Prosinec 2025: O letošních radostech i editování
Letos to spíš dřelo. Ale i v těžkých letech se dá objevit spousta radosti. Píšu taky o editování – protože lidé ho často používají jako zbraň hromadného ničení dobrých vztahů. Jak na to jít lépe?
100 věcí, které mi dělaly radost v roce 2025
Nejsem zvyklý si stěžovat. Stížnosti jsou trénink na roli oběti, a tak radši trénuju na jiné soutěže. Když přiletí nějaká ta sračka, většinou se ušklíbnu, setřepu ji a jdu dál. Rok 2025 byl jiný – přinesl kýbly sraček. Občas jsme se ženou jen tak tak drželi hlavu nad hladinou. Občas jsme si loknuli. Ale víte co? I ve všech těch sračkách se dá najít spousta radosti.
Sepsal jsem jich sto. Bez většího ladu a skladu. Jak mi přišly pod ruku. Stejně jako loni, předloni a předpředloni.
(Původní inspirace na stovku radostí byla od Michelle Losekoot. A tu zase inspiroval Austin Kleon.)
Alice. Berta. Jáchym.
Vypsat s Daliborem Behúnem (dva) veřejné kurzy srozumitelného psaní. Nic moc jsme na nich netrhli, ale hodně jsme se naučili. Navíc se z nich zrodily Kilovaty.
Odstartovat workshopy srozumitelného psaní na klíč pro firmy a úřady. A číst zpětnou vazbu od účastníků.
Natáčet Tvůrcast. A díky podpoře Deny Hrubešové z Forendors to dotáhnout až na 143 dílů bez jediné přestávky.
Festival kreativní byrokracie. Zažít, že srozumitelnost může být sexy.
Natáčet Fosilní palivo s Romanem Věžníkem. A posouvat náš další společný projekt – tentokrát kolem Češtiny 2.0.
Vidět Češtinu 2.0 na výstavě Slovo od slova – a užít si na derniéře fajn debatu s lidmi, kteří nechtějí, aby byla čeština zaprděná.
Mít skoro dva tisíce nových slov v Češtině 2.0. (Letos jsem moc nestíhal, bývaly roky, kdy jsem přidal tři, nebo dokonce čtyři tisíce slov.)
Ulovit v antikvariátu staré slovníky slangu nebo hantecu.
Každý prodaný videokurz Mistrovství e-mailu – protože to znamená, že by nám všem mohly chodit o něco lepší e-maily.
Pečlivě si vybírat, kam nástroje AI při psaní pustím a kam ne. A to, že jsem ani letos nepřišel o radost z psaní.
Spolupořádat čtvrtý ročník Branického knižního festivalu.
Najít volný stůl v Periferie Cafe.
Letní večery s dýdžeji před Periferií.
Třicet vydání Promptně.
To, že mě i po více než pěti letech pořád baví psát Newslettery. Že vás baví je číst. A že mi odpovídáte.
Několikrát přednášet o newsletterech a nadchnout další lidi pro to, aby je psali dobře.
Mluvit o nich i v knize.
Srazy hostů z podcastu Na volné noze.
Připravit workshop pro vědce o tom, proč dávají obsahové projekty smysl. (Díky za pozvání, Pavlo!)
Dokončit pátý – a svůj poslední – kurz Podnikni to na ČVUT. (Díky, Lenko!)
Potkávačky s božany z Na volné noze, Forendors, Rybíz Production, Copypátečníků, Melvila, Tvůrcastu Oflajn nebo Autoriády.
Snídaně s Anglofilem Tomem Herlíkem.
Debaty s Robertem Vlachem. S Lenkou Paprok. S Eliškou Martynkovou. S Verčou Paulusovou. S Wendy Stillerovou. S Ondrou Pospíšilem. S Ondrou Ilinčevem. S mnoha a mnoha dalšími. Díky, že můžu.
Pracovní brunche s Daliborem Behúnem.
To, že máme s Alicí dospělé manželství – v březnu jsme oslavili 18 let od seznámení a v listopadu 18 let od svatby.
Oslava padesátin mojí ženy.
Maturitní ples naší karlovarské „skorodcery“ Evy.
Rekonstrukce dětského pokoje. (Protože už to nejsou tak úplně děti, že ano.)
Skútr.
Kreatin, který jsem měl dlouhá léta ve špatné škatulce.
Povídání s Adamem Obrem. Nebo s Pavlínou Louženskou (už brzy vyjde!).
Týden na Šumavě, kde jsme uprostřed prázdnin málem zmrzli.
Pomalé čtení pro radost. A žádné seberozvojovky.
Smířit se s tím, že už před sebou nemám nekonečně možností a spoustu alternativních životů.
Poznat, že život, který teď mám, je eňo ňuňo, i když umí dloubnout pod žebra.
Kávovar Sage. A všechna cappuccina, která jsem na něm připravil.
Každý marný pokus o latte art. Protože vím, že jsem zas o jeden pokus blíž povedené rozetě.
Kurz Mistrovství přípravy kávy od Petry Střelecké a Adama Obrátila z brněnské Industry, který mi s tím pomůže.
Vydat ve 4 Kavkách japonské hry Cirkus a Ponorka v češtině. Po několikaletém domlouvání.
Bleskově vyprodat sklad dlouho před Vánoci a definitivně se rozloučit s deskovkami.
To, že náš bestseller Turboprší převezme jiný deskoherní vydavatel.
Milán s dětmi. Omrknout Bosco Verticale i kostel San Maurizio. Užít si večer u kanálů. Vylézt na střechu Duoma. Courat se večerními ulicemi Brery.
Londýn s dětmi. (Nesmějte se, ale v Londýně jsem byl poprvé v životě. Na dobré věci holt není nikdy pozdě.)
Londýnský street food. Graffiti na Brick Lane.
Tate Modern. Tam se chci vracet.
Neúčastnit se žádných anket a soutěží. A nemuset díky tomu chodit na slavnostní vyhlašování anket a soutěží. (Jak říká Eddie Murphy: „Neskuhrám, když prohraju. Je mi to fuk. Když prohraju, jen si vždycky říkám: ‚Mohl jsem prohrát doma v pohodlí. Ne nacpaný do smokingu. Taková ztráta času.’“)
Mít po více než 20 letech zase obvoďáka. A mít vyšetření tak nějak v normě. (Takové to: „Na svůj věk jste docela ok.“)
Nemít celý rok kocovinu.
To, že můžu zůstat doma, když chci. I to, že můžu vyrazit mezi lidi, když chci.
Příroda.
Slunce, které se prodírá podzimní mlhou u Vltavy.
Modrá obloha. (Můj děda říkával: „Vždycky se dívej jen na to modré.“ Dívám, dědo.)
Ta vůně, která je ve vzduchu na začátku jara a zimy.
Zpomalení. Protože když se vám život nemíhá před očima, je na něj líp vidět.
To, že můžu mámě zaplatit nejlepší možnou péči v zařízení specializovaném na nemocné s demencí.
Každá chvíle s mámou.
Když se doma smějeme všichni čtyři najednou.
Jízda autem, při které si pouštíme některý z Bertiččiných playlistů a všichni si broukáme oblíbené písničky.
Dorazit do Ostravy a projít se Porubou. Pomalu. Jen tak.
Výhry fotbalového Baníku. A hokejových Vítkovic. (Někdy je zatraceně těžké být fanoušek jakéhokoliv ostravského mančaftu.)
Barevné ponožky.
Pozemek na Šumavě, kde postavíme tiny house pro sebe i další tvůrce.
Sníh za oknem.
Bertiččin zápal pro focení.
To, že se dostala na vysněnou střední.
Zimní urbex s dětmi v dole Sauersack.
To, že Jáchymovi parádně srostla ošklivě zlomená ruka. (Kudos skvělým felčarům v Trutnově, kde mají zlomeniny ze sjezdovek fakt v malíku, i když se nad jejich péčí v pražských špitálech nejdřív ofrňovali, a pak žasli.)
Ranní procházky.
Vidět růst Dvorecký most, protože je krásný a protože mi usnadní cestování po Praze.
Tričko Vyčůrat & psát od Michelle Losekoot.
Každý den, kdy můžu mít jen triko a šortky. A chodit naboso v trávě.
Všechny rodinné oslavy, svatby, setkání.
Zjistit, že máme v Americe nového příbuzného. (Na tohle jsou svatby k nezaplacení!)
Naše paní na úklid.
Platit QR kódem v restauracích.
Pouštět si nový playlist, který jsme s Alicí dostali jako dárek od našich dětí.
Noční prohlídka Klementina s Kristýnou Makovou. (Barokní knihovna je pecka, stejně jako výhled na Prahu z Astronomické věže.)
Zmrzlinárna v Braníku.
Test DNA pro odhalení etnického původu (a ano, jsem příkladný evropský voříšek – jako správný Čech).
Výlet po stopách Josefa Gočára i rodinné historie v Hradci Králové.
Spolupracovat s Tomem Hájkem na sérii školení v regionech. Objet díky tomu během podzimu půl republiky.
Zjistit, že mě školení naplňuje.
Projít se 17. listopadu po Národní třídě.
Vaječňák.
Linecké cukroví. A vosí hnízda. Vždycky.
Masterclass komunikace v Kině Přítomnost (to je fakt skvělý prostor). Jsem rád, že jsem u toho byl. A ještě radši jsem poznal a poslouchal ostatní řečníky.
Vánoční mejdan v Ostravě s kamarády z dětství. A už i s jejich dětmi (hehe).
Investování.
Rodinné večery u páté řady Stranger Things.
Brzká večerka. A ten pocit, když ráno vstanete odpočatí.
Další Světový den slangu a nových slov, tentokrát v Ostravě, i když (zatím) není světový.
Pravidelné pondělní snídaně s mojí ženou – a společné plánování, co s našimi projekty udělat dál. Už to držíme několik let a pořád je to skvělé.
Říkat „šest sedm“ a sledovat, jak se naše děti zlomí smíchy v pase.
Náhodou potkat nějakého známého a zapovídat se.
Nepřečtené knihy, které čekají na nočním stolku.
Needitujte, jen abyste editovali
Dostanete text newsletteru na připomínky. Přečtete si ho. Mohlo by to fungovat. Ale stejně všechno přepíšete.
Proč?
Protože můžete. Protože to chcete mít „po svém“. Protože to chcete vyhladit. Protože kdybyste do toho nesáhli, vypadalo by to, že jste nic neudělali.
Jenže to není editace. To je demonstrace síly.
Výsledkem většinou není lepší text, jen jiný.
Je to podobné, jako byste byli na pískovišti a měli před sebou bábovičku. Mohli byste ji vylepšit a vytvořit z ní třeba hrad. A vy ji místo toho jen zboříte a nakupíte jinou hromádku písku o kousek vedle.
Jako vážně?
Právě tohle se děje s texty ve firmách každý den. Lidé texty needitují proto, aby je zlepšili, ale aby zanechali stopu. Často přitom z textu odstraní osobitost. Autorský hlas. Šťávu.
🔴 ŠPATNĚ: Editujete, protože máte pocit, že musíte zasáhnout.
Proč je to špatně? Protože:
Autorský hlas má hrany. Když je obrousíte, zmizí.
Demotivujete autora – pokud vždycky všechno přepíšete do svého stylu, příště se už nebude snažit a zkoušet něco nového. Proč taky?
Zbytečné zásahy text zprůměrují – nasměrují ho ke korporátní šedi, takže neurazí, nenadchne.
🟢 DOBŘE: Editujete, jen když víte proč.
Každou změnu posuzujte touto optikou:
Je to překlep, faktická chyba, nejasnost? Opravím to.
Je to jen záležitost vkusu (jiné slovo, jiný slovosled, jiný rytmus, jiný styl)? Dám od toho ruce pryč.
Vždycky musíte umět vysvětlit, proč je vaše změna lepší (jinak než „mně se to tak líbí víc“).
Editace je nástroj. Používejte ji pro posílení textu, ne ega.
Moje dřívější newsletterové tipy:
Inboxmánie
Tipy na fajn newslettery. České i zahraniční.
Vhrstiho zbytečnosti. Vojta Jurík je ilustrátor a spisovatel na volné noze. Všechno, co dělá, publikuje pod pseudonymem Vhrsti. Možná znáte jeho večerníček Bílá paní na hlídání. Vhrstiho zbytečnosti je ilustrovaný časák, který vám přistane v e-mailu jednou za dva týdny. Kromě ilustrované zbytečnosti, kterou sice nepotřebujete znát, ale kterou využijete třeba jako úvodní gambit ve společenské konverzaci, v něm najdete i kreslené šneky a básničky.
Audioturistka. Moje žena Alice rozhýbává nový projekt – jmenuje se Audioturistka a nabízí v něm audiovýlety do uší, tedy takový turistický klid (protože ruchu už bylo dost). Od ledna navíc začíná psát newsletter (jak taky jinak v naší famílii, že?) – každé dva týdny vám pošle do e-mailu drobné tipy pro městské turisty. Přečtete ho do 5 minut, ale zážitky vám zůstanou napořád.
6 rad pro psaní od Johna Steinbecka
„Pokud existuje kouzlo psaní příběhů, a jsem přesvědčen, že existuje, nikdo ho nikdy nedokázal zredukovat na recept, který by bylo možné předávat od jednoho člověka k dalšímu,“ řekl americký spisovatel John Steinbeck. A dodal: „Zdá se, že recept spočívá výhradně v palčivé touze autora sdělit čtenáři něco, co považuje za důležité. Pokud autor tuto touhu má, může někdy, ale zdaleka ne vždycky, najít způsob, jak toho dosáhnout.“
Ovšem i přes svou skepsi ke spisovatelským receptům dal John Steinbeck dohromady pár velmi dobrých rad pro psaní:
Nemyslete na to, že to někdy dokončíte. „Zapomeňte na těch 400 stránek a pište jen jednu stránku denně, pomáhá to. A až to pak dokončíte, vždycky vás to překvapí.“
Co nejrychleji hoďte všechno na papír. „Pište volně. Nikdy nic neopravujte a nepřepisujte, dokud není hotovo. Přepisování během psaní je obvykle jen výmluvou, proč nepokračovat. Navíc to narušuje plynulost a rytmus psaní.“
Nepište pro bezejmennou masu. „Za prvé, anonymní publikum vás vyděsí k smrti. A za druhé, žádné takové publikum neexistuje. Při psaní by měl být vaším publikem jediný čtenář. Zjistil jsem, že pomáhá vybrat si jednu osobu – takovou, kterou opravdu znáte, nebo vymyšlenou – a psát pro ni.“
Když se zadrhnete, vraťte se k tomu až pak. „Pokud vás nějaká scéna nebo část knihy přemůže, ale pořád ji tam chcete mít, přeskočte ji a pokračujte. Až dokončíte celé dílo, můžete se k ní vrátit – a možná zjistíte, že důvodem, proč vám dělala potíže, bylo to, že tam nepatřila.“
Naučte se zabíjet svoje miláčky. „Dávejte si pozor na scény, které vám přirostou k srdci víc než jiné. Obvykle se ukáže, že jsou mimo mísu.“
Hlavně ať to nešustí papírem. „Pokud používáte dialogy, říkejte je nahlas, když je píšete. Teprve pak můžou znít opravdově.“
Co mě cvrnklo do nosu
📖 Vyšla kniha o e-mail marketingu. Marketérka Zuzana Ševčíková vydala knihu Re: E-mailing, který funguje s podtitulem „První kniha o e-mailovém marketingu v ČR (kterou budete chtít přeposlat dál)“. Ještě jsem ji nečetl, protože mi přistála na stole těsně před Vánoci – ale přispěl jsem do ní několika myšlenkami o newsletterech. Mluvil jsem hlavně o tom, jak o newsletterech přemýšlet, aby nám do e-mailu nechodily srágory, nebo co lidé při psaní podceňují.
📊 A ještě jedna kniha. Tu pro změnu vydal na konci roku kamarád Honza Barbořík – Staň se i ty sám sobě marketérem. Navazuje na jeho newsletter Sám sobě marketérem a Honza do ní promítl jednoduchý přístup, kterým se v online marketingu řídí a který stojí na pěti pilířích – dohledatelnosti, důvěryhodnosti, transparentnosti, rozpoznatelnosti a tvorbě obsahu. Knihu ocení spíš živnostníci nebo majitelé menších, přímo řízených firem. A protože má jen něco přes stovku stran, řekl bych, že se dá slupnout na jeden zátah.
🕵️♂️ Syndrom podvodníka kosí všechny. Raymond Chandler stvořil soukromé očko Phila Marlowa a ve svých detektivkách stavěl základy americké drsné školy. Dokázal báječně vykreslit atmosféru temných koutů kalifornských měst, ale přesto si jako spisovatel moc nevěřil – nepokládal se za talentovaného autora a ještě v 66 letech, po mnoha úspěšných knihách, napsal, že může kdykoliv přestat psát a živit se něčím jiným. Josef Škvorecký připomíná v Nápadech čtenáře detektivek jeho citát: „Může se člověku, jako jsem já, který není příliš nadaný, ale má porozumění, dostat většího zadostiučinění, než že vzal omšelý, laciný a úplně ztracený literární žánr a udělal z něho něco, o co se přou vzdělaní lidé?“ Přijde mi uklidňující, že je fuk, kolik toho napíšete, kolik knih vydáte a kolik jich prodáte. Stejně budete mít obavy z dalšího kroku. Takže pokud si myslíte, že jednou budete psát beze strachu z toho, že vás odhalí jako podvodníky, že zjistí, že nic zvláštního neumíte, že se dočkáte doby, kdy nebudete mít pochybnosti sami o sobě, tak nejspíš čekáte zbytečně.
🔎 Blogujte. Pořád to dává smysl, abyste byli vidět ve vyhledávání.
🧠 Zapomeňte na to, co si myslíte o zapomínání. „Chápání zapomínání jako něčeho špatného je takový folklór. Ale podle výzkumů už dneska víme, že zapomínání je nutnou součástí učení. Zapomínáme ze dvou důvodů: buď je informace pro mozek nepoužitelná, nepatří tedy do nějakého existujícího kontextu, nebo se používá málo. Pokud zapomínáme, víme, že mozek funguje správně,“ připomíná Peter Druska v článku 5 důvodů, proč jsou poznámky v sešitě důležité. Jeho newsletter Matematické listy mám rád – hmm, moje patnáctileté já by nejspíš nevsadilo ani vindru na to, že jednou budu s chutí číst cokoliv o matice.
💡 Brzdou psaní bývá rozhodování. V rozhovoru pro podcast The Diary of a CEO popsal James Clear, že dokáže hodiny sedět a přemýšlet, o čem bude psát. Proto se snaží si to ulehčit tím, že si nachystá správné prostředí – třeba večer napíše vybrané téma nebo první větu k tématu na lísteček a přilepí ho na klávesnici. Když druhý den ráno přijde k počítači, musí lístek vzít do ruky – a ten mu hned připomene včerejší rozhodnutí: „Tohle je to, o čem chceš psát.“ Nemusí se rozhodovat, stačí jen začít. Nebo nechává první větu v otevřeném dokumentu, a když pak zase zasedne k počítači, už dlouze nevymýšlí, kudy na to jít – jen naváže.
📚 Staňte se o fous lepšími čtenáři. Pokud čtete, tak si taky pořádně zapisujte, co jste se dozvěděli, radí Daniel Pink. Jinak vám všechno, co se vám v knihách zalíbilo, prosviští mezi ušima a zmizí v dálce. Jak a co si zapisovat? Každou přečtenou kapitolu byste podle Daniela Pinka měli shrnout dvěma nebo třemi větami. Ale pozor – zapište si jen hlavní myšlenku, navrch vlastními slovy, ne autorovými formulacemi. Když knihu dočtete, věnujte deset minut na zodpovězení tří otázek: „Jaká byla hlavní myšlenka? Jak to autor ví? Co konkrétního s tím teď můžu udělat?“ Dobrá je taky rada, abyste si všechny poznámky z knih ukládali do jedné složky (tu pak můžete třeba s pomocí NotebookuLM nebo jiných nástrojů AI prohledávat a probírat). A ještě jedna důležitá rada – nečtěte jen knihy o svém oboru, ale sáhněte i po titulech mimo něj, i když vám to na první pohled „k ničemu není“. Jenže ono je – hloubka bez šířky z vás udělá fachidioty, šířka bez hloubky zase povrchní rozumbrady.
📨 Algoritmické čárymáry i v e-mailu? Marketérka Robin Re předpovídá, že se blíží příchod algoritmického inboxu. Hmm, cože? Jo, hádáte správně – znamenalo by to, že by se vám e-maily ve schránce už neřadily podle času odeslání, ale podobně jako na sociálních sítích. Výše by se tak zobrazovaly e-maily, které nejen otevíráte, ale na které odpovídáte, které přeposíláte dál nebo které si ukládáte. Robin Re dodává, že by bylo možné nastavit si oblíbené odesílatele, jejichž zprávy se pak vždycky ukážou úplně nahoře, bez ohledu na čas odeslání.
↔️ Konečně si můžete změnit e-mailovou adresu na Gmailu. Nikdy to nešlo, ale teď vám Google umožní změnit e-mailovou adresu na bezplatném Gmailu za jinou. Oceníte to třeba po změně příjmení. Nebo pokud jste si založili Gmail ještě na škole s nějakou „vtipnou“ přezdívkou. O starou adresu nepřijdete – e-maily, které vám na ni přijdou, dorazí i do nové schránky.
✍🏻 Novoroční předsevzetí trochu jinak. Můj oblíbený newsletterista CJ Chilvers ke konci roku napsal: „Je mnohem příjemnější, smysluplnější a efektivnější se rozloučit s věcmi, které nefungují, než přidávat nové povinnosti jako řešení – pod tlakem a bez sebereflexe.“ Líbí se mi to – koneckonců máme doma pravidlo, že měníme věc za věc. Pokud přinesete jednu věc, měli byste se jiné zbavit. Říkám si, že by bylo fajn vnést to i do novoročních předsevzetí, které vesměs fungují jinak – nejenže se nezbavujeme starých povinností a závazků, ale přihazujeme k nim další a další a další. Co si letos místo několika nových věcí napsat seznam starších, které děláte ze setrvačnosti, i když nefungují. Aspoň jednu z nich si vyberte a skoncujte s ní.
Vše dobré v novém roce!
S čím vám pomůžu
Odstraňte kilo vaty, vydělejte kilo vaty
S Daliborem Behúnem jsme rozjeli Kilovaty, protože si myslíme, že když vyhodíte z textů kilo vaty, můžete na tom vydělat kilo vaty. Je to trochu vtípek, ale hlavně je to pravda.
Srozumitelnost v externí komunikaci přináší důvěryhodnost a posiluje značku. V interní komunikaci šetří čas lidí a peníze (protože všichni na první dobrou vědí, co se po nich chce).
Chcete být srozumitelní? Měli byste být: Dejte si náš workshop srozumitelného psaní, vyzkoušejte testování srozumitelnosti, abyste měli data v ruce, nebo si s námi jen domluvte oťukávací schůzku. Už s námi pracují i těžké váhy mezi firmami i úřady.
Získejte tipy na psaní s nástroji AI
Každý týden ve středu posílám newsletter Promptně. Stojí dvě cappuccina měsíčně. Zadarmo je jednou za měsíc – vždycky první středu (to je ten den, kdy v poledne zazní zkouška sirén).
Posílejte dobré e-maily
Času je málo, lidé jsou zaneprázdnění, a tak musíte posílat fakt dobré e-maily. Takové, díky kterým lidé hned udělají, co po nich chcete. Mám na to dvouhodinové Mistrovství e-mailu.