtyři muzikálová ocenění Tony. Někdy ty nejsilnější projekty nevzniknou z průzkumu trhu a promyšlené strategie. Vzniknou ve chvíli, kdy si řeknete: „Dobrá, když to neexistuje, udělám to sám.“
❤️ Jak říká hudební producent Rick Rubin: „Víte, co je největší chyba, jakou většina muzikantů dělá? Jejich první album vzniká z lásky, zlomeného srdce, vášně nebo deprese. Nemají žádná očekávání, jak na něj svět zareaguje. Píšou ho ze srdce, a když se uchytí, svět jim dá za pravdu. Pak ale začnou chystat druhé album, do kterého už nutně nevkládají lásku, zlomené srdce nebo vášeň. Místo toho tvoří album, o kterém si myslí, že ho svět bude chtít.“
S čím vám pomůžu
Odstraňte kilo vaty, vydělejte kilo vaty
S Daliborem Behúnem jsme rozjeli Kilovaty, protože když vyhodíte z textů kilo vaty, vyděláte na tom (minimálně) kilo vaty. Jo, je to vtípek, ale taky pravda pravdoucí.
Možná nad tím mávnete rukou: „Proč řešit srozumitelnost, když máme na psaní AI?“ Jenže nesrozumitelnost nenutí hádat jenom lidi, ale taky AI. A v byznysu nechcete, aby váš nástroj hádal. Chcete, aby měl jasno a pracoval.
Plus: Srozumitelnost k zákazníkům zvyšuje důvěryhodnost, posiluje značku a vydělává peníze. Srozumitelnost ke kolegům zase šetří čas, nervy a – počkejte si na to – peníze! Hodně peněz. Protože všichni na první dobrou vědí, co se po nich chce, a nepálíte tak pro nic za nic jejich drahou hodinovku.
Objednejte si náš workshop srozumitelného psaní, nebo nejdřív vyzkoušejte testování srozumitelnosti, abyste měli v ruce tvrdá data.
Srozumitelnost vás nebude stát majlant, a přitom se hned vyplatí.
Pište lépe s AI
Každou středu posílám placený newsletter Promptně, ve kterém sdílím svoje postřehy pro lepší psaní s AI. Teď si ho můžete osahat s 50% slevou na 3 měsíce – a to je docela dost týdenních tipů za hubičku, ne? (Můžete zkusit i ochutnávku zdarma jednou za měsíc – ale pak každý rok přijdete o celých 40 vydání.)
Pokud chcete uspořádat workshop psaní s AI, napište.
P. S.: Neslibujte, odlište se:
